Bossové ve hrách většinou představují vrchol napětí - moment, kdy se láme chleba a vy máte konečně ukázat, co jste se celou dobu hraní naučili. Hra se tváří smrtelně vážně, buduje pořádné napětí… a pak proti vám nastoupí soupeř, který je buď směšně lehký, nebo natolik unikátní, že se z něj stane chodící mem. A přesně na tyhle případy se dneska podíváme - berte to jako sequel k naší původní TOPce o bossech k smíchu, protože podobných „legend“ je ve hrách překvapivě víc, než by člověk čekal.

Sponzorem epizody jsou herní sluchátka Yenkee Odyssey.

Dobře, na začátek je to možná trochu meme pick, ale přesně takový, co si zaslouží zmínku. Genji: Days of the Blade byl totiž hack and slash pro PS3, který se tvářil strašně vážně a epicky. Jenže reálně to byla taková nepříliš povedená akce, na kterou by si dneska vzpomněl málokdo… kdyby se nestala jedna věc.

Píše se rok 2006, E3 je v plném proudu a přichází prezentace Sony, kde nám s kamennou tváří představovali nový titul založený na reálných historických událostech z Japonska. A v tom nejvážnějším okamžiku se na plátně objeví boss… Giant Enemy Crab. Historická přesnost v tu chvíli odešla z místnosti a okamžitě se zrodil mem. A aby toho nebylo málo, celá ta show byla pofidérní i bez kraba - hlavně když se do popředí snažili procpat cenovku PS3 a pak ještě „revoluční” mechaniky typu: když trefíte slabinu, dáte větší damage, a můžete měnit zbraně v reálném čase… vskutku nová éra gamingu.

Papyrus je přesně ten boss, který je vtipný už jen tím, jak moc se snaží být boss. Tento kostlivec, který sám sebe tituluje jako „THE GREAT PAPYRUS“, chodí s hlavou nahoře a prezentuje se jako neohrožená celebrita Snowdinu. Ego má veliké, charisma ještě větší, jenže zároveň je to roztomile naivní týpek, co miluje vtípky, hádanky, špagety a upřímně věří, že když bude dostatečně tvrdě makat, tak si ho jednou všichni zamilují a vezmou do Royal Guard. 

Pod celým jeho teatrálním obalem je to totální dobrák. Papyrus je dokonce tak absurdně laskavý, že máte pocit, že vás ani nechce porazit, jen vás „správně nasměrovat“. A nebyli byste ani daleko od pravdy, protože jeho útoky vás zkrátka nemůžou zabít, ale vždy vás nechají na 1 životě. Papyrus je zkrátka ten nejhodnější „nepřítel“, jakého vám může Undertale nabídnout.

Metal Gear Solid 3 je v jádru stealth akce, kde se plížíte džunglí, sbíráte výbavu, přežíváte v terénu a zažíváte špionážní akci ve studené válce. Zní to vážně, ale Kojima to celé podává dost odlehčeně a v průběhu hry vám naservíruje spoustu vtípků a podivných momentů, které vás z tohoto špionážního thrilleru vždycky na chvilku vytrhnou. Ať už je to ikonicky přepálená atmosféra, nebo třeba ten absurdně dlouhý žebřík, který vás nechá přemýšlet, jestli už náhodou nehrajete walking simulátor ve vertikále.

No a The End je přesně boss, který do tohohle parádně zapadá. Jde o stoletého odstřelovače, který se s vámi pustí do souboje přes několik lokací, schovává se, mění pozice a nutí vás hrát takovou zvláštní hru na kočku a myš. Je to napínavé, pomalé a taktické. Nebo to můžete vyřešit tak trochu po kojimovsku a vyhrát bossfight tím, že zkrátka počkáte. Čas je neúprosný, a pokud týden vydržíte (nebo si přetočíte systémový čas, vy cheateři!), tak to stařešina zkrátka nedá a zemře stářím.

Po parádním fantasy RPG South Park: The Stick of Truth přišel druhý díl s podtitulem Fractured But Whole. Ten sází na superhrdinskou parodii, tentokrát s taktičtějšími tahovými souboji a spoustou ulítlých scén kolem každého NPC, jak se na South Park sluší a patří. Jedním z těchto NPC není nikdo jiný než samotný Morgan Freeman, který zde není žádná světová celebrita, ale majitel malého podniku Freeman’s Tacos. Přijdete dovnitř a on vám s naprosto vážnou tváří začne vysvětlovat, jak v téhle hře funguje crafting, jako kdyby to byla nejdůležitější životní lekce, jakou vám kdy kdo předal.

No a pak zjistíte, že tenhle učitel craftingu je zároveň volitelný boss. Když ho vyprovokujete třemi údery, z tutoriálu se stane regulérní bitva, kde Morgan vytáhne schopnosti jako Million Dollar Bitchslap s brutálním poškozením a odhozením, případně Fart Sensei, který vám zasmradí kus bojiště a ještě vám dá status Grossed Out. A aby toho nebylo málo, umí i Glistening Freckles, takže vás klidně očaruje, ať stojíte kdekoliv, pokud teda nejste někdo, kdo má pihy. Když se vám ho však podaří porazit, prohlásí, že možná vás napíše do závěti jako nového majitele Freeman’s Tacos.

Ghost of Tsushima je dost vážná samurajská jízda - čest, ocel, melodramatická atmosféra a duely, které jsou nasvícené tak velkolepě, že máte chuť si před soubojem sundat klobouk a říct pár posledních slov. Všechno působí jako příprava na poctivý samurajský duel, kde půjde o reputaci i o krev. A přesně takhle hra vykreslí i setkání s Jinrokuem.

