Zahráli jsme si Metro 2039! Jaké jsou naše dojmy?

Bude tomu osm let, co jsme se v kůži dlouhodobého protagonisty Arťoma vydali mimo moskevské metro najít život za hranicemi stísněných tunelů ve hře Metro Exodus. A jen dva roky nás dělí od doby, kdy jsme ve VR prequelu Awakening mohli zažít zrod Chána. Obě tato na pohled odlišná dobrodružství ale spojovala jedna věc. Hlavní události v podzemních tunelech – jako rostoucí napětí, nepříznivá politika nebo Temní – byly odloženy na druhou kolej. To ovšem napravuje chystané Metro 2039. A po zhruba pěti hodinách strávených v něm mohu říct, že se vrací s pořádnou vervou.

Řeknu to jednoduše: fanoušky série v podstatě nic nepřekvapí. I když to zní jako výtka, myslím to zcela opačně. Zejména ti, kteří poslednímu velkému dílu neholdovali, tu budou jako doma. A věřím, že je to přesně to, co chtěli slyšet. Metro 2039 je prostě Metro se vším všudy. Nechybí stísněné tunely, pocit klaustrofobie, pohlcující tma, ohlušující ticho a prázdnota, všudypřítomná melancholie, lidé přežívající v podzemních stanicích a samozřejmě ani pořádná dávka nadpřirozena a ještě větší dávka agresivní radiace.

Ta bude problematická na povrchu, na němž se preview verze odehrávala překvapivě často. Ale vůbec to nevadilo. Ulice s křižovatkou nad stanicí Sevastopolskaja totiž nebyla úplně velká. Dojít tam, kam vás vede hlavní úkol, byla vždy jen otázka pár chvil. Přesto mi hra dala možnost jít na spoustu volitelných míst. Ať už šlo o garáže nebo pozůstatky lékárny a galanterie. Množství lokací, kam mě hra na tak malém prostoru pustila, bylo skvělé. Přesto se člověk nikdy neztratí a level design mě velmi mistrně dokázal vést skrze nejzajímavější prostory. Tak mistrně, že mi splývalo, co vlastně je a není povinnou lokací. A až při opětovném hraní mi došlo, že povinné není skoro nic.

Tomu pomohla zejména největší síla, kterou Metro 2039 disponuje – audiovizuál. Proprietární engine studia prostě vyrazí dech jen samotným a nepochopitelným množstvím detailů. Každá místnost a každý kout překypuje tolika unikátními předměty a prvky designu, že nad tím jednoduše zůstává rozum stát. A to ve spojení s path tracingem a skvělou prací s materiály vytváří vizuál, který zase bude nějakou chvíli nepřekonaný. Nechci využívat superlativ jen tak nadarmo, ale jestli mi někde hra naprosto učarovala, byla to práce s prostředím, kde jsem si jen říkal, že tady si s tím někdo zatraceně vyhrál.

No a asi vás nepřekvapí, že grafiku dokonale doplňuje i zvuk. Dominantní zvuky si stále udržují kvalitu, ale bylo to hlavně množství menších efektů – od vrzání oken, přes jemné kroky nebo vítr, až po dunění vody v dálce – které mě zaujalo. Audiovizuál je jednoduše naprosto perfektní. S čestnou výjimkou pavučin, které moc hezké nejsou. A hodně pomáhá i fakt, že všechno působí velmi hmatatelně. Zbraň se při chůzi dynamicky pokyvuje, v nabíječce vidíte roztočení ozubených kol... Všechno se na vaší postavě prostě hýbe, šustí a fakt máte pocit, že jste v tomhle neúprosném světě nohama pevně na zemi.

O to více je pak vidět daň, kterou si čiré množství detailů v prostředí vybírá. To totiž naopak působí velmi staticky – až zmraženě v čase. Povalující se nábytek, bordel, vegetace, vraky vozidel, téměř nic nelze jakkoliv ovlivnit nebo rozbít. Zvon, do něhož jde praštit, se nerozezní; na kytary nebo klavíry už nejde hrát. Jasně, interakce jsou to vesměs k ničemu. Ale v předchozích dílech dotvářely tu větší živost světa. A ta mi tu teď na různých místech chyběla. Ovšem ne na všech. Ze sloupů po rozstřelení padají kachlíky a skleněný lustr jde také rozbít. Jen mě mrzí, že v demu toho nebylo více. Protože sledováním prostředí budete trávit veškerý čas. Stejně jako v předchozích dílech, ani tady vám hra moc nepomůže svým uživatelským rozhraním. Zbývající trvanlivost filtru musíte ručně sledovat na hodinkách postavy, občas se vám může uprostřed boje vybít baterka, když si ji nepohlídáte, a nepřátelé nejsou nikdy označeni, takže musíte dobře poslouchat. Přibylo pár aspektů, které přece jen pomáhají – například možnost vykukovat zpoza rohu. Ale základ zůstává stejný.

Je nutné podotknout, že ačkoliv preview verze hru reprezentuje velmi dobře, jsou části, které jsem si tolik nezkusil. Především samotné tunely metra nebo i podzemní stanice. Na Sevastopolské jsem strávil jen pár minut a moc se toho na ní dělat nedalo. Dostal jsem akorát za úkol vyzvednout zbraň a odejít. Ani s tamním obchodem jsem interagovat nemohl. Ale opět jsem byl uchvácen naprosto monstrózním důrazem na detaily i množství NPC postav s rutinou. K jakékoliv skupince jsem přišel, spustil se nějaký dialog a já mohl nasávat atmosféru místního života. Jen mě mrzí, že se mi vrátily vzpomínky na předchozí díly i po stránce toho, že hlavní postava nijak nereagovala.

