Videohry nejsou dokonalé. Ačkoliv trailery září, marketing slibuje modré z nebe a očekávání letí ke hvězdám, realita při vydání bývá často drsnější. Občas se však stane zázrak, nebo spíš se ozve komunita. A když hráči zvednou hlas, kritika nahlas zazní, recenze zčervenají a memy začnou pálit ostrými, vývojáři mají na výběr: buď utéct, nebo se jim postavit čelem. Dnes se podíváme na devět případů, kdy se stalo to druhé. Kdy hráčský tlak zachránil hru a někdy dokonce proměnil katastrofu ve skutečný triumf.

Sponzor pořadu je hra WUCHANG: Fallen Feathers distributora HYPE

Final Fantasy XI byl pro Square Enix úspěšný MMO experiment, a tak se rozhodli to zkusit znovu. Jenže Final Fantasy XIV se nepovedl tak spektakulárně, že hráči nevěřícně kroutili hlavou. Vývojářské týmy mezi sebou nekomunikovaly, chyběla jasná vize a hra se potýkala s horšími mechanikami než konkurence – od bizarních systémů až po technické problémy. Místo aby projekt odpískali, udělali něco nečekaného – nechali původní verzi běžet, přestali vybírat poplatky a začali hru aktivně opravovat. Zároveň ale v tichosti makali na zcela nové verzi.

Ta nakonec vyšla jako Final Fantasy XIV: A Realm Reborn s novým enginem, příběhem, servery i funkcemi. Původní hra byla nenápadně pohřbena a vzkříšena v lepší formě. Dnes je FFXIV považována za jeden z nejlepších MMORPG titulů vůbec. A to všechno díky tomu, že se vývojáři rozhodli svou chybu napravit radikálním restartem.

Pamatujete si, když jsme se těšili na návrat do světa Středozemě? Epické souboje, charismatičtí orkové, zábavný Nemesis systém, tajemný hraničář Talion… a pak to přišlo. War Chesty. Ano, lootboxy s náhodným obsahem – protože kdo by si nechtěl zaplatit za šanci získat orkského kapitána, co možná bude stát za nic? Warner Bros. si zkrátko řeklo, že si grind užijeme ještě víc, když nám nabídne možnost přeskočit ho za reálné peníze. A když hráči namísto orků vytáhli vidle a pochodně, stalo se něco nečekaného – vývojáři skutečně ustoupili.

Lootboxy zmizely, mikrotransakce taky a tehdejší endgame Shadow Wars se stal konečně hratelným, aniž by člověk musel prodat ledvinu. Poučení? Když hráči řeknou: „Nechceme pay-to-win ve hře pro jednoho hráče“, možná je dobré je poslechnout.

Rok 2014. Ubisoft slibuje další velkolepou kapitolu série Assassin’s Creed, tentokrát ve víru francouzské revoluce. Jenže místo rovnosti, jednoty a bratrství jsme dostali... revoluční technickou katastrofu. Obličeje mizely, postavy propadávaly zemí, hra padala jako Bastila a online kooperace, jedna z hlavních novinek, nefungovala. A kdyby to náhodou nestačilo, hráče vítaly mikrotransakce na každém rohu. Viva la monetizace!

Ubisoft si toho samozřejmě všiml. Nešlo si toho nevšimnout, když bylo Unity na internetu víc jako meme než jako hra. Ubisoft se omluvil, rozdal DLC zdarma a postupně opravil stovky bugů. Dnes je Unity možná lehce neprávem pořád považované za jedno z nejslabších AC, ale díky opravám si ho můžete užít jako vizuálně nádherný výlet na konec 18. století v Paříži. Bez rizika, že vám během likvidace templářů zmizí obličej.

Když Blizzard oznámil Diablo 3, fanoušci RPG žánru jásali. Po letech čekání jsme se konečně mohli vrátit do Tristramu, kosit démony a sbírat loot. Co se ale zdálo jako návrat do pekelného nebe, se velmi rychle změnilo v digitální očistec.

