Slunce, seno a italské Dark Souls - recenze Enotria: The Last Song

Pokud máte rádi soulslike hry, asi už jste zvyklí na děsivé fantasy světy, kde vás obklopuje temnota a znetvořená monstra číhají za každým rohem. Dneska se podíváme na nový titul rozšiřující řady souls her, ale gotickou pochmurnost vyměníme za slunnou Itálii. Ujmeme se role loutky bez masky a vydáme se zničit ty, co z celého světa udělali jedno velké jeviště. Enotria s sebou přináší středomořský šarm, pořádnou dávku kreativity a zároveň zůstává věrná své drsné předloze. Je to ale dost na to, aby to nebyla jen další průměrná soulsovka?

Enotria: The Last Song je velmi obtížné akční RPG pro jednoho hráče zasazené do světa italského folkloru. Příběh se točí kolem prokletého scénáře Canovaccio, kvůli kterému je celý svět zastaven do jakési stáze. Každá živá bytost má svoji roli, masku a účel. Každá bytost až na nás - hlavního hrdinu bez masky a bez předem daného osudu. S mečem v ruce se tak vydáváme na dlouhou a složitou cestu porazit autory scénáře Canovaccio a zachránit svět od věčné stagnace.

Po vzoru klasických souls her se v Enotrii dočkáte velmi málo cutscén a historie světa vám není podávána lineárně. V hlavním příběhu dostanete jen strohé instrukce „dojdi někam a zabodni tamější věc” a to se opakuje pořád dokola, dokud většina obyvatel neokusila druhý konec vašeho propichovátka. Pokud vás zajímá, co se se zdejším světem stalo anebo kdo byl ten pán, kterého jste právě na 30. pokus konečně zabodli, musíte hledat sběratelské předměty, číst jejich popisky a odpovědi na vaše otázky si najít sami. Hlavní příběh samozřejmě obsahuje pár postav, které vám dodají lehký kontext. Ale velmi brzo zjistíte, že to shrnutí příběhu, které jsem vám před chvílí dala, je vlastně maximální hloubka, do jaké tento kontext zachází. Můžeme tedy říct, že hlavní příběh v téhle hře je, ale je tak plochý, že většinu hráčů nenadchne k extra detailnímu prozkoumávání světa a objevování jeho historie.

A přitom je sluncem zalitý svět Enotrie tak krásný! Artstyle je rozhodně jedna z nejsilnějších stránek tohoto titulu. Bohaté detaily a živé barvy vytváří skutečně malebnou atmosféru, kterou příjemně doplňuje hudba inspirovaná italskou tradiční kulturou spojená s ambientními zvuky prostředí. Hra nabízí tři hlavní lokace, které jsou obohaceny menšími samostatnými oblastmi. První velká lokace je krásné město inspirované Benátkami s architekturou podobnou 15. až 16. století, ve kterém se spousta různě vysokých střech příjemně využila k vertikálnímu level designu. Mapy Enotrie jsou celkem dost lineární. Vždy máte jednu hlavní cestu, kterou se musíte dát, ale vývojářům se povedlo přidat dostatek skrytých jeskyní a vedlejších uliček se dveřmi, které „jdou otevřít jen z druhé strany”, aby hra nabízela možnost objevování a působila dojmem polootevřeného světa.

Nerada to říkám, ale tohle je v podstatě veškerá bezchybná chvála, kterou můžu Enotria: The Last Song obdařit. Většina názorů hráčů hru odsuzuje hlavně za její technický stav, ale s tím jsem osobně neměla velký problém. Možná v tom má prsty ten fakt, že jsem hru hrála skoro měsíc po vydání, ale občasně propady snímků bylo to jediné, s čím jsem se setkala. I kdyby byly technické problémy opraveny patchem, můžeme být jen rádi, že už je vývojáři eliminovali.

