Říká se, že kopírování je nejupřímnější formou lichotky. V herním světě je to ale často recept na úspěch. Ne vždycky totiž přijde revoluce s originální hrou, někdy to udělá až její následovník. Tvůrci si prostě vezmou základní koncept, přidají špetku vlastní kreativity, pořádnou dávku ladění a výsledek je často slavnější než originál. V téhle TOPce se podíváme na osm případů, kdy vývojáři „ukradli“ nápad, ale dotáhli ho k naprosté dokonalosti.

Sponzorem epizody je hra World of Warships.

Když v roce 2003 vznikl komunitní mód Defense of the Ancients pro Warcraft III, málokdo tušil, že tím dává vzniknout úplně novému žánru. DOTA byla syrová, náročná a hlavně nekompromisní. Dokázala ale, že tahle směs strategie, RPG prvků a týmového boje má obrovský potenciál. Jenže byla zároveň těžkopádná a nepřístupná pro nové hráče.

Vývojáři z Riot Games proto vzali to nejlepší z původního DOTA receptu, obrousili ostré hrany a přidali vlastní koření. League of Legends nabídlo hrdiny s výraznými charaktery, pravidelné aktualizace, stabilní servery a především model free-to-play, který otevřel dveře milionům hráčů po celém světě. Najednou to nebyla hra jen pro hardcore veterány, ale i pro každého, kdo chtěl naskočit do MOBA žánru. 

Riotu se povedlo přinést e-sportovou scénu, která dodnes vyprodává stadiony, celosvětové turnaje s milionovými cenami a komunitu, která i po letech drží hru na vrcholu zájmu. LoLko se tak z původně okoukaného nápadu stalo fenoménem, který redefinoval online hraní i představu o tom, jak může vypadat moderní esport.

Nápad shodit stovku hráčů na jednu mapu a nechat je bojovat, dokud nezůstane jen jeden, zní šíleně – ale právě to se ukázalo jako dokonalý recept na instantní adrenalin. PUBG vystřelilo battle royale do první ligy a hráče okamžitě chytlo. Jenže zároveň působilo dost syrově: realistická grafika, pomalé tempo a realističtější model střelby, který sice měl svoje kouzlo, byl pro spoustu lidí spíš bariérou.

Epic si všiml, že tenhle koncept má obrovský potenciál. A tak se rozhodl ho posunout úplně jinam. Fortnite, Fonko a někdo by snad mohl říct i Fortík sice začínal jako survival proti hordám nepřátel, ale až přidání battle royale módu spustilo lavinu. Zatímco PUBG postupně ztrácí dech, Fortnite dál roste. Táhne celé Epic Games a financuje nejen Epic Games Store, ale třeba i vývoj Unreal Enginu. Barevná grafika, svižné tempo, možnost stavět během boje, šílené eventy a nekonečné cross-overy od Marvelu přes Star Wars až po Eminema – to všechno udělalo z Fortnite nejen hru, ale celosvětový kulturní fenomén.

Když v devadesátkách vyšel Harvest Moon, okamžitě si získal srdce hráčů. Kombinace farmaření, vztahů a pomalého života na venkově byla tehdy jedinečná a položila základy celému subžánru relaxačních her. Jenže s přibývajícími roky série začala stagnovat – nové díly nepřinášely zásadní inovace a komunita toužila po něčem čerstvějším.

A tehdy nastoupil vývojář Eric Barone, známý jako ConcernedApe. Sám, bez velkého týmu, začal pracovat na hře, která měla být jeho poctou Harvest Moonu. Ale zároveň opravila všechno, co mu na sérii vadilo. Stardew Valley nabídlo propracovanější farmu, možnost bojovat v dungeonech, větší svobodu v rozvoji postavy i vesnice a pravidelné updaty zdarma. Komunita se do hry vrhla po hlavě a dodnes pravidelně vznikají stovky modů, které přidávají nový obsah, postavy i celé příběhové linie.

Na začátku nového tisíciletí přišlo Devil May Cry a prakticky definovalo žánr stylových akčních mlátiček. Dante s obřími meči, pistolemi a neustálými hláškami ukázal, že akce nemusí být jen krvavá, ale taky cool, rychlá a především elegantní. Jenže po několika dílech začala série trochu přešlapovat a hledat, jak se posunout dál.

V tom nastoupil Hideki Kamiya, tvůrce původního Devil May Cry, který opustil Capcom a se studiem Platinum Games vytvořil Bayonettu. A bylo vidět, že se chtěl překonat: souboje byly ještě rychlejší a plynulejší, přibyl ikonický Witch Time, tedy zpomalení času za perfektní úhyb, a komba se stala téměř nekonečnou hrou kreativity. Do toho Bayonetta využívala své magické vlasy k vyvolávání obřích démonů, kteří v přepálených boss fightech bourali celé scény. Platinum Games tak vzalo DNA Devil May Cry a nadopovala ho steroidy – víc stylu, víc šílenosti a hlavní hrdinka, která dokázala zastínit i samotného Danteho.

