Teplá deka, hrnek kafe nebo kakaa na stůl, hezky se opřít do židle nebo gauče a zapnout naši oblíbenou hru. Jó... tomu říkáme krásně strávené svátky. A přesně o to nám půjde i v dnešní TOPce. O naše „safe hry“, hry, ke kterým se opakovaně vracíme, které si stále zapínáme a které nám dovolí uvolnit stres, když to potřebujeme.

Sponzorem pořadu je konzole Nintendo Switch 2.

U mě osobně je to třeba Don’t Starve, potažmo jeho multiplayerová verze Don’t Starve Together. Jedná se o rogue-like hru o přežití, ve které se probudíte uprostřed neznámé divočiny a vaším úkolem je prostě a jednoduše zůstat naživu co nejdéle. Háček je ale v tom, že krom jedovatých pavouků, divokých psů a spousty jiných monster vás může zabít dokonce i tma samotná… V základní hře je koncem vždy vaše smrt, úkolem je tedy nevyhladovět déle, než se vám to povedlo při posledním pokusu. A právě díky tomu je Don’t Starve strašně milým titulem, který si i po X letech vždy můžu na pár hodinek zapnout, pobavit se a následně na něj zas na několik měsíců zapomenout. Don’t Starve vyšlo v roce 2013, kdy mně bylo dvanáct let, a díky své nádherné kreslené stylizaci, lehce strašidelném pojetí a schovanému příběhu, co musí hráč sám objevit, jsem si ho prostě okamžitě zamilovala!

Když je skutečný svět až příliš děsivý, nepřehledný a plný složitých politických otázek, ráda se vracím na místo, kde za každým rohem čeká hnízdo příšer, lidmi zmítají předsudky a nad krajinou visí stín války. Já vím, že to na první pohled nezní jako „bezpečné útočiště“ (safe space), ale Zaklínač 3 je hra, která paradoxně přináší hned několik uklidňujících poselství. Je vlastně příjemné slyšet, že někdy neexistuje dokonalé řešení a že pomáhat je sice správné, ale těžké. Na složité problémy neexistují jednoduchá řešení a věci se prostě nedají pokaždé napravit. Je třeba je přijmout, nést odpovědnost a žít dál. Perfekcionisté jako já si občas potřebují připomenout, že svět je chaotický a je v pořádku nemít všechno pod kontrolou. Navíc ten fantastický soundtrack a krásné scenérie jsou prostě jako návrat domů.

Medieval II: Total War je pro mě hra z dětství, ke které se vracím vždycky, když potřebuju vypnout. Mám ji projetou snad za všechny frakce, ale nejvíc mi k srdci přirostly Benátky - jejich startovní pozice a kvalitní pěchota prostě dominují. Je to takový základ Total Warů, nepřeplácaný moderními změnami, prostě čistý strategický komfort, který mi dokazuje, proč mě tenhle díl chytil jako žádný jiný. Tím, že ji mám projetou do posledního detailu, přesně vím, co čekat, a právě to mi dává zvláštní pocit klidu. Bitvy pořád skvěle fungují (i když občas ten pathfinding trošku zazlobí) a hra mě znovu vrací do doby, kdy strategie ještě uměly být přímočaré a nemusely na mě chrlit tisíc mechanik. Medieval II je pro mě prostě to nejspolehlivější místo, kam se v Total War sérii můžu vrátit. Nebo se těšit na Medieval III, který po téměř dvaceti letech konečně oznámili.

Můj ultimátní sandbox. Dishonored je hra, která vám dá skvěle nadesignované schopnosti, mapu, v jejímž centru je záporák, co si zaslouží osud horší než smrt, a řekne vám „hrajte si“. A že si hraju. V lokacích poutavého města Dunwallu můžete strávit hodiny a hodiny. Nebo být masivní frajer a projet je do pár minut. Za ta léta hraní už zvládnu obojí. Málokterá hra je pro mě tak znovuhratelná jako původní Dishonored, a i když bych mohl chválit i druhý díl, originál mi je sympatičtější svoji kompaktností. Přesto bych se do Dunwallu někdy rád podíval znovu, jde o velmi charismatické město plné krásy a hnusu. Který z těchto dvou aspektů zvítězí, nakonec záleží i na hráči. Mnohokrát jsem se stal zkázou i spásou Dunwallu a určitě si brzo obojí zopakuji.

