Média mají obrovskou moc. Mohou informovat, vzdělávat a pomáhat lidem orientovat se ve světě. Mohou ale také manipulovat, překrucovat fakta a sloužit těm, kteří zrovna drží moc. Na jejich nebezpečí nás už dávno upozorňovali knižní autoři jako George Orwell, Aldous Huxley nebo Ray Bradbury ve svých dílech 1984, Konec civilizace či 451 stupňů Fahrenheita. To, co bylo kdysi považováno za přehnanou a depresivní vizi budoucnosti, dnes mnohým připadá až znepokojivě aktuální. Proto, abychom si připomněli, jak důležitou roli nezávislá média v dnešní společnosti hrají, se podíváme na 9 her, v nichž byly lež, cenzura a propaganda našimi zbraněmi.

Sponzorem pořadu je kampaň PlayStation Splátky bez navýšení od Smarty.cz.

Vzhledem k aktuální situaci ohledně České televize není úplně od věci naší TOPku začít i českou hrou. Ministry of Broadcast dystopii a totalitní vládu vykresluje na pohled jednoduchým a suchým způsobem, ale rovněž některé její prvky fungují jako krásná ukázka toho, v čem přesně propagandistické režimy „vynikají“ nejvíce – v komodizaci lidských životů.

V téhle plošinovce hrajeme za muže jménem Orange snažícího se dostat pryč ze svého domova pod vládou takzvaného Režimu, který je uprostřed rozdělen nepropustnou zdí zdánlivě připomínající tu Berlínskou, jež inspirovala čtyři tvůrce hry k jejímu vytvoření.

Aby se však Orange dostal ven, musí soutěžit v reality show místní propagandistické televize. Jenže to, co se zdálo jako hrozné místo k žití, je ve skutečnosti ještě mnohem horší.

Ministry of Broadcast kontrastuje černý humor s morbidními činy, ale krásně ukazuje, že se cokoliv může stát společensky přijatelné, když vám to televize naservíruje s potleskem a úsměvem.

Noviny a média jsou jedny z nejsilnějších nástrojů jakékoliv společnosti. A proto fungují jako skvělý způsob, jak ovládat mínění široké veřejnosti. Což nám krásně dokazuje Headliner: NoviNews. Tahle hra vám totiž nabídne nejen možnost se stát propagandistickou loutkou, nebo liberálním válečníkem, ale rovněž vám ukáže, že „pravda“ není vždy dobrá a přiklonění k ní není vždy černobílou volbou. Koneckonců, ty složenky musíte platit stejně jako všichni ostatní; vyhraje vaše morálka a etika nad základními potřebami?

Z pozice šéfredaktora tak máte dvě razítka. Zeleným pošlete článek k tisku, červeným ho zamítnete. Jak budete řešit rostoucí napětí se sousedními státy a jak se postavíte vůči znárodnění zdravotnictví? Dopad vašich rozhodnutí vidíte každý den venku na ulici a při debatování s několika důležitými postavami, jejichž životy můžete lehce zlepšit, stejně tak jako výrazně zhoršit. Stojí bezpečnost občanů za konstantní dohled kamer? Co když je ale cenou za plnou svobodu riziko xenofobie a nepokojů?

Občas ale ani veřejná nebo pravdomluvná média nepomohou. Když prostě něco stát chce ututlat, většinou se mu to podaří. O nejhrůznějších experimentech třeba CIA slýcháváme neustále. Dlouhou dobu od konspiračních teoretiků, dokud se to všechno neukázalo jako pravda. A právě takzvaný „desktopový simulátor“ The Operator tohle skvěle ukazuje.

Ve hře se zhostíme role nového rekruta FDI – federálního oddělení pro vyšetřování. Naším úkolem bude pomáhat agentům a špionům. Dokud k nám nezačnou prosakovat střípky toho, že se FDI tak úplně nedrží nám známého hesla „pomáhat a chránit“. Hledání pohřešovaných osob se brzy zvrhne v naprostý labyrint konspirací a manipulací ze strany státu. Je ovšem jen na vás, jestli budete jeho propagandu brát jako vyšší dobro, nezbytné zlo, nebo něco, proti čemu se rozhodnete bojovat.

