O svůdně temném kouzlu Vampire: The Masquerade – Bloodlines

Jsou hry, které zrají jako víno. Nebo jako krev tisíc let starého mezopotámského panovníka. Ne všechny však mají to štěstí, že se z nich hned po vydání stanou úspěšné a vychvalované pecky. Některé mají dosti drsný start. A teprve až po nějakém čase se z nich může stát milovaná klasika, která v daném žánru patří mezi to nejlepší, co kdy vzniklo. Přesně mezi takové tituly patří hra, která uchvátila stovky hráčů po celém světě svou neuvěřitelnou atmosférou, vynikající znovuhratelností a kvalitním scénářem. Je to hra, která je vyloženou esencí temnoty. Hra, o níž je známo, že kdykoliv je zmíněna, tak ji někdo někde znovu nainstaluje.

Sponzor pořadu je herní myš Yenkee Odyssey

Vampire: The Masquerade – Bloodlines, dnes již legendární RPG od studia Troika Games, je pro milovníky upírů 21. století vyloženým (ne)svatým grálem. Vedle sérií jako Castlevania nebo Legacy of Kain je to jedna z nejslavnějších a nejpopulárnějších upírských videoher pod sluncem. Tedy pardon, pod měsícem. A jelikož dlouho očekávané pokračování je již za rohem, hodí se na její temnou krásu posvítit pod větším drobnohledem. Tak se pohodlně usaďte, nařiďte svému ghúlovi, aby vám z ledničky přinesl sáček krve z fakultky a ponořte se s námi do spletitých ulic LA, kde noc skrývá celou řadu strašlivých tajemství.

Bloodlines je postaveno na pravidlech pen and paper hry na hrdiny Vampire: The Masquerade, vychází tak z univerza World of Darkness, za nímž stojí vydavatelství White Wolf Publishing. Hned po vydání se dočkala slušných, ale ne vyloženě dechberoucích recenzí. Vytýkáno jí bylo především velké množství bugů a nedokončený stav. Navíc nebyla komerčně vůbec úspěšná. Nejenže jí vydavatelství Activision neposkytlo příliš propagace, ale ve stejný den vydání ji zcela zastínil legendární Half-Life 2. Fenomén, který tehdy (právem) ohromil celý svět a na jehož source enginu běželo i Bloodlines. Komerční neúspěch byl pak pro Troiku posledním hřebíčkem do rakve, po němž bylo studio uzavřeno.

Hra ale do propadliště dějin nespadla. Mnozí hráči v ní viděli skrytý klenot, neobroušený diamant, který by neměl upadnout v zapomnění. A právě díky lásce fanouškovské komunity, která se v průběhu let více a více rozrůstala, se hře vyloženě podařilo povstat z popela. Neoficiální patche, které se aktualizují do dnešního dne, opravily desítky bugů, obnovily vystřižený obsah, a dokonce rozšířily původní hratelnost o nové možnosti. Pojďme se ale konečně podívat na to, co vlastně hra všechno nabízí.

Příběh se odehrává v nočním Los Angeles roku 2004. Hráčova postava je čerstvě procitnutý a zatím nezkušený upír, který se chtě nechtě dostane do služeb místního upírského prince Sebastiana LaCroixe. Hlavní dějová linie se kromě poznávání temného upírského světa točí také kolem tajemného sarkofágu, z něhož mají mnozí pěkně nahnáno, ale jiní ho chtějí dostat do rukou. I přestože nikdo přesně neví, co se v něm vlastně skrývá. Je to obyčejná rakev s hnijící mrtvolou? Nebo v něm dřímá prastará a mocná bytost, která by dokázala převrátit svět vzhůru nohama?

