Existuje jenom málo studií, které si mohou dovolit ve svých hrách představit téměř libovolný koncept a zpracování, aniž by vás zároveň musely přesvědčovat o kvalitách. Ale české nezávislé Amanita Design je přesně takovým studiem. Potemnělé plošinovkové Creaks, legendární Machinarium či bizarní Happy Game je jen malý výčet titulů, které – stejně jako nyní recenzovaná point-and-click adventura Phonopolis – mají jednu věc společnou. A to fakt, že je od začátku do konce doprovází jedinečná a v některých ohledech až příjemně naivní hravost.

Hry od Amanity se vždy vyznačovaly unikátním audiovizuálem, který ovšem Phonopolis posuvá na novou úroveň. Celý 3D svět se skládá z ručně malovaného kartonu. Každá scéna tak působí jako doopravdy hmatatelné diorama. A navzdory tomu nabízí velké množství detailů a pohyblivých součástí. Už to vytváří na první pohled dost nezapomenutelný zážitek. 

V roli prachsprostého popeláře Felixe se díky nalezeným „hluchátkům“ vydáváme na dost nepravděpodobnou cestu skrze dystopický Phonopolis, jehož občané jsou ovládáni a podrobování místními tlampači. Premisa si zcela očividně už na první dobrou bere inspiraci z klasik jako 1984 od George Orwella nebo R.U.R. od Karla Čapka. Diktaturu však vyobrazuje s příměsí vtipu, absurdity a jisté dětskosti. Tuhle grotesku navíc doprovází notná dávka legračních animací a fyzické komedie. Po stránce vizuálu není poznámek – jde o naprosto perfektní práci napříč celým titulem a zcela upřímně klobouk dolů.

Příběh je pak vyprávěn přímo Felixem, který – pro Amanitu naprosto netradičně – dění kolem sebe komentuje normálním lidským jazykem. V aktuální chvíli to znamená anglicky, i přesto, že je český dabing přislíben do budoucna. Byť není dialogů ve hře vyloženě málo a hra obsahuje nějaké kecací části i cut-scény, hratelnost tu stále hraje prim; nečekejte tedy, že by vývojáři z Amanity opustili to, co umí dlouhodobě nejlépe. Což je dobře, protože od samotného příběhu nic extra nečekejte. Slouží jako skvělé odůvodnění kulis a situací, ale je velmi prostý, předvídatelný a zejména dlouho nevydrží. Celý Phonopolis totiž poměrně bez problémů dohrajete za přibližně tři hodiny.

Než se tak ovšem stane, čeká vás typická point-and-click hratelnost studia. Tedy spousta prvků a elementů, na něž můžete kliknout, prozkoumat je nebo za ně porůznu zatahat. Hra je rozdělena do jednotlivých kapitol, které vždy nabízí jednu konkrétní hádanku na vyřešení. Ať už půjde o sabotáž vozu, útěk z vězení nebo způsobování čiré pohromy u jednoho z domů; velké množství věcí působí interaktivně. A i kombinace, které nutně nevyužijete k postupu dál, na sebe častokrát vtipně reagují. Ne všechny hádanky mě bavily a u některých jsem buďto chvíli tápal, co přesně po mně hra chce, nebo jsem na jejich řešení musel přijít metodou pokus/omyl; to se ovšem dá omluvit s přihlédnutím na fakt, kolik jich hra nejen dávkuje, ale také jak různorodé jsou. Přesto jsem se většinu hry bavil a žasnul nad některými nápady a vtipnými situacemi.

Nejvíce tak upřímně zamrzí zmiňovaná herní doba. Hra jednoduše skončí v momentě, kdy se začne rozjíždět. Ačkoliv je pochopitelné, že se nedá něco takového jednoduše natahovat. Společně se skvělými zvuky a extrémně líbivým a různorodým soundtrackem, který mnohdy využívá nejen zvláštní elektronické tóny, ale i netradiční nástroje a pazvuky, a přesto si zachovává silné melodie, je Phonopolis úžasnou jednohubkou, na kterou nezapomenete.