Anno 117 Pax Romana nás vrací do éry otroctví, ovšem bez otroků

Období římské říše je ve videoherním světě překvapivě prázdné. V době, kdy dostáváme desítky fantasy strategií či budovatelských simulací z moderní doby, na římské legie, lázně a triumfální akvadukty se téměř zapomíná. Občas se objeví nějaký pokus o návrat do starověku, ale těch je jako šafránu. Na scénu proto připlouvá Anno 117: Pax Romana, které se rozhodlo spojit to nejlepší z klasické série s dosud neprobádaným obdobím římské nadvlády. Tentokrát se v roli guvernéra ujímáte správy dvou zcela odlišných provincií - slunného Latia, pulzujícího srdce impéria, a deštivého Albionu, kde se římský řád střetává s divokou přírodou a neklidnými keltskými kmeny.

Je to zkrátka Anno, jak ho dobře znáte. Starý císař vás jmenuje novým guvernérem provincie a začne vás úkolovat, abyste rozvíjeli své území a zajistili jeho prosperitu. Jádro hratelnosti se opět točí kolem klasických produkčních řetězců pro jednotlivé vrstvy obyvatelstva. Pokud chcete stavět, musíte nejdříve pokácet dřevo a poté ho zpracovat na pile. Logický začátek se ale postupem času proměňuje v komplexní síť surovin a výrobních procesů.

Každá společenská vrstva má své potřeby, které je třeba naplnit. Nejnižší třída občanů, Libertusové, se spokojí s tím nejnutnějším – rybami z lovišť, ovesnou kaší, levnými lněnými oděvy a trochou zábavy v hospodě či na tržišti. Důležité je také zajistit bezpečí města pomocí hlídek, veřejné zdraví a ochranu před požáry. Když jsou vaši obyvatelé spokojení, mohou se posunout na další společenskou úroveň a stát se plebejci, kteří už kladou vyšší nároky na zboží i služby.

Právě zde se začínají naplno projevovat rozdíly mezi oběma provinciemi. V Albionu se rozhodujete, zda původní keltské obyvatelstvo romanizovat, nebo naopak zachovat jeho vlastní kulturu. Zpočátku jde o exkluzivní volbu, protože každá cesta nabízí jiné suroviny, budovy i výrobní možnosti. Romanizovaná města působí civilizovaněji, s typicky římskou architekturou, zatímco ta keltská zůstávají syrová, přírodní a více spjatá s okolní krajinou. Postupem hry se ale odemkne možnost soužití obou kultur, takže můžete těžit výhody z obou světů.

Každá společenská třída má navíc své specifické profese. Zatímco plebejec v Latiu s nadšením pálí jílové tašky, v Albionu raději zpracovává kůži, vlnu a vyrábí tradiční keltské ozdoby. Podmínky se liší i v dostupnosti surovin. Na jihu impéria se daří olivovníkům, obilí a mramoru, zatímco sever spoléhá na stříbro, cín a pryskyřici. Tím se mění i samotná struktura ekonomiky a rytmus rozvoje měst.

Každá provincie nabízí trochu jiný soubor surovin, a proto je nutné vytvořit efektivní obchodní trasy mezi nimi. Když se romanizovaným Keltům v Albionu zachce olivového oleje nebo vína, nezbývá než je dovézt z italského Latia. Tyto trasy lze zakládat i v rámci jedné provincie mezi jednotlivými ostrovy. Celá hra se totiž odehrává na soustavě ostrovů, které můžete kolonizovat nebo o ně soupeřit s ostatními guvernéry. Každý ostrov má vlastní sadu zdrojů a omezený prostor, takže je důležité rychle si zajistit přístup k těm klíčovým, ať už vlastní produkcí, nebo obchodem s konkurenty.

Diplomacie je vůbec důležitou součástí hry. S ostatními guvernéry můžete uzavírat obchodní dohody a aliance, zlepšovat vztahy dary nebo naopak provokovat a vyhlašovat války. Souboje tentokrát probíhají jak na moři, tak na souši. Na vodě máte k dispozici tři velikosti lodí, které si postupně odemykáte díky technologickému výzkumu a můžete je i částečně modifikovat. Na zemi pak přicházejí ke slovu legionáři, lučištníci, barbaři s obouručními sekerami, jízda či obléhací stroje. Ty lze využít jak při obraně měst, tak při útocích na soupeře. Tady ale přichází první slabší místo. Systém soubojů působí poměrně jednoduše a umělá inteligence protivníků mu příliš nepomáhá. Celkově jsem měl pocit, že boj tu funguje spíše jako doplněk než plnohodnotná součást hry. Vždy je to zkrátka bitva statistik a počtů, takže na nějaké promyšlenější strategie můžete zapomenout.

Za zmínku stojí i technologický strom a božstva. Výzkumu je dostatek a minimálně v první polovině hry nabízí klíčová vylepšení, bez nichž byste v pozdní fázi hry neměli šanci. Později už ale přicházejí spíše drobná vylepšení s menším dopadem. Strom je rozdělen do tří větví – ekonomické, občanské a vojenské. V ekonomické můžete efektivněji spravovat sklady či farmy, v občanské rozšiřovat městské hlídky nebo odemykat nové budovy a v armádní větvi vylepšovat jednotky či obranné stavby.

V občanské části výzkumu se dají odemknout také nová božstva, která fungují jako bonusy pro jednotlivé ostrovy. Každý ostrov můžete zasvětit konkrétnímu božstvu – například bohyně Ceres zvýší úrodu na polích, zatímco Poseidon zlepší rybolov a rychlost vašich lodí. Mars zase zvýší produkci zbraní a vylepší morálku vašich jednotek. Jsou to spíše příjemné doplňky, které sice potěší, ale neovlivní zásadně celý průběh hry.

