Hej poslouchej! Slyšíš mě? Hej! Slyšíš? Taky máte občas pocit, že by některý lidi udělali lépe, kdyby drželi zobák? A co teprve některá NPC. Postavy doslova naprogramované k tomu, aby do vás neustále hučely. Tohle kolikrát ani nevyřeší brokovnice do tváře, často to jsou totiž vaši kamarádi. Alespoň podle scénáře. Tady pomůže jen vypnout hru, ale to je oběť, kterou nechce podstoupit nikdo. Nezbývá tedy nic než zatnout zuby a nějak vydržet těchto 10 nejotravnějších NPC.

Sponzor pořadu jsou kupony PlayStation od Herní-kupony.cz

Znáte ten typ člověka, co si vás adoptuje, aniž byste o to kdy stáli? Takový ten, co se vás přilepí jak žvýkačka na podrážku a pak s vámi klidně vleze i do sprchy, kdyby to hra dovolila? Přesně to je Mud ze Starého tábora prvního Gothicu. Člověk jehož existence by se dala definovat větou „Hele, já ti fakt nevadím, že ne?.“ Jenže vadí. A vadí dost. 

Tenhle expert na sociální sebevraždy vás pronásleduje celou trestaneckou kolonií, zatímco básní o tom, jak jste teď nejlepší kámoši a jak moc má rád zvířátka. Přitom jediné co se vám reálně honí hlavou je, jestli by nebylo jednodušší skočit z útesu než poslouchat jeho další monolog. Druhá možnost je mu někde v lese zkusit nabančit, tak aby se z toho už neprobral, ale pozor ten zmetek umí sakra rychle utíkat. Když se vám to ale podaří ukončíte ten největší trest, který na vás v kolonii čekal. Výsledkem je takový klid, že i vězení pod magickou bariérou plné skřetů, potvor a trestanců může najednou vypadat jako celkem malebné místo.

Vězeňská kolonie Gothicu není jediný fantasy svět s otravnými postavami. I když tady Adoring Fan by si taky zasloužil někam zavřít. Však to vidíte na první pohled, nejvíc punchable ksicht v celým Tamrielu. Jde o jednoho z nohsledů, které můžete získat v The Elder Scrolls IV: Oblivion. V císařském městě se nachází aréna, kde samozřejmě můžete prověřit své síly a získat i nějakého toho fanouška. V případě dosáhnutí titulu Grand Champion jde o jednoho konkrétního.

Adoring Fan je nejen otravný nohsled, hlavně je ale úplně neschopnej. Jasně, v pochlebování je přeborník, ale když dojde na souboj, je užitečnej asi jako cedule “kopni mě” na zádech. Hned jak vidí nepřátele, zkouší utéct a schovat se. “Zkouší” je klíčové slovo, kolikrát je schopen naběhnout na meč jinému enemákovi. Ale pokud si myslíte, že tento meč vás vysvobodí od nadšeného fanouška, máte smůlu. Takhle otravní lidi neumírají, ti se respawnují.

Znáte ten pocit, když se podíváte do zrcadla a nejraději byste si hnedle dali přes tlamu? Když nahráváte dabing pro video a váš vlastní hlas vám rve uši? A teď si představte, že všechny ty věci, které na sobě nesnášíte měli fyzické zhmotnění. Klonování už vám nepřijde jako tak dobrý nápad, co? Komandér Shephard bohužel takového klona má. Původně vznikl jen na náhradní orgány, pro případ, že by se hlavní postavě Mass Effectu zase cokoliv stalo. 

V událostech DLC Citadel se ale klon vydává zničit intergalaktického hrdinu. Je posedlý myšlenkou převzít identitu svého předobrazu. Nemusím vám doufám zdůrazňovat, že mu šplouchá na maják. Takže spíše než kopie Shepharda či Shepardové jde o jejich nejhorší verze. Arogantní, xenofobní, totální narcis. Tenhle bezohledný fracek je nepřítel, který vám opravdu rozpálí krev v žilách. Což je pro gameplay vlastně moc fajn. Po jeho dětinských záchvatech mu zadek nakopete fakt rádi.