Možná byste u mě čekali spíše The Sims, ale já se rozhodla zvolit něco, co je opravdu jen čistý relax, kdy občas nemám pocit, že musím praštit pěstí do monitoru, protože hra nefunguje, jak má. Miluju zvířata, ráda navštěvuji zoo a nenechám si ujít žádnou příležitost, kdy nějakou navštívit, pokud mám tu možnost. Jako malá jsem kromě prvního dílu The Sims propadla i kouzlu Zoo Tycoon, a tak když vyšla tahle verze od studia Frontier, které již díky Planet Caster dokázalo, že umí dělat parádní nástupce těchto nostalgických her, neváhala jsem. Vlastním všechna rozšíření, čtu si všechny vzdělávací texty v zoopedii, kterou hra obsahuje, a snažím se pro mé chlupaté obyvatele zoo stavět ty nejpohodovější výběhy plné enrichmentu a dostatku prostoru k pohybu. Někdy se prostě jen kochám, jak se zvířata chovají, a nepřestává mě fascinovat, jak dokonale tohle tvůrci zvládli napodobit. A teď, když už máme od vývojářů potvrzené, že je v produkci další díl, nemůžu se dočkat, co nového nám přinese. Jen se trochu modlím, aby si opět vzali k srdci zpětnou vazbu na druhý díl Planet Coasteru a všech těch neduhů se u Planet Zoo pokusili vyvarovat. 

Já vím, já vím, já vím. LoLko, jak tohle pro někoho může být hra, ke které se někdo může chtít pořád vracet? Možná když potřebujete uvolnit stres pořádným vybouchnutím. Ale ne, tohle není můj styl. Ke klasickému LoLku se ráda vracím, abych se na***** a pořádně vyhecovala a následně sklouznu k Team Fight Tactics. A tohle je ta varianta, která je pro mě safe. Žádné další započaté kolo není stejné, jelikož se jedná o auto chess. Tedy o strategické sestavování týmu za pomoci jedinečných šampionů s různými třídami, schopnostmi a předměty, který následně vyšlete do boje proti jinému hráči. Občas je samotné hraní lehce frustrující, ale ta pestrost je to, co mě táhne zpátky. Těch několik tisíc kombinací, na které si musíte přijít, otestovat a následně využít vaše zkušenosti, abyste porazili všech dalších sedm soupeřů. Ta moc vědomostí, které potřebujete proto, abyste se v žebříčku dostali výš a výš, je velmi lahodná! Ne že bych byla nějak vysoko, ale co už. Mě to baví a kdo ví, třeba se někdy vyšplhám o trochu výš.

Víte, hodně dlouho jsem tu měl napsaný The Elder Scrolls V: Skyrim. Je to hra, kterou jsem prošel křížem krážem opravdu hodněkrát. Nasbíral všechny achievemnty, vyzkoušel různé konce a dělal… blbosti. A pak jsem si uvědomil, že už jsem ho dlouhé roky nezapl, abych si nezkazil všechny ty myšlenky, které mě k této hře pojí tak, jak si je opravdu pamatuju, a ne jak hra vypadá dneska. Ale je tu jedna hra, se kterou je můj vztah… složitý. Bohužel je tu prostě práce, rodina, přátelé, takže ač bych chtěl World of Warcraft věnovat víc, prostě nemůžu. Přesto je svět Azerothu místo, kam se s láskou vracím, a i když je éra raidů a probdělích nocí pro tuto chvíli pryč, je World of Warcraft hrou, ke které se rád vracím snad kdykoliv. 

K prvnímu a podle mě stále nejlepšímu dílu série Life is Strange se vracím alespoň jednou za rok. Stále nemůžu uvěřit tomu, že od vydání titulu uplynulo už 10 let, ale přesto ve mně adventura o fotografce Max, která přetáčí čas, a její rebelské punkové kamarádce Chloe vyvolává obrovskou dávku nostalgie. Původně mě ke hře přilákal příslib dialogových voleb s reálným dopadem na děj a vztahy s postavami. A ačkoliv těch možností a konců není mnoho, stále mi dávají pocit, že jsem součástí přímořského městečka Arcadia Bay a ovlivňuji život jeho obyvatel. K tomu všemu má hra krásný vizuál, ikonický indie soundtrack a emotivní příběh, který dokáže být zábavný, ale nebojí se citlivých témat a ví, kdy má zpomalit a nechat vás užívat si tiché, pomalé momenty nasáklé silnou atmosférou.

