Marvel's Wolverine je dobrý film, ale horší hra...

Čas od času narazíte na hru, která má všechny předpoklady pro to, aby byla skvělá. Stojí za ní uznávané studio, které vám již několikrát dokázalo, že umí tvořit úžasné hry. Má velmi dobrou předlohu, o kterou se může opřít, i lákavou premisu, jež zní i vypadá více než dobře. A i tak… vás ten úžasně vypadající titul může zklamat.

Ráda bych řekla, že tohle není případ hry Marvel’s Wolverine, ale to bych lhala. Po přibližně 20 hodinách můžu s jistotou říct, že pokud hledáte bezhlavou a působivě vypadají rubačku, pak můžete nové hře studia Insomniac Games nalepit známku 10 z 10 a jít dál. To totiž zvládá více než dobře. Pokud ale hledáte cokoliv nad rámec toho, měli byste poslouchat dál. Možná pak nebudete tak zklamaní, jako jsem byla po dohrání já.  

Marvel’s Wolverine je akční adventura amerického studia Insomniac Games, jež stojí za uznávanou sérií Marvel’s Spider-Man. A jestli něco tvůrci zvládají naprosto skvěle, pak vás věrohodně dosadit do role dravého antihrdiny. Ať už se bavíme o způsobu boje, užití krve a násilí, které jde s postavou Wolverina ruku v ruce, nebo obstojným vypravováním.

Příběh je zasazen na Zemi-1048, ve které neexistují proslulí X-Meni a mutanti nejsou hrdiny, ale zavrženou lovnou zvěří. To chcete společně s Essexem a jeho týmem X zarazit, a tak se snažíte dostihnout milionáře Bolivara Traska, který se mutanty pokouší vyhladit. A zatímco bojujete za blaho sobě rovných, snažíte se přijít na to, kdo Logan vlastně byl. Ze své minulosti si totiž na nic nevzpomíná.

Vypravování rozhodně patří k tomu lepšímu, co vám Marvel’s Wolverine nabídne. Čekat můžete vcelku klasickou „marvelovskou“ odyseu, která vás seznámí s řadou zajímavých postav a z rukávu vytáhne více i méně předvídatelné zvraty. Rozhodně nemůžu říct, že by mě příběh nebavil, ale ani jsem si z něj nesedla na zadek, přestože pracuje s vhodnými tématy vůči protagonistovi.

Taktéž musím přiznat, že motivace některých postav mi připadaly chabější a nemůžu ani říct, že bych byla veselá z konce, který působil jako ušitý rychlou jehlou a až zbytečně otevřeně. Na stranu druhou oceňuji velmi dobré herecké výkony a cutscény, které se opětovně mohou zařadit po bok jiných filmových skvostů.

Hůř je na tom ovšem hratelnost. Než vám ale prozradím proč, začněme tím, co je na ní dobré: a to jsou velmi nepřekvapivě souboje. Potyčky staví na obdobném konceptu jako Marvel’s Spider-Man. Dostanete sadu několika základních útoků, které lze kombinovat a které doplňuje uhýbání nebo parírování ran.

Bojový repertoár pak obohacují speciální schopnosti, které se v průběhu potyček nabíjejí. Jde třeba o ničivé tornádo, jež sejme více nepřátel najednou, kop, který přeruší jakoukoli oponentovu akci, případně zrychlené hojení. A vyloženě chloubou bojového systému je takzvaný ukazatel zuřivosti, který se plní zásahy i eliminací nepřátel. Ukazatel má tři dílky, přičemž ten první vás může zachránit před smrtí, zatímco třetí úroveň vám dočasně zvýší poškození úderů s možností zasazovat kritické útoky.

