Nejlepší RPG, jaké jsem kdy hrál: Baldur's Gate 3

Už od svého early accessu se pokouší Baldur’s Gate 3 nastínit těžce popsatelný sen téměř každého hráče. Ultimátní RPG, které svým obsáhlým příběhem nabídne smysluplná rozhodnutí reagující na činy s výpravným filmovým zážitkem.

Trvalo to přes tři roky, aby předběžný přístup vyústil v kombinaci a vyzobání toho nejlepšího, co za celé generace položily do žánru CRPG jiné tituly. Provázat herní systémy takovým způsobem, aby dovolovaly volnost je pomalu až matematicky nemožné – přesto to Larian nezastavilo.

Tihle blázni se po Divinity: Original Sin 2 rozhodli navázat na poslední Baldur’s Gate od BioWare, aby odvyprávěli cinematický příběh na chaotickém pískovišti s pravidly stolní hry s dlouholetou tradicí, aby překonali současné držitele pomyslného žezla králů RPG tím, že zabalí vše do uceleného balíčku jedné jediné hry.

Jo… tohle zní jako hra přesně pro mě. A troufnu si říct, že pokud máte jen trochu dobrodružnou duši… je tahle hra i pro vás. Tentokrát jsem si jistý. Po dlouhé době je tu totiž masivní hra, ve které jen slepě nenásledujete quest logy nebo nemáte možnost ovlivnit, co se v příběhu stane.

I když příběh má jasný začátek a konec, vše mezi je nepopsaná kniha čekající na váš unikátní průchod, který bude jen a jen váš, pokud při vás stojí alespoň špetka náhody.

Baldur’s Gate 3 je na první pohled typickou hrou žánru CRPG. Titul je postaven na pravidlech Dungeons & Dragons a liší se od jiných RPG svým důrazem na statistiky postav. Svět Faerûn je cirka 120 let po událostech druhého dílu uprostřed invaze mind flayerů, velmi nebezpečných stvoření, která ohrožují celý multivesmír Forgotten Realms.

Příběh můžete projít s předem vytvořenou postavou s pevným počátkem, nebo si vytvořit vlastní. Na výběr je z jedenácti ras, některé z nich se dělí na podrasy a následně rozhodnete o své třídě z 12 možných: rozhodujete se mezi čarodějem, druidem, paladinem, mnichem, bardem a dalšími typickými povoláními.

Pořádná kombinatorika začíná s uvědoměním, že třídy lze později mezi sebou mixovat. Můžete si tak klidně vzít něco třeba z čaroděje a jiné predispozice z barbara. Zvolit si lze i vzhled postavy, včetně všemožných barevných kombinací očí, vlasů či doplňků. Možností úprav není v editoru mnoho, ale naštěstí natolik, abyste si vytvořili neobyčejnou postavu, kterou budete sledovat dlouhé hodiny.

A že byste si jako zajatec Illithidů měli dát záležet, o tom není pochyb, tihle psychickou silou vybavení nepřátelé vám implantují skrz oko pulce, který se má postarat o transformaci na mind flayera. Než je však proces Ceremorfózy dokončen, naskytne se příležitost k útěku a tehdy se rozehrává boj o přežití.

Dost pravděpodobně si položíte, stejně jako já, hned několik otázek: existuje na pulce lék, jak je dostat z mozku? Kolik zbývá času do proměny? Mohu invazi mind flayerů nějak zastavit? O co jim vlastně jde a proč mě unesli? Záleží jen na vás, zda zastavíte hrozbu, která vyvstala na obzoru a také jak naložíte s tikající bombou ve vaší hlavě.

Protože světe div se, i když to hra implikuje, pokud nechcete, vůbec se tím zabývat nemusíte. Hra staví na svobodném rozhodování, a i když jej pohání hlavní příběhová linka nevyhnutelně dopředu, každý divák této recenze bude mít trochu jiný průchod hrou, než jsem měl já. Baldur’s Gate 3 si zakládá na komplexním větvení akcí, ve kterém přihlíží na vaše činy, rozhodnutí a schopnosti se špetkou náhody, která celý integrovaný systém Dungeons & Dragons dělá zábavnější.