Zatímco nám ovšem The Operator dovolí nahlédnout pod pokličku vládních tajemství, v dalším desktopovém simulátoru na našem seznamu – Need to Know – se pár takových tajemství přímo zúčastníme. Ve vládní agentuře Department of Liberty budeme skrze vládní databázi CodeX prohlížet digitální stopy běžných občanů.

Právě digitální stopa a co za sebou zanecháváme na internetu je to, co naši bezpečnost a soukromí v dnešní době internetu ohrožuje nejvíce. A Need to Know skvěle využívá strachu a paranoie. Co když vám někdo čte zprávy, prohlíží historii prohlížeče, kouká na e-maily, odposlouchává vaše hovory, sleduje vaši polohu přes GPS, vytváří o vás detailní psychologický profil nebo dokonce zajišťuje únos nežádoucích lidí? A co byste udělali, kdybyste ten někdo byli vy?

I když není Need to Know ta nejlepší hra na našem seznamu a má svoje nedostatky, dobře a mrazivým způsobem vyobrazuje, čeho všeho je stát schopný a jak daleko může zajít, aby se zbavil nežádoucích jedinců.

Co ale když není totalitní vláda jen špatná? Co když není důvod se mračit? Co když nemáte na výběr? To naopak ukazuje adventura We Happy Few. V níž totiž vláda poté, co Spojenci prohráli druhou světovou válku, spáchala čin tak odporný a tak traumatizující, že všem obyvatelům nařídila povinné dávky halucinogenní a vzpomínky měnící pilulky Joy. S nimi je všechno hej. Jak by to mělo být. Koneckonců, taková je přece realita, ne?

Když se tak ocitneme v kůži Arthura, který cenzuruje staré novinové články a historii do jisté míry přepisuje, nadejde zlom. Pilulku si nevezme a stává se „Downerem“. A hned vidí tu skutečnou realitu. Tu hnusnou, dystopickou, zničenou, orwellovskou realitu, kde pokud nejdete se zfanatizovaným davem, bude to to poslední, co kdy uděláte.

Je to přesně jako psal Aldous Huxley ve zmiňovaném Konci civilizace: nejděsivější cenzura je ta, co se obejde bez slz. Jak můžete bojovat proti propagandě, která vám ulehčuje život? Jak proti ní můžete bojovat, pokud si ani neuvědomujete, že existuje? 

Ačkoliv patří Aldous Huxley mezi nejslavnější autory dystopické fikce, jejím králem je rozhodně George Orwell a jeho nestárnoucí a věčně aktuální klasika 1984. Herní série Orwell, která se na pohled velmi podobá již probíranému Need to Know, si skvěle hraje s prvky Velkého bratra.

Prohrabujete se osobními životy běžných lidí a analyzujete jejich digitální stopu. Nejdůležitější informace potom předáváte výš. Jenže je nutné myslet na kontext. Jednou z možností je třeba stát informovat o tom, že jedna žena „mučí“ svou kamarádku tím, že ji nutí chodit na koncerty. Šup s ní za mříže, přece jenom – mučení je špatné!

Druhý díl série se tohle snaží posunout ještě dál a s daty začnete i manipulovat a vytvářet dezinformaci.

Člověk si pak uvědomí, jak strašně jednoduché je udělat si mylný obrázek z vytrženého kontextu a neověřených informací.

Pokud byste se ale chtěli dostat trochu blíže k akci a nesedět jen za obrazovkami počítačů – alespoň tedy virtuálně – existuje série Beholder. V prvním díle se stanete správcem činžáku s jednoduchým cílem: špehovat své nájemníky. Budete se jim tak vkrádat do bytů, instalovat kamery, prohledávat osobní věci a vytvářet o nich komplexní profily.

