Rok 2023 se blíží se konci a snad s námi souhlasíte, že to pro nás hráče teda byl SAKRA rok s velkým R… Takovou kadenci dobrých her měsíc po měsíci jsme tu už nějakou dobu neměli. A tak jsme si v redakci sedli a zkusili dát dohromady ty nejlepší a nejzajímavější momenty z našich oblíbených titulů, na které ještě budeme nějakou dobu vzpomínat. 

Většinou se ale děje, že nejzajímavější je prostě celá hra. Nebo k pochopení toho, proč je daný moment skvělý, potřebujete několikahodinový kontext. U některých titulů jsme tak zvolili zdánlivě malé nebo na první pohled nedůležité scény, které ale v ten moment, kdy ji hrajete, krásně škatulkují vše, co na dané hře milujeme. Pozor tak na spoilery pro jakýkoliv letošní titul, seznam konkrétních her najdete v popisku, a rovnou říkáme, že jde samozřejmě o subjektivní momenty. A zároveň jde o vážnější seznam; to znamená, že tu nenajdete nic jako titulky ve střílečce Redfall, které vám dávají najevo, že konečně už tu blbost nemusíte dál hrát…

Sponzorem pořadu je Sony v rámci slevové akce Black Friday.

Ačkoliv se další titul nedostal do výběru her roku v The Game Awards, do našeho seznamu dle nás patří. A tím je Hogwarts Legacy. Byť nijak revoluční, jde stále o dobře zpracovanou hru ze světa Harryho Pottera, která dělá tomuto universu čest a přivedla do něj další fanoušky.

Nás ale konkrétně zajímá jedna specifická část hry. Ta, v níž prožijete příběh tří bratří. Samotný moment je docela překvapivý, ale místo si zde zaslouží hlavně svým vizuálním zpracováním a faktem, že nejde o něco, co byste v takové hře jen tak čekali.

Jedna hra, která letos vyšla a která se dá označit za kultovní, je rozhodně remake Resident Evil 4. Úžasné přepracování legendárního originálu, který si pamětníci dodnes pamatují snad nazpaměť. Vybrat jeden specifický, úžasný moment z této hry je ovšem těžké. Mohli jsme vybrat útok na vesnici na začátku, či snad souboj s Krauserem.

Nakonec jsme ale zvolili ochranu chatrče s Luisem. Moment, ve kterém vás čeká zdánlivě neutuchající akce a stále zvětšující se pocit bezmoci, když na vás postupně jde více a více nakažených obyvatel. S každou vteřinou si přejete, aby to už skončilo, ale stále po vás jde více nepřátel a chvilku se ptáte, jestli to vůbec přežijete. Šance je, že na těžších obtížnostech to alespoň párkrát vážně nepřežijete. Je to chaos, je to stres… A je to také úžasný moment v úžasné hře

Další moment, který milujeme a krásně ukazuje vše, co by si člověk mohl od své nejoblíbenější hry přát, je samotný začátek The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom.

Útroby hyrulského hradu ukazují minulost světa a částečně série i takové. Úžasná část pro každého fanouška série, který s ní strávil nějakou část svého života. Záhy přijde hlavní záporák, který zničí všemocný Master Sword a vy hned víte, že vás nečeká lehký souboj. A poté, co se probudíte v jeskyni a vyjdete ven, vás praští čirá otevřenost hry. Tuhle konkrétní část už úžasně zvládlo Breath of the Wild. V pokračování ale začínáme v oblacích a samotné intro dokazuje, že nás čekají hodiny naprosto neuvěřitelného dobrodružství, které pokud bude jen z poloviny tak zábavné jako v předešlém díle, máme se sakra na co těšit. A to ještě člověk nevěděl, že nás nečeká dobrodružství z poloviny tak dobré, nýbrž dvakrát tak dobré…

Akční mechárna Armored Core 6 od FromSoftware má několik skvělých momentů. Nám, a nejen nám, ale utkvěl v paměti bossfight s Ice Wormem. Velkým mechanickým červem, který umí tak akorát terorizovat. I když nemusí ten specifický moment, který máme na mysli, působit nijak výjimečně, snad uznáte, že se na něj kouká hezky. Speciální ho ale dělá fakt, že se o něj kromě vás postará i několik dalších klíčových postav příběhu.

