Recenze Star Wars: Zero Company - Tohle není ten XCOM, který hledáte

Když se řekne taktická strategie ze světa Star Wars, spoustě z nás se okamžitě rozzáří oči. Star Wars: Zero Company se na první pohled tváří přesně jako ten vysněný XCOM s blastery, u kterého propálíte desítky hodin. Navzdory tomuto lákavému očekávání ale titul balancuje spíše na velmi tenké linii mezi odlehčenou strategií a výpravnou příběhovkou. Pokud patříte mezi zaryté fanoušky univerza, rozhodně má smysl dát hře šanci už jen kvůli možnosti kochat se parádními kulisami rozmanitých planet a známých frakcí. Jestliže ale od podobného žánru vyžadujete především nekompromisní a uspokojivý taktický zážitek, možná byste měli před narukováním do téhle žoldácké skupiny raději dvakrát zvážit, zda je to hra opravdu pro vás.

Pokud jde o samotné taktické jádro, Star Wars: Zero Company stojí na překvapivě pevných nohou. Do každé mise si můžete vzít až čtyřčlennou četu, přičemž každý z hrdinů disponuje třemi akčními body na tah. Ty libovolně investujete do pohybu, střelby nebo využívání běžných schopností. Hra vás navíc chytře odměňuje za agresivnější přístup – přesné zásahy a specifické akce generují takzvané Advantage Points. Ty následně slouží jako platidlo pro spouštění speciálních schopností, jako jsou třeba střelba raket, ničivé údery zblízka nebo různé buffy spolubojovníků a debuffy nepřátel. Největší taktickou radost ale přináší hledání synergií napříč týmem. Když například váš Scoundrel označí nepřítele a naruší jeho obranu, odstřelovač může okamžitě navázat garantovaným kritickým zásahem. Tyto drobná a smrtící komba představují tu nejzábavnější část celé hratelnosti. 

Toto úvodní nadšení ale s postupem času začne vyprchávat. Zhruba před polovinou hry se vám sice odemkne možnost „multi-classování“, což slibuje bohatší možnosti postupu, ale v praxi to bohužel nestačí. Systém zkrátka nenabízí dostatečnou hloubku a variabilitu na to, aby dokázal udržet taktickou hratelnost svěží a motivující po celou délku třicetihodinové kampaně. Hra tak poměrně brzy narazí na svůj vlastní mechanický strop. Nehledě na to, že omezení na pouhé čtyři operátory v jedné misi začne kvůli designu hry brzy působit jako promarněná šance. Ve hře máte k dispozici celkem 12 unikátních tříd, jenže na rozdíl od zmíněného XCOMu vás titul prakticky nenutí sestavu průběžně obměňovat a složitě taktizovat před každou misí. Vzhledem k tomu, že si poměrně brzy odemknete i zmíněné „multi-classování“, velmi rychle si najdete jednu univerzální a extrémně silnou čtveřici. S tou pak bez větších problémů a nutnosti adaptace odehrajete drtivou většinu kampaně, zatímco zbytek vašeho bohatého arzenálu tříd a vojáků sedí nevyužitý na střídačce .

Abychom byli konkrétnější, hra nabízí celkem dvanáct unikátních tříd, které se dělí na osm standardních a čtyři takzvaně exotické. Zatímco u běžných rekrutů můžete volit z klasických archetypů jako je odolný Heavy, precizní ostřelovač nebo třeba podpůrný medik, ty exotické jsou pevně svázány s konkrétními příběhovými postavami. Do akce tak můžete nasadit třeba Jedi padawanku využívající Sílu nebo Mandaloriana s jetpackem. Tvorba operátora je přitom příjemně komplexní. Výbava se skládá ze 4 tříd zbraní, nezávislého pasivního talentu a primární specializace, ke které se navíc v průběhu hry odemkne ještě sekundární třída.

Celému zážitku ale podráží nohy zvolená obtížnost. Hra nabízí rovnou čtyři stupně obtížnosti – od čistě příběhové až po nekompromisní Expert –, ale pokud nehrajete rovnou na ty nejvyšší, Zero Company naprosto postrádá tu nepředvídatelnou brutalitu a napětí, kterými se proslavila série XCOM. Když vaší postavě klesne zdraví na nulu, nezemře, ale pouze utrží zranění. To pak můžete řešit buď placeným odpočinkem, který vyřadí operátora na celou misi, nebo sáhnete hlouběji do kapsy pro okamžitou léčbu v nádrži s bactou. K obávané trvalé smrti dochází až v momentě, kdy v boji padne už dvakrát zraněná postava. Reálně se tak o své svěřence vůbec nemusíte bát a mimo skriptovaný tutoriál pravděpodobně o nikoho nepřijdete. 

Tato absence skutečné výzvy má pak ještě jeden neblahý vedlejší efekt – dělá z celého systému verbování náhodně generovaných žoldáků poměrně zbytečnou mechaniku. Hlavní příběhové postavy, které se k vám přidávají v průběhu kampaně zcela zdarma, totiž spolehlivě pokryjí všechny dostupné herní třídy a navíc disponují mnohem silnějšími unikátními schopnostmi. 