Jako správný občan musíte poctivě nahlásit každého, kdo porušuje zákon. Pokud dojde k vraždě nebo krádeži, je to poměrně jasné. Ale co když vláda vydá direktivu, že nesmíte vlastnit džíny? Žárovky? Gumové kachničky?! Kdy to dojde tak daleko, že pouhý pokus zákonodárců chránit bezpečí obyvatel zasahuje do jejich lidských a běžných svobod? A pak už je jenom na vás, jestli se rozhodnete nic nedělat, nájemníka udat nebo ho pro vlastní blahobyt a bezpečí rodiny vydírat.

Celá série Beholder, její tři hlavní díly a odbočka Conductor, dokonale vykreslují život v totalitním státě a to, že Burešem může být kdokoliv.

Nic ale udávání, vydírání a snahu ochránit rodinu v totalitním státě neukazuje tak dobře jako legendární Papers, Please. Coby imigračního úředníka na hranicích vás nečeká nic než jen byrokratická nuda, řízení se podle vyhlášek a kontrolování nudných dat a jmen. Jestli někoho pustíte dál, nebo ne, je jenom otázka toho na pas vyrazit text zeleného, nebo červeného razítka.

Velmi brzy se ale začnou věci hroutit. Lidé budou v nesnázích, ale pravidla velí, že je pustit nesmíte. Dokumenty jim totiž prošly včera. Smůla. Před válkou neutečou. A to dítě, co jim brečí u nohou? Aspoň se dožilo více než pěti let, měli by být rádi.

Papers, Please mistrně využívá jednoduchou grafiku, monotónní hratelnost a tu a tam absurdní humor a chvilky oddechu ve svůj prospěch, aby hra rovněž zakryla naprosto krutou vládu i realitu, ve které se hra odehrává. Vaše rodina hladoví a mrzne. A jediný způsob, jak zajistit, že přežijou, je dělat svou práci. A vaše práce je dehumanizovat každého, kdo za vámi přijde. Udělat z něj jen zápis do tabulky, položku ve statistice a hrdě přitom hlásat „Glory to Arstotzka“. Nebo se nepřímo stát členem odboje a pouštět i lidi, které byste nejspíš pouštět neměli, a kteří se pokusí uvnitř země změnit něco k lepšímu. Jen vás to může stát peníze, práci i život.

Přiznáváme, že celá dnešní TOPka je poněkud cyničtější, než bylo původně v plánu. Realitou ale je, že… No, taková je naše realita. V menší i větší míře, vše, co jsme dnes probírali, se do jisté míry děje. U nás i po celém světě. Proto to dnes pojďme skončit za trochu vtipnější notě se hrou Not For Broadcast.

V ní se zhostíme role uklízeče, který se ocitne u mixážního pultu místní televize jako náhrada předešlého režiséra, který utekl. Náš úkol je jednoduchý: zajistit zábavnou relaci, přepínat kamery, aby se diváci nenudili, a hlavně vypípnout případná sprostá slova nebo věci, co by se neměly dostat do vysílání. Právě to, jak budete přistupovat k režii televizního vysílání, zásadně ovlivní průběh hry i dopad jednotlivých aktérů.

Vše je to ale proloženo hranými scénami – konkrétně přes 40 hodin – které od začátku do konce překypují množstvím černého humoru a naprosté absurdity. Jádrem hry je sice vážné téma, ale tady se budete smát po celou dobu. Hlavně protože budete moci téměř vždy nakouknout za oponu vysílání a například poslouchat debaty moderátorů, když zrovna nejsou na kameře. A pak je klidně pustit do éteru.

Snad jsme vás naším dnešním žebříčkem nehodili do deprese. Pokud ano, tak pro odlehčení doporučujeme se kouknout na některý z našich pozitivnějších. Přesto ale raději nezapomeňte na Orwellova slova: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“