The Last of Us Part II je zážitkem, pro který stojí za to trpět

The Last of Us: Part II není hrou, o které se dobře mluví. Není totiž jedním z těch titulů, o kterém chcete poslouchat, ale který musíte sami prožívat. Pouze pak a pouze tehdy budete schopni pochopit, co všechno v sobě pokračování skrývá.

Nevykompenzují vám to spoilery, nevyrovnají se tomu záběry ani ujištění, že je druhý díl dobrou hrou. I když je. A zda se vám bude líbit či ne záleží pouze na vás a na tom, co pro to uděláte. Ale slibuji vám, teď a tady, že pokud zatnete zuby a budete akceptovat veškeré kroky, které budete muset podniknout, věřte mi, že vás čeká jedno z nejlepších dobrodružství, které na poli videoher můžete naleznout.

Bohužel mám jen pár minut na to, abych vám dokázala, proč byste si druhé The Last of Us zahrát měli. A to přes veškeré předsudky i to, že se vám příběh pokračování zprvu ani nemusí líbit.

Za normálních okolností bych vám řekla, že o příběhu The Last of Us: Part II nemusíte vědět nic. Jenomže sama vím, že to není úplně možné. Ale dovolte mi ve vašem vlastním zájmu raději než o zápletce, mluvit o tom, jakou roli vypravování má.

Příběh je v The Last of Us: Part II nejenom stěžejní částí, ale převážně důvodem, proč hru vůbec chcete hrát. Otázka, zda se pokračování zhostilo vypravování stejně dobře, je na místě. Ale promiňte mi, že vám na ni ani po dohrání nejsem schopna odpovědět. Tím neříkám, že má hra špatný příběh, právě naopak. Jenomže u The Last of Us: Part II více než pomalu u kterékoli jiné hry záleží na tom, jak moc budete chtít příběhu porozumět. Nejde jenom o to, že budete muset číst mezi řádky, ale také překousnout věci, které vám nebudou sympatické.

A nebudou se vám možná líbit. Ale právě díky těmto činům vytváří The Last of Us: Part II atmosféru, která se propije až do vás samotných a bude s vámi celou tu dobu.

A o tom to je. Budete-li ke hře přistupovat s předsudky a s tím, že si myslíte, že něco víte, nikdy nebudete schopni pochopit úmysly vývojářů. Cesta, kterou budete muset absolvovat, totiž není tak přímočará jako v prvním díle. Ale proto, abyste se jí mohli proklestit, musíte nejprve chápat její svět, který je dvacet pět let od vypuknutí pandemie stále v koncích.

Lidé přežívají ze dne den, a to bez jakékoli naděje. Pomalu budete poznávat, že pro dobré úmysly už svět nemá místo, protože je vyplněn pouze surovou touhou po přežití. Namísto toho, abyste s postavami souzněli, budete - stejně jako oni - cítit zlost a pach čerstvé krve na vás bude dýchat ze všech trosek. Ze stejného důvodu neuniknete ani brutálnímu vyobrazení nejenom lidských bytostí, které stojí proti vám, ale i prostředí. A ačkoli slabším povahám hra doopravdy nebude po chuti, je to důvod, proč se vám The Last of Us nedostane pouze pod kůži, ale zaryje přímo do žil. 

To, co pohání druhý díl, je vedle nenávisti také pomsta, ale poté netouží pouze Ellie. Nemusíte bádat po důvodu ani kdo je tím druhým, stačí vám vědět, že pomsta se otiskne do všeho, co uvidíte a bude se vám snažit ukázat i odvrácenou stranu věci.

Tím je příběh dosti jiný, aniž byste to na první pohled poznali. A to i proto, že namísto momentů, které vám vyrazí dech, ho budete muset spíše pomalu zpracovávat. Nemyslete si ale, že se snaží být za každou cenu neutrální, ačkoli k tomu mnohdy sklony má. Usiluje ale především o to, abyste si svou pravdu našli sami. The Last of Us: Part II z vás nikdy neudělá Ellie ani Joela ani kohokoli jiného, to nebylo ani v zájmu prvního dílu. Využije však veškeré prostředky pro to, abyste se cítili úplně stejně. A to nemluvím pouze o smutku a zlobě. Myslím, že vám je jednoznačné, že i druhé The Last of Us nabízí příběh silně emocionální, který vás bude ovlivňovat, ovšem nikoli nuceným způsobem. A nakonec - pokud před sebe nebudete stavět zdi - i události, které vám zprvu budou postrádat logiku, budete chápat.