Jeden z důvodů, proč je Bloodlines tak skvěle znovuhratelný titul, je počáteční výběr klanu, do něhož bude váš upír patřit. Pokud chcete hodně rozdávat rány, můžete se přidat ke klanu Brujah, pokud chcete hrát za něco, co připomíná takového upírského čaroděje, tak nejlepší volbou jsou zas Tremere. A pokud chcete (nejenom) smrtelníky okouzlovat svým šarmem, zkuste Toreadory. Každý z klanů má své vlastní unikátní přednosti a schopnosti, nemluvě o tom, že některé postavy na vás mohou reagovat odlišnými způsoby. Obzvlášť unikátní a odlišný průchod hrou však mají šílení Malkaviani a nestvůrní Nosferatu, ke kterým se ještě dostaneme. Po zadání prvních úkolů od zmíněného prince se pak váš nemrtvý hrdina konečně vydá do nočních ulic města, která i na dnešní dobu vypadají neskutečně dobře a dekadentně.

Jen málokteré hře se podařilo vystihnout krásu a atmosféru nočního velkoměsta tak přesvědčivě jako právě Bloodlines. Pouliční lampy a svítící cedule barů, obchodů a dalších podniků zalévají ulice do světla, v němž se pohybují nejen náhodní kolemjdoucí, vhodní jako rychlá svačinka, ale i prostitutky, bezdomovci nebo znudění policisté. Přestože davů tu není mnoho, působí to naprosto přirozeně: je hluboká noc, kdy město patří tvorům stínů. Každá čtvrť ukrývá své temné uličky i zákoutí, ideální pro upíří lov a skryté před všetečnými pohledy. Noční kluby zůstávají otevřené a vždy pulzují hudbou a životem. Kriminální elementy jsou v pohybu a čas od času dojde i na nějakou tu přestřelku. Celkově to vytváří obraz Los Angeles, které opravdu žije nočním životem, ale zároveň neustále šeptá, že ve stínech číhá něco víc.

Celé město je rozdělené na čtyři čtvrti, které v rámci hlavní dějové linie prozkoumáte, jmenovitě deštivou Santu Moniku, majestátní mrakodrapové centrum, pochmurný Hollywood a tajemnou Čínskou čtvrť. Každá z nich má své vlastní unikátní lokace a i pamatovatelné úkoly. Jedna ze skvělých věcí je, že tvůrci na některá místa umístili detaily, které s žádným questem nesouvisí, ale jsou zde zkrátka a dobře proto, aby celý svět učinily autentičtějším. Například v suterénu hotelu Skyeline si někdo zařídil šmírovací koutek, v němž skrze skryté kamery sleduje život všech hostů, žere u toho pizzu a dělá si o tom poznámky. V temném zákoutí u jednoho populárního nočního klubu si dva návštěvníci dělají trochu dobře a pokud se do nějakého toho klubu vydáte, můžete si zde taky pořádně zatrsat.

Los Angeles v Bloodlines je jedno z nejlepších měst v herní historii. Je to podmanivá kolébka temnoty, kterou je vyloženou radosti prozkoumávat. A to i po opětovném rozehrání. Pojďme se ale podívat na nějaké herní mechaniky. Kromě standardního healthbaru má váš upír také kapacitu krve, kterou využívá k používání svých schopností. Po celou hru však musí hráč dbát na dodržování takzvané Maškarády, základního zákona upíří společnosti. Ta ukládá, že existence nemrtvých musí zůstat skrytá před lidským světem, a proto není zrovna moudré před očima obyčejných smrtelníků používat nadpřirozené schopnosti nebo se do někoho zakousnout uprostřed osvětlené ulice. Hráč také musí dbát na svou Lidskost, což je v podstatě takový morální kompas. Krutým chováním a zabíjením nevinných se vaše lidskost snižuje, čímž hráčova postava v sobě může uvolnit Bestii a ztratí nad sebou kontrolu. Naopak dobré skutky a milosrdenství vaši lidskost zas zvyšují.

