Sponzor videa je Playman a Kingdom Come: Deliverance II.

Píše se rok 1403 a v českých zemích vládne Václav IV. Nebo vládl by, kdyby ho nezajal jeho vlastní bratr Zikmund. Během jeho zajetí se rozhodl, že v naší zemi vezme věci do vlastních rukou, a přijel s obrovskou armádou cizáků drancovat a loupit. Ovšem tohle je hra šlechty a pánů, takové věci nás jako prostý lid nezajímají… nebo jsem si to aspoň dlouho myslel. Mé jméno je Jindřich a jsem synkem skalického kováře… i tohle jsem si tedy donedávna myslel, ale to už trochu předbíhám. Víte, dnes jsem vám chtěl povědět svůj příběh o tom, jak se z kluka jako já, který měl usednout ke kovadlině a měchu, stal družiník Racka Kobyly a jak jsem se i já omylem dostal do kolotoče událostí, které dalece přesahují hranice našeho kraje.

Vše to začalo toho osudového dne… jak nerad na ten den vzpomínám. Ráno začalo jako vlastně každé jiné, kocovinou. Táta toho dne dokončoval svoji mistrovkou práci, meč pro Racka Kobylu, našeho pána. A já mu s jeho dokončením měl pomoci. Meč to byl nádherný, to vám povím, vždy jsem si takový přál. Víte, práce kováře, to nebylo nic pro mě. Vždy jsem chtěl poznat svět tam venku. Naučit se bojovat, objevovat, prostě být někdo a ne kovat podkovy a hřebíky, to nebylo pro mě. Když to šlo, učil jsem se bojovat, ale táta byl vždycky proti. O mých velkých snech nechtěl nic slyšet. Kovařina je bezpečná práce, říkával, ale dobrodružný život může skončit dřív, než vlastně vůbec začne. Jo, kdybys jen dneska věděl tati. Bohužel tohle byl můj poslední rozhovor s tátou. Nechvíli poté si meč přišel prohlédnout sám pan Racek a na obzoru se objevila Zikmundova armáda vedená Markvartem z Úlic a samotným Zikmundem.

Jak se dalo čekat, naše šance byly nulové. Tomuhle se nedala ani říkat bitva, byla to jatka. Desítky nevinných lidí ten den padly rukou Kumánů; cizácké armády, které přitáhla jen plenit a drancovat. Táta se do města vydal pro mou matku, ale bylo to marné. Bojoval statečně, nikdy bych nevěřil, že takhle umí zacházet s mečem. Poslední ránu mu zasadil sám Markvarten z Úlic. Sice jsem jeho jméno v tu chvíli neznal, ale věděl jsem, že jednoho dne se mu pomstím. Zatímco tam můj otec a matka umírali, já tam jen nehnutě stál a díval se. Nedokázal jsem to, chtěl jsem se jim všem postavit a pomstít jejich smrt, ale já to prostě nedokázal. V hlavě mi bušily tisíce hlasů. Bojuj, běž mu na pomoc, dělej něco!

Ale já utekl… utekl jsem jako zbabělec, abych zachránil vlastní život. Jenže do hradu jsem doběhnout před uzavřením brány nestihl. Moje jediná šance byla proklouznout tajnou stezkou kolem hradu. Dole u mlejna jsem našel koně u ujel jsem na nedaleký hrad Talmberk. Pokusili se mě sice pronásledovat, ale i přes zranění šípem se mi se štěstím nebo snad s přízní Boha podařilo toho dne vyváznout.

Ač se o mě na Talmberku dobře starali a já jim za to byl vděčný, musel jsem utéct. Musel jsem pohřbít rodiče. Přece je tam nenechám pro vrány, vlky nebo nějaké lapky. Musel jsem je pohřbít na místě, kde si přáli. Ještě téhož večera jsme se dozvěděli, že se díky bouři podařilo utéct přeživším z hradu ve Skalici a proklouznout tak Zikmundovi přímo pod nosem. Byl jsem rád za jejich životy, ale pro Talmberk to znamenalo jediné. Armáda ve Skalici dlouho nepobude. A jak se následujícího rána ukázalo, tak jsem měl pravdu. Před zdmi Talmberka se mi opět naskytl pohled jako u Skalice. Útok toho dne ale naštěstí nepřišel a armáda odtáhla plenit a drancovat něco jiného. 