Při konverzacích tak můžete házet kostkou a připočítat si výhodu, pokud se vaše postava v dané věci opravdu vyzná. Při průzkumu prostředí si často automaticky házíte kostkou na pozornost, hod kostkou vás doprovází i v případě otevírání truhel, odjištění pastí, průzkumu ukrytých předmětů anebo v některých případech i milostných scén. Důležité ale je, že integrace kostky zde není náhodou.

Stejně jako u klasického stolního dračáku, může rozhodnout dvacetistěnka o spoustě situacích, doplnění informací, které by vám jinak byli utajeny, anebo se postará i o naprosto vtipné kritické neúspěchy…

Pokud by vás štvala přílišná náhoda, v nastavení hry je možnost zapnout takzvanou karmickou kostku, která se ujistí, že když máte velkou smůlu v řadě za sebou, tak vám polepší další hody, abyste neměli neustálé kritické neúspěchy. Na druhou stranu, stejná výhoda se pak týká hodů kostkou i vašich nepřátel.

Třetí Baldur’s Gate vkládá do hráče velkou důvěru, že se bude snažit sám zkoumat systémy, které představuje. Pokud chcete být chladnokrevným zabijákem, který využívá veškerých příležitostí k dosažení větší síly? Není nic jednoduššího než všechny vedlejší postavy okrást či klidně i zmlátit. Můžete dokonce popravit zásadní postavy. Ano, i ty, na kterých hra de-facto staví celý svůj příběh, který se ovšem odstraněním postav nezastavuje.

Jedním švihem tak odstraníte ze hry desítky úmorné práce scenáristů, kteří na této postavě tvrdě pracovali a pečlivě připravovali její příběhové zasazení. Jak říkám, velká důvěra.

Cesta může být i opačná, kdy se snažíte spřátelit znesvářené strany a podle vaší snahy, a trochy štěstí, se vám většinou může povést vyřešit úkoly šílenými způsoby. Mapy jsou navrženy tak, že je na každém kousku co dělat a co zkoumat, a to ať už pojedete s jakoukoli postavou.

Milovníci stealthu mohou vždy přijít na techniku jakou si potajmu usnadnit velké souboje, nebo se jim kompletně vyhnout. Naopak nabušení barbaři mohou vše řešit silou a přemýšlet až později. V každém případě hra reaguje na vaše činy aktivně. A příběhové sekvence nejsou ani jednoduše předvídatelné, což dělá opravdu z voleb návykové situace, jaké mnoho RPG postrádá.

Vaše činy reflektuje dobrodružná parta, která se může dost rozrůst. Cestovat můžete celkově se 4 společníky, a to buď s těmi příběhovými, nebo v rámci režimu pro více hráčů i s těmi lidskými. Celou hru můžete odehrát v kooperaci a všechny systémy, včetně příběhových cutscén, s tím počítají.

Ať už online, nebo v režimu jednoho hráče, můžete dokonce jiné NPC zaměstnat spuštěním cutscény a jinou svou postavu odpojit ze skupiny a využít tuhle nepozornost NPC ve váš prospěch.

Můžete připravit a rozmístit výbušné barely po bitevním poli a nechat je explodovat. Nebo pomocí kouzla či silné postavy odmrštit postavy z vyvýšených prostor a zbavit se tak předvoje nepřátelských jednotek. Můžete také mluvit se zvířaty a pokud máte správné kouzlo nekromancie, můžete si promluvit i s mrtvolami, které vám mnohdy prozradí více informací o tom, co se jim stalo a možná vás přivedou i na správnou stopu vašeho úkolu. Někde je zavřená truhla, kterou nemůžete otevřít? Žádný problém, můžete si ji vzít s sebou. A pak ji třeba použít při nečekaném přepadení a mrštit ji namísto zbraně. Nepřístupný sejf plný zlata? Možná k němu existuje ukrytý klíč, který vypadne z knížky při jejím listování v knihovně.