Za plnění úkolů dostáváte zkušenostní body, které pak vkládáte do jednotlivých atributů. Kromě těch, které vylepšují vaše bojové a kecací dovednosti jsou zde také skilly jako hackování nebo páčení zámků, které se jistojistě budou hodit nehledě na to, za jaký klan hrajete. Nemůžete najít heslo k nějakému počítači? Nevadí! Pokud se vám ho podaří hacknout, tak ho ani nebudete potřebovat. Využívat můžete i ventilační šachty, skrze které se ke svému cíli dostanete nepozorovaně. V tomto ohledu hra velice připomíná skvělou cyberpunkovou klasiku Deus Ex, kde také platilo, že ke každému cíli vede hned několik cest. Bloodlines dává hráči podobnou svobodu: chcete se k cíli prostřílet a cestou za sebou zanechat hromadu mrtvol? Jde to. Preferujete tiché plížení temnými kouty? Není problém. No… opravdu to není problém, protože nepřátelé jsou slepí jak patrony.

Soubojový systém je takový… no, řekněme, že to není nejsilnější stránka hry. Boj na blízko buď s pěstmi nebo se zbraní je hodně těžkopádný, ale mnozí hráči jej preferují před střelnými zbraněmi, které hlavně na úplném začátku stojí poněkud za prd. Já ale v Bloodlines upřímně vždy preferoval střelné zbraně, protože jsem si chtěl připadat jako nějaký cool upír z Underworldu. (Jo, já vím, že ten film není dokonalý, ale pro něj mám prostě slabost, ok?) Navíc si myslím, že i upíři by měli jít s dobou. Přece jenom jsme už v 21. století, ne? A vůbec, i střelné zbraně se dokážou stát smrtícím nástrojem, pokud do nich vložíte dostatek bodů. Pravda ale je, že kvůli soubojům se fanoušci ke hře většinou nevrací.

Většinou se totiž vrací proto, aby si ozkoušeli trochu jiný herní zážitek za jiný druh upíra. A tím se vracíme zpátky k Malkavianům a Nosferatu, kteří ho mají obzvlášť unikátní. Malkaviani jsou šílenci. A dávají to najevo nejenom svým extravagantním šatníkem, ale také svým způsobem komunikace. Až na jisté výjimky mají všechny klany v konverzacích více méně stejné dialogové možnosti, občas se ale určité situace liší podle daného klanu. U Malkavianů si ale někdo dal tu práci, že doslova všechny dialogové volby přepsal tak, aby věrně odrážely jejich šílenou a nepředvídatelnou povahu. Například krátce po začátku hry máte vyhledat smrtelníka Mercuria, jakmile ho vypátráte, upíři z ostatních klanů by se zeptali: ,,Ty jseš Mercurio?“ Ale Malkavian se místo toho zeptá: ,,Ty jsi ten rychlonohý bůh?“. A takhle šíleně mluví furt, na což pak i reagují ostatní postavy. Obecně se doporučuje za Malkaviany nehrát během prvního průchodu, protože mnohdy ani sám hráč nerozumí tomu, co vlastně jeho postava říká, což zároveň umocňuje pocit, že skutečně hrajete za šílence. Čas od času také mohou zaslechnout podivný šepot vycházející z jejich hlavy. A dokonce si s nimi můžete pokecat se stopkou. Nebo rovnou s televizí!

Co se Nosferatu týče, ti mají svůj vlastní unikátní průchod hrou díky svému očividnému nestvůrnému vzhledu, kvůli kterému se nemůžou jen tak nonšalantně promenádovat po ulicích. Lidi z nich mají samozřejmě hrůzu a poldové do nich začnou hned střílet. Buď proto kolem nich musíte prokličkovat, nenápadně se proplížit městem a nebo využít kanalizační systém a dostat se přes něj do jiné části čtvrti. Zajímavě na vás samozřejmě reagují i v konverzacích. Na nějaké svádění v barech zapomeňte, vlastně můžete zapomenout na celý skill svádění. Ale alespoň ty dialogové možnosti občas stojí za to. Průchod za Nosferatu mimo jiné působí izolovaněji, protože se cítíte vyvrženě a hra vám ten pocit občas fakt dává sežrat. Hraní za Nosferatu je tak zajímavý prvek, který hru trochu víc komplikuje, ale tím pádem také osvěžuje.

