Ať už jste během své puberty chtěli nebo nechtěli alespoň jednou utéct z domova, jen málokdo měl ambice utéct rovnou z celého státu. A co víc, ze státu, který sužovala politická situace připomínající totalitarismus, v němž byl na každém kroku zkorumpovaný policista a přeběhnutí hranic znamenalo buď naprostou svobodu, nebo zbytek života v pracovním táboře. Přesně takovou ponurou situaci nastiňuje příběhová adventura Road 96, která vás sice vyšle na relativně uklidňující a z pohledu hráče nenáročnou cestu, ale rozhodně vás nenechá svými napjatými momenty vydechnout.

Už od prvních chvil je Road 96 poměrně unikátním titulem, který celý koncept „vaše postava je středem vesmíru“ obrací zcela naruby. Například tím, že ve hře vlastně ani hlavní postava není. V každé z epizod, které celý příběh blíže a blíže posouvají ke dni voleb coby velkému vyvrcholení, budete totiž hrát za jednoho z různě vygenerovaných puberťáků. Ty nikdy neuvidíte ani neuslyšíte a jejich osud závisí pouze na vás.

Podaří se jim uniknout přes hranice, skončí zatčeni, nebo snad ještě něco horšího? Ať už se stane cokoliv, epizoda zkrátka skončí, čas se posune dopředu a vy se vžijete do role další anonymní postavy, jejíž cíl je totožný. Jen to zase bude trochu jiné, protože budete začínat s jiným počtem peněz, energie a jinak daleko od hranic. Co se může a nemusí stát budou kromě vašeho rozhodování určovat také jisté osobnosti, které na svých cestách potkáte. Konkrétně je zde osm důležitých postav, které upřímně působí jako skuteční protagonisté příběhu, a právě s jejich pomocí a skrze menší dobrodružství, která s nimi zažijete, budete moci ovlivňovat celou situaci země Petria a rozhodovat, jak celá hra skončí.

Každý z těchto osmi lidí má svůj specifický pohled na celou politickou situaci a každý vás uvrtá do něčeho úplně jiného. Namyšlená celebrita Sonya Sanchez na vás bude neustále ječet a nutit vám propagandu místního v-podstatě-diktátora, malý génius Alex vyžaduje vaši pomoc při boji proti tyranii a se zlodějským duem Stanem a Mitchem si nejednou užijete šílenou jízdu na motorce nebo nějaký ten zločinecký akt. Až na jednu nebo dvě tyto postavy působí všichni poněkud přehnaně a skoro až bizarně, což je v kontrastu s poměrně vážným tématem, který se snaží hra vyprávět, občas docela zvláštní a ne úplně ideální. Většinou to ale funguje. Postavy mohou působit trochu ploše, protože každá má prostě svoji konkrétní osobnost, které se drží do konce hry. Ve finále jsou ale poměrně zábavní a rozhodně jednou z těch lepších částí hry.

Zde ovšem přichází velké ALE, které ještě více ovlivní, jestli si Road 96 ve finále užijete, nebo ne. Jednotlivá dobrodružství a takzvané scény, ke kterým se dostanete, neovlivňují jenom vaše rozhodnutí, ale také procedurální generování. Každý puberťák, se kterým hrajete, začíná svou cestu jinak a s někým jiným. Na konci většiny scén pak máte na výběr, jak se vydáte dál – můžete jít pěšky, stopnout auto, zavolat taxík nebo jet autobusem. To nadále ovlivňuje, s kým se potkáte, protože například Sonyu Sanchez s vlastní limuzínou asi v autobuse neuvidíte, přičemž hra pak vybere jednu z mnoha možných scén, které můžete prožít. Na první dohrání jich zažijete většinu a v porovnání s kamarádem akorát v jiném pořadí. Což ačkoli zní na papíře velmi dobře a vlastně to i funguje, tak mohou nastat momenty, kdy tempo příběhu opravdu trpí. Zároveň mohou také nastat momenty, u kterých si řeknete, že chování některých postav není úplně konzistentní. V mém případě jsem se několikrát viděl se zmíněným zlodějským duem Stanem a Mitchem, kteří mě jednou vzali pod svá křídla a ukázali mi krásu svobodného života. O několik hodin později jsem je potkal s jiným puberťákem a vůbec neměli problém mě okrást, ubližovat mi a ohrožovat mě jen tak pro nic za nic. Kdyby se tyto situace staly v opačném pořadí a moje jednání je dokázalo do budoucna trochu napravit, hned bych ze všeho měl lepší pocit. Takhle ale jejich vývoj, který v podstatě ani neměli, působil nekonzistentně, a dokonce i regresně.