U takto velké hry, která je protkaná desítkami systémů, si uvědomíte, jak velký kolos hrajete, až když se po cirka 80 hodinách dozvíte, že můžete léčivý lektvar třeba nepít, ale mrsknout ho o zem a ten vyléčí v partě více lidí.

Nebo třeba, že můžete aktivovat páky šípem na dálku? Jsou to právě tyhle věci, které jsme se jako hráči odvykli ve hrách vůbec vidět. Baldur’s Gate 3 k nim navíc nemá tutoriál a o to lepší pocit z experimentování dostanete, když na takové detaily sami přijdete.

Největší odměnou je, když začnete využívat svých schopností postav nejen pro boj, ale také k průzkumu – abyste se dostali skrz nebezpečné výpary, můžete použít několik možností: ohnivou koulí či zápalným šípem nechat plyn shořet, nějakým předmětem zatarasit ventilaci nebo se teleportovat naskrz pomocí zaklínadla, výpary lze i proběhnout, pokud má vaše postava dostatečné body v odolnosti. A příkladů bych našel víc, ale sami při svém průchodu přijdete na spoustu kombinací. Teď si představte, že tento příklad lze rozšířit na veškeré systémy hry.

Obecně platí, že pokud vás napadne zajímavá myšlenka, zda by něco mohlo fungovat… odpověď je, že většinou to funguje. Ať už šíleným úspěchem či kritickým selháním, budete se z výsledků bavit. A když hru přelstíte, tehdy zažijete vítězoslavný pocit.

Při takto velké hře je zároveň jisté, že nemůžete v jednom průběhu zažít všechno a určitě minete celou řadu situací. Leckdy i při plném zkoumání mapy budou postavy vykonávat jiné činnosti a můžete je přistihnout i mrtvé, když se k nim dostanete pozdě.

Nebo je dokonce svým přičiněním omylem poslat na smrt, či samozřejmě zachránit. Neexistuje totiž žádné správné řešení a excelentní průchod. Úkoly většinou nabízí značnou dávku etických, nebo morálních dilemat. Což je na první pohled frustrující, ale je to dobrá zpráva pro znovuhratelnost.

Diverzitu nabízených řešení dostanete i v přímých rozhovorech, které ovlivňují, opět, statistiky postavy. Záleží tedy na tom, jakou postavu si vyberete pro začátek dialogu, protože ji nemůžete v průběhu změnit.

A má to dobrý důvod, protože při výběru odpovědi většinou potřebujete ověřit, zda na to vlastnost postavy má dostatečnou úroveň. Za jakou rasu hrajete ovlivňuje, jak se k vám další postavy budou chovat a jakým způsobem budete problémy ve světě řešit. Můžete se pokusit lhát nebo někomu vyhrožovat, ale pokud na to nemáte dostatek bodů, nemusí se vám akce povést. Hra vám to i tak dovolí zkusit.

Ono záleží i na tom, co si o učiněných rozhodnutích myslí vaše parta. Na své cestě totiž můžete narazit na půlelfku kleričku Shadowheart, elfského upíra Astariona, lidského mága Galea, gythianki Lae’zel, čaroděje Wylla a tiefling barbarku Karlach. Každý z jmenovaných nabízí příběhový strom, ze kterého vám půjde mráz po zádech.

Nutno dodat, že se ve vaší partě mohou objevit dodatečné příběhové postavy, ať už dočasně, tak i na stálo. Občas dostanete možnost přizvat k sobě do party jedny z vedlejších postav, které na první pohled nevypadají, že se k vám mohou přidat. Ať už to bude druid Halsin nebo zlomyslná drowská paladinka Minthara, a objevit se dokonce mohou i společníci z předchozích dílů.

