The Last of Us: Part I je remake, který si zasloužíme

Přes devět let pátrají nadšení hráči po světle a řady Světlonošů nepřestávají nabírat nové a nové rekruty, kteří by jim pomohli najít lék pro záchranu lidstva. Titul The Last of Us si získal za svá léta mnoho oddaných fanoušků, a to zcela oprávněně.

Postavy Joela a Ellie se nám vetřeli pod kůži ještě před tím, než jste s nimi vyrazili na cestu napříč zemí. Hratelnost vám nedala nic zadarmo, když jste se museli plížit kolem smrtících clickerů nebo prchat před pomstychtivými kanibaly. A svět nabídnul prostranství, která naháněla hrůzu i brala dech, a nelítostně vás postavil před nelehké zkoušky v podobě zatuchlých kanálů, opuštěných rodinných domů i zamořených suterénů. A The Last of Us: Part I je toho všeho nejen důkazem, ale také příležitostí, jak tento emotivní a skvělý zážitek prožít znovu. A ještě o něco lépe. 

The Last of Us: Part I je akční adventura odehrávající se v lineárním post-apokalyptickém světě, ve kterém bude vaším nejbližším přítelem zbraň, cenné suroviny a tichý postup, a současně se jedná o remake originální hry z roku 2013. Zda se skutečně jedná o remake, je pravděpodobně nejpalčivější otázka, která titul obepíná a nebojte, společně si zodpovíme, proč jím skutečně je, a to i přestože toho po hratelnostní či dokonce příběhové stránce příliš nemění. Ono totiž není příliš co měnit. 

Příběh se odehrává 20 let po vypuknutí nebezpečné pandemie, která nakazila téměř 60 % populace. Lidé jsou uzavřeni do vlastních frakcí, ve kterých bojují o vlastní přežití před nakaženým druhem. Bez naděje a moci jste vhozeni do chaotického světa v roli Joela, aby vám záhy byla na bedra uložena nelehká mise. S Joelem se musíte vydat na dalekou cestu, abyste uchránili děvče jménem Ellie a dost možná i našli záchranu pro celý svět. Ten vám ale bude po boku i samotného příběhu neustále nastavovat krutou tvář a mnohdy tak vyústí v nečekané zvraty. 

A právě nelítostné vypravování a události, které hlavní dvojici potkají, jsou důvodem, proč hráči příběh Joela a Ellie milují. Zprvu sice může působit prvoplánově, ale pravdou je, že velmi brzy poznáte, že se jedná o jedno z nejlepších vypravování, kterému jste mohli ve hře přihlížet. Na pozadí totiž rozebírá hned několik problematik naráz a od samotné snahy nalézt záchranu se dostane až k tíze otcovské lásky nebo ohleduplnosti lidské rasy. 

Tomu napomáhá nejen utužující se pouto mezi protagonisty, ale také svět, který je ve hře vylíčen skutečně věrohodně a příběhu tak pomáhá dotvářet velmi emotivní inscenace, které byste mnohdy mohli označit až za citové vydírání. Ale právě ona tíha příběhu je i stěžejním důvodem, proč si hru zahrát. 

Jak svět, tak příběh pomáhají vylíčit i postavy: Joel i Ellie jsou silnými protagonisty sami o sobě a vývojářům se podařilo vytvořit dvojici, která je současně nesourodá i se vzájemně skvěle doplňuje a vztah, který se bude mezi nimi neustále přetvářet, budete považovat prakticky za vlastní. Ten ovlivní nejenom nebezpečí v podobě střetu s nakaženým druhem, ale také nalezení starých přátel i nových nepřátel: každá postava totiž slouží jako částečný nástroj pro vyobrazení velmi těžké atmosféry světa The Last of Us. Nejenom, že postavy budou přicházet a odcházet, ale láska, zrada, pomoc i beznaděj jsou hlavní témata, která postavy samy o sobě ztělesňují. A to velmi chytrým způsobem.

Zatímco u starých přátel budete vybírat své laskavosti a uvalíte je kvůli své potřebě do nového nebezpečí, budete také podrobeni zkoušce a poznáte, jak těžké je důvěřovat někomu, koho neznáte. Někdy samotné postavy dokonce ani nemusíte potkat, stačí pouze obezřetně prozkoumávat jednotlivé lokace a dozvědět se něco víc o jejich osudech prostřednictvím dopisů roztroušených po světě, ve kterých si přečtete například instrukce, které zanechali své pohřešující se rodině, poslední myšlenky nakažených jedinců nebo deníky děti, které pandemii bezmocně přihlíželi. 