Díky paní Štěpánce, manželce pána Diviše z Talmberka, se mi podařilo nedlouho poté z hradu utéct a mé kroky směřovaly k místu, které jsem ještě donedávna zval svým domovem. Ten pohled byl příšerný. Tolik mrtvých, tolik zmaru. Mezi mrtvými leželi i táta a máma. Proč? Proč jste mi to udělali…

Ještě toho dne jsem se zapřísáhl, že už nikdy nebudu utíkat a že najdu toho, kdo vám to udělal. Jeho tvář jsem nemohl zapomenout. Příště už neuteču. To vám slibuju. Chtěl jsem je pohřbít na místě, kde mi jednou otec vyprávěl, že chce být pochován, vedle své matky, pod stromem vedle našeho domu. Ale ani to jsem nedokázal. Bohužel ve vesnici jsem nebyl jediný. Jak se dalo očekávat, tam kde najdete mrtvé, najdete i špínu, které doufá, že něco ukradne. Chtěli mě nechat jít. Jediné, co za to chtěli, byl meč mého otce, který jsem slíbil, že předám panu Rackovi. Věděl jsem, že nemám šanci, ale znovu už utíkat nebudu, už nikdy.

Zpětně si říkám, jaké jsem toho dne měl štěstí…opět. Bůh mě musí milovat. Souboj byl rychlý. Neměl jsem sebemenší šanci. Když už to mělo všechno skončit, když už jsem se měl setkat s rodiči, z ničeho nic se objevila Tereza, dcera místního mlynáře. V té chvíli se tam objevili i vojáci z Talmberka a lapky zahnali na útěk. Přežil jsem, ale meč byl pryč. To jediné, co mi zbylo po mém otci, bylo pryč.

Následující dny si nepamatuju, ale Tereza se o mě postarala. Vzala mě s sebou do mlýna ke svému strýci a oba mě dali znovu dohromady. Byl jsem jim dlužen za záchranu svého života, jak mi sám mlynář Pešek dost důrazně připomněl, a to jsem ještě nevstal pomalu ani z postele.

Zapřísáhl jsem se, že meč získám zpátky. Přece jen poslední otcovo přání bylo, abych ho donesl panu Rackovi, a to jsem taky hodlal splnit. Po uzdravení jsem se vydal za samotným Rackem Kobylou, který v té době pobýval u ratajského pána - Hanuše z Lipé. I když pan Racek nebyl nadšený z mého útěku do Skalice a dávání života všanc, vyslechl mě.

Kromě toho, že jsem mu slíbil, že mu donesu zpátky jeho meč, jsem ho ale přišel požádat o jednu laskavost. Vím, že to ode mě bylo troufalé, ale chtěl jsem se přidat do jeho družiny. Chtěl jsem se naučit bojovat, chtěl jsem se postavit těm, kdo mě připravili o všechno. A pan Racek mi vyhověl. I když ne každý s tím souhlasil. 

Vydal jsem se tak na svůj výcvik. Bernard, kapitán městské stráže, si mě vzal do parády. Naučil mě zacházet s mečem a ukázal mi, jak střílet z luku. Říct, že mě nešetřil, by bylo slabé slovo, ale za ty modřiny jsem rád, protože možná jen díky nim jsem dokázal přežít až do dnešních dní.

Během jednoho tréninku jsem se setkal s mladým panem Janem Ptáčkem, šlechticem, který měl po dosažení dospělosti převzít Rataje, jež mu do té doby spravoval právě pan Hanuš. Už během přijímání do služeb pana Racka se vyjádřil proti mě a jeho arogance byla nesnesitelná. Nejradši bych mu v té době vra… řekněme, že jeho pohrdání mnou bylo velké a nevraživost byla vzájemná. Jenže mladý šlechtic se trochu přepočítal, když mě vyzval na souboj v lukostřelbě, a poté, co jsem mu to nandal, mě vyzval i na souboj. Pán nepán, nakopal jsem mu tu jeho šlechtickou zadnici.

