Vedlejší postavy bývají v hrách často jenom kulisou, ale občas se stane, že nějaký „druhořadý“ hrdina úplně zastíní toho hlavního. Ať už díky charismatu, příběhové hloubce, nebo prostě proto, že jsou zatraceně cool. Proto jsme prošli hry napříč žánry i studii a vybrali deset postav, které by si svůj vlastní titul nejen zasloužili, ale navíc by nejspíš okamžitě na sebe strhli pozornost celého herního světa.

Sponzorem epizody je slevová nabídka PlayStation v obchodě Smarty.cz

Bohuta je ten typ duchovního, který by dokázal vést k pokání i ožralého lapku. Tenhle farář z Úžic má k idylickému klášternímu životu asi stejně blízko jako Jindřich ke svatosti, ale právě proto si ho fanoušci tak rychle zamilovali. V prvním díle je součástí jednoho z nejvíc legendárních questů, ve kterém se z vyšetřování masakru na Neuhofu stane večer plný alkoholu, hospodských rvaček a zcela nelegálního získávání zpovědního tajemství. A ještě vás další ráno pověří odsloužením mše, páč sám to zkrátka nedá.

Ve dvojce už dostal roli větší. Putuje za Jindřichem a Ptáčkem na Trosecko, několikrát si za něj i zahrajete a zjistíte, že ten chlap má mnohem víc schopností, než by se mohlo zdát na někoho ve službách Božích. A právě tohle z něj dělá dokonalého kandidáta na spin-off. Hra z Bohutova mládí, kdy ještě nebyl knězem? To by byla směs drsného dospívání, chlastu, bitkařských večerů a morálních rozhodnutí. Taková středověká verze Jak jsem poznal vašeho faráře.

Waluigi je asi jediná postava v historii Nintenda, která vznikla jen proto, aby měl Wario parťáka do deblů v Mario Tennis… a přesto se z něj stal kult. Tenhle profesionální smolař, věčný náhradník a člověk, který by neuspěl ani na konkurzu na padoucha třetí třídy, si za ty roky vybudoval věrnou fanouškovskou základnu. Paradox? Waluigi se objevil v desítkách her – Mario Kart, Mario Party, Mario Golf, Mario Tennis, různé sportovní a olympijské spin-offy… zkrátka všude, kde jsou minihry, balóny, míče, ping-pong nebo jakákoliv disciplína, kterou se dá trapně prohrát. Nintendo ho klidně hodí i do tancování a zimních sportů, ale když přijde na hlavní hru, tak ticho. Nic. Ani mobilovka.

Víme o něm asi tolik jako o tom, co dělá Bowser po pracovní době. A právě tahle tragikomická prázdnota dělá z Waluigiho dokonalý materiál na spin-off: konečně zjistit, odkud přišel a proč se tak šklebí. A buďme upřímní, po těch letech memů, petic a zoufalého volání fandomu by Nintendo udělalo největší fanservice ve své historii.

Joe Barbaro je definice člověka, který přežije všechno – kulky, zrady, mafiánské intriky, kocoviny… a dokonce i situace, kdy už měl být dávno mrtvý. Doslova. Fanoušci Mafie totiž moc dobře vědí, že Joe po konci dvojky zmizel způsobem, že si všichni až do konce třetího dílu mysleli, že je s ním konec. V příběhu Mafie II stojí Joe vždycky tak trochu ve stínu Vita, ale ruku na srdce, většina hráčů už během první kapitoly ví, že Joe je ta skutečná hvězda téhle show. Vždycky má nějaký plán, vždycky má známého, který může pomoct. A vždycky má náladu to celé vyřešit střelbou, pitím nebo kombinací obojího.

Proto by stálo za to zjistit, do čeho všeho ho Leo Galante po konci dvojky namočil. Viděli bychom jeho novou kariéru, spojence nebo nepřátele. Navíc kombinace jeho humoru, neřízené střely a věrnosti, která působí až nezaslouženě, z něj dělá ideálního antihrdinu pro vlastní příběh. A upřímně? Joe by stoprocentně měl být součástí dohody.