A přitom konečně umí mluvit. Bývalý Sparťan Cizinec je totiž plně dabovaným protagonistou, který se hlasově projevuje v cutscénách a sem tam zběžně okomentuje nějaké místo nebo událost. Většinou však poměrně genericky. Z toho, co jsem hrál, ho zatím nemohu považovat za vyloženě charakterově vyspělého, ale mluví. Což se mimochodem dá v menu vypnout, aby během samotného hraní nehláškoval vůbec, pokud byste oceňovali přístup takříkajíc „na Arťoma“. Ale to, že mi zatím jako postava Cizinec nepřijde jako bůh ví co, je rovněž v preview verzi trochu účelem. Vývojáři z ní záměrně odstranili co nejvíce náznaků příběhu. Ale z toho, co víme, tak – jak naznačuje jméno hry – situaci v moskevském metru sledujeme se zhruba čtyř- až pětiletým odstupem od posledního hlavního dílu. Za tu dobu se politická situace změnila naprosto razantně. Sparťanská legenda Hunter, potažmo Lovec, sjednotil všechny frakce a komunity pod jednotný prapor diktátorského a nacistického Novoreichu. A to s cílem vyhrát válku proti Temným.

Více toho říkat nebudu. Už jenom z toho důvodu, že toho o moc více nevím. Samotného mě však zajímá, v jaké podobě se vrátí systém karmy. Cizinec obecně působí, že si moc neláme hlavu se zabíjením. A minimálně preview verze mi ani nedala příležitost k nějakému evidentnímu rozhodování. V jinak velkém množství míst, kam jsem se mohl dostat, na mě totiž nečekal žádný vyloženě vedlejší úkol nebo příběh. Sice jsem našel řadu dopisů a takzvané „frozen stories“ spoléhající na environmentální vyprávění, ale vyloženě aktivní příběh jsem neviděl. Což mi upřímně ubíralo trochu incentivy se opravdu pokoušet vše prozkoumat. Přestože mě to bavilo, protože většinu lokací doprovází nějaká forma malé hádanky spojená s číselným zámkem. A odměnu v podobě surovin samozřejmě chci.

Surovin, které budou klíčové v boji nejen proti Novoreichu. Cizinec má coby vycvičený Sparťan po ruce poměrně dost zajímavý arzenál zbraní a vybavení. Ale ani tady zatím nedošlo na nic, co by vás vyloženě překvapilo. Klasiky jako Kalašnikov, dvouhlavňová brokovnice nebo revolverová puška se vracejí v plné parádě. Oblíbenou kuši Helsing nahradil Shatun, ale principem jde o podobnou hračku. Takže ani po stránce střílení to nevypadá, že by se něco zvlášť měnilo. Gunplay je stejně zábavný jako dříve a zbraně stále působí dostatečně silně. Jen málo obměněný arzenál ovšem vynahrazuje mechanika schémat. Nejen dobrým průzkumem prostředí totiž najdete blueprinty, které vám odemknou možnost vyrobit nové součásti zbraní a pozměnit jak jejich statistiky, tak v některých případech i chování. Schémata se budou vztahovat také na vaši zbroj a půjde například vyměnit vestu nebo si na batoh přidat další sumky pro specifický typ surovin nebo předmětů.

Ani ty se nijak zvlášť nemění a primárně vám půjde o nějaký kov a chemické součásti, z nichž si budete moci na cestách vyrábět munici, filtry, lékárničky a další věci. Pokročilejší výbava už se musí dělat u občas nalezených ponků, kde si zároveň můžete výbavu vyměnit nebo vyčistit. Autoři Metra 2039 se tak stále drží toho, že jde primárně o lineární střílečku, a nesnaží se vytvořit rozsáhlé RPG.

Typickou výbavu pak budeme používat i v boji proti dobře známým dvěma typům nepřátel – přeživším a mutantům. Lidé představují klasickou hrozbu. Bohužel jsou stále slepí jak patrona a poměrně blbí, ale spoléhají hlavně na svůj počet, když už půjde do tuhého. Což bohužel stále činí stealth poměrně jednoduchým a zcela upřímně i ne moc záživným. A to jak v boji proti lidem, tak mutantům. Ti byli o něco zajímavější a jejich nižší inteligence se dá odpustit. Ale kromě pár známých exemplářů jsem měl možnost bojovat i s několika novými druhy, mezi kterými mě zaujaly hlavně ti, co útočili spíše na dálku, a také zmutovaní humanoidi. Někteří z nich se mimo jiné naučili používat primitivní zbraně.

To nejlepší, co mohu o hře aktuálně říct, je prostě to samé, co v úvodu. Je to Metro. A to je sakra dobře. Metro 2039 splňuje vše, co jsem od pokračování čekal, a vývojáři očividně nemají potřebu na každém kroku znovu vynalézat kolo. A ačkoliv bych přece jenom rád viděl pár novinek, je těžké říct, kolik nám toho zatím vývojáři utajili. Minimálně utajili jednu věc, kterou vám teď mohu milerád prozradit: ano, hra má české titulky! Bližší datum vydání ale ani já stále nevím, a tak si budeme muset vystačit s tím, že se série Metro vrátí někdy v únoru příštího roku na PC, PlayStation 5 a Xbox Series.