Jak můžete vidět, RPG jsou plná otravných postav a ty japonská vážně nejsou výjimkou. Třeba v sérii Persona, by někoho mohla vytočit už jen ta anime stylizace. V pátém díle máte svého parťáka a průvodce metaverzem Morganu. Jde o humanoidního kocoura který svůj malý vzrůst dorovnává velkým egem.

Oukej, svým malým kordem aspoň umí docela dobře bojovat a určitě pomůže i jeho schopnost proměnit se v dodávku. Jenže on prostě nedokáže sklapnout o tom, jakej je skvělej a jak chce sbalit jednu z lidských kamarádek protagonisty. A když třeba dostane ten reality check, hned se zhroutí a začne dělat rozhodnutí, které ohrozí celou partu. Ale ze všeho nejhorší na něm je to, jak konstatně kontroluje každý aspekt vašeho života. Něco jiného je sem tam poradit. Ale on vám i říká, kdy máte jít spát. Je večer a chcete jít ještě trénovat, nedejbože na rande? Smůla, váš kocour vám řekl, že máte jít na kutě. Horší než bydlet u rodičů, vážně.

Jestli mají videohry nějaký ekvivalent Alzáka, je to Claptrap. Hlas tak otravnej, že vám lechtá tu část ušního bubínku, kterou vážně lechtat nechcete. Úplně chytáte flashbacky na hřebíky sjíždící po tabuly. No ale kdyby aspoň říkal něco duchaplného. Claptrap je důkaz o tom, že inteligentní robot je nespravedlivý předsudek. Opravdu má o kolečko víc a nejedno.

Přesto se po svém prvním výskytu v Borderlands 2 stal tak trochu maskotem celé série. On je totiž vlastně docela dobrá reprezentace toho, o čem ta celá série je. O šílených postavách v šíleném světě a ještě šílenější akci. Důkazem toho je třeba Borderlands Pre-Sequel, kde je Claptrap hratelnou postavou. Jedna z jeho speciálních schopností je postavená na gamblingu - podle toho jakou máte kliku při kole štěstí, podle toho bude intenzivní nadcházející masakr. Pokud vám to přijde cool, tak vám závidíme. Pro nás to je důkaz toho, že Claptrapa buď zbožňujete, nebo chcete zakroutit jeho neexistujícím robotickým krkem.

V nehostinné pustině Falloutu 4 stojí jeden muž, jehož morální kompas je naprosto nevychýlitelný. Hrdý vůdce Minutemanů, kteří chrání nevinné před mutanty a nájezdníky. Je jím Preston Garvey. Na papíře zní parádně, jen se moc dobře nepropsal do hry. A teď pomiňme skutečnost, že tenhle vůdce Minutemanů předá veškerou zodpovědnost vám, hned po prvním setkání. Holt, to je váš úděl, coby hráče.

Problém je hlavně v tom, že on je bez vás úplně neschopnej. Ze schopné postavy se vám rázem stává automat na questy, protože třeba další osada přeživších je v loji a třeba ji zachránit. A je jedno, kolik raketových věží narvete před její brány, stejně Garvey prosí o vaši pomoc. Je mu úplně jedno, že máte i jiné questy a povinnosti. No, pokud je něco horšího než automat na questy, je to automat na repetetivní questy.

Existují postavy, které vás štvou. Existují postavy, které vás štvou hodně. A pak existuje Wulbren Bongle, který se chová, jako by měl u sebe permanentku na ničení psychického zdraví všech okolo. Tenhle trpaslík, kterého zachráníte z vězení, přelezete kvůli němu půl Moonrise Towers, riskujete životy celé party… a on se po osvobození chová tak, jako byste mu právě zkazili dovolenou.