Abyste ale správně pochopili svět hry The Last of Us, budete muset klást důraz na průzkum, který je společně s bojem a tichým přístupem nejdůležitějšími pilíři hratelnosti. Ta byla skvělá v roce 2013 a je ještě lepší v roce 2022. V jádru je vlastně obecně velmi jednoduchá: konfrontační pasáže, které často můžete řešit soubojem, nebo tichým postupem, budou pravidelně prokládány příběhovými cut-scénami a zmiňovanou explorací uzavřených oblastí. To zprvu a v kontrastu toho, že se jedná o striktně lineární hru, nemusí znít vyloženě zábavně. Pokud ale znáte studio Naughty Dog, víte, že kouzlo se skrývá v detailech a kadenci toho, jak jsou vám jednotlivé pasáže dávkovány. Pak zjistíte, že nic víc vy ani hra na svou 15hodinovu herní dobou nepotřebuje. 

Ať už ale budete bojovat, plížit se nebo prozkoumávat, všechno budete dělat uprostřed jednotlivých a poměrně limitovaných úrovní, které přizpůsobují svůj level-design specifické činnosti. Zatímco soubojové pasáže nenabízejí příliš vertikálního prostředí a jedná se o jednotlivá patra či malé venkovní prostory, pasáže pro tichý postup jsou zase hodně stísněné a lokace zaměřené na průzkum nabízejí širší plochu s otevřeným vstupem do určité budovy či tajnou skrýš v místnosti. Hra vám tak velmi jednoduše komunikuje, co od vás očekává. A tady se dostáváme k prvním, i když stále menším, změnám, které Part I přináší. Ačkoli hra nemanipuluje s logistickým řešením překážek a samotným průchodem úrovní, všimnete si, že některé lokace se o trochu zvětšily nebo naopak zmenšily ve prospěch detailnějšího zpracování prostředí.

Změna – a to už značně razantnější – pak přichází s nepřáteli, a to zejména s umělou inteligencí. Ve hře nalezneme dva typy nepřátel: lidské protivníky a nakažené, kteří se dělí na čtyři formy. Proti lidským protivníkům, kteří zastupují pašeráky, kanibaly či armádu, budete vesměs postupovat identicky, jelikož ani jejich přístup k boji se neliší. U nakažených ale budete postupovat odlišně vzhledem k formě, ve které se nacházejí. Zatímco runneři vás mohou spatřit, je jednodušší je zlikvidovat než například clickery, kteří reagují na zvuk a jsou na blízko mnohem smrtelnější.

Remake tedy nepřináší nové nepřátele, ale zato vylepšuje ty stávající, a to v oblasti umělé inteligence, která posouvá obtížnost hry na novou úroveň. Nejenomže nepřátele reagují odlišně a jejich kroky nejsou nelogické, ale ve hře také vůči originálu narazíte na jiné rozpoložení zejména pak lidských nepřátel. Několikrát se mi stalo, že jsem sebejistě nakráčela na místo, kde jsem v původní hře potichu sejmula nic netušící stráže, ale místo toho, aby tentokrát nepřítomně koukal jedním směrem, se procházel na místě a přímo proti mně. Změnilo se také jejich rozpoložení v některých úrovních. Tam, kde jeden nepřítel stál, už není, naopak tam, kde nebyl, může být.

To samé platí o jejich chování; nepřátele na sebe sice nevolají jmény, ale velmi rychle si všimnou padlého kolegy. A když se je snažíte pár vteřin před odhalením odlákat odhozenou cihlou, dokáží velmi dobře spočítat, odkud cihla letěla a půjdou přímo k vašemu úkrytu. A jestli si myslíte, že na ně vyzrajete tím, že zahnete za roh, kam už nepřátele nedoběhnou, pletete se. Umělá inteligence má totiž mnohem větší oblast, kam se dostane. Pokud vás tak nepřátele hledají, nebojí se vycházet z budov ven nebo vás sledovat do dalších pater.

Ačkoli se tak zprvu nemusí zdát, že se jedná o velkou změnu, věřte mi, že tak vznikají dočista nové scénáře a překážky, které s Joelem musíte překonat.

Abyste ale nepřátelům mohli čelit, potřebujete jednak své ruce, abyste je mohli potichu sundat, ale když se celá mise zvrtne, tak také zbraně. Hodně zbraní. A s těmi The Last of Us nešetří. K dispozici dostanete pistol, revolver, brokovnici, pušku, dokonce i plamenomet. S každou zbraní se zachází maličko odlišně, ale právě samotná střelba je nyní mnohem pohodlnější, a to i s využitím adaptativních spouští.

Zatímco ale fyzičku zdokonalujete nalezenými prášky, zbraně můžete vylepšovat na ponku. K tomu ale potřebujete jednak součástky a postupem hrou také lepší vybavení. A to nás dostává opět k nutnosti průzkumu a také tomu, že zatímco hra nešetří na zbraních, šetří na kulkách, stejně jako ostatních zdrojích. Kolik zdrojů naleznete v jednotlivých oblastech záleží na obtížnosti, ale tak jako tak je důležité prozkoumávat opuštěná obydlí, šuplíky a především i místa, která působí značně nepřátelsky. Právě tam naleznete nejenom suroviny, ale také sběratelské předměty. A budete-li hledat velmi dobře, najdete také trezory. Ty se objevily již v originální hře, ale zatímco tam jste pro otevření museli najít lístek s kombinací, v Part I můžete trezor otevřít i pouze za pomoci sluchu po vzoru druhého dílu.