Příběhově se totiž v souboji s červem spojují dvě nepřátelské frakce, které si jdou celý zbytek hry tvrdě po krku. Spojení nepřátel, aby zničily společného nepřítele, je fajn věc. To nejlepší ale přijde, jakmile zničíte štít samotného Ice Worma. V ten moment začne stoupat hudba, dokud vás věrný parťák Rusty nevytrousí jednu badass hlášku za druhou doprovázenou pořádnou ránou.

Koneckonců, co více potřebujete než někoho, na koho se můžete v nejhorších chvílích spolehnout?

Své o tom může říct i Peter Parker ze Spider-Mana 2, který své nejbližší poslal v průběhu hry do háje. I když nebyl úplně ve své kůži. Doslova, protože byl v té době pod vlivem Venoma a jeho agresivnějších myšlenek.

Spider-Man 2 má hromadu skvělých, vtipných a úžasných momentů. Přesto jsme se rozhodli vybrat jeden, který má zkrátka něco navíc. To něco je konkrétně ikonický hlas Tonyho Todda, který ve hře Venoma ztvárnil.

Většinu času, co má ale Peter Venoma na sobě, jde stále slyšet Yuriho Lowenthala. A to až právě do tohohle momentu. Do momentu, kdy Peter už není Peterem a snaha MJ mu dát teoretickou facku, aby se z toho všeho probral, neskončí vůbec nejlépe.

Ve Spider-Manovi ale nekonec všechno stejně skončí víceméně dobře. Kéž by takové štěstí měli i lidé kdysi dávno v předaleké galaxii a přátelé rytíře Jedi, Cala Kestise. Věříme tomu, že nám Star Wars Jedi: Fallen Order v roce 2019 nabídl zatím nejlepší herní zpracování Dartha Vadera. V prvním výletu studia Respawn Entertainment do vesmíru Star Wars je Vader nezastavitelnou noční můrou, proti které nemá hráč žádnou šanci. Jakmile zahájíte bossfight, v němž boss nemá ani žádný ukazatel zdraví, víte, že vás čeká něco speciálního. 

Letošní Star Wars Jedi: Survivor ale Vadera využil jinak. Už není tak docela neporazitelný, ale opět je něčím speciální. Dostali jsme velmi působivý souboj, který je extrémně důležitý pro jednu z hlavních postav příběhu a který funguje jako jakýsi katalyzátor pro následné velké finále celé hry. Nemluvě o tom, že tenhle bossfight představuje vrchol úchvatné a do jisté míry překvapivé akční pasáže

Hi-Fi Rush nabízí skoro až neuvěřitelné množství skvělých a vtipných momentů. Třeba dokonalou scénu v případě, že selžete v důležité QTE scéně v závěru souboje s Korsicou. Nechtěné, i když zábavné ubližování nejlepší postavě celé hry ale prostě nemůžeme vynášet do nebes. Takže zbývá taktéž nechtěná invaze do robotí jídelny nedlouho před koncem hry. 

Sice se můžeme ptát, proč krucinál roboti potřebují jíst, ale s pizzou je všechno lepší. A o cut-scéně, která tuto pasáž zahajuje, to platí dvojnásob. Ještě lepší je ale následná akční pasáž. Souboj s robotím kuchařem vám musí vykouzlit úsměv na tváři i v případě, že se trápíte s nejvyšší obtížností, a korunu tomu všemu nasazuje mistrovské využití kultovního songu Invaders Must Die. Vývojáři ze studia Tango Gameworks tím dokázali, že umí pořádně využít písničky od skupiny The Prodigy.

Další položku na našem seznamu je těžké označit za moment. Pokud si tedy pod pojmem „moment“ nepředstavíte bossfight na půl hodiny. Přesně to vás totiž čeká ve Final Fantasy 16. A specificky při souboji s Bahamutem, jedním z Eikonů, velkých bytostí, s nimiž se postupem hrou setkáváme.

Je hned několik důvodů, proč jsme vybrali tohoto bosse a proč ho považujeme za nejlepšího. V první řadě jde o epický souboj, který se v jednu chvíli odehrává na zemi, v druhé ve vzduchu a v té třetí dokonce ve vesmíru. Už jen to ho dle nás povyšuje nad ostatní.

Je to ale také souboj, v němž konečně bojujeme po boku svého bratra Joshuy, kterého celou dobu hledáme. Nejen, že je tak část souboje dva na jednoho, kdy chvíli hrajete jako Ifrit a chvíli jako Phoenix, ale po chvíli se dokonce oba spojíte do Ifrit Risena, abyste Bahamutovi dali pořádnou nakládačku.

