The Last Case of Benedict Fox nabídne psychoterapii s mrtvými rodiči

Vykrádáte objekt! Vidí vás strážný! Zabijete ho! Jdou tam další. Co teď? Vyskočíte z okna a běžíte závod svého života s mocným chapadlem na vaší straně! Byl tohle akční úvod? Rozhodně ano. Byl dobrý? Rozhodně ne. Hodnotit úvod hry i recenze na základě prvních 30 vteřin ale rozhodně nemůžu doporučit, protože i přes jeho pochybnou kvalitu má The Last Case of Benedict Fox co nabídnout. Koneckonců, je to skákačka, logická hra, metroidvanie a dokonce má i souboje.

Už od samotného začátku řešíte nenadálé úmrtí vašeho otce v jeho domě plném hádanek, avšak jedinou vaší jistotou je jen to, že je ve vašem těle zabydlený démon, který k vám promlouvá. Co ho tedy napadne, kulišáka jednoho? Vhodit vás do otcova limba. A že nevíte, co to je? No přece krásné místo, kam se dostávají duše, které v životě hodně zlobily a spáchaly ošklivé věci. V limbu naleznete vzpomínky zemřelého člověka, jeho obavy i vnitřní démony. U otce tomu není jinak a budete postupně zjišťovat, co se stalo vašemu otci.

Pokud jste navíc milovníci hádanek a 2,5D skákaček, hru si opravdu užijete. The Last Case of Benedict Fox je totiž čistokrevnou metroidvanií, takže hádanek, skákání i soubojů je tady víc než dost. Co musím v první řadě ocenit, tak je originalita i zpracování všech puzzlů. Pohrajete si s matematikou, dešifrováním, tarotem, šachy, hraním na piano a hlavně s vlastní trpělivostí, protože ta bude zapotřebí víc než dost. V tomto ohledu vás hra za ručičku opravdu nepovede. Hádanky jsou přitom separované od klasické hratelnosti. Ukazují se v odděleném okně a dají vám čas na přemýšlení, ačkoliv mnohdy můžete mít pocit, že mechanicky děláte stále to samé. K mnoha hádankám se navíc budete muset často vracet později, a to až po získání určité předmětu, který může sloužit i třeba k otevírání dveří. Přesto je následné uspokojení z vlastní prudké inteligence povznášející, když něco po dlouhé době vyřešíte. Ještě to se mnou zjevně není tak špatné. Pokud by se vám ale ani tak nepodařilo nějaké dveře otevřít, nebo byste byli vyloženě líní hádanky vůbec řešit, v nastavení hry je možné si nechat napovídat, co vám chybí. Nebo je dokonce automaticky vyřešit – pokud na to ovšem máte potřebné předměty k vyřešení.

Narazil jsem ale na celkem podpásovku. Vývojářům přišlo zábavné hráče týrat a dali do hry hádanku s dešifrovacími dveřmi. Což o to, kdyby jedna ze tří šifer nebyla zrcadlově obrácená, nebyl by to žádný problém. Ale že musíte znenadání přijít na nelogické řešení hádanky je opravdu otravné. Na jedny dveře si dokonce lidé stěžovali hráči na fórech s tím, že se jedná o bug. Až taková hovadina to je. To samé mohu říct i o takzvaných kogai door, kde musíte naklikat znaky na klávesnici co nejrychleji, aby se otevřely. U pár dveří nejen, že znaky barvou splývaly s pozadím, ale nemohl jsem rozpoznat znak u jedné klávesy. Po delší době a hledání na internetu jsem přišel na to, že se jedná o šipku nahoru, přestože znak vypadal jako apostrof. Do limbu s vývojáři!

Abychom se ale vrátili ke zbytku hratelnosti a částečně příběhu, musíme zmínit našeho démonický parťáka. Ten vám propůjčí trochu ze svých schopností jako třeba dvojitý skok nebo vyhazování nepřátel do vzduchu. Později se dokonce odemkne možnost si démona upgradovat pomocí záhadné tatérky, která vám umožní si udělat tetování na ruce výměnou za inkoust. Ten padne z každé zabité příšery. Titul je v tomto směru podobný souls-like hrám. Abyste si vybojovaný inkoust uchránili, musíte ho poslat do portálu, který se na určitých místech otevře a odemkne také rychlé cestování. Když to ale neuděláte, s každou smrtí vám inkousty spadnou na zem a po jejich nevyzvednutí před další smrtí zmizí úplně. Ale nemějte strach, že byste o ně úplně přišli. Získat je můžete ze stejných nepřátel, které jste zabili již předtím, ale nestihli jste jejich inky poslat do portálu.

Krom inkoustů se ale můžete dostat i k „hvězdičkám“. Ty získáte za každý nalezený předmět či dořešení úkolu a dají se směnit za různá vylepšení vybavení nebo lektvarů. A abyste si mohli vylepšit třeba pistoli, budete potřebovat nejen hvězdy, ale i určitý předmět. Tak nějak je všechno propojené se vším. A hlavně s mapou… Vše se dá nalézt různě po ní. A že není zrovna malá. Často jsem se totiž vracel na místa, která jsem už desetkrát prošel, ale i tak jsem nenašel to, co jsem hledal. Zkuste si hledat jehlu v kupce sena, asi tak snadná je orientace i na zdejší mapě. Sledování questů ve hře neexistuje, takže máte pocit, že půlku herní doby neděláte nic jiného, než že jenom otevíráte mapu a říkáte si, kde to sakra jste a kam máte jít. Samozřejmě má sladká nevědomost a hledání míst svépomocí své kouzlo, ale když už jsem jedno místo prošel už pětkrát a u toho každou sekundu otevíral mapu… Možná bych si zasloužil achievement za to, že jsem ji tísíckrát otevřel. A to bych ty achievementy měl dostat tři. Nehledě na to, že jsem při respawnu často zapomněl, kam jsem vlastně šel, protože mapa je v tomto směru velmi nepřehledná.

