Dragon Age: Proč je fantastický svět Thedasu tak uchvacující?

Toto téma vám přináší náš sponzor pořadu, Philips OneBlade.

Fantastický svět Thedasu je místem pradávné magie, hrdinských skutků a spanile strašlivých draků. Kde se démoni neustále snaží ovládnout ty s čarodějným talentem. Kde elfové ztratili svou dávnou slávu a nesmrtelnost. A kde Šedí strážci jsou neustále ve střehu před pohromou v podobě další Nákazy zrůdných zplozenců. Řeč je o sérii Dragon Age, jedné z nejznámějších a největších franšíz studia BioWare, která si získala srdce milionů hráčů po celém světě. Dragon Age je v podstatě duchovním nástupcem prvních dvou dílů Baldur's Gate a převzal od nich mnohé aspekty, které k BioWare hrám už zcela neodmyslitelně patří. Například poutavý příběh a jeho prezentace, zajímaví společníci, s nimiž se můžete spřátelit nebo je romancovat, a v neposlední řadě je zde samozřejmě samotný role-play, který postavu hráče definuje a utváří jeho charakter.

To vše na pozadí fascinujícího a velice zajímavého světa, který pečlivě vytvořil herní designer a scenárista David Gaider ještě spolu s dalšími tvůrci. A jelikož k nám po dlouhých letech… co „letech“, vyloženě po VĚČNOSTI čekání, brzy dorazí čtvrtý díl s podtitulem Dreadwolf… ehm, tedy pardon: ,,The Veilguard”, pojďme si na ono kouzlo tohoto světa trochu blíže posvítit. Co dělá svět Dragon Age tak podmanivým? Proč nás tak baví? A jakými způsoby nás nutí zajímat se o jeho budoucnost? Na to všechno se nyní půjdeme podívat. Ovšem pozor! Budou následovat obří spoilery ke všem třem hrám! Byli jste varováni!

Zatímco hry jako Baldur's Gate, Neverwinter Nights nebo Star Wars: Knights of the Old Republic vycházely z již dávno existujícího univerza, u Dragon Age (stejně jako u Mass Effectu), musely chytré hlavy od BioWare začít úplně od píky. Nicméně vytvořit zajímavý herní fantasy svět s elfy, trpaslíky a draky, který by nebyl až příliš tuctový a Tolkiena vykrádající, není zrovna nejjednodušší úkol. Nemluvě také o tom, že musí mít hloubku a přesvědčivost. A přesně to se tvůrcům podařilo s dodnes nejlepším dílem z celé franšízy, kterým je samozřejmě hned první hra, tedy Dragon Age: Origins, kde se hráč jakožto jeden ze Šedých strážců vydává zastavit Nákazu, velkou invazi zlých nestvůr jménem zplozenci. 

A jeden z důvodů, proč je svět Thedasu tak okouzlující, tkví právě v samotném podtitulu. Jedna z nejlepších věcí na první hře je výběr původu vašeho hrdiny. Budete hrát za městského elfa, na kterého čeká zmařená svatba, nebo lidského šlechtice, jemuž téměř zmasakrují celou rodinu? Zahrajete si za mága ve Věži Kruhu, jehož kamarád se chystá závažně porušit pravidla, nebo za trpasličího chudáka, který se od většiny společnosti netěší žádnému respektu? Toť zcela na vás. Onou naprosto úžasnou věcí je každopádně fakt, kolik práce BioWare do jednotlivých původů vložil. Že hráči na základě tvorby své postavy začínají v jiných lokacích není v RPG hrách nic nového, ale takové intro je většinou odbyté do několika minut. V Dragon Age: Origins však může onen prolog zabrat i něco přes půl hodiny. Během toho času zde nechybí mnoho rozhovorů, bojů a i prozkoumávání.

To vše pak končí událostí, kvůli které budete muset dané místo nakonec opustit a vydat se spolu s Šedým strážcem Duncanem do Ostagaru. Onen fakt, že si můžete vybrat vlastní původ, který je navíc pečlivě propracovaný a díky jednotlivým dramatickým událostem i poutavý a osobní, v hráči vyvolá krásný pocit, že se skutečně jedná o JEHO vlastní dobrodružství. A o to větší má pak touhu dozvědět se, co zbytek tohoto podivuhodného světa nabízí.

Tento výběr navíc dělá ještě jednu věc naprosto skvěle. Všechny „originy“ hráče uvádějí do určitých částí kultury, sociálního uspořádání a historie celého světa. Je to vlastně takové jemné seznámení z celým univerzem, které však nikam nespěchá, přičemž hráči předává zatím jen ty nejnutnější informace, aby se neztratil.