Podobných momentů může nastat opravdu hodně a jednání některých postav může vypadat zvláštně. Ale zároveň se to může vysvětlit o několik hodin později. To už je spíše na náhodě a bohužel to nelze dopředu určit ani říct. K tomuhle se ještě váže poměrně zvláštní mechanika schopností. Těch je totiž ve hře šest a postupně je získáváte, ale z nějakého důvodu je jejich zisk permanentní. Přenesou se i k dalším puberťákům, kteří najednou všichni do jednoho s sebou nosí vládní identifikační kartu nebo umí hackovat. Opět to působí trochu zvláštně a mnohem zajímavější by bylo, kdyby takové schopnosti byly stejně generované při výběru nové postavy, jako jsou generované ty postavy samotné. Co víc, tyto schopnosti se vám přenáší i do dalšího hraní skrze New Game+, takže následující průchody hrou jsou o něco přímější.

Skoro u každé části hry se zkrátka najdou prvky, které nejsou ideální a vývojáři se to snažili nějak (a většinou dobře) vyvážit. Například budete muset přímo pohybem kamerou vybírat dialogové volby. Obzvlášť když sedíte v autě, tak celou jízdu strávíte koukáním na řidiče nebo spolujezdce a působí to komicky. To je ale zase vyváženo tím, že ve skoro každé scéně najdete poměrně unikátní minihru a nechybí například ladění rádia, hraní cestovních piškvorek, vzdušného hokeje, stání za barem nebo hraní na hudební nástroj.

Ve finále tak experimentování s příběhem a hratelností působí navzájem nesourodě, byť více než často zábavně, zajímavě a úctyhodně. Tohle je opravdu hra, kterou si na jedné straně můžete neskutečně užít a na druhé straně si lámat hlavu nad některými bizarními momenty a nápady, které do toho celku nějak úplně nesedí. Bohužel ještě o něco větší problém představuje technické zpracování hry, zejména pak grafika. Ta je naneštěstí i přes poměrně agresivní komiksovou stylizaci zcela evidentně zastaralá a nízkorozpočtová. A to i navzdory výjimečným momentům, kdy vypadá fakt pěkně. Textury jsou často nekvalitní, modely zejména sekundárních postav se opakují a animace působí nedodělaně a roboticky. Kvalita jednotlivých prostředí také přitom není kdo ví jak velká a korunku tomu nasazují hlavně momenty v autech nebo na motorce, kdy se před vámi zjevují stromy a kameny zničehonic jako houby na drogách.

Je to rozhodně škoda, protože to docela razantně kazí celou atmosféru, o níž se Road 96 byť převážně úspěšně snaží a která není ve videohrách tak častá. Pak je tu ale naštěstí dabing, který je ve většině případech dobrý. Ze židle vás nevytrhne a dokáže v některých momentech kolísat, ale osobnost jednotlivých postav jde krásně poznat a podle zvuku jde velmi jednoduše nastavit vaše chování. Naštěstí jeden aspekt, o kterém se nedá říct opravdu jediná negativní věc, je hudební doprovod. Ten je prostě dokonalý, není co víc k tomu říct. Nabízí hned několik žánrů a stylů, ale všechny se do hry hodí a opravdu je nemám problém poslouchat i na Spotify mimo hraní. Až tak dobrý ten soundtrack podle mého je.

Road 96 je tedy poměrně úctyhodným titulem, který neskrývá svůj politický komentář, nabízí unikátní atmosféru a snaží se experimentovat se zažitými herními prvky i vypravěčskými metodami obdobných her a adventur obecně. Ne vždy uspívá a ne vždy se mu daří – to říkám narovinu. Přesto se jedná o poměrně originální zážitek, který zkusil něco udělat nově a na ty občasné horší momenty nebudete vzpomínat tak moc a tak silně jako na těch spoustu pozitivních.