Kdokoliv mě zná, ví o mně dvě věci. To, že miluju stealth. A že miluju logické hry. Zákonitě dává smysl, že kombinace obojího mi naprosto sedne. A takovou kombinací je poslední trilogie her Hitman. Plížení se uprostřed davů, přemýšlení nad tím, jak se nejlépe zbavit všech cílů, plnit výzvy a snažit se najít všechna tajemství, která jednotlivé mise schovávají. Hitman prostě není jenom third-person akce. Je to obří série ozubených kol, která hráče s každým krokem vyzývají vzít hasák a hodit ho do nich, co se stane. Ani po zhruba 700 hodinách mě Hitman neomrzel. A se stále přibývajícím obsahem i nadcházející kooperací to nevypadá, že ten zájem brzy opadne.

I když tento díl rozhodně není nejlepší v celé sérii, God of War 2 si drží v mém srdci speciální místo. Hlavně jak jsem zmiňoval v jedné starší redakční topce, jde o titul, který jsem dostal na Vánoce spolu s druhým PlayStationem. I když jsem přemýšlel, že sem hodím původní Need for Speed: Most Wanted, hlavně kvůli soundtracku, tak jsem nakonec sáhnul po téhle brutální výborné akci, která mě několik dní trápila jedněmi dveřmi. Ach ty dětské roky. Teď ji s přehledem dohraju i poslepu. Navíc protože jsem neměl PlayStation 3, tak jsem jen dohrával titul dokola a snil o tom, že si jednou zahraju i onen třetí díl. Za mě dost nedoceněný díl, který by si zasloužil s celou původní trilogií nějaké pořádné předělání. Předně nikdy nezapomenu na finální quick time event proti Sestrám osudu nebo Diovi. V té době jsem nic takového neviděl a nejen proto se ke hře vždycky rád vrátím.

Sada her, ke kterým se běžně vracím, se mi tento rok významně změnila. Prakticky jsem přestal hrát Prince z Persie, internet mi fungoval tak dobře, že jsem skoro neviděl ani dinosaura skákacího přes kaktusy. Hra, která mi ovšem nedávala spát, je Satisactory. Už mám nahráno přes 200 hodin a jsem ve svém třetím savu, na který jsem zatím nejvíc hrdý. Jen se podívejte na moji nádhernou elektrickou rozvodnu, ze které mohu vypínat jednotlivé kusy základny. Je to k něčemu dobré? Ne. Ale je to nádherné a funkční. To ale ještě není to nejlepší. Díky experimentování s blueprinty a snaze o vertikální design zavádím čistší design. Hleďte na můj klenot pouště, Abú Simbel. Ropné vrty zde jedou na plné obrátky, vytváří se přes 500 plastů za minutu a vedlejším produktem je turbopalivo, které poskytuje mé rozvodné síti přes šest gigawatů energie. Vždy jsem doufal, že tady za sebou něco nechám, a začínám si být jist, že to bude právě tato továrna.

Ke všem hrám od Valve se díky nadčasovému designu a flexibilitě Source enginu vrací snadno, ať už je řeč o Half-Life 2, Portalu nebo Left 4 Dead 2. Ale na Team Fortress 2 je něco speciálního. Občas mi zkrátka stačí ke štěstí možnost umlátit nepřítele makrelou, hodit po něm sklenici moči nebo mu useknout hlavu mečem jednookého skotského ožraly. Od roku 2007 se navíc ve hře nahromadilo nepřeberné množství map, herních módů a kosmetických předmětů, takže je pořád co hrát, zkoušet a vyměňovat s ostatními hráči. Ti jsou sice leckdy ještě šílenější než hratelní žoldáci, ale kdybyste stáli u samého zrodu loot boxů a na jeden pitomý komiks museli čekat skoro 8 let, taky byste to neměli v hlavě úplně v pořádku. A i když je komunita praštěná, je zároveň otevřená, kreativní a pohodová, takže se člověk může spolehnout, že každý návrat k Team Fortress 2 bude stát za to.