Přesně s tím souvisí další skvělý aspekt celkového world-buildingu, který Origins dělá. Mnohé sci-fi a fantasy světy mají problém s takzvaným lore-dumpingem, kdy na vás daný titul valí tak velké množství (někdy i nepotřebných) informací ohledně historických událostí, kultury, politiky nebo náboženství určitého světa, že to hráče úplně zahltí a začne se v tom ztrácet. Dragon Age: Origins ale hráče se svým světem a jeho pravidly seznamuje chytře. Samozřejmě zde máme společníky, kteří vám v táboře mohou o Thedasu prozradit mnohé, Alistar vám povypráví o Šedých strážcích, Sten o kultuře Qunarijců, Zevran o Antivanských Vránách nebo Shale o tom… jak nenávidí ptáky. Ale jak je známo, akce je lepší než slova. 

A tím se dostáváme k zásadní části příběhu celé hry. Po katastrofální porážce u Ostagaru je nyní na hráčovi a jeho parťácích, aby se v království Ferelden vydali na několik různých míst a tam získali spojence pro boj proti Nákaze. Každá lokace, do které hráč musí zavítat, čelí nějakému druhu problému. Hráč vždy přijde, ten problém vyřeší a odměnou mu bude nově získaná armáda. Někteří by tomu možná mohli vyčíst, že to z hlediska hratelnosti není příliš originální, což je fér argument, ale jedna věc je na tom úžasná. A to je právě seznamování hráče s celým světem. Každá z lokací vám totiž představí jeden z jeho aspektů. Ve Věži Kruhu se dozvíte, co je to Únik a jak funguje uspořádání mezi mágy a templáři. V Brecilianském lese se dozvíte více o kultuře a historii elfů, stejně tak i o jejich bozích jako Elgar'nan nebo… Fen'Harel (mrk,mrk). Návštěva Orzammaru vrhne světlo na trpasličí společnost a jejich smutnou minulost, přičemž pátrání po urně s ostatky Andraste vám vyjeví něco málo ze světové historie. 

Všechno to je odprezentováno tak krásně přirozeně a uvěřitelně, že hráčovi - ještě ve spojení s dějovou linkou, která se k danému místu váže - mnohé informace ohledně fungování tohoto světa zkrátka zůstanou v hlavě. To, co hráčovi nepředstavil prolog, který se vázal na původ jeho postavy, představí právě tato obýhačka po Fereldenu. Z mnohých koutů lze zaslechnout kritiku, že Dragon Age: Origins má podle všeho slabý příběh. Zlá armáda s drakem v čele chce zničit království, přičemž vy musíte shromáždit spojence a tu armádu i s drakem zničit. Ano, hlavní dějová linie je sice poměrně prostá, ale je nutné si uvědomit, že hra má být začátkem nové velké franšízy. Dragon Age: Origins nemusí mít žádný hluboký a originální příběh à la Planescape: Torment, naprosto stačí, že skvěle funguje jako představení celého herního světa a jeho mytologie. Na konci hry tak budete dobře zorientování a obeznámení s jeho základními prvky a uspořádáním.

Pojďme se nyní na ono uspořádání podívat trochu blíže. V první řadě je výhodou, že Thedas je jakožto fantasy svět vcelku malým místem. Po dohrání všech tří her byste ale sami měli o každé velké zemi dokázat říct alespoň jednu informaci. Schválně si to pojďme zkusit.

Ferelden – království, kde se odehrává první hra. Orlais – mocné císařství, jež kdysi okupovalo Ferelden. Anderfels – země, kde se nachází Weisshauptská pevnost, hlavní sídlo Šedých strážců. Tevinter – kdysi mocné impérium s jedinou magokracií v Thedasu. Nevarra – království, odkud pochází Cassandra a dynastie bývalých lovců draků. Svobodné Marky – země s několika městskými státy včetně Kirkwallu, kde se odehrává Dragon Age 2. Antiva – domov zabijácké organizace Antivanské Vrány. Seheron – ostrov, o který se konstantně mydlí Tevinter s Qunarijci. Par Vollen – domovina Qunarijců. Rivain – Ehm… je odtamtud Isabela? Dobře, ale to se taky počítá jako informace!

Ocenit lze i podobnost se skutečnými zeměmi. Zatímco Ferelden připomíná anglosaskou Anglii, Orlais zas Francii, Antiva Itálii nebo Španělsko a Tevinter v době jeho největší slávy zas Římskou říši.