A jsme u toho, proč vám video ani sepsaný plot na Wikipedii stačit nebude. Protože zatímco na papíře může příběh působit docela plytce a nesrozumitelně, nic se nevyrovná tomu, když ho sami ovládáte. A jak jinak toho docílíme než hratelností, která je jednoduše řečeno, přesně taková, jakou byste čekali.

The Last of Us: Part II moc dobře ví, že hratelnost, kterou nám představil první díl, byla skvělá. Proto ji spíše dělá o drobet lepší, nežli inovuje. Preciznost a práce s detaily je u studia Naughty Dog prakticky standardem a The Last of Us může být reprezentativním příkladem toho, jak se takové hry mají dělat. Explorace a konfrontace nepřátel je stejně důležitá jako všechny příběhové sekvence, čemuž je přizpůsoben i level design.

Jak už jsem zmiňovala, první díl byl poměrně přímočarý, a to i v případě průchodu oblastmi. Druhý díl je naopak rozsáhlejší nejen z hlediska příběhu, ale také lokací. The Last of Us: Part II je sice nadále silně lineární hrou, ovšem má mnohem rozsáhlejší oblasti, které budete procházet, můžete s nimi více experimentovat a neustále nacházet nové cesty, jak aktuální překážku překonat.

Tomu napomáhá větší vertikalita prostředí, která dává více prostoru pro pohyb. Společně s Ellie můžete šplhat po lanech či přeskakovat propasti. Někdy musíte proklouznout skrze úzké prostory ve zdech či se pod něčím podplazit. A to neobohacuje pouze exploraci, ale také stealth, na který je v pokračování kladen ještě větší důraz. Pasáže, které vyžadují tichý přístup, jsou ale o něco těžší. Hra se sice velmi často automaticky ukládá, ale nepřátel je více a jejich rány dokážou být velmi rychle smrtící.

Umělá inteligence je jednou samostatnou kapitolou a upřímně, těžko si vybavuji hru, která by měla nepřátele takhle inteligentní. Nepřátele neopakují přesně naučené trasy a berou ohled na to, co se kolem nich děje. Pokud vás zahlédnout, nebudou minutu čekat, než se odplazíte, ale okamžitě na místo poběží. A hlavně zmobilizují všechny kolem a nepřestanou vás hledat, dokud neproklouznete úplně nebo dokud vás nenajdou. V takovém momentě se vás nebudou bát obíhat, okamžitě se krýt a v případě, že se na ně rozeběhnete vás i srazit na zem. Naopak v soubojích na blízko se nebudou bát použít cokoli, co budou mít po ruce. Naštěstí ale budete mít možnost uhýbat. To sice činí souboj těžší, ale zároveň interaktivnější a i zábavnější.

Co je ale na umělé inteligenci oponentů nejvíce fascinující, je schopnost brát ohled nejenom na okolí, ale také sami sebe. Pokud někoho zneškodníte, jeho přátele ho začnou po chvilce hledat, volat na něho jménem a pokud jej naleznou ležet na zemi se sípavými zvuky deroucími se mezi jejich zuby, budou projevovat emoce a udělají všechno pro to, aby vás našli.

The Last of Us: Part II nepředstaví jednu frakci, které budete muset čelit, ale hned tři. A proti každé budete muset postupovat trochu jiným způsobem. Jedněmi jsou takzvaní WLF neboli WOLVES. Tato frakce disponuje především militaristickým vybavením a jak už i jejich přízvisko napovídá, k dispozici mají také lovecké psy. S nimi je stealth samozřejmě automaticky těžší, jelikož vás odhalí, jakmile jste jen blízko nich a také dokážou sledovat vaši pachovou stopu. Musíte tak používat předměty kolem sebe, abyste je odlákali. A věřte mi, že to je snad poprvé, co vám nebude líto, že nějaký pes zemřel. Oh ano, přesně takové monstrum z vás The Last of Us udělá.