Obsah a tempo bohužel trpí podobným neduhem jako samotná hratelnost. Vzhledem k tomu, že taktické možnosti brzy narazí na svůj strop, strávíte většinu kampaně vlastně jen rutinním opakováním těch samých postupů, což znatelně brzdí spád celého titulu. 

Tuto utahanou rutinu se naštěstí snaží rozbít pasáže mezi misemi, kdy se vracíte na svou domovskou základnu zvanou The Den. Tady se Zero Company od klasického 2D řezu z XCOMu příjemně odlišuje. Základna je totiž plně ve 3D a vy se po ní můžete se svou postavou volně procházet. Během průzkumu chodeb můžete za nasbírané kredity nakupovat a vylepšovat výbavu. Nečekejte sice žádné košaté stromy dovedností u jednotlivých zbraní, jde spíše o klasické nakupování silnějšího vybavení a pasivních bonusů pro vaši posádku, ale jako oživení to funguje dobře. Zde se můžete volně pohybovat, za nasbírané kredity vylepšovat výbavu a zbraně nebo utrácet surovinu intel za rychlé textové zakázky, které přinášejí různé odměny. Tím hlavním bodem programu na základně je ale budování vztahů a konverzace s jednotlivými členy posádky. Jako oddechový prostor to funguje, ale samotné tempo to nezachrání.

Největší hřebíček do rakve dynamiky hraní pak zatlouká samotná struktura misí a skladba nepřátel. Dobré dvě třetiny hlavní kampaně vás totiž titul nutí bojovat proti jedné a té samé frakci – armádě Infinite Coil. Kámen úrazu je v tom, že střety s nimi jsou zdaleka ty nejotravnější a nejzdlouhavější z celé hry. Není to tím, že by postrádali variabilitu nepřátel, problém tkví čistě v jejich úmorných bojových mechanikách. Frakce se spoléhá na řetězení „morových“ statusů a posilování přeživších vojáků po smrti jejich spolubojovníků. To v praxi každou bitvu neuvěřitelně natahuje. Namísto abyste se těšili na další taktickou výzvu, začnete dříve či později spíše otráveně protáčet panenky před každým střetem s nimi, protože už dopředu víte, že vás čeká jen další zdlouhavá přetahovaná.

Abych hře jen nekřivdil v repetitivnosti, musím pochválit samotný design nepřátel. Během kampaně narazíte hned na několik frakcí a  každá z nich vyžaduje odlišný taktický přístup. Na droidí síly Separatistů pochopitelně platí iontové zbraně, a pokud narazíte na štítem chráněné Droideky, je mnohem efektivnější shodit je útokem do propasti než zdlouhavě plýtvat poškozením na jejich štíty. Kriminální syndikáty a gangy se vás pro změnu budou snažit udolat především svými počty. Zdaleka nejkomplexnější je ovšem již zmíněná Infinite Coil. A pokud jde o samotné jednotky již proklínané Infinite Coil, narazíte v jejich řadách na opravdu vizuálně unikátní kousky, jako jsou obrovští Brutes nebo odolní Seers, jen je prostě škoda, že jejich likvidace kvůli zmíněnému neustálému posilování zabírá tak neúměrné množství času. 

Zero Company zaslouží pochvalu za rozmanitost samotných bojišť. Během kampaně navštívíte pestrou škálu planet, takže mapy jsou vizuálně velmi variabilní a je jich dostatek. Podíváte se například na zbrusu novou planetu Courtsilius, kde sídlí vůdkyně Infinite Coil. Hra vás vezme i na povědomá místa, jako je plynný obr Bespin, ovšem zhruba dvě dekády předtím, než se do vedení Oblačného města dostal Lando Calrissian. Výraznou atmosféru má také Umbara, takzvaný Stínový svět plný věčné tmy. Takže tato pestrost alespoň částečně kompenzuje rutinu samotných bitev.

Základní premisa zní vlastně skvěle. Hra vás uvrhne do role velitele (či velitelky) nejrůznějších mimozemských ras jménem Hawks, bývalého kapitána Republiky, kterého vyhodili poté, co se jedna z válečných misí šeredně zvrtla. Z popela své vojenské kariéry tak zakládá žoldáckou skupinu Zero company. Tu kromě zraněného klonovaného vojáka Tricka tvoří vaše togrutská zástupkyně Runa, starý přítel a bývalý boxer Kabbney Uppercut a pašerák Neesh. Sledovat tuhle nesourodou partu žoldáků, jak se snaží vydělat a přežít v posledních měsících zuřících Klonových válek, je lákavé plátno, které nabízí prostor pro zkoumání morální šedi a vývoj postav z obou stran konfliktu. Hra se o to sice snaží, ale možná nešlape na plyn tak odvážně, jak by mohla. 

