Beast of Reincarnation mě nadchla už při prvním představení. Zajímavé zasazení, souls-like hratelnost a psí společník – to znělo přesně jako mix pro mě. K tomu všemu hru vytvořilo už zkušené studio Game Freak, které stojí za sérií her ze světa Pokémonů. Tak trochu jsem věřil, že jejich letité zkušenosti přinesou na herní scénu zcela unikátní zážitek. A to se bohužel nestalo.

Beast of Reincarnation je akční RPG, které nás zavede do postapokalyptického Japonska někde kolem roku 4000. Světem se šíří jakási nákaza, lidé přežívají v osadách a přesouvají své vědomí do robotických těl zvaných golemové. Naše hlavní hrdinka Emma ale patří k takzvaným Sealerům, tedy lidem, kteří jsou sice proti nákaze imunní, ale postrádají jakékoliv emoce. Jejich úkol ve společnosti je jednoduchý – zabíjet nakažené. Poté, co se objeví nová hrozba, se spolu s malou partou vydává napříč kontinentem, aby nasbírala dostatečnou sílu a mohla se postavit Beast of Reincarnation, která ohrožuje celý svět.

Taková premisa zní opravdu zajímavě a dává vývojářům do rukou ohromný potenciál, co s takto načrtnutým světem dělat. A i přesto, že zde příběh přebírá jednu z hlavních rolí, jsem se za celou dobu hraní, zhruba 25 hodin, nedokázal zbavit pocitu, že ho autoři neuchopili s takovou grácií, jakou by si zasloužil.

Příběh spíše jen klouže po povrchu a málokdy zabředne do větších detailů. I když se nakonec dočkáte odpovědí na většinu nevyřčených otázek, tím největším problémem je tempo. Zhruba první polovinu se hra snaží být tajemná a navodit pocit velkého neznáma bez toho, aby se děj ubíral téměř jakýmkoliv směrem. Příběh se v této části nedotýká palčivých témat a nechává vás v blažené nevědomosti o okolním dění – dokonce bych se nebál říct, že první hodiny jsou vyloženě matoucí. Až druhá část se začne pomalu rozjíždět a v posledních hodinách na vás hra vychrlí úplně všechno najednou. Tomu nepomáhají ani retrospektivně ukázané události, které ještě víc narušují samotné tempo vyprávění. Jen těžko se budete závěrem zajímat o všechny události s gradujícím finále, když vás do té doby příběh vůbec nezaujme.

Ani postavy příběhu vyloženě nepomáhají, a to byste je spočítali na prstech jedné ruky. Emma jako hlavní hrdinka nedokáže zaujmout. Její chladnost a bezduché vyjadřování jsou sice příběhově opodstatněny, ale jako argument to za mě osobně moc nefungovalo. Ostatní postavy na tom nejsou o moc lépe a dialogy s nimi jsou často táhlé a rovněž bez přidaných emocí.

Přestože mě příběh navzdory své slušné premise nedokázal naplno pohltit, hratelnost si mou pozornost udržet dokázala. I když si hra půjčuje některé prvky ze soulsovek, čistokrevným zástupcem tohoto žánru rozhodně není. Nekompromisní obtížnost tu nehledejte, a to ani na nejvyšší ze tří dostupných. Hra vám toho překvapivě hodně odpustí, i když stále spoléhá na precizní parírování a dobře načasované úhyby. Místo frustrace se vás snaží motivovat k dalšímu hraní.

Samotné souboje se hodně podobají například Sekiru, kde je důraz kladen na perfektně načasované blokování. Úhyby hrají spíše sekundární roli. Navíc kvůli drobné prodlevě v animaci hlavní hrdinky působí dost neohrabaně a špatně se časují.

Souboje jsou díky dobře čitelným vzorcům chování nepřátel skvěle vyvážené. Parírování působí přirozeně a nevyžaduje žádnou zdlouhavou křivku učení. Hratelností bych to hodně přirovnal například ke Stellar Blade. Základních druhů nepřátel sice není mnoho a vlastně už během prvních pěti hodin odhalíte téměř vše, co na vás čeká, ale bohatě to stačí a přispívá k tomu, že se velmi rychle naučíte jejich útočné kombinace. Emma navíc disponuje jednoduchými komby, která mají hezké animace. Díky nutnosti plynule přecházet mezi defenzivním a ofenzivním stylem hraní – a také díky vizuálně povedeným zakončovačkám – vzniká příjemný mix, který funguje po celou herní dobu a i přes svou jednoduchost dokáže zabavit.

Trochu mě ale mrzí, že komba jsou ve výsledku až příliš jednoduchá. Emma ovládá pouze jeden typ základního útoku a jeden magický. Celý systém kombinací se tak smrskl čistě na to, kolikrát za sebou zmáčknete základní úder, než ho zakončíte magickou tečkou. Ocenil bych tu možnost střídat alespoň dva základní údery, aby si člověk musel zapamatovat i nějaké složitější řetězce. Na druhou stranu tahle jednoduchost poměrně dobře přispívá k celkově oddechovějšímu tónu celé hry.

Na souboje ale Emma není sama, protože na cestách jí dělá společnost pes Koo. Ten se do potyček aktivně zapojuje a disponuje vlastními kouzly, jež můžete sami aktivovat. Je to příjemný parťák, který prohlubuje soubojový systém a dělá ho o poznání zábavnějším. Navíc je to prostě pes, takže kdo by ho po svém boku neměl rád? Mimo akční pasáže vám dokáže pomoci se zvýrazněním nepřátel nebo s hledáním nejrůznějších truhel a pokladů.