To ale není jediná věc, kterou si hra vypůjčuje z druhého dílu. Dostáváme se prakticky k nejviditelnější změně, kterou Part I přineslo. Grafické a technické zpracování. Na první pohled si můžeme všimnout, že hra se přenesla do nové doby. Prostředí působí více realisticky, modely postav jsou dočista nové, animace postav jsou věrohodnější a zejména pak jejich animace faciální, které dovolují vývojářům, aby postava lépe vyjádřila zamýšlené emoce. Pouze taková malá změna učiní, že scény, které vás dříve rozesmutněly, na vás budou mít ještě několikanásobný dopad. Zrovna jako momenty, které vás dříve vyděsily nebo rozveselily. Detailnějšího zpracování si ale také všimnete v případě lokací.

Ačkoli budete poznávat jejich základní průřez, budete mít problém rozpoznat specifická místa. Některé budovy dočista přibyly do scény, jiné se zase od základu změnily, stejně jako množství vegetace ve venkovních oblastech nebo detaily v rozpadlých budovách, které byly odlišně rozmístěny. Z technického hlediska si naopak můžete všimnout ray-tracingu, a tedy odrazů ve špinavých sklech či loužích vody, lepšího rozlišení obrazu a tedy také ostrosti hran nebo 60 snímků za vteřinu Rozšíření se také dočkaly přechody mezi cutscénami a hratelností. Zatímco v originální verzi jste museli čelit načítacím obrazovkám, Part I nejenom ubírá dobu čekání, která je již téměř neexistující, ale také dodělává přechody z cut-scény do hratelnosti, aby vás zbytečně nevytrhávaly z děje, a to také díky tomu, že cut-scény jsou nyní renderované přímo ve hře. 

Jak můžete vidět, hra vypadá úžasně, o tom není pochyb, přesto bych ale měla jednu výtku, kterou bych neočekávala ve hře z roku 2022. A to je množství grafických režimů, které jsou pouze dva. Výkon a věrnost. Musíte si tak vybrat, jestli chcete hrát hru s 60 snímky za vteřinu, ale adaptivním rozlišením, nebo s 30 snímky za vteřinu na 4K rozlišení. Musíte tak buď obětovat snímky za vteřinu, nebo se smířit s trochu rozostřenými hranami. Jak ale víme, mnoho PlayStation her už podporuje i vyrovnaný režim, který kombinuje dva zmíněné režimy. Tak budeme jen doufat, že se třetí režim do hry přidá alespoň po vydání. 

Jinak se totiž možnostem nastavení nedá vytknout vůbec nic. Podpora ovladače DualSense je v tomto případě téměř bezkonkurenční; adaptivní spouště zajistí, abyste cítili každý výstřel ze zbraně nebo dokonce natahování obvazu při léčení, vibrace zase simulují každou kapku deště nebo hlasitý hrom. A nastavit si můžete například i vibraci v rámci cut-scén nebo převod řeči na vibrace, abyste cítili, jak byla daná věta intonována.  

Nastavit si ale může také několik aspektů hratelnosti. Od toho, aby vám rukojmí neutíkali, po automatické zaměřování, ale také nabízí předvolby zrakové, sluchové i motorické přístupnosti. A to je krásná myšlenka, která započala s druhým dílem a pokračuje i s předělávkou dílu prvního.

The Last of Us: Part I tak dělá kroky, které z něj oprávněně dělají jednu z nejlepších her dosavadního herního průmyslu. V jednom dobrodružství dostanete smysluplný a velmi emocionální příběh, perfektně napsané postavy, se kterými budete v rámci vyvážené hratelnosti bojovat, zadržovat dech i prozkoumávat. The Last of Us jednoduše vědělo, co pro své poselství a zážitek potřebuje. A to věděl i remake. Na rovinu řečeno: Part I vám nepřinese mnoho změn. Úrovně jsou vesměs velmi podobné, příběh změny nepřináší. Umělá inteligence je chytřejší, lokace jsou detailnější a mnohonásobně hezčí a titulem se prochází intuitivněji. Proč byste totiž měnili něco, co měnit nepotřebuje? To je otázka, kterou si položte před tím, než začnete argumentovat, že byste od remaku chtěli více. Musel tedy remake vzniknout? Pravděpodobně ne. Hra by to byla stále skvělá. Ale zasloužila si hra remake? Ano. Protože tohle dobrodružství a tahle hra je hodna dalších hráčů, je hodna lepšího grafického zpracování i lepší hratelnosti. A to je to, co ji remake poskytnul.

Cesta Joela a Ellie byla vyšlapána milionem odvážlivců, kteří pro to měli svůj důvod. A Part I je toho nejenom důkazem, ale také možností, jak tuhle nezapomenutelnou cestu projít znovu. A to je něco, co si zasloužíme nejenom my, ale také The Last of Us samotné.