Jenže to se mi celkem rychle vymstilo. Ještě téhož večera jsem dostal za úkol hlídkovat ve městě s jedním starším vojákem. Když už se blížil noční klid, tak jsme měli povinnost zavřít všechny hospody ve městě. Jenže jak se ukázalo, v jedné nasával i pan Ptáček. Jak se dalo čekat, odmítl krčmu opustit. Bohužel pro mě mi nezbylo nic jiného, než mu dát další nakládačku. Jenže k mé smůle se objevil dost naštvaný pan Hanuš. A tak se stalo, že jsem se nedopatřením stal pážetem pana Ptáčka. Myslím, že kláda uprostřed náměstí by byla přijatelnější trest, ale už to, že jsem vztáhl ruku na šlechtice, mohlo dopadnout daleko hůř.

Druhého dne ráno jsme se vydali spolu na lov, jen já a pan Ptáček. A jak se ukázalo, přece jen něco lidského v něm je. Když už byl náš lov téměř u konce, tak si mladý šlechtic usmyslel, že chce ulovit kance. A víte co? On si myslel, že ho dokáže ulovit jen pomocí luku a jednoho šípu. I takový vidlák jako já ví, že na kance je potřeba pořádné kopí. Ale nabubřelý pán si nedal říct a musel se za postřeleným kancem hnát jako smyslů zbavený. V tu chvíli se mi ztratil z očí a než jsem ho stihl dohnat, zjistil jsem, že během jeho bezhlavého úprku skočil přímo doprostřed kumánského tábora a dostal se do zajetí. Přesně to jsme potřebovali… i když bych ho tam nejradši nechal, tak jsem ho toho dne zachránil.

Musím říct, že jsem takto zpětně za Kumány rád. Záchrannou mladého pána se mi dostalo toho, po čem jsem toužil. Dostal jsem důvěru a oficiálně jsem se stal družiníkem pana Racka. I můj vztah s mladým pánem se zlepšil. Musím uznat, že v poslední době jsem si ho nakonec oblíbil. Kromě toho jsem za jeho záchranu dostal i vlastního koně, takže bych řekl, že mi to za to přece jen stálo.

Jenže na oslavy svého povýšení nebylo moc času. Na Neuhofu, což je nedaleká vesnice, prý došlo ke strašnému masakru a za vším údajně stojí někdo, kdo by podle popisu mohl být ten, kdo ukradl meč mého otce. Přihlásil jsem se tak jako dobrovolník a s družinou vojáků se vydal místo masakru prohledat.

Těla lidí a koní. Zmasakrovaná. Byl to hrůzný pohled. A všechno prý jen pro zábavu, pro krev nevinných? Jen zvíře tohle mohlo udělat. Byl to strašný pohled, za tohle musel někdo zaplatit, ba co víc, byla to stopa, která mě měla dovést k tomu parchantovi, který měl meč mého pána. Mé vyšetřování mě nakonec navedlo na stopu určitému Zrzkovi, který čistě náhodou zmizel hned po tom masakru. Moje jediná indicie byla to, že měl dobré vztahy s uhlíři v nedalekém lese. Po dohodě s uhlíři se mi nakonec podařilo vypátrat zrzka, jenže jak se ukázalo, tak Zrzek toho moc nevěděl a s oním masakrem neměl nic společného. Naštěstí mi aspoň dokázal poradit, abych hledal v nedalekých Úžicích, kde bych měl najít kulhavého muže. Jeho hledání nebylo zas tak složité, ale jak se rychle ukázalo, tak Luboš, jak se onen lapka jmenoval, už dokulhal, přišel jsem pozdě. V jeho vlastním domě ho totiž brutálně zavraždili a zohavili jeho vlastní lidi. Moje poslední naděje byl místní farář Bohuta. Povím vám, zajímavějšího kněze jsem v životě neviděl. S mečem trénoval, ženský miloval a pil jak divý. Bohužel stejně jako je ten chlap zajímavý, tak stejně tak je zásadový a zpovědní tajemství, které by mě dostalo zpět na stopu, mi vyzradit nechtěl.

Jenže ještě téhož večera jsme se spolu zpili pod obraz. Říkám vám, ten kněz je šílenec, takhle chlastat jsem dlouho nikoho neviděl. No když to shrnu, tak toho večera jsme spolu rychtáře zbili, na zvon jsem bili a děvečky pomilovali. Příjemná noc to byla… i když to samé se nedalo říct o ránu. Na rozdíl od Bohuty jsem ale dopadl ještě dobře, to vám povím. Ten chlap byl rád, že se udržel na nohou.