Hlavní dějová linie vás zavede na nejrůznější místa v a kolem LA. Budete vyšetřovat podivnou nemoc v centru, vkradete do sídla upírské rodiny nekromantů, budete hledat úkryt Nosferatu v kanálech, což je zcela bezpochyby nejhorší a nejtáhlejší lokace z celé hry, nesnáším ty de*ilní stoky(!!!) a v neposlední řadě se setkáte tváří v tvář s asijskými upíry Kuei-Jin, včetně s jejich charismatickou kněžkou s vlastními tajemnými úmysly. Celkový příběh je vcelku zajímavý, byť v poslední čtvrtině mu začne tak trochu docházet dech.

Ale to vůbec nevadí, protože hra je totiž vyloženě narvaná zajímavými a pamatovatelnými postavami, se kterými se během vašeho dobrodružství střetnete. Ať už je to pohodář a váš počáteční průvodce Smiling Jack, který býval pirátem ze 17. století, upírský historik a inťoš Beckett se sympaticky sarkastickým smyslem pro humor, případně malkavianská prsatice Jeanette, která se v podstatě stala takovým maskotem celé hry. A která také vede se svou „sestrou“ Therese noční klub v Santa Monice. Jejich příběhová linka je obzvlášť pamatovatelná, protože obsahuje nejenom určitou psychologickou hru, ale i jeden zajímavý zvrat.

Skvělých postav je ale ve hře mnohem víc, ještě je zde charismatický Maximillian Strauss s nejvíc cool červeným kabátem, mazaný a velice znalý nosferatu Bertram Tung, který úplně nemusel mého Toreadora, nebo Gary, další Nosferatu, který má evidentně rád filmografii Romana Polańskiho. Ocenit se zde musí i mimika, která na rok 2004 byla velice působivá. Aspoň teda ve většině případů. Tváře postav dokázaly působivě odrážet různé emoce, například smích, hněv, strach a pak ještě takový ten svůdně šibalský úsměv. (Můj oblíbený). Díky tomu působily postavy mnohem živěji, než bylo v té době u her zvykem. A působivé je to vlastně dodnes.

Ohledně postav si ale speciální zmínku zaslouží ještě Heather, vysokoškolská studentka, kterou najdete umírající v nemocnici. Můžete jí ale zachránit život tím, že jí dáte napít své krve. Zprvu se to zdá, jako takový fajn jednorázový dobrý skutek, ale o něco později v příběhu dorazí následky. Z Heather se stane váš osobní ghúl, tedy člověk závislý na upíří krvi, který se stane vaším služebníkem. Heather je vámi vyloženě posedlá, je ochotná udělat pro vás absolutně vše na svět, přičemž následně zůstane ve vašem bytě.

Hra ale nepřímo naznačuje, že Heather si ve vašich službách v podstatě postupně ničí život. Zaslepeně vám například dá peníze, které ale původně měla na svá další studia, stejně tak zmíní, že zřejmě opustí vejšku, jen aby mohla být víc s vámi. V jedné části hry dokonce sama od sebe unese do vašeho bytu úplného cizince z ulice, abyste mohli hodovat na jeho krvi. Což pak musíte nějakým způsobem vyžehlit.

Heather je zajímavá postava právě proto, že v sobě nese silný kontrast. Z herního hlediska je pro vás praktickým přínosem: přináší krev, peníze a jistý pocit zázemí. Jenže z příběhové perspektivy sledujete, jak ji tahle „služba“ pomalu ničí. Její fanatická oddanost hráčově postavě ji připravuje o normální život, sny i vlastní identitu. Ovšem i hráči, kteří hrají za kladného upíra, si mohou namlouvat něco ve stylu: vždyť se má dobře, je šťastná, spokojená, ale dobře vědí, že to štěstí je ve výsledku umělé.