Jenže Jinroku je přesný opak toho, co vám hra před chvílí slíbila. Jakmile souboj začne, tenhle samuraj zahodí meč a okamžitě začne prosit o milost - žádná čest, žádná hrdost, jen panika a výmluvy rychlejší než vaše vytasená katana. Je to tak rychlá kapitulace, že spíš než bossfight to připomíná komediální scénku, která vám na chvíli úplně rozbije vážný tón celé hry.

Sekiro vás většinu času nemilosrdně trestá za každou chybu. Souboje jsou ostré, rychlé, a když se objeví boss, většinou to znamená, že se máte připravit na lekci bolesti. A Mist Noble si s tímhle očekáváním hraje dokonale už jen tím, kde na něj narazíte. Nejdřív vás pošle do zamlžené lokace, kde je viditelnost mizerná, všechno působí podezřele a vy se krok po kroku prodíráte dál s pocitem, že vás každou chvíli něco sejme zpoza rohu. Navíc to není úplně procházka parkem - ta část hry umí být nepříjemná na orientaci, člověk se snadno ztratí a atmosféra je tak hutná, že máte chuť hrát opatrněji než jindy.

No a když se tímhle mlžným peklíčkem konečně prokoušete, hra vám slavnostně představí bosse… a vy si říkáte: „Tak jo, teď to přijde.” Jenže pak se k Mist Nobelovi dostanete a zjistíte, že tenhle velký moment je vlastně hrozně krátký. Skočíte na něj, párkrát ho trefíte katanou a je po všem dřív, než vám dojde, jaké útoky měl vůbec stihnout předvést. Ne nadarmo je fanoušky nazýván nejtěžším bossem celého Sekira…

Představte si pirátské dobrodružství, které si z pirátů dělá legraci tak šikovně, že se smějete i ve chvíli, kdy už deset minut civíte do inventáře a říkáte si, co s čím sakra zkombinovat. V The Secret of Monkey Island hrajete za Guybrushe Threepwooda - wannabe piráta s velkými sny, ještě větším sebevědomím a talentem dostávat se do trapných situací. Vaším hlavním záporákem je nemrtvý pirátský kapitán LeChuck, který vám ukradl přítelkyni Elaine. 

Jenže jakmile dojde na velké finále, celé se to zvrtne tím nejvtipnějším způsobem. Elaine se v podstatě zvládne zachránit sama, takže Guybrushova velkolepá konfrontace dostane úplně jiný tón. A místo klasického bossfightu ve stylu kdo má větší meč, ten vyhraje přijde legendární slovní šerm. Tady se bitvy nevyhrávají na bojišti, ale v mysli. Znáte snad lepší poslední slova než když svému sokovi na urážku, že bojujete jako mlíkář, odvětíte, že bojuje jako kráva?

V sérii Borderlands je všechno trochu přepálené. Zbraně jsou absurdní, loot prší ze všeho, co se hne, a i ti největší padouši mají potřebu uprostřed chaosu sypat jednu hlášku za druhou. Takže když se ve druhém díle, konkrétně v DLC Hammerlock’s Big Game Hunt, začne blížit velké finále, čekáte aspoň nějakou pořádnou přestřelku. Profesor Nakayama se totiž celou dobu profiluje jako geniální mozek, co má plán století. Dává dramatické proslovy, flexí svou ultimátní výbavou a tváří se, že je konečně připravený pomstít Handsome Jacka jako správný superpadouch.

Jenže pak přijde samotný bossfight… a je po něm dřív, než si stihnete přebít. Nakayama se při svém velkém proslovu zřítí z holografických schodů a cestou dolů dostává poškození za každý schod, takže jeho health bar se vám před očima doslova vypařuje. Dole dopadne, zlomí si vaz a finále končí tak anti-epicky, že se tomu nejde nesmát. Geniální superpadouch… kterého nakonec porazí gravitace a vlastní blbost.

Do Aperture Science se nechodí zachraňovat svět, ale dělat testy… a zároveň poslouchat, jak vám do toho umělá inteligence s absolutně monotónním hlasem servíruje jednu sarkastickou poznámku za druhou. A GLaDOS je vrchol celé téhle pasivně agresivní atmosféry. Celou dobu se tváří, že má kontrolu, že jste jen laboratorní myš… a že tohle všechno je pro vaše dobro a dort. Jasně…

Finální souboj v prvním díle to jenom vyšperkuje, protože místo klasické přestřelky rozebíráte GLaDOS doslova na součástky. Postupně sundáváte její osobnostní jádra jedno po druhém a házíte je do spalovny. Každé z nich má vlastní unikátní projev: jedno je dětinsky zvědavé, druhé mechanicky předčítá recept na dort a poslední už jen nekontrolovaně zuří. A čím víc těch jader spálíte, tím víc se z „dokonalé“ superinteligence stává rozbité callcentrum, které panikaří, vyhrožuje a ztrácí nervy v přímém přenosu. Pomsta za dort je vždycky sladká. 

A tohle byla naše devítka dalších bossů, kteří jsou k smíchu – ať už proto, že jejich souboj skončí dřív, než se stačíte nadechnout, nebo protože jsou tak absurdně unikátní, že je herní historie už dávno proměnila v memy. Teď je ale řada na vás: který vtipný boss vám utkvěl v paměti nejvíc a proč? Napište nám ho do komentářů a rozhodně koukněte i na předešlý díl této TOPky, který vám teď vyskočil na obrazovce.