Všechny postavy mají vlastní motivaci proč s vámi jsou a můžete tak s nimi tvořit silné aliance, přátelství či dokonce navazovat romantické vztahy. Budou naznačovat, zda s vašimi rozhodnutími souhlasí, nebo ne. A mohou se také rozhodnout odejít, pokud se s vašimi názory dlouhodobě neshodnou.

Vyzdvihnout musím rozhodně osobní minulost Shadowheart nebo osud Astariona, obě příběhové sekvence jsou mimořádně skvěle napsané i zahrané a staly se pro mě největším napínavým zážitkem od začátku do konce.

Když nad tím přemýšlím, Baldur’s Gate 3 vlastně nemá hlavní a vedlejší úkoly. Všechny jsou hlavní. A jediné, na čem záleží, tak je, zda se je rozhodnete plnit, nebo ne. A když už se je rozhodnete splnit, dříve či později se neubráníte boji.

Zatímco explorace prostředím probíhá v reálném čase. Na pozadí engine hry neustále počítá „tahy“. Každá postava dle statistik může v daném tahu dělat určitý počet akcí či využít limitovaný počet schopností. Když začne souboj, tak se z reálného času přepne hra do tahového, taktičtějšího módu.

Tehdy postavy hází na inciativu a podle klasických stolních pravidel dojde k rozřazení, kdo kdy začíná kolo. Je nutno dodat, že ne každá postava ve vaší partě se musí účastnit boje. Jde tak partu rozdělit a předem rozmístit společníky na bojišti tak, abyste při začátku boje získali výhodu.

Využil jsem tak plíživých schopností Astariona. Zbývající členové party byli přepadeni gobliny, ale Astarion si naštěstí hodil na kryt tak dobře, že se nestal součástí boje. Mohl jsem tak s ním nepozorovaně, dokud mi štěstí přálo, potichu eliminovat jednotky, zatímco se všichni goblini bezhlavě vrhali na návnadu: tedy mě, Shadowheart a Lae’zel.

Tohohle jsem ale mohl docílit jen díky tomu, že jsem měl partu uzamčenou v tahovém režimu, zatímco pro Astariona se tahy odehrály v reálném čase. Nebyl jsem tím limitován na pohyb ani počet útoků. Tohle určité zneužití systémů je jádro, se kterým vývojáři počítají a vytváří zábavné scénáře, na které budete dlouho vzpomínat.

Do tahového režimu se můžete přepnout kdykoliv i mimo boj. To se hodí hlavně pro plánování či tichý průzkum, protože jinak se odehrávají akce nepřátel takovou rychlostí, že se jen těžko vyhnete prozrazení. Hra tak nabízí to nejlepší z obou světů: preciznost, kde je potřeba, a volný pohyb pro výpravnost.

Na klasickou obtížnost počítejte s tím, že skoro každý boj budete muset absolvovat vícekrát. Narazíte v průběhu hraní nejen na krátká nárazová přepadení, ale i na boje s obrovskými nepřáteli, při kterých je nutné opravdu důkladně zvážit každou akci.

Někdy je vhodný ústup do ústranní a využití výbušnin, speciálních šípů, magických svitků či posilovacích lektvarů. Každý z nepřátel má svou hodnotu zbroje a ta udává číslo, které musí vaše postava přehodit, aby mohla nepřítele vůbec zasáhnout. Právě kostka pak rozhoduje často o detailech, zda dojde k zásahu, či nikoliv. Zažijete jak oslňující momenty plných „přirozených dvacítek“, tak „kritických minutí“.

Bitevní pole většinou nabízí vertikalitu a specializované stavy: pokud jde o mokrou podlahu či louže, ty vedou velmi dobře výboje elektřiny a chrání před ohněm, olej je vysoce hořlavý, plynové opary pak ubírají životy každý tah a jsou extrémně těkavé při kontaktu s ohněm, na ledu mohou postavy uklouznout a kouř zase znemožňuje přímou viditelnost nepřátel na vás, ale zároveň vy vidíte hůře na ně. Tyto výhody a nevýhody, když se naučíte rozpoznávat, začnou hrát ve váš prospěch.