Začalo to klasicky. Launch den, servery hoří, hráči marně koukají na slavnou chybovou hlášku Error 37 značící přeplněné servery. Ale jakmile se dalo přihlásit, zjistilo se, že tohle peklo neskončí jen u technických potíží. Loot byl tragédie, neboť legendární předměty padaly extrémně vzácně a často pro úplně špatnou třídu. Nehledě na to, že právě legendární vybavení bylo někdy horší než třeba jen to vzácné. A pokud jste chtěli šanci na pořádný drop, museli jste hrát na vyšší obtížnost... ke které jste se bez pořádného gearu vlastně ani nedostali.

A pak tu byla aukční síň za reálné peníze – geniální způsob, jak si z akčního RPG udělat Wall Street simulátor. Hráči se místo pomáhání v boji proti démonům, začali přetahovat o cenovku za fialový meč. Trvalo to přes dva roky, ale Blizzard se sebral. Zrušil aukční síň, totálně překopal loot systém a přidal Adventure Mode, Nephalem Rifty a expanzi Reaper of Souls, která hru zachránila. Diablo 3 tak z plamenů neúspěchu vstal jako skutečný titul hodný svého jména.

Po úspěchu Ultra Street Fighter IV se zdálo, že Capcom má všechno připravené na další knock-out. Jenže když přišel Street Fighter V… no, řekněme, že spíš dostal pěstí on sám. Hráči totiž po spuštění zjistili, že tahle hra má zhruba tolik obsahu jako úvodní tutorial.K tomu přidejte podivná rozhodnutí v samotné hratelnosti, třeba systémy, které snižovaly skill gap a působily, jako by se Capcom bál, že by někdo mohl prohrát. A to nemluvíme o tehdy nechvalně proslulém netcodu, který hru často proměnil v powerpointovou prezentaci.

Ale i tady se komunita ozvala – a na rozdíl od některých jiných případů Capcom skutečně poslouchal. V následujících letech přidali Arcade Mode, víc příběhu, nové postavy, druhé V-Triggery a spoustu dalších vychytávek. Street Fighter V: Champion Edition pak konečně působil jako produkt, který měl vyjít hned na začátku.

Mass Effect 3 měl být velkým finále jedné z nejmilovanějších sci-fi trilogií herní historie. Všechna rozhodnutí z předchozích dílů, záchrany i oběti, vztahy s posádkou… to všechno mělo kulminovat v epickém závěru. Jenže když finální moment přišel, hráči zůstali zírat na obrazovku a ptát se: „To si ze mě děláte děláte prd**”?

Místo pestré škály konců podle hráčských rozhodnutí přišlo pár barevných výbuchů a trojbarevná iluze volby. A tehdy se zvedla lavina. Fanoušci sepsali petice, tvořili teorie a rozpoutali diskuze, které na fórech hořely ještě dlouho po vydání. BioWare nejdřív reagoval obvyklým PR mlžením, ale tlak neustával. Nakonec studio ustoupilo a vydalo Extended Cut. aktualizaci, která výrazně rozšířila původní zakončení o potřebný kontext, dodala nový epilog a nabídla i úplně novou, čtvrtou volbu.

A i když rozšířené konce neudělaly šťastné úplně všechny, přece jen vrátily trilogii velkou část důstojnosti. A nezapomeňme na to, že multiplayer, který zpočátku vypadal jako čistá vata, se nakonec stal překvapivě návykovou součástí celého balíčku, který dostal tuny bezplatného obsahu.

Helldivers 2 dorazil na začátku roku 2024 jako zjevení. Rychlá, brutální a hlavně nekompromisně zábavná kooperativní řežba, kde jste s kamarády obětovali vlastní život pro dobro Super Země. A když vás někdo omylem rozšmelcoval náletem? To byl zkrátka jen vedlejší efekt šíření demokracie.

Hráči se organizovali na sociálních sítích, ohlašovali která planeta zrovna potřebuje jejich pomoc, obětovali se pro spoluhráče, a internet byl plný memů a videí z bitev, kde sláva Super Země byla vším. Pak však přišla atomovka v podobě Sony, které oznámilo, že PC hráči se nově budou muset přihlásit k PSN účtu, aby mohli dál hrát, údajně kvůli bezpečnosti. I když hra na Steamu fungovala skvěle bez něj a v době vydání žádný účet nikdo nepotřeboval. Joo a že náhodou žijete v jedné z těch 177 zemí, kde si PSN není možné založit? No tak to máte smůlu i pokud jste si hru legálně zakoupili.

