Když vám dá život citróny, uděláte si citronádu. Když vám hra dá citróny, tak vám nezbyde nic jiného, než ty citróny sežrat. Dneska si povíme o deseti takových citrónech. O deseti hrách, které přinesly revoluční prvky, jež navždy změnily tvář videoher. Často k horšímu.

Sponzor pořadu jsou „dárky včas“ od Herní-kupony.cz

Naše oblíbená cena za hru je “zdarma”. Ale jenom protože je hra zdarma, neznamená, že vás nebude stát peníze. Vychytralí herní vývojáři a vydavatelé vymysleli spoustu způsobů, jak z hráčů vytáhnout zlaťáky. Jeden takový je Battle Pass, který se poprvé objevil v Dotě 2 coby doprovodný program pro International 2013. Valve se to vyplatilo, a tak podobnou funkci šoupnulo i do Team Fortress 2.

Popularita tohoto konceptu nejvíce vystřelila s Fortnitem, kde se objevilo jméno Battle Bass pro sezónní balíček misí a kosmetických předmětů, který je navíc jen časově omezený. Pokud ho nestihnete koupit, máte smůlu, předmět nikdy nezískáte. Samozřejmě ochutnávka z Battle Passu je i zdarma, ale přece nebudeme plebejci, chceme ten nejhezčí drip.

Ještě slavnější způsob, jak vytáhnout další love z hráčů nejen free-to-play her, jsou mikrotransakce. Malinká platbička, na účtě vůbec chybět nebude. Za drobný obnos získáte strašně moc zábavy. Jako třeba… brnění pro koně. Jasný, Oblivion nebyl první, určitou formu mikrotransakcí jsme zažili už na arkádových automatech. Jenže brnění pro koně ze čtvrtého The Elder Scrolls byl tak absurdní nápad, že se navždy zapsal do herních dějin. Myšlenka, že by si za pár dolarů někdo koupil naprosto zbytečný skin pro koně, byla nepředstavitelná.

Co bylo tehdy nepředstavitelné, to je teď denní chleba. Nejdřív jsme si řekli, že dokud to je ve free-to-play hrách a jen kosmetické, tak to je v pohodě… Jenže nabídneš prst, ukousnou ti ruku. Dneska je úspěch, když ve hře za 70 babek žádné mikrotransakce nejsou. Kam jsme se to dostali...

No ale abyste mohli ve hře utrácet peníze, musí vás u sebe hra udržet. Nejlepší je hrát ji každý den. Ideální jsou proto denní questy. Když vás každý den čeká nový úkol ke splnění, přece tu odměnu nenecháte někde viset.

Celou myšlenku v herním průmyslu popularizovalo to nejlegendárnější MMORPG - World of Warcraft. V datadisku Burning Crusade byly představeny denní questy coby nový způsob, jak získat reputaci u různých frakcí. Jasný, za chvilku za začaly opakovat, ale s dalšími updaty se přidaly nové typy denních questů. Rázem tu máte velmi stabilní způsob, jak udržet svoji závislost aktivní.

Tady nejde už o peníze, ale o ochranu před pirátstvím. Takže vlastně pořád o peníze. Samozřejmě kupujte hry, podporujte svého vývojáře, ale agresivní protipirátská ochrana, to bývá velmi tenký led. Několik let zpátky jednou takovou novou ochranou byla i nutnost být neustále připojený k internetu. Dneska normálka, tehdy průser jako Brno.

Ano, v případě online her se to dá čekat, ale zhruba před patnácti lety to Ubisoft nacpal i do dvou singleplayerových her - Assassin’s Creed 2 a Silent Hunter 5. Obě hry nešlo hrát bez neustálého online připojení. Pokud jste ho během hraní ztratili, smůla, ztrácíte i možnost hrát. Hráči na to reagovali poklidným DDOS útokem na Ubisoft. A díky tomuto protestu dvojici her Francouzi opravili. Jenže pak taktiku neustálého připojení k internetu začalo zkoušet víc a víc her. Třeba SimCity nebo Diablo 3, kde to taky vůbec nefungovalo. Jenže tvůrci her byli vytrvalí a někdy to hráči prostě vzdali. Ale tak kdo v dnešní době není na internetu, jako by neexistoval.

Stejně tak platí, že pokud hra nemá souls prvky, jako by neexistovala. Když před nějakými 15 lety vyšlo šíleně náročně, těžko pochopitelné a trochu těžkopádné RPG Dark Souls, málokdo čekal, jaký velký otisk tahle malá hra z Japonska zanechá na celém herním průmyslu. Ono to je fakt náročný, jen pro ty nejtvrdší gamery. A každej gamer chce bejt ten nejtvrdší. Dohrát Dark Souls, to je jako hráčova cesta do Mekky. Jde o titul, který se nám snažil namluvit, že hra pro skutečné hráče musí být takhle hardcore.

A ono se mu to docela povedlo. Ačkoliv základy položila už Demon’s Souls, až s úspěchem jeho nástupce Dark Souls vznikl celý žánr Soulslike. Ten si půjčuje nejen těžkou obtížnost, ale i některé specifické herní prvky jako práci s checkpointy a levelováním postavy. A nacpat se to může fakt kamkoliv. Akční adventura ze světa Star Wars? Ta byla dost banger. Novej Silent Hill? Vážně to bylo potřeba? Hele, my máme soulsovky taky moc rádi, ale už se těšíme, až herní průmysl přijde s nějakou jinou přelomovou hrou, kterou může několik let kopírovat.