A když už o tom mluvíme, tak jeden z největších důvodů, proč je svět Dragon Age tak poutavý, tkví v mnohých paralelách s naším skutečným světem. V tomto ohledu Thedas nepřipomíná ani tolik Tolkiena, ale spíše Sapkowského Zaklínače. Přítomné jsou zde třeba témata rasismu vůči menšinám jako elfové, kteří v lidských městech žijí v ghettech a živí se většinou jako poslíčkové nebo sluhové lidských pánů, v rámci čehož na ně lidé shlíží často s opovržením. Hezkým příkladem je kovář v Ostagaru. Když hrajete za elfa, splete si vás s jedním z poslíčků a začne se vás hrubě vyptávat, kde je jeho brnění. Jakmile ale zjistí, že jste jedním z rekrutů Šedých strážců, okamžitě přepne a začne se k vám chovat s respektem. Navíc se ještě začne omlouvat stylem typu: ,,Pardon, když ono je tady tolik elfů a vy všichni tak nějak vypadáte stejně, tak jsem holt zmýlil.“ Dokonce i Leliana, člověk, který v sobě nemá ani špetku rasismu, má o elfech určité předsudky, jež nejsou ani nutně negativní, ale i tak se nad nimi může hráčova postava pozastavit.

Pak stojí za pozornost samotné náboženství, které je v Dragon Age zpracované taktéž velice zajímavě. Mnohé fantasy světy většinou mají celý panteon různých bohů, ke kterým se lidé modlí. A i přestože to v sérii platí pro elfská božstva, u lidí převládá monoteismus. Který se ve fantasy žánru je tak nevidí. A tím se dostáváme k další výrazné paralele, kterou je Oltář (v angličtině Chantry), dominantní náboženská organizace v Thedasu podobná katolické církvi, která uctívá Stvořitele, jediného boha, jenž stvořil smrtelníky, duchy, Únik a celý fyzický svět. Oltář a náboženská víra jménem Andrastianismus, jež vychází z učení prorokyně Andraste, která je zároveň duchovní nevěstou Stvořitele a tamní verzí Ježíše Krista, je zcela očividnou mrkačkou na křesťanství. A to jak svými zásadami, tak i uspořádáním. Ovšem i s několika zajímavými změnami. Například že nejvyšší postavení zde zastávají ženy, včetně hlavy celé církve jménem Divine, která je v podstatě takovou obdobou papeže. A jelikož i v naší historii byla doba, kdy jsme měli více než jednoho papeže, je nutné zmínit, že i ve světě Dragon Age existuje církevní schizma. Na jedné straně máme Orleanský Oltář a na druhé zas imperiální/tevinterský, ve kterém je hlava církve naopak vždy muž a mágové zde mají daleko větší svobodu.

Ona paralela s křesťanstvím je zajímavá i toho pohledu, že zatímco ve skutečném světě se mohou ateisté pobožným lidem bez starostí vysmívat, když začnou mluvit o ďáblu a démonických silách, v Thedasu tomu je jinak. Zde jsou démoni skuteční. A ublíží vám, pokud si s nimi budete zahrávat. Svět Dragon Age ale zajímavě pracuje i s náboženstvím jiných ras. Máme zde trpaslíky, kteří uctívají Paragony, což je titul udělovaný těm, co během svého života dokázali něco mimořádného a pro trpasličí společnost prospěšného. A pak samozřejmě Qunarajici, kteří následují The Qun, což sice lze považovat za náboženství, ale spíše to má blíže k jakémusi filozofickému postoji.

A konečně zde máme ještě jeden zajímavý aspekt, kterým je určitá revize historie. Mnoho fantasy světů nakládá se svou historií jako s něčím definitivním, něčím, co všichni považují za dopodrobna pravdivé a nezpochybnitelné. Thedas však v rámci své historie pokládá otázky, na které však mnozí jedinci a organizace mají odlišnou odpověď. Odkud se třeba vzali zplozenci? Na to není žádná jednotná odpověď. Oltář káže, že vznikli kvůli lidské aroganci poté, co skupina tevinterských magisterů pronikla do Stvořitelova Zlatého města, které svou zkažeností poskvrnili, čímž se posléze vrátili zpět jako první zplozenci. Trpaslíci, kteří kázání Oltáře neuznávají, však na to mají jiný názor. Podle mnohých z nich se zplozenci prostě jednoho dne objevili v podzemí a začaly dělat neplechy. Jinak to vidí i Tevinter, jemuž se samozřejmě nelíbí představa, že představitelé jeho země jsou přímo zodpovědní za zřejmě největší pohromu, které Thedas musel kdy čelit.

