Recenze Valor Mortis - Napoleon proti nemrtvým!

Napoleonské války a dění po nich se v herním pojetí příliš často nevyskytují. Proto přišlo polské studio One More Level s tím, že to přece tak nenechá. Tvůrci úspěšné akce Ghostrunner tak představují nové pojetí soulslike žánru z pohledu první osoby. Je ale změna perspektivy a netradiční dobové zasazení opravdu dostačující pro úspěch?

Hrajete za Williama, britského vojáka v cizinecké legii ve službách Jeho císařského veličenstva Napoleona. Píše se alternativní rok 1820 a vy se na začátku probouzíte na mlhou zahaleném válečném poli kdesi v rozvráceném Prusku, krátce po jedné z masivních a krví zbrocených bitev. Všude kolem vás jsou jen mrtvoly, neprostupné bahno, smrt a zmar. Jestli se něco Valor Mortis daří, tak hned od začátku umí skvěle nastavit syrovou dobovou atmosféru. Najednou uslyšíte hlas vašeho císaře ve své hlavě, který vás žene zpět do bitevní vřavy. Vytasíte tedy svou věrnou šavli a jdete hledat svoji jednotku i objevovat následky bojů.

Příběh má poměrně slušný rozjezd. Svět zasazený do těchto zdevastovaných kulis temné vize 19. století je zajímavý a je radost ho objevovat, i když jej postihl záhadný mor. Ten však nehubí jen obyčejný lid, ale děsivým způsobem oživuje padlé vojáky i zvířata na bojišti. Vaším primárním cílem se tak rychle stává nejen holé přežití v nehostinné středoevropské pustině, ale i pátrání po zdroji této nákazy a po osudu vaší ztracené jednotky. Hra se při vyprávění drží osvědčených postupů soulslike žánru. Nečekejte proto dlouhé a doslovné cutscény – příběh je dávkován po malých střípcích. Většinu informací o tom, co se vlastně stalo s napoleonskou Evropou, vyčtete z parádního environmentálního vyprávění, roztroušených dopisů a deníků mrtvých vojáků. K tomu se přidávají občasná setkání s podivínskými přeživšími, kteří vám svými kryptickými promluvami často nasadí dalšího brouka do hlavy.

Největší záhadou a skvělým hnacím motorem děje ale zůstává samotný hlas císaře ve vaší mysli. Jde o nějaký druh mystické telepatie, promlouvá k vám samotná nákaza, nebo už hrdinovi z hrůz války zkrátka přeskočilo? Vývojáři poměrně obratně budují temnou, syrovou a všudypřítomnou atmosféru zmaru, která vás drží v nejistotě až do samotného závěru.

Přechod do první osoby je pro soulslike žánr vždycky riskantní krok. Základní soubojový systém tu ale naštěstí funguje většinu času spolehlivě a hitboxy jsou příjemně přesné. Jedinou výjimkou, kdy engine mírně klopýtá, jsou souboje na schodech nebo ve svahu – kvůli výškovým rozdílům se stává, že vás nepřátelé svými útoky zkrátka nelogicky minou, nebo naopak vy je. Dokud čelíte jednotlivcům nebo menším skupinkám, máte situaci plně pod kontrolou. Jakmile se na vás ale sesype přesila nemrtvých, ocitnete se v problémech, ze kterých vede jen trnitá cesta k přežití.

Klíčem k úspěchu je využívání slabin – většina nepřátel má zranitelná místa, která lze chytře rozstřelit nebo přesně propíchnout. Krásným příkladem je obrovský zmutovaný granátník. Pokud se vám podaří přesně trefit jeho koš s výbušninami, efektně mu bouchne přímo do obličeje, uštědří mu masivní poškození a zároveň ho permanentně připraví o možnost házet po vás další granáty. Nejde tedy jen o bezhlavé drcení levého tlačítka a švihání šavlí. Když se vám podaří na poslední chvíli zparírovat útok nepřátelského šermíře, ozve se uspokojivé zadunění oceli a vy cítíte, jak jste nepříteli rozhodili postoj (posture). Právě parírování je zde naprosto klíčové a nesmírně uspokojivé. 

Variabilita arzenálu se drží spíše při zemi, ale každá zbraň radikálně mění styl boje. Pro boj zblízka máte k dispozici tři kousky. Výchozí šavle představuje ideální zlatý střed mezi rychlostí a poškozením. Pokud preferujete defenzivnější přístup a preciznost, sáhnete po rapíru – je bleskově rychlý, ideální k parírování a cílení na zmíněná slabá místa. Protikladem je pak obouruční claymore. Ten sice neumožňuje parírovat a je ze všech zbraní nejpomalejší, ale jeho masivní poškození a plošné útoky z něj dělají perfektní nástroj na likvidaci početnějších skupin.