Vraťme se k penězům. Pokud je něco psychologicky lákavější než kupovat herní předměty, je to kupovat neznámé herní předměty. Tihle zajíci v pytli totiž dávají vašemu nákupu úplně novou rovinu. A tou rovinou je gambling. Vy si koupíte digitální krabici. V té krabici může být cokoliv, předmět jakékoliv rarity, třeba i té největší. A pokud ten legendární skin na pušku nebyl v té krabici, co jste si teď koupili, určitě bude v té další. V nějaké z nich. Jasný, legalita loot boxů je věc na velkou diskuzi, ale faktem je, že to prostě funguje.

Tyhle krabice zpopularizovalo studio Valve a mohli jste je nejprve získat hraním Team Fortress 2. To je fajn, nemusíte je kupovat. Ejhle, ty krabice musíte nějak otevřít. A tady už začne hrát roli vaše peněženka, protože klíče ke krabicím si koupíte za skutečnou měnu. Jo, můžete vaše boxy nechat ležet ladem v inventáři, ale co když je v nich ukryté zlato?

Lootboxy se v následujících letech dostaly snad do každé multiplayerové akce. Klidně i těch placených. O průseru v podobě Star Wars: Battlefrontu 2 z roku 2017 vám určitě vyprávět nemusíme.

Ale ne každá novinka v multiplayerových střílečkách je nutně špatná. Systém progrese je fajn způsob, jak vás udržet ve hře. Protože když se soustředíte na dosažení dalšího levelu, zapomenete se zamýšlet nad tím, jestli vás to vůbec ještě baví. Jde o prestiž. Jde o vizuální ztvárnění vašeho vzrůstajícího skillu. Jde o flex.

Asi dává smysl, že systém progrese ve střílečkách, který poté s oblibou a leckdy bez nejmenších změn kopírovali další vývojáři, přinesla jedna z nejslavnějších sérii. Bylo to právě Call of Duty 4: Modern Warfare, které do rychlých arénových akcí přineslo lehké RPG prvky, mezi něž patří levelování nebo odemykání zbraní. Tehdy novinky, teď už nutnost pro každý nový mulťák. A my to ani jinak nechceme.

Víte, jak jsme před chvilkou řešili, jak je všechno Soulslike? To je aspoň trend, který vzešel přímo od vývojářů. Občas si totiž ten průmysl přivlastní něco od fanoušků, na čem následně může vydělávat. Například zužitkuje nějakou populární modifikaci. A skvělou ornou půdou pro tyhle modifikace je česká legenda Arma 2.

Právě z modifikace Army 2 se zrodil DayZ mod, s nímž odstartovala obrovská vlna survival her. Tedy titulů, kde musíte prohledávat lokace, jen abyste se najedli. Kde žízeň je stejně velký nepřítel jako zombíci.

No a co teprve battle royale? Snad každá hra musela mít jeden čas vlastní battle royale režim, než tvůrcům došlo, že proti těm pár největším nemá cenu bojovat. Stejně nic nepřekoná takový fenomén, jako je Fortnite. Ale i battle royale režim začal coby modifikace Army, pod kterou je podepsaný Brendan Greene alias PLAYERUNKNOWN.

A pro velký úspěch ještě jeden hazard. Protože když do hry sázíte peníze, nemusí to být jen kvůli náhodným předmětům, může to být i kvůli náhodným postavám. Je to trochu automat, hodíte do hry měnu a vypadne postavička. V Asii to funguje už dlouho, však tam jsou gacha automaty na každém rohu. Ale na západě to chvilku trvalo. Pak ale EA došlo, že by gacha mechanika šla moc hezky spojit se skládáním vlastního týmu ve fotbale. A máme tu další zlatý důl.

Kromě FIFA Ultimate jde ale i o oblíbenou praktiku velkého množství free-to-play videoher, zejména těch mobilních. A je jedno, jestli jde o Genshin Impact, nebo nějakou adaptaci oblíbené série, my tam ty peníze budeme sypat, dokud si vysněnou postavu nevytáhneme.

A na závěr se podíváme do daleké minulosti. Do doby, kdy hráči byli ještě malá komunita podivínů a videohry znamením degenerace v očích rodičů a politiků. Prostě škodí dětem, jsou plné násilí. No, v případě Mortal Kombatu je alespoň to druhé pravda. Dneska to je spíš komické, ale tehdy tam bylo tolik grafického násilí, že společnost nevěděla, co si počít.

Spolu s Night Trap tak tyto dvě hry skončily na slyšení amerického senátu. Night Trap je prosím hra, kde zachraňujete mladé dívky před upířími nindži. Cílem té hry je vlastně násilí se úplně vyhnout, ale on ji nikdo ze senátorů stejně nehrál. Senát tak zkoumal násilí v Night Trap a Mortal Kombat, později i v Doomu. A došel k zajímavému závěru: Hry plné brutálního násilí by děti vážně hrát neměly. A díky tomu vznikl ratingový systém ESRB. V Evropě známe jeho obdobu PEGI. Právě díky trojici zmíněných her máme na každé krabičce číslo znázorňující, od jakého věku je fajn dotyčnou hru hrát. A právě díky této trojici her budou děti po celém světě jednoho dne svým rodičům vysvětlovat, že ta 18ka na obalu GTA 6 není to, co si myslí.

Tato TOPka ale věkové ohodnocení nemá a nebude ho mít ani ta příští týden. Pokud na ni ale nevydržíte čekat, můžete si dát nějakou starší. Nebo nám napište, kterou hru, jež změnila tvář herního průmyslu, bychom si ještě měli připomenout.