To neznamená, že je soubojový systém bezchybný, i když se opravdu snaží. Mechanika parírování se mi líbila, ale mrzelo mě, že v souboji často zanikala. Střety jsou mnohdy opravdu čirým neorganizovaným chaosem, a proto může být těžší útok zaznamenat. Leckdy na vás protivník skočí z úhlu, který ani nevidíte. Nebo proti vám titul postaví speciální žoldáky, kteří mají zajímavou skladbu útoků, ale když vás během toho, co odrážíte jeho rány, ještě švihá do zad někdo jiný, trochu se v tom ztratí ta určitá harmonie boje. Možná to byl účel a pro změnu oceňuji, že nepřátelé k vám nepřistupují po jednom, ale několikrát mě to dokázalo vcelku nepěkně vytrhnout a připadalo mi, že tvůrci nevědí, jak k parírování přistupovat. 

Právě proto jsem tuto mechaniku daleko více ocenila v boss fightech. Těch není tolik – což je určitě plus oproti druhému Spider-Manovi – a většina nepřátel má svůj set rozdílných útoků, který se musíte naučit. Přesto je znát, že jsou zbytečně natahované. Ostatně jako ve Spider-Manovi.

Když už je řeč o protivnících, musím vyzdvihnout jejich variaci. Narazíte na běžné nepřátele s elektrickými obušky, elitní modifikované žoldáky, štítaře, ninji z organizace The Hand a nechybí ani odolnější mutanti či roboti.

Jestli se tak tvůrci mohou za něco pochválit, jsou to právě rozmanité akční potyčky, při kterých se cítíte jako dravý zuřivý Wolverine. Můžete se většinu hry prodrat mačkáním dvou tlačítek, ale chcete-li si to udělat zajímavější, možnosti máte. Škoda jen, že podobnou variaci tvůrci nedrží napříč celou hrou. A teď se dostáváme k tomu, proč je hratelnost vlastně silně průměrná. Protože právě souboje jsou její jedinou pořádnou náplní.

Velmi brzy vám dojde, co na vás čeká za dalším rohem. Je to souboj. Po cutscéně? Souboj. Po souboji? Další souboj. A to začne být dříve či později pro většinu hráčů prostě úmorné.

Jako alternativa k bojům se může jevit stealth. Až na to, že ten ve hře téměř nefunguje. V průběhu úrovní narazíte na hrstku menších arén, po kterých jsou protivníci rozmístěni. Prosmýknout se kolem nich vám titul takřka nedovolí, protože zadání bude většinu času znít „zbav se všech nepřátel“ a jedinými možnostmi, jak situaci vyřešit tiše, bude schování se do vysoké trávy nebo za bednu, potažmo vyskočení na strom. Což, nebudeme si nic nalhávat, není zrovna vrchol stealthu. Nepřátele nemůžete jakkoli odlákat nebo přilákat k sobě a nemáte ani vybavení či gadgety, které by z tichého postupu udělaly plnohodnotnou a zábavnou složku. Navíc vás nepřátelé často kvůli otevřenějšímu level designu prostě zmerčí. A z potenciálně tiché pasáže je rázem další bojová sekvence. Skvělý.

K čemu se oproti stealthu dostanete, je několik parkourových částí. Jen jsou bohužel tak viditelně naskriptované, že máte dojem, jako byste je vůbec neovládali. Většinou prostě podržíte tlačítko pro běh, páčku nasměrujete dopředu a běžíte rovně. Sem tam vyskočíte a Wolverine se už sám zachytne za přilehlou tyč nebo posuvný hák. Honičky sice působí dramaturgicky dobře, ale prostě nemáte dojem, že byste zásluhu za dopadení nepřítele měli sklízet vy.

A to je vlastně největší neduh Marvel’s Wolverine. Nejen při parkouru jsem měla dojem, že si titul o mně myslí, že jsem prostě hloupá. Naprosto v ničem, vyjma parírování, mě nedonutil zapojit mozek. A to bylo upřímně neuvěřitelně frustrující.