Střelné zbraně rovněž nabízejí svatou trojici. Pistole je jednoznačně nejpraktičtější volbou, jelikož ji držíte ve druhé ruce, můžete z ní pálit plynule během šermu a nacházíte do ní nejvíce munice. Bambitka funguje jako klasická brokovnice – zblízka rozdává ohromné poškození a rychle ničí postoj (posture) nepřátel, což otevírá prostor pro brutální dorážečky. Výčet uzavírá mušketa, sloužící jako spolehlivá puška na dlouhou vzdálenost. Kromě konvenčních zbraní si v boji vypomáháte takzvanými transmutacemi. Tyto schopnosti vám umožňují nepřátele pálit, zpomalovat nebo si vytvářet štíty pro blokování útoků.

Pokud patříte mezi veterány soulslike žánru, u bossů pravděpodobně narazíte na nedostatek výzvy. Hra se sice snaží poctivě střídat klasické duely s ozvláštněnými arénami, které vyžadují více pohybu a důvtipu, ale nečeká vás nic, z čeho byste si sedli na zadek. Design bossů je čitelný a nic vás tu vyloženě nepřekvapí. Běžný boss padne maximálně do tří pokusů a i ten nejvýraznější zásek u předposledního bosse mi zabral jen půl hodiny. Pro nováčky to může být příjemně přístupný vstupní bod, ale ostřílení hráči projdou hrou bez většího zapocení.

Nedostatek výzvy ale není tím jediným, co hře v pozdějších fázích podkopává nohy. Podobně rozpačitá je totiž i samotná progrese a systém vylepšování. Většinu toho nejlepšího totiž Valor Mortis vystřílí hned v první půlce a ve druhé už to tak nějak jen doutná. Roli tradičních „bonfirů“ zde zastávají lucerny, u kterých můžete levelovat svou postavu, aplikovat si různé pasivní bonusy v podobě tzv. amberů a samozřejmě mezi nimi rychle cestovat. Zbytek vylepšování pak probíhá v opuštěném kostele, jenž funguje jako klasický hub, odkud se vydáváte na další dobrodružství.

Když už ale dojde k samotnému levelování, zjistíte, že je – podobně jako v případě zbraní – dost povrchní. Za nasbíranou herní měnu Catalyst si jen suše zvyšujete zdraví, zásoby nephtoglobinu (využívaného k transmutacím) nebo třeba zvyšujete šanci, že z nepřátel vypadnou cenné náboje. Zkrátka tu nečekejte žádné zajímavé odemykání nových dovedností nebo komb.

Systém amberů pak funguje totožně jako prsteny v sérii Dark Souls. Přidají vám užitečný bonus, ať už jde o větší přísun zmíněných Catalysts z padlých nepřátel, rychlejší obnovu staminy nebo třeba vyšší kritické poškození. Teoreticky se sice můžete snažit formovat si postavu do nějakého specifického buildu, ale celková nabídka možností mi přišla poměrně omezená, takže to v praxi ani nemá smysl příliš hrotit.

Tato slábnoucí křivka progrese je nakonec nejvíce patrná v samotných lokacích. Ty jsou sice od začátku do konce vizuálně parádní a zajímavě propojené systémem zkratek, ale z hlediska originálnější hratelnosti či představování nových mechanik toho v pozdějších fázích už moc nenabídnou. Valor Mortis zkrátka vyloží všechny své trumfy na stůl příliš brzy.

Po vizuální stránce umí Valor Mortis vykouzlit opravdu působivé scenérie. Hra si skvěle hraje s nasvícením, které zásadně dokresluje hutnou atmosféru a dává vyniknout kontrastům mezi jednotlivými lokacemi. Ať už se zrovna plížíte temnými hvozdy, shlížíte na rozlehlé pobřežní ruiny s majákem v pozadí, nebo prozkoumáváte zlatavým světlem zalité útroby zničeného kostela, prostředí zkrátka vypadá k světu. Během své cesty narazíte i na další rozmanité lokace. Budete se brodit bahnitými cestami opuštěných vesnic, kde ve větru vlají potrhané slavnostní fáborky a v dálce se zlověstně tyčí kostel s pravoslavnými kopulemi, nebo se prodírat brčálově zelenými, toxicky vyhlížejícími bažinami mezi rozpadajícími se chatrčemi. Hra umí nabídnout i překvapivě klidné momenty, jako je nádherný výhled na zlatavý západ slunce nad řekou či lesní pěšiny lemované fialovými kvítky a drobnými dřevěnými oltáři.