Osobně jsem byl fanouškem druhého Baldur’s Gate, který nebyl založen na takovém tahovém systému. Ale důrazně připomínám to slovo „byl“, protože je tento soubojový systém možná lehce táhlejší, ale také dost možná ten nejlepší, jaký jsem zažil.

Pokud v něčem Larian nastolil standard, pak je to právě ve svobodě, jakým se souboje mohou ubírat. Systém vás nevodí za ručičku a nechá vás brutálně prohrát pokaždé, kdy si myslíte, že máte navrch. A o to víc si budete vážit vítězství, kterých je s postupem příběhu čím dál náročnější dosáhnout. Nebo takhle: jak pro koho. Pro moji skupinu rozhodně.

Zapomeňte totiž na klasický vývoj postav. Nenajdete zde klasické stromy dovedností. Pouze odemykáte s každou úrovní různé aspekty nebo investujete do rozvoje bodů určených vaší třídou. Tu můžete mimochodem v průběhu hry za malou almužnu měnit, a to dokonce i u příběhových daných postav, máte tedy možnost skutečně mít družinu, se kterou si užijete hru tak, jak chcete nejvíce vy.

Liší se i způsob, jakým řešíte vybavení. Zatímco běžná RPG modifikují staty obrany nebo síly skrz výzbroj, v Baldur’s Gate 3 jsou pouze předměty, které propůjčují bonusy na hody kostkou.

O veškerou sílu útoku se starají čistě statistiky. Takže pokud máte barbara, je pravděpodobné, že větší sílu útoku zajistí pomocí dobré těžké zbraně než kuší a bránit se může použitím těžšího brnění. Zatímco můj mág ocenil lehké oblečení, které sice poskytuje méně ochrany před přímými útoky, ale za to dovolí bonusy ofenzivními magickými útoky a také dovoluje větší flexibilitu při plížení.

Předměty často propůjčují také kouzla či přímé akce, kterými lze i postavu neoplývající magií naučit čarovat. A samozřejmě se předměty stupňují v jejich raritě a bonusovými efekty. Doslova je možné částečně rozbít hru některými artefakty, které vám dají velkou výhodu nad nepřítelem. Bude to ale třeba, jelikož je vaše postava omezena na 12 úrovní.

Pokud se však rozhodnete využít sílu vašeho pulce, nevadí vám riskovat s tím, co nesete v hlavě, lze investovat body do speciálního stromu dovedností určených pouze mind flayerům.

Získáte tak opravdu mocné schopnosti, jak obstát proti nepřátelům. Illithid Powers totálně boří, záměrně, herní balanc, a to ve váš prospěch. Získáte mocné psionické schopnosti, nebo dokonce freecast, díky kterému nemusíte řešit spell sloty. Zda je rozhodnutí tyto schopnosti používat moudré, to je otázka vaší cesty.

Technologicky Larian spoléhá pouze na své vlastní nástroje, což je v dnešní době obdivuhodné, ale nikoliv nepochopitelné. S tolika provázanými systémy by bylo udržení stabilní snímkovací frekvence náročné i pro Unreal Engine nebo nejnovější verzi Unity.

Někdy se tedy vyplatí spolehnout se na vlastní kód. A Larian dobře vědí proč. Jejich engine kulminuje 20 let zkušeností se svým Divinity Engine, který celou dobu směroval k této volnosti. Baldur’s Gate 3 překonává Divinity: Original Sin 2 prakticky ve všem.

Přidává detailnější modely a novější renderer, který podporuje jak DirectX 11, tak Vulkan API. Díky tomu hra funguje obstojně i na slabších strojích. A tím obstojně, myslím, s udržitelnými 30 snímky. A i při menším rozlišení, jako má například Steam Deck, rozhodně nepřijdete úplně zkrátka. Byť, jak můžete vidět, to ještě nějakou optimalizaci snese.