Bohužel pro nás měl Bohuta toho rána mši. Asi tušíte, že by to nedopadlo moc dobře, a tak jsme uzavřeli obchod. Já si vezmu kázání a on mi za to svěří Lubošovo tajemství. Popravdě si vůbec nevybavuju, jak jsem to dokázal, ale musím říct, že jsem to nějak zvládl. Minulého večera mi Bohuta pověděl o jistém Husovi, který prý začal kázat v Praze, a tak jsem podle toho, co mi řekl, mši odsloužil. No, farář ze mě asi nebude, ale Bohutovi to zachránilo kejhák a já se díky tomu dostal na stopu jistému Smraďochovi z Ledečka. 

Půvabné jméno pro půvabného muže, ale naštěstí se mi díky němu podařilo zjistit něco o jistém Péťovi ze mlýna. I když jeho hledání nebylo jednoduché, podařilo se mi přece jen zjistit, co jsem potřeboval. Hlavní kemp téhle bandy hrdlořezů se nacházel na místě, kde stály Přibyslavice.

Po výzvědách na onom místě a zjištění, že kromě lapků se zde nachází i kemp Kumánů, bylo svoláno vojsko a pan Racek se rozhodl s touto špínou vypořádat jednou provždy. Byl jsem nervózní. Tohle měla být moje první bitva. Ale naštěstí se k nám přidali i vojáci pana Diviše z Talmberka. Bitva to byla divoká. Lapkové byli dobře zásobení a vyzbrojení, ale na cvičené vojáky přece jen neměli. Jakmile se nám je podařilo zatlačit až k místnímu kostelu, tak jsem ho uviděl. Toho, kterýmu říkali Prcek. Byl to ten parchant, co mě připravil o meč mého otce. Nedokázal jsem si pomoct, něco se ve mně zlomilo. Zabil jsem ho. Co zabil. V tu chvíli, co se mi ho podařilo odzbrojit, jsem viděl rudě. Přepadl mě vztek. Mohl jsem ho ušetřit, mohli jsme ho vyslýchat a mohl nám říct víc, ale musel zaplatit za to, co mi udělal. Rozmlátil jsem mu ten jeho ksicht… já, nemohl jsem jinak… bože. A stejně jsem nakonec necítil nic. Ba co víc, meč, pro který jsem si přišel, u sebe neměl. Nechť shoří jeho duše v pekle. Jednou se tam možná potkáme, ale na to si ještě bude muset počkat.

Mimochodem, měl bych pro vás ještě jeden příběh, ale i na ten si budeme muset počkat. Vyprávět vám o něm totiž budu moci až od 4. února, kdy se Kingdom Come: Deliverance II dostane do prodeje. Pokud chcete být u tohoto dobrodružství, které nás zavede například až do Kutné Hory, se mnou, měli bys vědět, že Playman, sponzor tohoto videa, se zajistil o veškerou distribuci hry do fyzických obchodů. Například do Smarty. Když si navíc hru stihnete předobjednat, dočkáte se i krásných bonusů jako je originální přívěšek od Drakkaria. S tímhle medailonem budeme společně připraveni do každého dalšího boje. Každopádně… kde jsme to byli?

V Přibyslavicích se nám podařilo najít hromadu stříbra, což znamená, že lapky někdo financoval, někdo dostatečně majetný na to, aby si mohl dovolit platit takové sumy bandě obyčejných sedláků. Jenže jak se ukázalo, stříbro bylo stejně falešné, což vyvolalo víc otázek než odpovědí.