 V pohybu to navíc celé působí velmi dobře. Animace samotného Williama, ať už zrovna obratně švihá šavlí, bodá rapírem nebo pálí z muškety či vrhá oheň, mají váhu a šmrnc. Stejnou péči dostali i nepřátelé. Oživlé mrtvoly, od běžných vojáků až po ty propletené podivnými fialovými úponky nákazy, se na vás sápou s až děsivou přirozeností a paradoxně působí mnohem živějším dojmem než zbytek osazenstva.

Kámen úrazu však přichází v momentě, kdy narazíte na přeživší NPC postavy, se kterými můžete komunikovat. Zatímco jejich celkový design je nápaditý, animace při rozhovorech jsou vyloženě prkenné. Výrazy ve tvářích zůstávají po celou dobu kamenné, synchronizace pohybu rtů s mluveným slovem občas nepříjemně pokulhává a celkově působí interakce s nimi dost strnule, což vás dokáže nechtěně vytrhnout z jinak skvěle budované imerze.

Audiovizuální zážitek doplňuje velice povedený zvukový design a dabing, v nichž hra vyloženě exceluje. Všichni zúčastnění herci se snaží emoce prodat naplno, přičemž hlavní hrdina William se svým hlubokým, charismatickým hlasem naprosto vládne. Skvěle fungují i vnitřní promluvy samotného Napoleona, které vás po celou dobu provázejí. Ocenit se musí také postava Shrike, jíž propůjčila hlas zkušená dabérka Jennifer English, která svůj talent opět nezapře.

Samotná akce zní přesně tak, jak od syrové historické řežby očekáváte. Sekání do hnijících těl nepřátel uspokojivě čvachtá, střety zbraní se vyznačují přesvědčivým cinkáním oceli a střelba má ten správný úderný říz. Hudební podkres pak sází spíše na orchestrální ambient. Dynamicky sice reaguje na dění na obrazovce – v soubojích zintenzivní a při průzkumu zdevastovaného okolí se zase plynule stáhne do pozadí – ale žádná konkrétní skladba vám v hlavě po vypnutí hry nejspíš neutkví. Slouží zkrátka spíše jako spolehlivý dokreslovač hutné atmosféry.

Technický stav je bohužel oním pomyslným kamenem úrazu, který sráží celkový dojem. Na sestavě s grafickou kartou RTX 4070 Super běžela hra na vysoké detaily v rozlišení 1440p kolem 70 snímků za vteřinu, ale trápily ji nepříjemné a poměrně velké propady výkonu. Po zapnutí DLSS v režimu Quality a aktivaci Frame Generation se průměr sice vyhoupl na slušných 110 fps, ale ani to není definitivní spása. Občasné škubání a propady snímkové frekvence přetrvávají, a jakmile se na obrazovce objeví početnější skupina nepřátel, pocítíte to na plynulosti dost znatelně.

Tady navíc musím znovu odkázat na již zmíněný neduh s progresí – i optimalizace totiž trpí docházejícím dechem. Zatímco v první polovině hry působí technický stav v zásadě bezproblémově, ve druhé fázi se chod znatelně zhoršuje. Právě zde začne onen nepříjemný microstuttering a drastické propady snímků představovat skutečný problém. V soulslike titulu, kde úspěšné parírování nebo úskok často závisí na zlomcích vteřiny, je náhlý záškub obrazu uprostřed tuhého boje s přesilou vyloženě k vzteku. Mnohdy to vede k naprosto laciným smrtím, za které vlastně ani nemůžete a které narušují celkové tempo jinak skvělé akce. Je to obrovská škoda, obzvlášť v kontrastu s první půlkou hry.

Co se týče samotných bugů, narazíte spíše na úsměvné menší zádrhely. Občas se s Williamem zaseknete o texturu v prostředí, ale naštěstí se to dá pokaždé vyřešit rychlým teleportem k nejbližší lucerně. Na žádnou fatální chybu, která by vyloženě rozbila hru nebo znemožnila postup, jsem během hraní nenarazil.

Valor Mortis tak ve výsledku působí jako hra dvou tváří. Na jedné straně vás dokáže naprosto pohltit svou fantastickou a neokoukanou atmosférou temných napoleonských válek, prvotřídním dabingem a vcelku zábavným soubojovým systémem, který hezky kombinuje šerm s palnými zbraněmi. Na straně druhé se ale s přibývajícími hodinami začne topit v mělkém postupu, chybějící výzvě pro ostřílené hráče a především v technických problémech, které v pozdějších fázích nepříjemně kazí zážitek. Pokud hledáte atmosférickou historickou jednohubku a dokážete přimhouřit oko nad horší optimalizací, Williamovo pátrání v pruském blátě za to stojí. Jestliže ale čekáte komplexní soulslike s hlubokým RPG systémem, raději si počkejte na slevu nebo pořádnou várku opravných patchů.