Rozdíly mezi Vulkanem a DirectX 11 nejsou výrazné, pokud tedy nejste majitelé grafických karet Intel ARC. Ti by měli sáhnout rozhodně po Vulkanu, zatímco každý, kdo si chce hru vychutnat na větší detaily, obzvlášť třeba 1440p nebo 4K rozlišení, zase využije DirectX 11. Má sice více náhodných propadů snímků a stuttering v renderování prostředí, především ve třetím aktu, ale konzistentně nabízí lepší grafické efekty a stabilitu.

Zatímco první a druhý akt hry si drží svým výkonem relativně stabilní výsledky, jinak je tomu u třetího v samotném městě Baldur’s Gate, kde se připravte na náhodný stuttering, propady snímků či dokonce výrazné grafické glitche. Je jasné, že Larian na třetím aktu musí zapracovat. Je nutné však poznamenat, že mi osobně nepřišli tyto propady tak narušující jinak dobrý dojem z krásné grafiky.

Kde si obzvlášť Larian zaslouží velkou pochvalu, jsou scény s vašimi společníky, které umí být neskutečně epické.  Nejen díky skvělé souhře světel a stínů, ale také použitím akčních kamerových úhlů, které chytře zakrývají fakt, že to, co sledujete jsou stále cutscény nezávislého týmu, a Larian tak překročil hranici, která je pro mnoho studií nemyslitelná. Za dobrý dojem mohou i herecké výkony, díky kterým hltáte každý nový dostupný dialog.

Svou detailností v izometrickém pohledu podle mého názoru také překonává AAA tituly, jako je například poslední Diablo. Pláže jsou vymodelované do posledního kamínku. A obecně lokace nabízí spousty předmětů či rozházeného harampádí.

Projdete jak zalidněnými, tak opuštěnými městy. Čekají na vás kobky, krypty, bažiny, dostanete se do horských nebo písečných oblastí. Ať už se dostanete tam, kam dopadají paprsky slunce nebo hluboko pod zem – unikátní design lokací hýří krásnou paletou barev a nabízí detailní modely monster z velkého bestiáře.

V čem hra po celou dobu září a jak moc detailní umí být však neznamená, že neexistují žádné viditelné nedostatky. V průběhu hry jsem narazil na hromady nezačištěných animací. Postavy se mi náhodně zasekávaly do modelů nebo se propadávaly zemí. Horší umělá inteligence vaší party vás mnohdy donutí kroutit hlavou, když se nechá klidně vyhodit do povětří...

A někdy se také spustila evidentně jiná cutscéna, než by měla. Jak to, že evidentně? No, protože v ní najednou byla postava, která dávno zemřela…

Také si nelze měnit vzhled vaší postavy v průběhu hry. Kempový inventář je prakticky neexistující. Nemůžete vstoupit do inventáře společníků, kteří s vámi netvoří aktivní skupinu. V mapě nelze přepínat mezi „patry“ a tudíž často musíte zdlouhavě hledat cestu na správné místo.

Jenže tohle všechno, včetně výpočetně náročnějšího a neoptimalizovanějšího třetí aktu, stále lze považovat u tak velké hry jako přijatelnou daň za její celkový obsah, který je opravdu masivní. Plný mystických překvapení, záhad, zápletek, ale také hádanek.

Zlobit se na detaily je o to náročnější, když je technický stav téhle hry lepší než drtivá většina tříáčkových her vydaných za poslední dobu. Za dobrý pocit ze stavu může jistě i vyladěný první akt hry, který byl zároveň součástí předběžného přístupu, pomohl odchytat většinu velkých systémových chyb. Kde hra neztrácí tempo je i druhý akt, který svým zpracováním neskutečně překvapuje, především svým charismatickým antagonistou.