Dále se třeba i sami fanoušci dodnes dohadují na sociálních sítích o tom, kdo může za pád elfské domoviny The Dales. Byli elfové skutečně obětmi lidské mocichtivosti? Nebo si svůj pád zavinili sami svými činy? A konečně zde máme i skvělý případ z nedávné historie. Podívejte se na následující scénu:

Tento kus rozhovoru není pro hlavní příběh hry vůbec podstatný a lze ho snadno minout, ale mě osobně vyloženě ohromil. Dragon Age: Inquistion se odehrává 10 let po událostech prvního dílu. A už teď se někteří nemohou shodnout na relativně nedávné historii. Stejně jako se někteří (NĚKTEŘÍ) lidé nemohou shodnout třeba na tom, zda byl Jan Žižka hrdina, nebo padouch, podobně tomu je i u Loghaina. Zradil hrdina z River Dane svého krále, aby mohl převzít moc? Nebo to bylo nutné strategické rozhodnutí, které mělo zabránit dalším zbytečným ztrátám? Tato neshoda názorů mezi spojenci a kladnými postavmi je tak další podstatný aspekt, který činí celý herní svět více autentickým. 

Ony vlastně všechny tyto paralely, které souvisí s celkovou propracovaností celého světa, dodávají hernímu univerzu na uvěřitelnosti. A s každým dalším herním dobrodružstvím, které nám vždy odhalí něco nového, toužíme vědět víc. Dragon Age navíc s mnohými konflikty nenakládá černobíle, například spor mezi templáři a mágy zkoumá z různých úhlů. Máme tu jak templáře, kterým na čarodějích skutečně záleží a chtějí je chránit, tak i členy řádu, co mágy nenávidí a přejí jim jen to nejhorší. Stejně tak se nám z mágů napříč sérií představí ti, kterým uzavřený život v jednom z Kruhů vyhovuje, tak i idealisté, co touží po úplné svobodě. Ať už to bude stát cokoliv.

Dragon Age série nás baví nejenom kvůli hratelnosti, společníkům a nespočtu soubojů, ale také protože její svět, v němž lze nalézt mnoho ze světa skutečného, se neustále vyvíjí a postupně odhaluje svá tajemství. Na konci Origins máme za sebou takovou velkou expozici a zvědavě přemítáme o tom, co bude dál. Ale na konci Dragon Age 2 dojde ke kolapsu systému Kruhů mágů napříč celým Thedasem. To je velký! A hráč to moc dobře ví. A co teprve konec DLCčka Trespasser, ve kterém nám starý dobrý parťák Solas vyjeví své záměry. Fakt, že Solas byl celou dobu pradávnou bytostí z této bohaté mytologie, jejíž jméno známe už od dob prvního dílu, byl pro mnoho hráčů učiněným „OH SHIT“ moment, který mnohé zvedl ze židlí. A kdyby k onomu světu už neměli vybudovaný nějaký vztah, zdaleka by to nevzbuzovalo tolik emocí. Solas tak má šanci stát se nejlepším hlavním záporákem od dob Jona Irenica z Baldur's Gate 2, jakého BioWare kdy vytvořil. A už brzy se dozvíme, zda tu šanci promarnili či nikoliv.

A tím se konečně dostávám k tomu nejdůležitějšímu pointu. Jelikož se v každém díle mění hlavní hrdina, tak je známo, že série Dragon Age nemá žádného ústředního protagonistu. To ale není pravda. Ústředním protagonistou je totiž ten samotný svět. Jak se vyvíjí, jak vrhá nové světlo na různé události a zákonitosti, jak sledujeme vývoj jeho historie. To všechno způsobí, že nám na něm prostě začne záležet. Nemluvě o tom, že jde o historii, kterou jsme my sami svými rozhodnutími během hraní utvářeli. Kdo bude sedět na fereldenském a orzammarském trůně? Kdo se stane novou hlavou Oltáře? Jaký osud potká Inkvizici? To všechno jsou podstatné střípky světové historie, které definovaly naše volby. Když někdo ve třetím díle jen tak náhodou zmíní, že trpasličím králem je třeba Harrowmont, hráč rázem pocítí příjemné bodnutí dopaminu v mozku, protože to byl právě on, kdo ho v prvním díle na ten trůn dostal.

Univerzum Dragon Age možná v některých případech až příliš připomíná Západozemí G. R. R. Martina nebo již zmíněný svět Zaklínače, ale jelikož nechává do mnoha aspektů svého loru zasahovat přímo hráče, tak eventuálně člověku prostě přiroste k srdci. A já jsem velice zvědavý, jak se Thedas změní po událostech chystaného čtvrtého dílu. Osobně mě také třeba zajímá, co se stalo s Flemeth, protože dle mého stoprocentně ještě neřekla poslední slovo. Jak se svět Dragon Age líbí vám? Záleží vám na něj? Čtete vzorně všechny jeho kodexové updaty? A jak vypadá po vašem průchodu všech her? Dejte nám vědět do komentářů. A v budoucnu se určitě můžete těšit na naši recenzi!