Tenhle démonický aristokrat, mistr smluv, intrik a perfektně vyžehleného outfitu má v Baldur’s Gate 3 tolik charismatu, že pokaždé, když vstoupí do místnosti, začne hrát jeho vlastní soundtrack. Řeč je o Raphaelovi. Démonické kombinaci elegance, manipulace a nebezpečně dobrého herectví. Je přesně tím typem záporáka, kterého by si člověk nejradši přidal do party, i když víte, že by to skončilo smlouvou, ze které by vás nevysekal ani právník s doktorátem pekelných věd.

Spin-off ze světa Pekla, kde sledujeme jeho cestu vzhůru pekelnou hierarchií, zní přinejmenším zajímavě. Sledovat jak se naučil manipulovat smrtelníky a jak získal svůj podpisový styl, šarm a aroganci. A samozřejmě by nechyběla ani jeho schopnost proměnit jakoukoliv konverzaci v obchodní nabídku, která zní skvěle, dokud si nepřečtete drobný text dole pod stránkou, kde stojí něco jako: „Vaše duše může být kdykoli zabavena bez nároku na reklamaci.“

Za každou katastrofou v Resident Evilu, která začíná virovým únikem a končí výbuchem města, obvykle stojí ještě jeden faktor: Ada Wong se někde objeví, řekne jednu větu, udělá dvě saltíčka, ukradne klíčový vzorek viru a zmizí dřív, než se Leon stihne emocionálně zhroutit. Ada je tak ikonická, že dokáže být středem dění, i když se ve hře objeví doslova na pět minut. Její background je zároveň jasný i dokonale nejasný: špiónka bez loajality, profesionálka bez minulosti a femme fatale, která vždycky ví víc, než by měla. 

A tady leží potenciál. Hra zaměřená čistě na Adu by mohla konečně ukázat její svět: dvojité mise, špionážní intriky, morálně šedé volby, různé technologie a ten neustálý pocit, že všem lže ale pro „dobro“ věci. Nebo pro peníze. Nebo pro sebe. Série Resident Evil by tím získala něco, co jí chybí už roky: příběh vyprávěný očima někoho, kdo netouží svět zachránit…

Ne každá postava začne jako truchlící vdova a skončí jako největší postrach divokého západu, ale Sadie Adler si tohle povýšení vybojovala s takovou intenzitou, že by ji i Dutch pochválil. Arthur ji postupně učí střílet, jezdit, lovit a zároveň sleduje, jak se transformuje v někoho, koho se brzy začnou bát i bandité, kteří ještě včera hrozili celé vesnici. Je to jedno z nejlépe budovaných partnerství ve hře – pevné, upřímné, bez romantiky, jen čistý respekt dvou lidí, kteří si prošli peklem.

Po epilogu Red Dead Redemption 2 by nová hra mohla ukázat Sadie v její nejsilnější éře. Jako samostatnou lovkyni odměn, která putuje mezi městy, táboráky a pouští, zatímco svět kolem ní pomalu civilizuje, ale na ní není nic civilizovaného. Viděli bychom její nové spory, nové nepřátele, nové lovecké výzvy… i to, jak se snaží najít místo v době, která už pro takové lidi, jako je ona, nemá moc místo. Nebo by mohla odjet na Tahiti…

Na první pohled vypadá jako reklamní maskot na období, kdy firma vyráběla roboty levněji, než by bylo zdrávo. Ale Nick Valentine je všechno, jen ne zastaralý kus plechu. Tenhle synthský detektiv z éry před Velkou válkou má víc lidskosti než polovina obyvatel Commonwealthu dohromady. Zároveň jde i o chodící nostalgii: v jeho chování, hláškách i stylu se mísí šarm starého noir detektiva s cynismem někoho, kdo už viděl úplně všechno.

Nick Valentine jako hlavní hrdina v detektivním spin-offu, kde řeší zmizení, vraždy, zločiny frakcí a tajemství Commonwealthu zní jako vysněná noir variace na Fallout. Taky by to byla možnost podívat se hlouběji do Nickovy hlavy. Je to pořád ten muž, jehož vzpomínky byly uměle zkopírovány? Nebo někdo úplně jiný, kdo se snaží pochopit, kým má být v postapokalyptickém světě, kde je lidskost jen další diskutabilní hodnota?