Ještě znatelněji to pocítíte na navigačním systému. Jedna z Wolverinových schopností je jeho čich. Ale namísto toho, abyste například hledali stopy nebo skládali čichovou stopu z dostupných indicií, se vám po zemi sama od sebe rozline linie, která vás s přehledem dovede až k cíli. Napadlo mě, že se tahle funkce dá možná vypnout v nastavení obtížnosti. A tak jsem se tam šla podívat. A zjistila jsem, že systém navigační asistence je… vypnutý. Nejenže mě hra doslova a zcela očividně vedla za ručičku, dokonce jsem si mohla zapnout, aby mi k cíli kameru ještě nasměrovala.

A tohle do očí bijící a ubíjející zjednodušování je naprosto všude. Protivníky ještě ani nevidíte a už je máte všechny označené. Luštění kombinace zámku? Stačí kurzorem přejet po číslech a Wolverine sám od sebe správné heslo vycítí. Když vám postava řekne, abyste něco našli, titul vám přímo ukáže, kde to najdete. Celou hru, vyjma soubojů, si tak vlastně připadáte jako pozorovatel, který má na dění nulový vliv. A to není něco, co ve hrách hledám. Stejně jako ve mně titul vyvolává pocit, že jsem Wolverine na bojišti, chci jím být i mimo něj. Ale to se neděje.

Když si vzpomenu, kolik různých miniher a systémů tvůrci vložili do Marvel’s Spider-Man, nechce se mi věřit, že za tímto stojí totožné studio. Dokážu pochopit, že vytvořit rozmanitou hratelnost pro postavu jako Wolverine, je náročné. Souboje jsou, a dokonce by měly být to, co ji definuje. Ale nemělo by to být to jediné, co ji dělá zajímavou. Kdybych viděla alespoň minimální snahu sem tam ten stereotyp něčím narušit, i to by stačilo, aby se hra stala mnohonásobně zábavnější. Ale opět – to se neděje.

Naprosto stejná písnička to je v případě lokací a vedlejšího obsahu. Marvel’s Wolverine je oproti Spider-Manovi lineární hra a na tom není vůbec nic špatně. Zatímco s Peterem trávíte čas pouze v New Yorku, s Loganem se vydáte do Telambangu, Kanady, Madripooru i Japonska.

Problém lokací je, že jsou naprosto pusté. Jsou to prakticky jen kulisy pro další souboj. A přitom se jak Madripoor, tak Japonsko, místa, do kterých se budete vracet, chvílemi tváří jako polootevřené světy, které vám dají pomyslnou volnost. Ale jediné, co v těch opuštěných koutech najdete, je další souboj anebo pár specifických předmětů.

Zaprvé se jedná o nádrže se zkušenostními body, které potřebujete pro odemčení nových bojových technik – což je sice fajn, ale působí to prostě tak ledabyle odfláknutě. Pak jsou tu bedny s materiály pro výrobu obleků – těch je opravdu dost a věřím, že potěší každého fanouška, ale kromě toho, že vám jejich výroba zvyšuje zdraví, jsou jen kosmetické. Dále najdete lahve whiskey, které vám stejně jako úroveň zvyšují dostupná vlákna v archetypech, díky nimž si zpřístupníte pasivní schopnosti jako rychlejší regeneraci nebo dobíjení technik.

A pak jsou tu takzvané děsivé dveře, které vás zavedou do chaty, v níž můžete plnit patnáct výzev. To zní jako vedlejší obsah. A taky jím je. Jen nenabízí nic, co byste neznali ze základní hratelnosti. Buď poběžíte po předem připravené trase, nebo se utkáte s dalšími nepřáteli. Akorát že teď to děláte na čas. Odměnou vám budiž krátká Loganova vzpomínka, která se vám zobrazí jako textová zpráva, a abych pravdu řekla, informační hodnota nebyla taky kdovíjak převratná.

Možná si říkáte, že to je dostatek aktivit. Potíž je ale v tom, že k těmto aktivitám jste jednak opětovně dovedeni Loganovými čichovými receptory, takže je ani nemusíte hledat, a zadruhé se s výjimkou děsivých dveří nejedná o aktivity. Je to jen o sbírání předmětů. Nic víc. A ani nejsou nijak zvlášť odměňující. Nevyžadují od vás jedinou akci.