Hlavní zápletka se točí kolem toho, že je Zero Company na mizině,což Hawks nezapomíná často připomínat, byť to samotný svět kolem vás vůbec nereflektuje. Kvůli dluhu u Huttů nakonec přijmete zakázku pro Republiku a vaším hlavním cílem se nestane nic jiného než právě zničení již proklínané armády Infinite Coil v čele s její vůdkyní, telepatkou Fathom. Je to vlastně takový ten klasický motiv, který do pozdní fáze Klonových válek celkem zapadá. Ruku na srdce ale musím přiznat jednu věc: pokud už máte z této konkrétní Star Wars éry zkonzumovány desítky hodin seriálů a dalšího obsahu, pravděpodobně vás příběh ničím zásadním nepřekvapí. Jde spíše o sázku na jistotu než o nějakou narativní revoluci.

Podobně jsou na tom i samotné postavy. Ty občas utrousí zajímavý názor na válku a žoldácké řemeslo a je třeba říct, že takhle přirozeně vtipné a zábavné dialogy se ve Star Wars moc často nevidí. Ale jinak se většinou drží osvědčených archetypů a motivů pomsty. Hlavní dějová linka tak může místy působit spíše jako kompilace nápadů, které se tak úplně nevešly do animovaných Klonových válek, proložená známými tvářemi z univerza. Hra si dává velkou práci s tím, aby budovala pocit napětí, ale pro ostřílené fanoušky světa Star Wars to bude spíše příjemná, i když lehce předvídatelná projížďka.

Když dojde na technický stav a optimalizaci, Star Wars: Zero Company na PC bohužel dost klopýtá. Hru jsem hrál na sestavě s RTX 4070 Super a 32 GB RAM na Ultra detaily se zapnutým DLSS v režimu Quality a aktivovanou Frame Generation. V rozlišení 1440p se při tomto nastavení snímková frekvence pohybovala od 60 do 100 fps v závislosti na náročnosti dané scény. Samotný výkon tedy není špatný, ale nevyhnete se hromadě nepříjemných technických neduhů. Běžně se stává, že postavy míří a dívají se úplně jiným směrem, než stojí nepřítel, po kterém zrovna úspěšně střílejí. Tento na první pohled úsměvný glitch spolehlivě zabíjí jakoukoliv imerzi během jinak docela pohledných taktických přestřelek. Hra navíc několikrát spadla, což mě vrátilo na začátek již rozjeté mise, a když už jste těsně před vítězstvím, tak vás to úplně nepotěší. K naprosté frustraci pak vedou zablokované tahy, kdy se hrdina po výstřelu zasekne ve smyčce animace a celá hra kvůli tomu kompletně zamrzne.

Tím absolutně největším proviněním vůči hratelnosti je ale zabugovaná kamera. Ta si dělá doslova, co chce, neustále zalézá do zdí nebo sloupů a zakrývá vám výhled na to nejdůležitější – následky vašich vlastních akcí. Ještě tragičtější je její neschopnost číst výškové rozdíly v úrovních. Místo aby plynule přeskočila na střechu k vaší postavě, zarazí se o fasádu budovy nebo nahodí naprosto nesmyslný úhel. S tím, jak se s postupem kampaně mapy komplikují a objevuje se na nich stále více lávek a vertikálních prvků, roste i frustrace z toho, že bojujete víc s ovládáním pohledu než se samotnou nepřátelskou frakcí.

Co se týče samotného vizuálu, hra sice nabízí atraktivní kulisy různorodých planet a relativně detailní modely, ale stylizace nakonec naráží na mantinely zmíněné optimalizace a technických chyb. I krásná 3D grafika totiž neobstojí, pokud není konzistentní a dobře odladěná. Hezké prostředí a pestrost světů zkrátka nedokážou plně zamaskovat fakt, že po technické stránce Zero Company působí, jako by potřebovala ještě pár měsíců ladění, aby všechny vizuální, zvukové a herní systémy táhly spolehlivě za jeden provaz.

Na tyto technické nedodělky doplácí i jinak důležitá audio stránka, jelikož v PC verzi se objevuje nepříjemný nešvar v podobě chybějících zvukových efektů, které se v zápalu boje prostě vůbec nespustí. Zvukový design by měl být u taktické hry pevnou součástí zážitku a o to víc zamrzí, když místo ikonického hvízdání blasterů a explozí dostanete zničehonic jen hluché prázdno. Velkou pochvalu naopak zaslouží soundtrack. Ten funguje na výbornou a perfektně hudebně podkresluje jak napínavé bojové sekvence, tak i ty klidnější momenty, kdy zrovna vedete dialogy s posádkou na základně.

Star Wars: Zero Company je ve výsledku titulem promarněných příležitostí. Na jedné straně nabízí fantastickou paletu rozmanitých planet a solidní taktické základy, které dokážou v prvních hodinách nadchnout. Na straně druhé ale celkový zážitek sráží do kolen zbytečně natahovaná kampaň, úmorná repetitivnost střetů a technický stav v čele s naprosto tragickou kamerou. Pokud jste oddanými fanoušky Star Wars a toužíte po nových kulisách z éry Klonových válek, pravděpodobně si tu své najdete a hru si navzdory jejím chybám užijete. Jestliže ale hledáte hlubokou, nemilosrdnou a odladěnou taktickou výzvu na úrovni XCOMu, bude pro vás lepší poohlédnout se protentokrát v jiné předaleké galaxii.