To ovšem nemůžu říct o tutoriálu, který je bez pardonu hrozný. Během krátkého časového úseku na vás vyskáče hromada okýnem po okraj zaplněných textem ideálně s italskými pojmy. A i kdybyste se sebevíc snažili, zvlášť pokud nejste zkušený hráč soulsovek, tak si všechny ty psané informace prostě nezapamatujete. Když na vás neskáčou slohová okénka, pak jste prováděni jednotlivými obrazovkami a naváděni stylem „klikni tady a vyber tohle”, aniž by vám bylo vysvětleno, na co klikáte a co vybíráte. Hra vás prostě chce seznámit se VŠÍM během prvních patnácti minut, ale zároveň počítá s tím, že tohle a tamto už znáte z předchozích souls her. Výsledkem jsou akorát uspěchané hordy textu, který okamžitě zapomenete a následujících cca 20 hodin herní doby budete objevovat věci znovu.

Základními kameny soubojového systému jsou klasické lehké a těžké útoky, vykrytí úderu a úhybný úskok. Úskoky jsou zde tedy posunuty lehce na druhou kolej, protože perfektní vykrytí má šanci rozrušit postoj nepřítele, ale samozřejmě zde máme i staré známé léčivé flaštičky à la Estusy. Rádoby novinkou jsou takzvané Linie masky. Nejrůznější aktivní kouzla s dlouhými cooldowny, jež odpovídají síle dané schopnosti. Jelikož jdou lehké a těžké útoky kombinovat a na výběr máte z hromady odlišných linií masky, není nouze o to, že by hra nabízela malou variaci bojových stylů. K dalšímu oživení mechanik je zde systém masek fungujících jako loadouty. Kdykoliv během boje si můžete změnit masku, čímž se změní pasivní schopnosti či odolnosti. Je možná trochu zvláštní, že tak drobné úpravy jsou znázorněny kompletní obměnou oblečení, ale jednotlivé kostýmy jsou strašně cool, takže si nestěžuji.

Pěkné jsou dokonce i animace a údernost jednotlivých pohybů, ovšem jen do té doby, kdy se bavíme o vaší postavě. Vaši nepřátelé jsou vizuálně přinejlepším velmi neohrabaní. Dá se říct, že čím větší nepřítel, tím horší čitelnost jeho pohybů. Útočné animace se často sami od sebe přerušují a změny mezi jednotlivými typy útoků nejsou plynulé. Setkáte se zde s opožděnými ranami anebo dostanete zásah od útoku, co na vás zdánlivě nemohl dosáhnout. Pokud máte štěstí, tak svým zásahem přerušíte útok vašeho nepřítele, ale za boha jsem nemohla přijít na to, jaké pravidla se na tohle přerušování vztahují, a tak jsem polovinu času jen doufala, že to nějak trefím. Asi nemusím říkat, že pod pojmem soulslike soubojový systém si nepředstavím „snad teď můj útok udělá tu věc navíc, co občas dělá”...

Hlavně bossfighty jsou kvůli těmto důvodům velmi neohrabané a přinejmenším pro mne byly spíše zdrojem čisté frustrace než zábavných výzev. Designově jsou bossové samozřejmě krásní a jedineční, ale u běžných protivníků je variace pomálu. Není to tak, že by Enotria vyloženě nabízela málo typů nepřátel, ale rozhodně by jí neuškodilo, kdyby jich bylo o trochu víc.

Suma Sumárum soubojový systém Enotrie není vyloženě špatný, ale také není vyloženě dobrý. Z většiny setkání se silnějšími nepřáteli odejdete s fajn pocitem, ale být jenom fajn působí tak trochu jako promarněná příležitost. Ačkoliv takhle by se vlastně dala shrnout úplně celá hra. Je vidět, že za ní je spousta práce a nabízí pro hráče spoustu hodin zábavy, ale zároveň obsahuje nespočet skřípavých míst, které zvlášť znalce soulslike titulů pravděpodobně odradí. Mě samotnou ve výsledku nejvíc bavilo jenom probíhat vedlejší uličky sluncem zalitého městečka, hledat bonusové předměty a snažit se přijít na to, co se tu vlastně stalo. V tomhle aspektu je Enotria: The Last Song skvělou hrou, co vás určitě zabaví. Jen je škoda, že to tak jednoznačné není i v jejích dalších aspektech…