Pamatujete si ještě na jednoduchou flashovku Crush the Castle? V ní jste z praku vystřelovali kameny na středověké pevnosti a snažili se je co nejefektivněji zbořit. Koncept byl geniálně prostý – fyzika, demolice a okamžitá odměna za dobře mířenou střelu. Ale taky trochu strohý: jednoduchá grafika a minimum osobnosti. 

A pak přišlo finské studio Rovio s nápadem, jak tuhle formuli vytunit. Vzali základní mechaniku praku a přidali k ní roztomilé – a permanentně naštvané – ptáky. Každý z nich měl speciální schopnost. Od dělení se ve vzduchu až po výbušné nárazy. A to celé bylo zabaleno do barevného, přístupného a neuvěřitelně chytlavého balíčku.

Angry Birds se staly symbolem éry chytrých telefonů. Jednoduché ovládání dotykem, krátké, ale návykové levely a humor, který fungoval na děti i dospělé, udělaly ze hry masový fenomén. Z nenápadného nápadu tak vznikla značka, která dala vzniknout filmům, plyšákům a jedné z nejúspěšnějších mobilních sérií historie.

Už v roce 1999 přišlo japonské studio Konami s arkádovou hrou GuitarFreaks. Měla plastovou kytaru s tlačítky místo strun a hráči si mohli vyzkoušet pocit hraní na pódiu. Na svou dobu to byl průlom, ale zůstalo to spíš lokální specialitou japonských heren.

Teprve když přišlo Guitar Hero, stal se z „hraní na kytaru“ globální fenomén. Americké studio Harmonix vzalo koncept GuitarFreaks, přidalo masivní licencovaný soundtrack, výraznější vizuální styl a především distribuci na domácí konzole. Najednou už nebylo potřeba jezdit do herny – kytaristou mohl být každý přímo v obýváku. Kytarový ovladač se stal ikonou celé éry, a nejen díky němu vznikla párty hra, která dokázala zabavit hráče i úplné nehráče. Série postupně přidala i další nástroje, vznikl Rock Band a hudební hry se na čas staly jedním z největších trendů.

Jen málokterá arkádová hra je tak legendární jako Crazy Taxi. Divoké řízení, šílené skoky a adrenalin z dovážení pasažérů na čas udělaly z téhle jízdy něco, co hráče okamžitě chytlo. Byla to ryzí arkádová zábava – jednoduchá na pochopení, ale nekonečně návyková. Město působilo jako obří hřiště, kde byla pravidla provozu spíš na obtíž, a soundtrack plný punkrocku dodával jízdě neskutečný drive.

Pak se objevilo The Simpsons: Road Rage a vzalo tenhle koncept do vlastních rukou. Místo anonymních cestujících jste najednou do auta házeli Homera, Vočka nebo třeba pana Burnse a celé springfieldské ulice se proměnily v chaotické hřiště plné vtípků a odkazů na seriál. A i když šlo prakticky o klon Crazy Taxi (Sega kvůli tomu dokonce EA zažalovala), díky známé licenci se hra dostala k obrovskému publiku a slavila úspěch. Road Rage ukázalo, jak obrovský rozdíl může udělat známá značka, když se spojí s osvědčenou hratelností.

Když se řekne druhá světová válka ve hrách, dlouhá léta to byla především série Medal of Honor. EA díky ní přinesla intenzivní filmový zážitek na bitevní pole, a to nejen díky hratelnosti, ale i spolupráci se Stevenem Spielbergem. První díly na PlayStationu a později na PC nastavily laťku válečných stříleček a staly se základem celého žánru.

Jenže pak na scénu nastoupilo Call of Duty. Vytvořili ho bývalí vývojáři Medal of Honor z nového studia Infinity Ward a bylo vidět, že mají chuť posunout nápad dál. Call of Duty nabídlo dynamičtější boje, větší důraz na týmovost a pocit, že jste jen malý voják v obrovském konfliktu – nikoli samotný hrdina. K tomu přidalo působivý skriptovaný design misí, který připomínal hollywoodský film, a perfektně zvládnutý multiplayer.

Výsledkem byla revoluce. Zatímco Medal of Honor postupně ztrácel dech a upadal do zapomnění, Call of Duty se stalo nejúspěšnější válečnou sérií všech dob. Dnes je značka synonymem pro blockbusterové střílečky a dokonalým příkladem toho, jak se původní nápad může v rukou odhodlaného týmu proměnit v globální fenomén, který píše historii herního průmyslu.

Ať už jde o farmu, bitevní pole nebo šílené arkádové ježdění, rozhoduje provedení, ne původní myšlenka. Napadá vás jiná hra, která svého učitele strčila do kapsy? Napište nám ji do komentářů anebo mrkněte na další TOPku, která vám právě vyskočila na obrazovce.