Bohužel když už jsme si mysleli, že budeme mít po vyčištění Přibyslavic klid, byla napadena další vesnice - Mrchojedy. Jenže tentokrát se podařilo místním ubránit, ba co víc, jednoho hrdlořeza se jim podařilo zajmout. Jenže jak se ukázalo, tak místní mě nechtěli nechat vězně vyslechnout, protože vesnici sužovala jakási nákaza. Tu se nakonec podařilo s pomocí mnicha ze Sázavského kláštěra vyléčit a vězně následně vyzpovídat. Měl jsem štěstí, byl to zrovna jeden z těch, kteří o padělaném stříbře věděli něco víc. Stopa vedla k jistému německému rytíři, který měl být na křižovatce u Rovné, kde měla výměna falešných peněz probíhat. Jenže jsem přišel pozdě. Místo setkání jevilo známky boje. Stopy mě dovedly k nedalekým uhlířům, kde jsem se setkal s tajemným rytířem. Jak se brzy ukázalo, postarší rytíř nesl jméno Ulrich a stejně jako já byl na stopě místním penězokazcům. Díky jeho pomoci se mi podařilo zjistit od mistra Fejfara, který měl na starosti skalické doly, že k výrobě falešných mincí je potřeba jakýsi stříbrný amalgát, ať je to co je to, a rtuť. A tak začalo mé pátrání v Sázavě. S trochou investigativní práce se mi ale nakonec podařilo zjistit, že penězokazci ukrývali svou dílnu ve skalických dolech. A vážně tam byla. Spolu s rytířem Ulrichem se nám podařilo dostat dovnitř a načapat penězokazce přímo při výrobě dalších falešných mincí. Ukázalo se, že strůjce toho všeho byl jistý pan Ježek z Ronova. Jenže zde se naše cesty s Ulrichem rozcházely. Já potřeboval pana Ježka živého, zatímco Ulrich naopak potřeboval jeho hlavu. Nakonec se mi Ulricha podaří přemluvit a Ježka zajmout živého. Jsem rád, že jsem toho starého rytíře nemusel nakonec zabít. A kdo ví, třeba se naše cesty znovu střetnou, cesty páně jsou nevyzpytatelné.

Bohužel s Ježkem to nebylo tak jednoduché. I on byl jen pomyslnou loutkou v téhle hře a za nitky tahal někdo mocnější. Dle slov pana Ježka se k práci dostal díky verbířům v okolí Sázavy, takže moje cesta vedla právě tam. Po další detektivní práci se mi nakonec podařilo se s verbíři spojit v místním kostele, jenže zrovna pro mě měli speciální úkol. Abych si získal jejich důvěru, musel jsem se vypravit do místního kláštera, kde se v novickém rouchu schovával jeden z nich, jaksi Svatý, který se rozhodl od lapků… distancovat. Naštěstí pro mě měl do kláštera vstoupit jeden šlechtic, kterému život mnicha dvakrát nevoněl. Podařilo se mi tak získat jeho glejt a pod jeho jménem se do kláštera infiltrovat. Jak jsem náhle zjistil, mnišský život není nic pro mě. Vážně, ta rutinata tam? Modlení, jídlo, práce, pak další práce, pomodlit, najíst a spát. Byl jsem rád, když se mi nakonec onoho Svatého podařilo najít a z kláštera tak nadobro vypadnout.

Díky zmizení Svatého se mi nakonec podařilo přesvědčit lapky o tom, že bych jim mohl být užitečný. Jak se nakonec ukázalo, jejich tábor ležel jižně od Sázavy v bývalé pevnosti Vraník. Podařilo se mi mezi ně infiltrovat s tím, že setkám s Erikem, který by měl být vůdcem banditů. Jenže jak se ukázalo, za vším stál šlechtic Ištván Tóth. A v tu chvíli mi to celé došlo. Ištván byl na návštěvě Ratají těsně před jejich vypleněním. Ta krysa byla celou dobu ve službách Zikmunda a jeho partyzánská válka měla rozvrátit místní pány zevnitř a šířit strach v místním kraji.

Bohužel při mé smůle mě poznal. Potkali jsme se při předvádění otcova meče, kdy obdivoval jeho práci. Ba co víc, ten zmetek měl tátův meč. Jenže měli navrch a ze mě se tak stal jeho vězeň. Čekal jsem smrt, ale ne, prý za mě chtěli výkupné. Výkupné od mého otce? V tu chvíli jsem se dozvěděl tu pravdu. Byl jsem bastard. Mým pravým otcem byl Racek Kobyla. Proč? Po tom všem, co jsem zažil, mi to nebyl schopen říct? Ani nedokážu popsat, co všechno jsem cítil. Smutek, vztek, šok, všechno najednou? Ale v tu chvíli to bylo stejně jedno. Zmlácený a spoutaný jsem mohl být rád, že vůbec žiju.

Pak se ale stalo něco, co jsem nečekal, nebo se spíš ukázal někdo, koho jsem nečekal. Na pomoc mi přišel Zbyšek. Byl taky ze Skalice a řekněme, že my dva jsme se zrovna dvakrát v lásce neměli. Navíc to byl právě on, kdo byl svědkem toho, když mi ukradli otcův… pardon, Rackův meč a málem mě tam zabili. Chtěl jsem ho na místě zabít, proklít, ale byla to moje jediná naděje, i když to dělal jen s příslibem odměny od mého… pravého otce.