Úplným opakem jsou takzvaní Serafites či Zjizvenci. Tato skupina nepřátel je silně náboženského vyznání a namísto zběsilých přestřelek preferují tichý postup, což je pro vás samotné docela nevýhodou. Ačkoli jakékoli nepřátele v blízkosti můžete zaznamenat skrze naslouchání, Serafites jsou velmi tišší, takže vám mohou velmi jednoduše vpadnout do zad.

Do těch vám ovšem může vpadnout i poslední skupina a tou jsou samozřejmě nakažení. Od klasických runnerů po clickery, věřte mi, že každé setkání s těmito příšerami příjemné rozhodně nebude. Nakažení jsou nebezpečnější než předtím. Runneři jsou nadále velmi obezřetní a clickeři smrtící, i když je máte možnost poprvé sejmout i tiše. Nakažení ale s postupem let nadále mutují. Proto neuniknete ani stalkerům, kteří jsou pravděpodobně tou nejhorší skupinou, na kterou můžete narazit a průchod oblastmi zamořenými těmito tichými bestiemi hraničí s hororem.

Pokračování nám ale přináší i nové nakažené, kterými jsou takzvaní shambleři. Ti nejenomže sežerou o něco více kulek, ale vypouštějí nebezpečná kyselá mračna, která vás velmi rychle položí ke dnu. A když se na vás takhle sesypou dva nebo tři, zkuste to raději znovu, protože nábojů budete mít pravděpodobně značný nedostatek.

Do přímých přestřelek se můžete pustit a určitě se do nich i dostanete. K čemu jinému byste pak použili bohatý arzenál zbraní, kterým druhý díl disponuje. A že na výběr toho je hodně. Ke všem se samozřejmě nedostanete okamžitě a po vzoru prvního dílu budete své vybavení postupně shromažďovat. Vedle klasické pistole a revolveru nechybí ani puška, brokovnice či luk, který je s Ellie stejně jako kudla, kterou má neustále po ruce, neodmyslitelně spojen. Pokud jste ale přeci jen na pistole a nechcete naběhnout do otevřené přestřelky, můžete si nově vyrobit i tlumič. 

Výroba všelijakých předmětů je nadále značně důležitou součástí. Od lékárniček se pomalu dostanete k Molotovům, minám či výrobě vlastních šípů. K jakékoli výrobě ale logicky potřebujete suroviny. To nás dostává k samotné exploraci, která se na jednu stranu dočkala značného obohacení, ale na stranu druhou tak musíte být mnohem více obezřetní. Už v prvním díle bylo důležité důsledně kontrolovat každou místnost, protože zásob nebylo nikdy moc. Předměty je v pokračování ještě jednodušší přehlédnout, a proto se občas musíte i skrčit, abyste si vůbec alkoholu či kusu látky všimnuli.

To, co exploraci ale skutečně vyšvihlo, je možnost rozbíjet sklo. Předměty a lokace lze mnohem lépe ukrýt, protože se nemůžete orientovat na to, že tam kam se může, tam budou mít rozbitá okna. Několikrát se mi stalo, že jsem nějakou budovu málem přešla. Sklo navíc nemusíte používat jenom pro to, abyste se někam dostali, ale také odlákali pozornost. Anebo na sebe upozornili. 

Oplakávat pak ale budete každý vystřelený náboj, každou spotřebovanou lékárničku i zničenou zbraň na blízko, protože nebudete vědět, za jak dlouho narazíte na zásoby nové. Pro některé z nich se budete muset vydat i na místa značně nepřátelská - především se jedná o hrůzu nahánějící podzemní prostory, do kterých by lezl jenom blázen. Průzkum takto nebezpečných lokací dokáže být ale neskutečně odměňující a jakmile od něčeho strachy couvnete, ještě pár hodin vás bude hlodat, zda jste neudělali chybu.

