Survival horory zažívají jakési druhé obrození; paradoxně tím, že se dívají na svá stará já a ideálně replikují vše, co kdysi dělala dobře. CAPCOM si tímto způsobem vyšlapal cestičku ze zlata a poslední roky v rámci série Resident Evil produkuje až na výjimky jednu úžasnou hru za druhou. Silent Hill se taktéž dočká oživení v chystaném remaku legendární dvojky. A do toho všeho se vrací i prapůvodce všech těchto her: Alone in the Dark. Teoreticky po 23 letech, pokud nepočítáme dva průměrné až podprůměrné díly. Tahle série, která stála za zrodem survival hororů, jak je známe dnes, a sloužila jako přední inspirace při vývoji Resident Evil, to tedy neměla vůbec jednoduché. A zbývá zodpovědět, zda nejen postavy ve hře, ale i švédští Pieces Interactive dokážou zlomit destruktivní kletbu.

Příběh nového Alone in the Dark si bere své základy z původního dílu z roku 1992 a klíčové události jistým způsobem přetváří do moderní podoby. Trochu obrazně řečeno, protože se ocitneme na jihu Spojených států ve 20. letech minulého století. A to dle vašeho výběru buďto v roli drsnějšího a trochu stereotypně vyobrazeného detektiva Edwarda Carnbyho, nebo ustarané neteře Emily Hartwood, která se bojí o svého strýčka Jeremyho. Vše se přitom točí na území sídla Derceto. Tam však největší podobnosti končí.

Z Derceto se stala jakási psychiatrická instituce pod vedením doktora Graye, kterou obývá hrstka barvitých charakterů. Mimo jiné Grace Saunders, kterou určitě dobře poznají znalci druhého dílu série. Naopak Emily se tentokrát nesnaží získat dopis ukrytý v klavíru na půdě, nýbrž svého nebohého a pomateného strýčka dostat pryč a vzít ho s sebou na sever. Jak ale brzy zjistíte, tak jednoduché to zdaleka nebude. Strýček Jeremy se totiž ztratil. Jednoduchý úkol se stane těžším a nepotrvá dlouho, aby se hledání pohřešované osoby zvrtlo v ještě něco víc. Alone in the Dark však není čistokrevným hororem v moderním slova smyslu a stejně jako originál, i nová reimaginace se silně opírá o psychologický a kosmický horor od H. P. Lovecrafta a témata kultismu a symbolismu. Ačkoliv bych se upřímně nebránil tomu, kdyby šla v tomto aspektu ještě do většího extrému.

Více však prozrazovat nechci. Postupný tematický přechod je rozhodně nejlepší zažít a objevit vlastním hraním. Přesto si musím lehce zabědovat nad faktem, že je ve třetím aktu cítit jistá uspěchanost a že určitá žánrová změna zejména na samotném konci působí až divně nárazově. Ta se dá do jisté míry zmírnit důkladným čtením všude možně rozesetých poznámek, dopisů a dalšího čtiva, které rozšíří vašeho povědomí o světě i… těch dalších, když to tak řeknu.

Právě průběžný průzkum je to, na čem si Alone in the Dark zakládá nejvíce. Během přibližně šestihodinové kampaně – alespoň tak dlouho mi první průchod trval – pečlivě projdete všechny místnosti Derceta i další lokace, do nichž se průběžně dostanete. Nechybí ulice města, bažiny či dokonce na první pohled idylická knihovna. Různorodost prostředí se hře rozhodně upřít nedá a každé z nich je vyobrazeno s příjemným počtem detailů i unikátnosti. Přesto nečekejte, že se v nich zdržíte na více než v uvozovkách „pár minut“. Jednotlivé lokace jsou poměrně krátké a bohužel vcelku lineární. Což se podepisuje i na druhém hratelnostním pilíři, kterým jsou hádanky.

Ty bych bohužel zařadil do segmentu směšně jednoduchých a přibližně polovina z nich opakuje ten stejný princip. Jsou zábavné a je fajn na řešení přijít. A někdo možná ocení i fakt, že zde není nic bizarně komplikovaného, u čeho se zaseknete na desítky minut. Přesto mohli vývojáři značně přitlačit pilu, a to jak kvalitou, tak kvantitou i obtížností. Zejména tu si lze alespoň částečně zvednout vypnutím moderních nápověd. Místo jasného popisu, kam jít a co udělat, si tak svou následující cestu budete muset odvodit z kontextu a aktuálního dění. I tak ale nejde o nic těžkého. Zejména opět kvůli obecně malým lokacím. Rád bych pro příklad uvedl malý neworleanský přístav. V něm se musíme dostat do jednoho skladiště, kam se dostaneme skrze kanalizace. Cestu do nich ovšem zatarasuje bordel v síti, kterou drží jeřáb. K jeřábu potřebujeme klíč, který najdeme viset uvnitř jedné a vlastně i jediné budovy. Po nalezení klíče nás nic nedrží od skladiště. V něm najdeme sejf a u něho dopis s dost jasnou nápovědou ke kombinaci. A to je vše. Celá část je hotová po nalezení jednoho klíče a přečtení jednoho dopisu. Přijde mi to jako velká škoda, protože na podobný způsob funguje i zbytek hry.