Nakonec se mi ale s jeho pomocí podařilo utéct a v Ratajích jsem se setkal se svým otcem. Ovšem na to nahrazovat ztracená léta otce a syna nebyl čas. Bylo potřeba dobýt Vraník a vypálit to krysí hnízdo do základů. Společnými silami Talmberku, Ratají a zbytků skalických sil se Vraník podařilo dobýt. Jenže po Ištvánovi ani stopa. Ten slizký had nás přechytračil. Využil naší nepozornosti a zatímco byl Talmberk nehlídaný a téměř bez posádky, podařilo se mu ho pomocí lsti obsadit.

I když jsme jeho lež prokoukli, bylo pozdě. Podařilo se mu zmocnit se hradu a během našeho vpádu navíc zajmout pana Racka, tedy mého otce, a zranit pána hradu pana Diviše.

Nejprve jsme se snažili v noci na hrad připlížit a pod rouškou tmy zkusit mého otce a paní Štěpánku, která se též stala důležitým rukojmím, osvobodit. Jenže to dopadlo katastrofálně. Mladý Jan Ptáček byl zraněn, když dostal šípem do zadnice. Znovu se mi podařilo mladého šlechtice zachránit, ale bohužel rukojmí byli stále na hradě.

Nezbývalo nám tedy nic jiného, než si hrad vzít silou. A když myslím silou, tak pořádnou. Nakonec se nám podařilo postavit prak, kterým jsme měli i přes nelibost pana Diviše zbořit hradby. Jenže Ištván měl v záloze ještě další oddíl mužů, kteří mu šli na pomoc. Naštěstí pro nás byla výhoda překvapení na naší straně, a tak se nám díky přepadení podařilo oddíl zlikvidovat a při tom navíc zajmout Erika, Ištvánovu pravou ruku, který měl očividně k Erikovi větší náklonnost, než by bylo zdrávo.

Hrad se nám nakonec podařilo dobýt a dostat Ištvána do pasti. Nakonec jsme vyjednali výměnu zajatců a pod podmínkou, že Ištván opustí kraj a už se nevrátí, mu byla nabídnuta svoboda. Jenže si s sebou vzal jako pojistku mého otce, kterého hodlal propustit až u hranic Skalice, pokud ho nikdo nebude pronásledovat. A tento slib opravdu splnil. Přiznám se, že jsem mu nevěřil, ale jak řekl pan Hanuš, co by poté bylo slovo šlechtice. Asi měl pravdu, ale i tak můj lov na Ištvána nekončí… ten had má pořád meč mého otce a já ho chci zpět.

Cestou zpátky jsem měl chvilku klidu se svým pravým otcem. Vysvětlil mi, že mou matku miloval, ale i přes to všechno si nemohl vzít obyčejnou poddanou. Ani sám doteď nevím, jestli jsem mu to měl za zlé. Celý můj život byla lež. Ovšem co byl můj život teď? Ani sám nevím, kým jsem se to vlastně stal.

Nedlouho poté do Ratají dorazil sám markrabě Jošt Moravský, který přijel v záležitostech krále Václava a Zikmunda. Abych vám pravdu řekl, v těchto politickým hrách mám stále zmatek, prvně jsem myslel, že Jošt byl na straně Zikmunda, ale teď přijel a byl zase na straně Václava… hry velkých pánů.

Celý rozhovor nakonec skončil tím, že se s panem Ptáčkem máme vydat za panem Otou z Bergova na hrad Trosky. Jak to dopadne? Jo, to už je ve hvězdách.

A to je celý můj dosavadní příběh. Na kluka od kovadliny to není špatné, co? A to jsem vám neřekl všechno. Během toho všeho se mi podařilo sblížit se s Terezkou. Naučil jsem se dokonce číst i psát… já, chápete to? A stihl jsem toho mnohem víc, ale to už je příběh na jindy.

Na tom přísloví Audentes Fortuna Iuvat neboli štěstí přeje odvážnému přece jen něco bude, protože při mě snad stálo všechno štěstí světa… doufejme, že mi to tak vydrží i dál.