Kdyby Disco Elysium nemělo Kima, hlavní postava Harry by nejspíš zemřel druhý den na dehydrataci z alkoholu nebo by ho někdo zastřelil jen proto, že se na něj moc dlouho díval. Kim Kitsuragi je totiž nejprofesionálnější policista v nejméně profesionálním světě. A jen jeho trpělivost drží celé revacholské oddělení vražd v chodu. Kim je postava, jejíž minulost nám hra jen lehce naznačuje – jeho částečný původ ze Seolu, rasové napětí, tlak institucí a  diskriminace, se kterou se potýká i přes uniformu. Přesto nikdy nehází cihly, nekřičí, nevyhledává konflikt.

Žádné metafyzické výlety do Harryho mozku, ale precizní noir detektivka. To by mohla být cesta pro jeho samostatnou hru. Místo rozhovorů s kravatou bychom tak mohli navštívit jeden nebo více ze 104 případů, které Kim za svou kariéru stihl vyřešit. Celý příběh by přinesl mnohem víc ukotvený, pragmatický a metodický postup vyšetřování. A možná i minihru o tom, jak se Kim stal legendou v pinballu.

Kdyby měl vesmír vlastní morální kompas, vypadal by jako Garrus Vakarian… ale měl by víc jizev a stál by u nějaké experimentální odstřelovací pušky na střeše, protože „někdo to přece musí dělat pořádně.” Ne dokonalý hrdina, ale člověk (no dobře, Turian), který se snaží být lepší, i když vesmír aktivně pracuje proti němu. V prvním díle je to ambiciózní agent C-Secu frustrovaný byrokracií, který se vlivem událostí transformuje do legendárního mstitele Archangela, který se rozhodl napravovat galaxii s každým dalším výstřelem.

A právě tento tichý přerod v elitního odstřelovače s touhou rozsévat spravedlnost po vlastní ose by skvěle mohla vyplnit díru mezi prvním a druhým dílem. A zároveň bychom si mohli zahrát za Garruse. Sledovali bychom, jak ztrácel víru v systém, jak skládal svůj tým, jak se jeho spravedlnost stávala ostřejší a osobnější. Byl by postaven i před morální volby a momenty, kdy se hráč musí rozhodnout, jestli je důležitější zákon, nebo to, co je správné. Tak doufejme, že si to jednou Bioware správně nakalibruje, páč tohle by chtěl každý fanoušek Mass Effectu.

Některé postavy jsou rebelové. Jiným občas rupnou nervy. A pak je tu Johnny Silverhand – chodící střed přírodní katastrofy a muž, který by se hádal i s dopravní značkou, kdyby mu připomínala korporát. Cyberpunk 2077 sice vypráví příběh V, ale Johnny vás celou hrou provází hlasem a vzhledem Keanu Reevese, a to celé díky ukradené relikvii od Arasaky. Několikrát dostanete příležitost se ve formě flashbacku vžít do Johnnyho a prožít nějakou část jeho příběhu, ale nikdy to není příliš dlouhá pasáž. Což je škoda a zároveň příležitost pro parádní spin-off. 

Johnnyho příběh začíná v Druhé středoamerické válce, kde sloužil jako voják americké armády – mladý, naivní a přesvědčený, že slouží správné věci... Realita je samozřejmě mnohem cyničtější: válka ho psychicky zlomí, zanechá v něm hlubokou nedůvěru k autoritám, přijde o ruku a nastaví jeho další životní trajektorii. Z traumatu se rodí nový Silverhand. Hudebník, aktivista, provokatér, člověk, který věří, že když systém nefunguje, musíte do něj kopnout. Tvrdě. Třeba i malou atomovkou. Tahle hra by nám mohla ukázat kompletní cestu Johnnyho Silverhanda od vojáka přes rockovou ikonu až po radikála, jehož činy budou definovat Night City na desítky let dopředu.

Ať už jde o démony, detektivy, lovkyně odměn nebo intergalaktické snipery, jedno je jasné. Tyhle vedlejší postavy mají tolik osobnosti, že si samostatnou hru říkají hlasitěji než kdejaký hlavní hrdina. Která vedlejší postava by měla dostat vlastní hru podle vás? Napište nám to do komentářů a taky mrkněte na další TOPku!