Hra je obrovská natolik, že neví, kdy skončit. Což potvrzuje problémovým třetím aktem, který působí zatím nedodělaně a unáhleně.

Myslím si, že pokud tady máme hru tak vysoké kvality, jakýkoliv vážný nedostatek prostě vyplyne napovrch snadněji. Je těžké přehlédnout fakt, že jakmile vstoupíte do ulic Baldur’s Gate, celý příběh změní zásadně tempo a bohužel ne pozitivně. Spousta úkolů se stává táhlejšími, některé střety repetitivními, a ačkoliv na vás čekají úžasné vyústění několika postav vaší party, je důležité zdůraznit, že pouze několika. A to samé platí o zbylých záporácích. Střet s nimi se nedá ani náznakem porovnat s koncem druhého aktu. Chybí tam vysvětlení. Chybí tam cutscény a chybí tam ten rozhodovací strom, který byl cítit po většinu hry.

Problém prostě je, když si začnete všímat přeskakujících a nesouvisejících dialogů postav. Některé reflektují budoucí události. Některé úkoly nelze ani dodělat, protože se správně nespustí, nebo nedokončí. Třetí akt je prošpikován šílenými chybami, které se mi jinak za celou dobu hraní nestaly. A jak s partou míříte ke konci, začnete si pokládat čím dál víc otázek, proč se dějí některé události – z ničeho nic, a tak chaoticky.

Ať už se stalo vývojářům při dokončování hry cokoliv, závěr hry se mi odměnil takovou hořkosladkou pachutí jinak dechberoucího a výborně zpracovaného dobrodružství.

Dlouho jsem přemýšlel, zda když budu komentovat neduhy třetího aktu, zda ze mě nemluví náhodou rozmazlenost. Však co chci, že jo? Můžu být rád, že tu mám jinak obsahem nabitou hru.

Naneštěstí z malého splínu vás vytáhne soundtrack, který pod taktovkou Borislava Slavova rozehrává orchestr plný bubnů, tradičních středověkých nástrojů, ale také moderního klavíru, který doprovází nejednu cutscénu s takovou grácií, při které vám vyvstane husí kůže.

Baldur’s Gate 3 je bezpochyby tím největším RPG, jaký jsem kdy měl možnost hrát a recenzovat. Nabízí příjemný zážitek s plno možnostmi rozhodování. A ačkoliv ne všechny rozhodnutí jsou reflektovány v samotném závěru hry, poslední 2 hodiny neovlivní jinak skvělé pocity z celkových 160. Alespoň u mě to tak je.

S bezprecedentní svobodou v soubojovém systému a exploraci, s plným obsahem bez mikrotransakcí, Baldur’s Gate 3 je autentickou adaptací Dungeons & Dragons jakou si lze zahrát, ať už sami, nebo s kamarády, velikost hry a hloubka světa může být pro nováčky v žánru složitá a možná ohromující, nicméně to jen prokazuje, že se jedná o úspěch, který nastolil nový standard moderních RPG, ať už se to ostatním vývojářům líbí, nebo ne. Standardy se rodí a zanikají každý den.

V této hře můžete strávit desítky hodin a neustále nacházet nové věci či případy, které jste neočekávali. A s přibývajícími opravami či dokonce slíbeným dodatečným obsahem prostřednictvím patchů lze jen doufat, že si třetí Baldur’s Gate udrží svou nominaci na hru roku nebo možná ještě více troufale, rovnou hru dekády.

A s přihlédnutím na fakt, jak nedopečené hry dostáváme od tří-áčkových produkcí v posledních letech, Baldur’s Gate 3 nám všem připomíná fakt, že vývojáři mohou důvěřovat hráči a prokazuje, že připravit výjimečný titul znamená riskantní tvrdou práci, která se v tomto případě vyplatila. Nejen díky tomu se stal Baldur’s Gate 3 novým standardem, který budou další RPG dědit po generace.