Upřímně jsem ke konci měla minimální nutkání lokace prohledávat, protože jsem tušila, že v nich nic není. Pro účely recenze mi to ale přece jen nedalo a prozkoumala jsem je. Víte, co jsem našla? Vůbec nic. Opět nulovou snahu vytvořit alespoň iluzi živoucího světa, se kterým můžete interagovat. A to je prostě tak zatraceně málo na studio, které nám už mnohokrát dokázalo, že to zvládne.

O to větší škoda je, když jinak Marvel’s Wolverine vypadá i zní nádherně. Hra je protkaná působivými animacemi (které sice sem tam trochu nenavazují, ale to se dá odpustit), velkolepými efekty, dechberoucí destrukcí prostředí a disponuje detailními modely postav s úžasnou mimikou i atmosféricky nasvícenými zákoutími. Mohli bychom říct, že se grafika od dob druhého Spider-Mana příliš neposunula, ale už ten vypadal neuvěřitelně dobře. Audio zvládá vhodně vykreslit vřavu soubojů a cinkání Wolverinových adamantiových drápů. A hudba je přesně taková, jakou byste od superhrdinského díla očekávali.

Kvalita technického zpracování je taktéž na vysoké úrovni. Titul nabízí na konzoli PlayStation 5 Pro dva režimy: Výkon Pro, který se snaží dosáhnout vyšší snímkové frekvence, přičemž zachovává kvalitu standardního režimu Věrnost kvůli využití PSSR, a Věrnost Pro, která drží snímky kolem 30 fps a dosahuje zvýšené kvality obrazu i lepšího ray-tracingu. Navíc si můžete u obou režimů zapnout pokročilý ray-tracing, který sice stojí několik snímků za sekundu, ale vylepší vizuální zážitek. Je ovšem dobré, že vám tvůrci dávají v oblasti nastavení více volnosti.

Ta se odráží i v nastavení VRR, díky němuž lze dosáhnout ještě vyšší snímkové frekvence, což se může hodit při režimu Věrnosti. Ale upřímně jsem mezi kvalitou obrazu režimů zaznamenala jen minimum rozdílů. Proto si myslím, že je výkonnostní režim je obecně lepší volbou.

Jak se ale titulu daří na základní verzi konzole PlayStation 5? V takovém případě se snaží režim Výkonu dosáhnout 60 fps, ale kvalita obrazu je snížena kvůli absenci PSSR. Rozdíl v kvalitě poznáte zejména na ostrosti a pak detailech jako jsou vlasy. Konzole taktéž neumožňuje zapnout pokročilý ray-tracing, ten si v lepší kvalitě vychutnáte pouze v režimu Věrnosti, který udržuje snímky kolem 30 fps. Přesto si troufám tvrdit, že i v případě klasické PlayStation 5 režim Výkonu vyhrává.

Po stránce optimalizace se jedná o vcelku vyladěný titul. Zažila jsem, že se mi postava zasekla o objekt a chvíli trvalo, než jsem ji ze situace dostala, ale to se stávalo pouze příležitostně. Víc mě vyrušovaly české titulky, které byly od poloviny hry špatně synchronizované – to je ale něco, co snad vyřeší aktualizace.

Marvel’s Wolverine je tak po všech stránkách titul, na který se velmi dobře dívá, ale už se hůř hraje. Je to vlastně lepší film než hra. A to je sakra škoda.

Příběh je akcí nabitou odyseou o záchraně mutantů, která ve svém pohledném vizuálním kabátku vypadá skvěle. Ale to bohužel nestačí. Tvůrci jako by vyplýtvali všechnu svou snahu na věrohodné souboje a už jim nezbyla energie na rozmanité úrovně, které vám umožní dělat něco aspoň trochu jiného, a svět, který byste chtěli poznat i za hranice vodicí linky. To je zkrátka něco, co nechci oslavovat. Obzvlášť u studia, které nám už přes třicet let dokazuje, že má na víc.