Vedlejší úkoly jsou mnohdy nápadité a neopírají se pouze o bezmyšlenkovité zabíjení nepřátel. Svůdná upírka Velvet Velour alias VV vás například požádá, abyste bez krveprolití získali scénář od smrtelného začínajícího filmaře. Ten se ve svém nejnovějším celovečerním díle rozepsal o existenci upírů, aniž by tušil, že píše holou pravdu. Barmanka v centru zas po vás třeba chce, abyste jí zbavili ruské mafie, za což se pak s vámi podělí o zisk.

V rámci interakce s jednotlivými postavami se samozřejmě zapletete i do upíří politiky, přesněji do konfliktu mezi Camarillou a Anarchy. Camarilla je nejorganizovanější upírská sekta, která hlásá řád i disciplínu, byť často funguje velmi autoritářsky a mocenské hry uvnitř jsou běžné. Anarchové naopak odmítají autoritu Camarilly a volají po svobodě a rovnoprávnosti. Maškarádu sice uznávají, ale odmítají přísnou hierarchii a přehnanou kontrolu. V Los Angeles je vede charismatický tvrďák Nines Rodriguez, který vaší postavě zachrání krk. Dokonce dvakrát. Celkově je to docela sympatická parta, byť někteří členové jsou možná až moc velcí levičáci. Hra nenahrává žádné ze stran, každá má své klady a zápory, přičemž je jen na hráčovi, ke které se eventuálně přikloní. Anebo se vydá úplně jinou cestou.

Obě frakce každopádně spadají do společné skupiny jménem Kainité, pojmenované podle údajného praotce všech upírů Kaina. A ano, myslí se tím biblický Kain, syn Adama a Evy, který zavraždil svého bratra Ábela, za což ho pak bůh potrestal věčným prokletím vampirismu. Jeho příběh je brán napůl jako mýtus a napůl jako realita, někteří upíři jej uctívají skoro jako boha, jiní o jeho existenci pochybují. Někteří se dokonce domnívají, že Kain stále žije a tajně kráčí mezi námi. Zajímavých detailů má každopádně hra více než dost. Za zmínku rozhodně stojí i to, že hra nabízí celou rádiovou stanici s více než půlhodinovým obsahem, od povídání s moderátorkou a dost pravděpodobně i upírkou Deb a jejími hosty, přes trefně absurdní reklamy až po parodické spoty na akční blockbustery. Příjemně to odlehčuje jinak temnou atmosféru hry a dodává jí špetku svěžího humoru, který je zkrátka vždycky potřeba.

S postupem v hlavní dějové linii vám budou také do osobního e-mailu pravidelně přicházet záhadné zprávy, stylizované do šachových metafor a plné prorockých narážek, které posílá někdo, kdo se podepisuje jako přítel. Hra ale nikdy neodhalí, o koho se přesně jedná. A fanoušci dones debatují o tom, kdo by to mohl být. Někteří si myslí, že Jack, jiní zas, že by to mohl být váš upírský stvořitel, který nějakým způsobem nafingoval svou smrt. A další si zas myslí, že by to mohl být dokonce sám Kain. Ať je pravda jakákoliv, tyto maily skvěle posilují pocit, že nejste jen pěšákem v boji mezi několika frakcemi, ale figurkou na mnohem větší šachovnici, jejíž pravidla ani hráče vlastně pořádně neznáte. Díky nim hra působí tajemněji a dodává vám neustálý pocit, že za událostmi, kterých je přímým účastníkem, stojí ještě někdo mocnější, kdo tahá za nitky.

Výraznou součástí celého herního zážitku je také hrůza. Bloodlines je sice RPG, ale klidně bychom ho mohli označit za hororové RPG, protože ve hře opravdu existují místa, ze kterých běhá mráz po zádech. Například sídlo malkavianského doktora Alistaira Grouta je domovem hrůzného šílenství, které je plné jeho poblázněných ,,pacientů“ hned s několika kolečky navíc. Pak je zde také vyšetřování tajemné kazety s odporným snuff filmem, v němž se nacházejí ty ohavné hekací potvory. (No však mrkněte na video výše!)