Před pár lety bych vám řekla, že hrát hru vícekrát je naprostá blbost. Když totiž existuje tolik her, které jsem ještě nehrála, proč bych vynaložila 20, 30 hodin na hraní titulu, který už znám? A pak jsem potkala The Last of Us a celou tuhle svou filozofii naprosto zavrhla. Abych pravdu řekla, bylo mi trochu trapné zvolit do safe her právě první díl postapokalyptické akční adventury. Jednak o něm mluvím často a rozhodně není safe. Můj průchod většinou sestává z neustálých povzdechů jako „ne, tahle část ne“ nebo „do háje, tady je to strašidelný“, zatímco sama sebe podporuji, že mě žádný předvídatelný Bloater už nevyleká. No, vyleká. Ale já tu hru stejně zbožňuju, nehledě na to, jak trapné je o ní stále mluvit. Protože jestli si opravdu ráda některý titul - potažmo s druhým dílem tituly - zahraju ráda klidně jednou do roka, pak je to právě The Last of Us. Kombinace naprosto úchvatného příběhu, jedinečných postav, koridorové hratelnosti, která střídá akci se stealthem - to je prostě hra přímo pro mě.

Když nevím co by, zapnu nějaký ten simulátor. Vedle série Farming Simulator a off-road her od Saber Interactive je to nejčastěji Euro Truck Simulator 2. Pražské studio SCS Software se o svůj třináctiletý klenot nadále skvěle stará a poctivě rozšiřuje mapu o další kousky Evropy. Zrovna nedávno vyšlo Nordic Horizons DLC, a tak svátky budu trávit jízdou podmanivou krajinou severní Skandinávie a kochat se norskými fjordy, pobřežními rybářskými vesnicemi a příležitostně nadávat na úzké silnice.

Člověk by si řekl, že to musí být vtip. Před půl rokem jsem na svůj kanál udělal video o fenoménu koňoholek, protože jsem si jich ve velkém všiml v Japonsku. Zrovna se to náhodou sešlo s tím, že za týden měly být spuštěny evropské servery koňoholčí hry. Tak jsem si řekl „jó, to bude vtipný na jeden stream, tak to nainstaluju, co nejhoršího se může stát“? Že je to moje nejhranější hra na Steamu tenhle rok, která v počtu hodin překonala i osmdesátihodinový Silksong. A to nepočítám čas strávený na telefonu. To už vtip není. U gameplaye se prostě jednoduše relaxovalo, zachycení skutečných příběhů dostihových koní je obdivuhodné a nakonec mě drželo velmi povedené anime. V posledním měsíci už mě hra docela omrzela a čekám na příští velký update, pořád ji však mám na telefonu připravenou, až se budu chtít znova pustit do koňoholčích dostihů.

Máte taky svou oblíbenou diablovku? Protože já ano a jmenuje se Titan Quest. Jakožto milovník (nejenom) řecké mytologie jsem této hře skoro před 20 lety vyloženě propadl, ale pravidelněji jsem se k ní začal vracet až před několika lety, v době, kdy už byla na světě Anniversary Edition. Spolu s ní se na Steamu objevila celá řada achievementů. A některé z nich jsou pěkně šílené a zaberou vám moře času. Právě při jejich plnění jsem zjistil, že Titan Quest je skvělá hra na poslouchání podcastů, audioknih nebo i šestihodinových herních analýz na YouTube. Přidejte k tomu krásnou grafiku plus fantastickou znovuhratelnost a rázem máte na světě naprosto pohodové potěšení, u něhož mám ze všech her na Steamu nahráno nejvíce hodin. Navíc pokud jako já vlastníte všechny datadisky a chcete se svým hrdinou zdolat i epickou a legendární úroveň, čeká vás opravdu náležitě dlouhé starověké dobrodružství, k němuž se osobně vracím často. Respektive vždy, když si chci něco poslechnout. Nebo něco rozmlátit. 

Tak tady to máte. Někdo třeba jako Vurhor rád zabíjí monstra po stovkách. Někdo jiný kouká koňoholkám na zadky, když běhaj. Že jo Meone... Někdo zase rád vraždí lidi na zakázku. No, nevíme, o čem to vypovídá, jestli jsou tohle naše „safe hry“. Které jsou ale ty vaše? Dejte nám vědět v komentářích. A uvidíme se zase u další TOPky. Čeká nás ještě jedna redakční. Tak zase příště!