To byla červená linie. Hráči zahájili protiútok ve formě stovek tisíc negativních recenzí na Steamu, komunitních výzev, memů a koordinovaného odporu. A demokracie opět zvítězila. Sony zařadilo zpátečku rychleji než hráč, co právě omylem poslal orbitální laser na vlastní tým. Přihlášení zůstalo dobrovolné a hráči si vybojovali zpět právo exportovat svobodu do všech koutů galaxie bez loginu.

Cyberpunk 2077 byl jednou z nejočekávanějších her všech dob. Vize neonového Night City, sliby revolučního RPG a samozřejmě – Keanu „You're breathtaking“ Reeves. Očekávání byla astronomická. Výsledek? Ehm no… záleží, na čem jste to hráli.

Na výkonném PC? Dá se. Na starých konzolích? Apokalypsa. Hra sotva běžela, framerate kolísal, postavy mizely, bugy byly na denním pořádku. Ale to nebylo to nejhorší. Hráče rozčílilo, že hra postrádala zásadní gameplay mechaniky, které studio původně slibovalo. AI byla hloupá, takže nepřátelé v přestřelkách často jen stáli na místě nebo se zasekávali o popelnice. Policie se vám doslova teleportovala za zády, a když jste je rozčílili, stačilo odjet o jednu ulici dál, aby zapomněli, že existujete. Slibovaný živý svět, zkrátka nežil, tak jak by měl.

Komunita to nevzala lehce. Obrovská vlna kritiky smetla reputaci tehdy milovaného CD Projektu během pár týdnů. Ale studio nenechalo hru ležet v příkopu. Desítky aktualizací postupně opravovaly bugy, zlepšovaly policii, přestavěly strom schopností i soubojový systém, přibyly přestřelky z vozidel, hackování dostalo smysl a RPG systém konečně umožnil opravdu různé herní styly. Aktualizace 2.0 a DLC Phantom Liberty vdechly Night City nový život. A ze hry, která měla být varováním, se stal titul, ke kterému se hráči začali vracet. Tentokrát ne kvůli glitchům, ale protože je to konečně ta hra jakou tvůrci zamýšleli.

Pokud se Cyberpunk vyškrábal z bahna a opravil, Helldivers vedli digitální revoluci, tak No Man’s Sky byl vesmírný Lazar. Hra, která slíbila celý vesmír a doručila spíš pár barevných koulí, kde vám po dvou hodinách hraní došly aktivity i iluze. Chyběl multiplayer, planety byly pusté, obsah minimální a většina slibovaných funkcí zmizela jak loď v červí díře. Internet zuřil, recenze byly bez milosti, a hra se stala synonymem pro přehnaný marketing a hořké zklamání.

A přesto Hello Games neuteklo. Nepřestali komunikovat, nežadonili o shovívavost. Místo toho mlčeli a makali. Roky. Bez mikrotransakcí, bez výmluv. Postupně přidali to, co mělo být od začátku a mnohem víc. Dnes No Man’s Sky nabízí stavění základen, flotily, multiplayer, příběhové mise, živý vesmír a svobodu, o jaké se ostatním může jen zdát. Více než hra je to  i připomínka, že i z největšího pádu se dá vstát. Že když vývojáři naslouchají hráčům a nevzdají to, může vzniknout něco výjimečného. Naděje, vykoupení a galaxie, která skutečně stojí za průzkum.

A to je devět her, které spadly tvrdě, ale povstaly ještě silnější. Některé se změnily potichu, jiné s velkým třeskem. Ale jedno měly společné nebyly by zachráněny bez vás. Bez hráčů, kteří odmítli přijmout nedodělek jako hotový produkt. Takže až příště narazíte na hru, která vás zklame, neztrácejte víru. Možná právě vaše recenze, váš komentář nebo meme nastartuje změnu. A jestli jsme na nějakou zachráněnou hru zapomněli, tak nám ji napište do komentářů. Nebo se můžete podívat na další topku, která vám právě vyskočila na obrazovce.