Wulbren má dar, který většina lidí a gnómů nemá. Dokáže být zároveň nevděčný, agresivní a morálně nesnesitelný v jediném dialogovém okně. Místo „díky“ vám vyčte, že jste ho zachránili pomalu nebo špatně, a hned po osvobození přepne do módu samozvaného revolucionáře, což v jeho podání znamená všechno vypálit do základů a pohrdat každým, kdo s ním nesouhlasí. Navíc zacházení s jeho kamarádem Barcusem je učebnicová ukázka toxického vztahu, kdy místo podpory jede nonstop pohrdavost a výčitky, jako by chudák Barcus mohl za všechno utrpení světa.

Ashley Graham jako postava, je vlastně docela fajn holka. Dcera prezidenta USA, kterou se v Resident Evil 4 vydává zachránit Leon S. Kennedy, je vlastně katalyzátor jednoho z nejlepších hororových zážitků, kterých se vám může dostat. Jenže ten zážitek by mohl být ještě lepší, kdyby vývojáři Ashley lépe využili.

Ashley je totiž ztělesnění jednoho z nejméně oblíbených tipů levelů - escort mise. Ashley je sice sympatická, ale v souboji proti zmutovaným kultistům dost neschopná. Nedivíme se, taky bychom takový byli. Leon se tak většinu hry o Ashley musí starat. Znamená to nejen celou dobu ji stát za zadkem a střílet na všechno, co se jen podívá jejím směrem, ale také ji rozkazovat, kdy má jít a kdy stát na místě. Bez vás totiž do pasti ráda naběhne. Některé escort mise jdou ulehčit tak, že váš bezbranný parťák je aspoň nesmrtelný. Tohle ale není ten případ, Ashley bude umírat mnohem častěji než vy. Rychle se tak dostanete do stavu, kdy ten její roztomilý úsměv začnete nenávidět a budete zvažovat, zda se k těm kultistům přece jen nepřidáte.

Pokud si myslíte, že milujete bowling, tak vás Roman Belic přesvědčí o opaku. Nikdo nemiluje bowling tolik jako Roman. Kdyby mohl Roman strávit 24 hodin denně bowlingem, tak si stěžuje, že den má málo hodin. Svoji lásku bowlingu roznáší dál. Jako mormom s koulí místo knihy.

Pokud tak v GTA IV ujíždíte před policajtama, střílíte do babiček nebo přepadáváte chudého obchodníka, je velká šance, že vám Roman zavolá. “Hej soudruhu, pojď na bowling!” ozývá se z telefonu. Ne Romane, nech nás žít, včera jsme spolu byly na bowlingu třikrát. Nechceš radši jít na šipky? Jít chlastat? Nebo co takhle nám dát pokoj? Jasný, Roman je váš bratranec, rodinu se nevybíráte, ale tohle už je na intervenci. Nebo na bowlingovou kouli mezi nohy.

A ještě jednou vám to řeknu “Hej, poslouchej!” A to stačí. Už máte klid. Alespoň ode mě. Rozhodně ne od Navi, Linkovým průvodcem skrze hru The Legend of Zelda: Ocarina of Time. Ta tuhle hlášku má snad ještě radši než má Roman rád bowling, pokud tomu dokážete uvěřit. Vysoký hlásek víly Navi se vám zažere do mozku a zůstane tam dlouho potom, co hru dohrajete.

Hned co uslyšíte tyto dvě slova, tak nemáte na výběr a poslouchat. Posloucháte tutoriál, což je oblíbená aktivita každého hráče, nebo nějakou jinou radu ke hře. Jasný, to se občas hodí, ale co takhle někdy zašeptat? Však nám urve uši. A to mi je máme docela malý, vidíte ty Linkovy plachťáky

Navi je užitečný průvodce, kromě rádce je i skvělý zaměřovač. Ale ukazuje, že v každém vztahu musíte dělat kompromisy. A kompromis co musí udělat Navi je stáhnout svoje volume dolů. Ideálně na nulu.

Na nule je i tato TOPka. Ale nezoufejte, za týden tu bude nová. Pokud čekat nevydržíte, můžete si dát nějakou starší. Nebo nám napište, z kterého NPC se vaří krev v žilách vám.