Abyste mne dobře pochopili, prostředí je krásné a samotné grafické provedení jednotlivých částí domu i limba je fascinující a mnohokrát jsem se přistihnul, že jsem se zastavil na místě a kochal se pohledem na děsivé obrazy, mysteriózní květiny… anebo jsem jen zase slepě otevíral mapu a hledal, kudy mám sakra jít. Ano, budete se skoro celou hru cítit jako pátrací pes a budete hledat „něco".

Co se bossů týče, je mi jasné, že budete zezačátku stejně zmatení, jako jsem byl já. U prvního jsem si myslel, že se hra bugla, protože jsem mu nijak neubližoval, neviděl žádné jeho životy nebo jakoukoliv reakci. Jediný, kdo má ve hře viditelné životy, je hráč sám, takže si často myslíte, že příšera konečně chcípla, ale ona se zase zvedla a bije vás dál. Boss fighty se totiž skládají z mechaniky pokus-omyl: zkoušíte všechno možné, dokud boss neudělá najednou jiný pohyb a podle toho pokračujete dál. Ať už je to hra na schovávanou, útěk před příšerou nebo hra na šťouchanou – budete z toho šílet, ale bavit se zároveň. Já osobně tyhle útěkářské bosse nemůžu vystát, u jednoho nevíte, kam máte běžet a u druhého vás zabije létající dřevo, které vám jen pročísne vlasy. Nebo je tu třeba boss, kde vidíte světlo na konci tunelu a stačí jen vyskočit. Ale ne, vaše postava si musí utřít hubu po každém skoku jak důchodce při běhu do Kauflandu a tento pohyb vás stojí život a můžete začít znovu. A co potom ty létající potvory? Jejich útoky se sice dají vykrýt, ale mám pocit, že půlku mého hraní jsem jen čekal, až se ty nestvůry uráčí na mě zaútočit, abych je mohl zabít. Ony ani nemají moc originální design – ve hře jsou tři druhy nepřátel a vývojáři jim leda tak mění barvy, velikost a sílu, ale mechanikami nijak originální nejsou. 

Podobnou dávku neoriginality jsem nacházel i v jedné přehnaně opakované části hry. Mám na mysli temné chodby. Chápu základní rovnici, kdy se tma rovná nebezpečí, ale Benedict Fox jde v tomto až za jakoukoliv hranu příčetnosti. Tmavé koridory zde nejsou jen hratelnostním ozvláštněním, ale prostou fackou od vývojářů, jak vás zpomalit.

Co už ale nikdy nechci zažít, jsou temné tmavé kobky, do kterých mě hra nutila vstupovat zas a znovu. A já v nich zas a znovu umíral. A s tím i moje naděje. Přestože mám v oblibě originální nápady a tyhle kobky originální jsou, trvalo mi dlouho přijít na to, jak si v této temnotě poradit. Po spoustě nepovedených pokusech jsem rezignovaně skákal do každé kobky s pocitem, že tam stejně umřu. Perfektní část hry pro sadisty. Baterka mi svítila jen 15 sekund a já měl co nejrychleji proběhnout temné tunely a dostat se do určitého bodu. Doslova ale můžu říct, že mě temnota kousala do zadku a já ji za to nenáviděl. Hra vám neporadí skoro nic a na vše jsem si musel přijít sám. Takže zjištění, že na světýlka musím svítit déle, aby se mi baterka nabila, a ne je jenom projít, byla rána pod pás, protože jsem si mohl hodiny utrpení, slz a rozbitého stolu odpustit. Asi jsem moc rozmazlený touhou mít malou mapu v pravém horním rohu a zasněně se do ní dívat, ale to by nebyl ten správný sadismus od vývojářů.

Opravdovou noční můrou ale byly bugy, které mi ztěžovaly můj dosavadní postup. Jen si to představte: v klidu si mlátíte několik nepřátel najednou, máte radost, jak vám to jde, a nedaleko je portál, který musíte otevřít, ale musíte zabít monstra poblíž. V tu chvíli se vám bugne ovládání a vy se nemůžete ani pohnout a jen se slzami v očích sledujete, jak vás příšery umlátí k smrti a Benedict i se všemi nasbíranými inkousty padá k zemi. 

Může se stát, že se při otevření dveří proletíte do nejbližšího jedovatého slizu, protože nevidíte, co je za nimi. Vizi totiž blokuje neobjevená scenérie a nemáte ani možnost zjistit, co je za zamčenými dveřmi. 

Je poslední případ Benedicta Foxe hrou pro každého? Rozhodně ne. Milovníci skákaček, zajímavých hádanek a hororové atmosféry si v tom rozhodně najdou to své. Hra je vizuálně krásná, má spoustu zajímavých nápadů, ale také háže hráčům spoustu zbytečných klacků pod nohy. Dohrát hru spolu s ragequity mi zabralo asi 16 hodin s celou odkrytou mapou i hádankami a sám jsem si to vlastně užil a vlastně doufám, že The Last Case of Benedict Fox nebylo posledním Benedictovým dobrodružstvím.