Narazit totiž nemusíte pouze na suroviny, ale také celé zbraně či trezory. Trezory jsem si osobně užívala, a to ne pouze kvůli tučné odměně, která uvnitř čekala, ale především kvůli způsobu šifrovaní. Ten mohl fungovat dvojím způsobem. Buď jste v blízkosti nalezli vzkaz s přesnou číselnou kombinací či s nějakou indicii anebo jste trezor za použít sluchu sami otevřeli.

Poznámky a tajné vzkazy vám ale také pomáhají dozvědět se víc o lidech, kteří se ve stejných podmínkách snažili přežít. Anebo vám dají další indicii k nějakým zásobám. Sbírat a hledat budete ostatně muset také šroubky, které vám vylepšují zbraně, pilulky, které vám pro změnu zpřístupní některou ze schopností, a také různé manuály pro odemčení dalších dovednostních stromů. V tomto ohledu druhý díl nezměnil téměř nic. 

To, co jsem vám doposud řekla, je hratelnost z pohledu Ellie. V The Last of Us: Part II ale hrajete za postavy dvě. To vám neříkám pro to, abych vám cokoli zkazila, ale protože i z hlediska této recenze je důležité, abyste to věděli.

Nemusíte vědět, za koho hrajete a proč nehrajete pouze za Ellie. Důvod, proč vám to říkám, je jenom ten, že hratelnost je s touto postavou jiná. Nikoli v základech, ale z hlediska zbraní, dovedností či přístupu jiná je. Proto si druhé The Last of Us může dovolit být prakticky dvojnásobně dlouhé a mít hratelnost, která působí čerstvě a stále dobře. I když se ke konci vývojáři nevyvarovali nutkání za každou cenu příběh ještě a ještě o něco málo prodloužit. 

O The Last of Us: Part II bychom si mohli vyprávět hodiny. Ale o to méně by pak zbylo k objevování vám. Mohla bych vám vyprávět o audiovizuálních prvcích, které jsou mnohdy více hrůzu nahánějící než samotná stvoření, hudebním doprovodu, který nelze jinak než milovat, grafickém zpracování, které předčilo samo sebe, či zpracování cut-scén, které by mohl závidět kdejaký americký film.

A nebojte i druhé The Last of Us má chyby. Ať už jsou to občas překombinované oblasti, ve kterých se lehce ztratíte, chviličkami nemotorná kamera či snad nutná potřeba vyprávět něco ještě většího. To všechno jsou ale drobnosti, které The Last of Us: Part II odpustíte ve vteřině. 

The Last of Us: Part II se možná nebude líbit každému. Přesto se jedná o jedno z nejlepších dobrodružství, které vám videohry umožní prožít. Z hlediska výstavby vypravování, level designu a hratelnosti, která vás neomrzí ani po hodinách a která vám i podruhé bude připadat odlišná. Nehrajte ale The Last of Us: Part II proto, abyste se u něj bavili - ve smyslu smáli, protože v takovém případě budete zklamáni - ale hrajte druhé The Last of Us kvůli tomu, co vám dovolí prožít a vidět.

A hrajte jej, protože se jedná o pokračování. Pokud jste sami ještě nehráli první díl, na druhý vůbec nehleďte. Ačkoli se vývojáři pyšní tím, že i druhý díl funguje jako samostatná hra - a do jisté míry ano - nikdy mu nebudete přikládat takovou váhu jako všichni, kteří první díl hráli.

The Last of Us: Part II ve finále není vůbec jednoduché ohodnotit. Vývojáři podnikli skutečně troufalé kroky, kterými se nezavděčí všem. Na stranu druhou nemám důvod, proč bych neměla druhé The Last of Us doporučit každému, kdo si zamiloval původní hru. Protože pokud na cestu Joela a Ellie stále v dobrém vzpomínáte, věřím tomu, že pochopíte všechno, co vývojáři udělali. A i tak je The Last of Us: Part II hrou, která s každým plusem i mínusem jenom těžko hledá konkurenta, který vám v rámci třicetihodinové hratelnosti nabídne takhle komplexní zážitek.