Celý děj kampaně se točí kolem vašeho mladého guvernéra nebo guvernérky, kteří se po jmenování císařem ujímají správy nové provincie. Přestože hra rámcově pracuje s příběhem, působí spíše jako doprovodná kulisa než jako plnohodnotný narativ. Slouží hlavně k tomu, aby vás postupně seznámil s jednotlivými mechanikami a základními principy správy města. Funguje tedy především jako rozsáhlejší tutoriál a příprava na sandbox režim.

Stejně povrchně působí i většina postav. Jejich úlohou je především předávat úkoly, vysvětlovat nové systémy nebo symbolicky reprezentovat různé postoje a myšlenkové směry římského impéria. Jen málokdo z nich má skutečnou osobnost. Občas se sice hra pokusí o morální dilema, ale výsledné rozhodování se většinou točí spíše kolem toho, jaký bonus nebo postih zvolíte, než kolem nějaké hlubší etické otázky. Anno 117 se navíc nijak netváří, že by chtělo být historicky přesné. Autoři zvolili velmi korektní přístup a vyhýbají se kontroverznějším tématům. Týká se to třeba otázky otroctví, která je sice ve hře zmíněna, ale jen velmi okrajově. Hráč je tak veden k představě, že s touto „nečestnou praktikou“ pracují pouze ti největší zlosyni, zatímco realita římské doby byla přece jen o dost drsnější.

Jednou z mála postav, které působí o něco živěji, je Ben-Baalion, váš rádce. Na rozdíl od ostatních s vámi udržuje pravidelný kontakt a působí přirozeněji. Není sice výraznou osobností, ale v kontextu hry aspoň představuje příjemné zpestření jinak poměrně formální kampaně.

Anno 117 dokáže být poměrně náročné, zvlášť při pohledu na rozsáhlá města nebo větší bitevní scény, ale celkově působí technicky stabilně. Testoval jsem jej na sestavě s RTX 4070 Super, vysokými detaily, zapnutým ray tracingem a DLSS nastaveným na maximální kvalitu. Výkon se pohyboval zhruba mezi šedesáti a stovkou snímků za sekundu v závislosti na množství detailů na obrazovce. Na poměry strategie je to zcela dostačující a hra běží plynule i ve chvílích, kdy se toho na mapě děje opravdu hodně.

Přechody mezi provinciemi jsou svižné a načítání trvá jen několik vteřin. Rychlé jsou i starty jednotlivých seancí, což je v žánru, kde se často pracuje s rozsáhlými mapami, velké plus. Musím pochválit i uživatelské rozhraní, které je přehledné a logicky uspořádané. Informace o produkci, surovinách a obyvatelstvu jsou vždy snadno dostupné a noví hráči se v něm rychle zorientují. Během testování jsem nenarazil na žádné zásadní chyby, pády ani problémy s ukládáním. Vývojáři si očividně dali záležet na finálním ladění a hra působí po technické stránce vyspělým dojmem.

Grafické zpracování patří mezi silné stránky hry. Vývojáři dokázali skvěle zachytit kontrast mezi oběma provinciemi – sluncem zalité Latium působí živě, teple a barevně, zatímco Albion je chladný, deštivý a syrový. Oba regiony mají jasně rozpoznatelnou atmosféru a společně dávají vyniknout vizuální rozmanitosti hry. Líbí se mi detailní zpracování budov i krajiny, především práce se světlem a vodní plochy. Moře působí přirozeně a dodává městům podél pobřeží velmi malebný charakter. Slabší stránkou jsou naopak samotní obyvatelé. Jejich modely a animace jsou zblízka poněkud jednoduché a místy až příliš statické, což působí trochu nevyváženě vůči jinak detailnímu prostředí.

Zvuková stránka výborně podporuje atmosféru. Ambientní ruchy jako zpěv ptáků, šumění moře, poryvy větru nebo vzdálené hovory obyvatel vytvářejí pocit skutečně živého světa. Hudba je nenápadná, ale účinná. Mění se podle situace, zklidňuje se při budování a zintenzivňuje během bojů. Celkově působí soundtrack velmi přirozeně a dává hře důstojný nádech římské doby.

Anno 117: Pax Romana je poctivým pokračovatelem série, který potvrzuje, že i po čtvrtstoletí má značka Anno jasnou identitu. Hra staví na tom, co fanoušci milují – na pečlivě promyšleném budování, komplexních výrobních řetězcích a uklidňující hratelnosti, která odměňuje trpělivost i smysl pro detail. Zasazení do období římské říše působí jako svěží nápad, který hře propůjčuje osobitou atmosféru a dostatek kontrastů. Latium a Albion nejsou jen vizuálně odlišné, ale nabízejí i rozdílné přístupy k ekonomice, kultuře a rozvoji měst. Právě díky těmto rozdílům každá provincie vytváří unikátní dojem a celý svět působí živěji než kdy dřív.

Pochvalu si zaslouží také stabilní technická stránka, přehledné rozhraní a příjemná audiovizuální prezentace, která vtáhne do hry už po pár minutách. Anno 117 však nepřináší žádnou zásadní revoluci. Soubojový systém působí zjednodušeně, umělá inteligence je spíše symbolická a příběhové linky slouží jen jako tutoriálový rámec. Přesto je z každé hodiny hraní cítit jistota zkušeného vývojářského týmu, který přesně ví, proč lidé Anno hrají a co od něj očekávají.

Ubisoft tak tentokrát sází na jistotu, ale dělá to s grácií. Výsledkem je strategická hra, která sice neohromí inovacemi, ale nabídne přesně to, co fanoušci série chtějí: klidné, přemýšlivé a uspokojující budování římského impéria, do kterého se budete rádi vracet.