Dohromady s hudbou, která během bossfightu hraje, tak souboj s Bahamutem podle nás patří mezi to naprosto nejlepší, co Final Fantasy 16 nabízí.

Ruku na srdce, Baldur’s Gate 3 na tomhle seznamu chybět prostě nesmí. Ale ještě druhou ruku na srdce – jaký moment je z téhle hry nejlepší? To je otázka, která bohužel tak úplně nemá odpověď. Úžasných, vtipných a zajímavých momentů je v tomhle epickém RPG více než přehršel.

Proto jsme nakonec zvolili dvě. Jeden zdánlivě menší a docela krátký, druhý trochu větší. Ten první je vlastně i nespoilerový moment, který podle nás krásně ukazuje, jak úžasně dokáže studio Larian ve své hře kombinovat černý humor, komediální načasování, důsledky vašich činů a něco, co se jen málokdy stane jinde než u stolu Dračáku. Koneckonců, posuďte sami.

Ten druhý a větší moment, který jsme zvolili, už ale trochu spoilerovější je. Pokud si tak nechcete nechat vykecat ani ten sebemenší detail, tak skočte o pár vteřin dál. Ten moment, ze kterého nejednomu z nás naskočila husina, je chvíle, kdy se utkáte s Raphaelem. Zda proti němu budete bojovat je čistě na vás a vašich rozhodnutích, ale jedno se musí uznat, už jen kvůli té hudbě během souboje stál ten souboj sakra za to.

Pokud se totiž rozhodnete démonovi čelit, začne jen tak odnikud operní zpěv, ke kterému se po chvíli přidají varhany a na závěr se do zpěvu dá i samotný Raphael. Ano, ten narcistický parchant si během souboje s vámi opováží zazpívat pár těch slok. A že mu setsakramentsky jde. Ten moment, kdy se spustí první tóny hudby, je naprosto dechberoucí. O to víc, že samotná píseň je prostě do-ko-na-lá. Chvíli si dokonce připadáte, jako kdybyste stáli tváří tvář nějakému disneyovskému padouchovi, který si před finálním soubojem musí vylít své srdíčko připravovanou písní. Jen ta choreografie mu tady nějak chybí. Tohle je ale skvělý moment do naprosto skvělé hry. A věřte tomu nebo ne, písnička to na tomhle seznamu není poslední.

Tu druhou totiž zároveň umisťujeme na první místo. Všichni, kdo za sebou mají skvělou akční survival hororovku Alan Wake 2 nám jistě dají za pravdu, že je spousta věcí, pro kterou si budeme hru pamatovat. Je tu ovšem jeden velmi specifický moment, který se nám do paměti zapíše na opravdu hodně dlouhou dobu. A obecně i do herního vědomí. 

Někde před polovinou Alanovy linky se totiž již poněkolikáté dostaneme do studia Mr. Doora. Tentokrát nás ale nečeká zvláštní meta interview o buďto neexistujících knihách, nebo Samem Lakem hrajícím Alexe Caseyho, což je de facto May Payne, nýbrž… muzikál. Nečekaný moment ve víceméně jakékoliv hře, natož hororu. Přezpívaný příběh Alana Wakea s jednoduchým a libozvučným jménem: „The Story of the Journey of Alan Wake: The Musical“ ale asi budete spíše znát pod názvem samotné písničky – Herald of Darkness. Alanův příběh je nazpívaný nejen v doprovodu Old Gods of Asgard, potažmo reálné skupiny Poets of the Fall, ale také Mr. Doora v podání Davida Harewooda a samotného Alana Wakea v podání Matthewa Porretty s hercem Ikka Villi, který Alana ztvárnil fyzicky. Jednoduše řečeno jde o ansámbl překypující talentem a na výsledku je to vidět.

Celý tenhle moment, který se hned několikrát změní a nechybí i jazzové intermezzo, trvá kolem dvaceti minut a je to fakt zážitek. Není tak náhoda, že spoustě lidem dokazuje, jakou lásku ke svým titulům studio Remedy má. Protože jaký jiný kreativní ředitel by šel před kameru a dělal vedle svých herců podobné věci?

Jaký nejoblíbenější moment jste ovšem letos zažili vy? Dejte nám vědět v komentářích a příští týden zase u nás na webu.