Ačkoliv jsem poněkud kritický, nechci, aby Alone in the Dark vyznělo jako nezábavná hra. Opak je pravdou. Příběh zaujme a skvěle ho doprovází hned několik věcí. Scénář je zábavný a správně prapodivný; u obyvatel Derceta se na každém kroku sami ptáte, zda se za tou maskou katatonie neskrývá něco zlověstnějšího. Cut-scény jsou skvěle zpracovány a nabízí zajímavé momenty. A všemu rozhodně pomáhá audiovizuální stránka. Těžké kroky, nepřátelé, celkově zvuky i dabing jsou na skvělé úrovni. Hru navíc pohání Unreal Engine 4 a na výsledku je to i přes jinak evidentní nižší rozpočet vidět. Prostředí překypují detailem, skvělým nasvícením i dalšími next-gen kvalitami.

I tak musím být stále kritický i vůči tomuto aspektu. Optimalizace se těžko hodnotí, protože jsme hru hráli dokonce dva týdny před vydáním bez day-one patche a prvotních oprav. Nějaké chyby nebo propady jsem tudíž ochotný omluvit nebo tolik neřešit. Co mi však vážně vadilo, bylo až moc doočíbijící doskakování menších detailů nebo kvalitnějších modelů jen kousek před postavou. Téměř v libovolné fázi hry jsem si neustále všímal, jak se mi před očima pořád něco dokresluje, doskakuje, problikává nebo se mění. Stejně tak mě vyrušoval ne zrovna moc kvalitní anti-aliasing při pohledu na strniště hlavní postavy. Jsou to detaily, ale protože byly opravdu konstantní, extrémně mě to rušilo. Na druhou stranu, i tohle se dá opravit. A jakmile se tak stane, audiovizuálně se rozhodně Alone in the Dark nebude mít za co stydět. Obzvlášť v kombinaci s ústředními postavami, které si zahráli úspěšní herci Jodie Comer a David Harbour.

U téhle dvojice se chci ale zastavit ještě jednou – z hratelnostního hlediska. Jak totiž padlo v úvodu recenze, budete mít na výběr, za koho chcete celou hru hrát. Tahle volba ovlivní většinu dialogů a téměř všechny cut-scény, které se buďto změní i svým kontextem nebo lokací, či alespoň jejich náplní. Vyplatí se tak hru pro příběh dohrát alespoň dvakrát. Možná víckrát, protože autoři lákají i na možnost skrytého konce. Opětovné hraní ovšem doporučuji pouze pro ten příběh. Navzdory dřívějšímu avizování jsou obě kampaně s výjimkou jednoho krátkého úseku ke konci naprosto totožné. Navštívíte stejné lokace, ve stejném pořadí a ve stejném kontextu. To mi přijde jako ohromná škoda, protože se nemění ani to, jak musíte přistupovat k jednotlivým soubojovým pasážím. Obě postavy disponují totožným arzenálem a jde tak hratelnostně vlastně jenom o výběr skinu. Obě postavy mají pistoli a později brokovnici i samopal, zrovna tak stejný výběr zbraní na boj zblízka, které porůznu najdete v průběhu hry. A mechanicky jsou navíc tyto souboje poněkud prosté. Nenajdete zde žádnou možnost craftování předmětů nebo práci s inventářem, žádné vylepšování zbraní, zkrátka nic, co by vás průběžně posouvalo někam dál.

Chápu, že tato recenze může působit lehce negativně. To je ovšem úděl lehce nadprůměrných her. Mají skvělé nápady a mohou dělat některé aspekty vážně dobře, ale zároveň je u každého z nich nějaké evidentní „ALE“, které to sráží dolů. Alone in the Dark jinak nenabízí nic, z čeho byste se zvlášť posadili na zadek. Obzvlášť v kontextu jeho dnes už známější konkurence. Nová vize této legendární série má občas problémy vědět, co vlastně chce být. Adventurou, střílečkou, nebo logickou hrou? Jak dokazují jiné survival horory, může být vše najednou; ale to Alone in the Dark nedělá a ve všech případech jede tak trochu na půl plynu. Adventurní části jsou podkopnuty faktem, že jde o vcelku lineární zážitek, ve kterém v podstatě nejde jakkoliv odbočit, a tudíž nějak více prozkoumávat. Logické části jsou triviální a střílecí pasáže jsou trochu mdlé a mechanicky prosté.

Dohromady vzniká hra, kterou je bezesporu zábavné hrát, dohrát i zažít. To naprosto bez debaty. Ale žádná majoritní ocenění si zkrátka neodnese. Přesto jde o dobrý pokus o oživení značky, o kterém se veteránům po tolika letech snad ani nesnilo, a zároveň doufám, že jde i o začátek nové éry pro sérii, která před tolika lety započala žánr, který v poslední době zažívá své druhé zlaté časy.