Ovšem tou bezesporu nejděsivější lokací z celé hry je opuštěný hotel Ocean House. A tvůrci si dali fakt záležet, aby vás zde vystrašili do morku kostí. Geniální věc je, že v této lokaci nejsou žádní nepřátelé, tedy alespoň ne takoví, které byste mohli zabít. Díky tomu vás hra udržuje v konstantní nejistotě a napětí, které se dá vyloženě krájet. Když o krájení mluvíme, v hotelu došlo k brutální vraždě, která zcela jasně pomrkává na Osvícení od Stephena Kinga. V rámci toho vás duch pachatele straší a vlastně se vás i pokouší zabít nejrůznějšími způsoby. Do toho všeho je zde ještě duch jeho zavražděné ženy, který se vám naopak snaží pomoci. Sama to ale dělá dosti strašidelnými způsoby. Vynikající level design tak dal tvůrcům prostor vytvořit zde chvíle, ze kterých občas opravdu zamrazí. Dodnes se jedná o jednu z nejděsivějších lokací, jakou jsem kdy během svého herního života navštívil. A i když už jsem věděl, kde co je a co mě čeká, přesto jsem byl při posledním hraní kvůli tomuto videu vcelku nervózní.

Atmosféra by nebyla ani z polovina tak dobrá, kdyby nebylo jednoho zásadního prvku. Takového, který (alespoň dle mého) patří mezi nejpodstatnější a nejvíce charakteristické součásti hry. Řeč je samozřejmě o vynikajícím soundtracku, který složil americký skladatel Rik Schaffer. Jednotlivé skladby, především hlavní hudební motivy čtvrtí, mají velice melancholický, ale přesto podmanivý nádech, díky čemuž se snadno vryjí do paměti. Umí být děsivé, někdy svůdné a sexy a někdy i takové zvláštně nostalgické.

Osobně mám ale nejraději hlavní motiv Hollywoodu, který je geniální. Je to totální depka, kterou osobně mám spojenou s ne úplně jednoduchým obdobím, které jsem měl v životě, ale přesto ten track strašně žeru. Schaffer ho navíc složil v době po propuštění z vězení kvůli drogám, kdy se cítil úplně na dně. Rázem tak má track zcela hlubší rozměr. Celkově je soundtrack fantastickým dílem, který osobně velice rád poslouchám, když se procházím sám nočním městem. Silně doporučuji zkusit, není to vůbec špatný.

Bloodlines je hra, která dokázala něco, co se jen málokterému titulu podaří. Stala se v podstatě nesmrtelnou. Ne proto, že by měla nejvypilovanější mechaniky, nebo že by nabízela bezchybný technický stav. To v žádném případě. Její kouzlo spočívá v něčem jiném: v jejím temném srdci. V tom, jak mistrně kombinuje atmosféru nočního Los Angeles, hutný příběh plný intrik, charismatické a nezapomenutelné postavy, hororové momenty a svobodu volby, díky níž má každý průchod potenciál být zcela unikátní. Ta hra samozřejmě není dokonalá, má jisté nedostatky. Například mnohé cutscény jsou velice prkenné a i trochu směšné, stejně tak lze čas od času narazit na nějaký ten bug. Ale všechny tyhle nedokonalosti blednou ve srovnání s tím, co hra nabízí po stránce atmosféry a celkového gameplaye.

Ta hra má kouzlo jako žádná jiná. Bloodlines se tak stalo víc než jen klasickou RPG hrou, je to zážitek, který se proměnil v legendu. Je extrémně náročné něco takového znovu vytvořit. Proto naprosto chápu všechny, kteří jsou vůči onomu pokračování skeptičtí. Ale ať už to dopadne jakkoliv. Bloodlines jednička tu s námi vždy bude. A když ve hře pohlédnete na noční oblohu a vzpomenete si, co všechno nabízí… znovu vám to připomene, že je prostě pořád strašně k nakousnutí. Doslova.