K čemu mám ale mnohem větší výtku, jsou bossové. Ti jsou sami o sobě navržení naprosto skvěle a souboje s nimi mě opravdu bavily. Mají výborně vymyšlené originální útoky a člověk u nich musí aspoň trochu přemýšlet. Popravdě by se za ně nemusely stydět ani takové legendy jako Dark Souls nebo již zmiňované Sekiro. Problém ale tkví v tom, že těch unikátních je všeobecně málo. To by se sice dalo vzhledem k herní době 25 hodin přehlédnout, ale i tak se je studio Game Freak nebojí prachsprostě recyklovat. Téměř každého bosse, kterého potkáte, budete muset porazit minimálně dvakrát. Vypadají stejně, mají stejné útoky, a dokonce i animace jejich smrti jsou totožné. Tohle je věc, která za mě hru sráží naprosto nejvíc. Prvotní nadšení ze soubojů s bossem a vlastně i chuť prozkoumávat nové nahradilo jen čisté zklamání, kdy brzo zjistíte, že to nejlepší už asi máte pomalu za sebou. Tomu nepomáhá ani otravná smyčka, kdy většina prvních setkání s bossem končí jeho útěkem a následný střet nepřináší nic nového ani v případné druhé fázi. Šlo o největší potenciál, který vývojáři jednoduše zabili.

Lenost vývojářů je také patrná v designu polootevřených lokací. Game Freak jsou známí svými až prázdnými světy z her Pokémon a tady to není jinak. I když mě průzkum lokací bavil díky možnosti využívat liány na přemostění nebo na lehké poletování, tak svět měl větší potenciál. Ačkoliv se v něm nachází mnoho předmětů pro vylepšování postavy, zcela chybí například výrazně zajímavější hledání nových zbraní či výbavy, které by mohly ovlivnit váš herní styl – nacházené předměty tak vlastně brzo budou naprosto nezajímavé a pocit z objevování přestane být pro většinu hráčů atraktivní. Navíc předmětů, díky kterým si můžete postavu vylepšit, je tu tolik, že už v půlce budete mít statistiky na maximum a další průzkum bude postrádat smysl.

Apokalyptický svět na první pohled nepůsobí vůbec špatně, ale přece jen mi tu chyběla větší hloubka. Prostředí slouží spíše jako statická kulisa bez snahy vyprávět vlastní příběh, který by k postapu tak moc seděl. Chybí tu jakékoliv zápisníky, vedlejší příběhy či snaha o environmentální vyprávění o osudu dávno zaniklého lidstva. Studio Game Freak tak sice stvořilo vizuálně zajímavou a melancholickou verzi zarostlého Japonska, ale naplnilo ji pouze generickou vatou.

Světu navíc chybí jemnější detaily, což je neduh celého grafického zpracování. Barvy splývají do sebe a při bližším pohledu zjistíte, že objekty působí dost hrubě. Textury jsou rozmazané. Celý styl mi připomínal starší hry z přelomu minulého desetiletí. Korunu tomu pak nasazovaly filmové zrno a chromatická aberace – ani jedno nešlo vypnout a působily jako pěst na oko.

I přesto všechno se mi stylizace líbila – tlumenější odstíny k identitě hry hezky seděly. Bohužel strnulé animace obličejů zbytečně sráží jinak hezké cutscény, které mají dobře udělané efekty i animace jednotlivých soubojů.

Výrazně pochválit nemůžu ani anglický dabing. Výběr herců byl sice skvělý a k postavám skvěle seděli, ale absence výraznějších emocí kvůli příběhu kazila dojem z konverzací. Dialogy kvůli tomu působí strašně ploše a úmorně. Neskutečně otravné mi pak přišly především dlouhé prodlevy mezi replikami postav. Nepřipadám si jako člověk s ADHD ovlivněný sledováním TikToku, ale udržet pozornost u některých rozhovorů dělalo problém i mně.

Kde ale hra jednoznačně dominuje, je její soundtrack. Ten je doslova dechberoucí a ať už při průzkumu nebo v cutscénách, vždy dokáže navodit naprosto úžasnou atmosféru. Zpívané skladby mě dokázaly okamžitě vtáhnout a už během finálních titulků jsem si je musel pustit znovu. O technickém stavu se ale bohužel nedá říct to samé. Během soubojů mají snímky za sekundu tendenci znatelně padat a hra se bohužel nevyhla ani typickému neduhu Unreal Enginu 5 – nepříjemnému stutteringu. K tomu všemu je zde pak obrovský problém s kamerou, kdy u velkých bossů bude právě kamera váš největší nepřítel.

Studio Game Freak sice stvořilo nádherný koncept světa, ale nedokázalo ho využít naplno. Beast of Reincarnation tak často doplácí na odfláknutý design, který výrazně sráží její jinak silné stránky. Hra měla obrovský potenciál, který ale vývojáři nedokázali pořádně uchopit, aby šlo o něco víc než jen průměrný titul.

I přes všechna negativa v ní ale ten potenciál pořád vidím. Jako dvacetipětihodinová hra, u které na chvíli vypnete a nebudete muset nic řešit, si své zájemce určitě najde a nezatracoval bych ji. Věřím, že určitým lidem má co nabídnout.