Japonská RPG jsou opravdu unikátní fenomén. Na jednu stranu jde o velmi úspěšné a odlišné tituly. Na stranu druhou o ně na Západě moc lidí nejeví zájem. Hráči mnohdy vidí JRPG jako jakési bizarní šíleně obrovské tituly se zastaralým soubojovým systémem. Ale to mnohdy popisuje jen určitou malou skupinu her tohoto žánru. Ano, sice tu máme série, které sčítají na desítky titulů, ale přesto dokáží přinést i v této době nové a jedinečné zážitky.

Pro příklad přitom vůbec nemusíme jít daleko: Final Fantasy VII Remake, Tales of Arise, NieR: Automata, Sakura Wars nebo dneska recenzované Xenoblade Chronicles 3. Tyhle tituly posouvají jak hratelnost, tak vyprávění příběhu na zcela novou úroveň. Poslední zmíněný projekt dokonce na takovou úroveň, že rozhodně můžeme s klidem na duši mluvit o kandidátu na hru roku.

Jako první musím odpovědět na otázku, která téměř vždy u těchto titulů padne: může si hru člověk zahrát, i když nehrál předchozí díly? Ano. Každý díl Xenoblade se odehrává v jiném časovém období, v trochu jiné části světa, a hlavně se mění protagonisté. Třetí díl sice do určité míry propojuje vše dohromady, ale zážitek si užijí i lidé sérií nepolíbení, protože jim bude vše krásně vysvětleno.

Fanoušci série budou samozřejmě více nadšeni, když se objeví reference na nějakou postavu nebo událost. Jde ovšem jen o přidanou hodnotu navíc, ne o nic, co by narušilo vyprávění příběhu nebo vytvářelo dějové mezery. I když máte nulové znalosti, tak pochopíte, kdo je záporák, jak svět funguje, co je cílem našich hrdinů, nebo co se v minulosti stalo.

Musíme obzvláště pochválit práci s jednotlivými postavami. Děj se točí kolem šestice protagonistů, což může znít poněkud komplikovaně, ale naštěstí hra do každého vměstnala určitý archetyp a stereotyp, takže hned na začátku bude jednoduché je odlišit. Eunie je léčitelská střelkyně, která kromě hezké tvářičky přináší i silný ženský aspekt. Lanz jakožto obránce poslouží nejen v boji, ale bude i psychickou oporou ostatním postavám, a například Taion bude ten otravný a namyšlený vědátor

Nejvíce prostoru je ale věnováno Noahovi a Mie. Každý pochází z jiné znepřátelené frakce a jsou vedoucími své družiny. Jenže Noah je spíše chladný vůdce, zatímco Mia je více empatická a o všem více přemýšlí. Což je možná i jeden z důvodů, proč není mistr meče jako Noah, ale Zephyr. Tato role by šla nejvíce popsat jako hbitá, obranářská a více založená na taktice. I když každý Zephyr má neskutečně stylové kruhy s břitvou.

Každopádně, během zhruba 60hodinového příběhu projde každá postava dostatečným vývojem, čemuž napomáhají i poměrně časté interakce v rámci družiny, ke kterým dochází i během vedlejších úkolů. Největší vliv ale na vzájemné soužití takto diverzifikované party mají Ouroborové. A ne, to jsem se doopravdy nepřepsal. Ouroborové jsou jacísi mechové, kteří vznikají dočasným propojením dvou jedinců. Ti spolu sdílejí všechny vzpomínky a myšlenky. A zde nastává i menší spoiler, později těchto forem dokáží jedinci dosáhnout i sami, což znatelně mění soubojový systém. Při tomto propojení dojde k vytvoření nových unikátních útoků, které reflektují jaké role momentálně postavy mají.

Jak ale tyto role a celý soubojový systém funguje? Pokud vám do teď přišlo, že příběh působí hekticky nebo rovnou celá hra, tak soubojový systém vám vypálí díru do hlavy. U RPG nebo v tomto případě spíše JRPG jsem se nesetkal s natolik komplikovaným, komplexním, ale přesto zábavným soubojovým systémem. Ten je za mě to nejlepší na celé hře a hlavní důvod, proč Xenoblade Chronicles 3 doporučit i lidem žánrem nepolíbenými, protože si ho zkrátka musí každý vyzkoušet.

Zprvu vám hra představí jen základní automatický útok, kdy máte kontrolu jen nad ovládáním pohybu postavy, zatímco ona útok provádí sama. Následně jsou představeny tři speciální útoky, které můžete používat, a následně jeden závěrečný, který je třeba nejdříve nabít. Každý útok má u sebe dodatečné popisky, které vám přiblíží ideální použití.

Některé útoky mají vyšší poškození, pokud jsou použity ze strany, zezadu, nebo když je nepřítel omráčen. Pak tu jsou útoky, které způsobují takzvaný Break. Pokud na tyto útoky navážete útokem, který způsobuje Topple a následně Daze, tak dočasně omráčíte nepřítele a budete způsobovat dodatečné poškození. Jenže na Daze se dá navázat ještě pomocí Burstu či v opačném případě Launchem a Smashem. Ano, zní to komplikovaně, ale během chvíle pochopíte kdy se vyplatí jaký útok použít. Jenže téměř nikdy nebude mít vaše postava všechny druhy těchto útoků. Proto musíte rozdávat rozkazy ostatním postavám, jak propojovat útoky, případně přímo vzít jejich ovládání do svých rukou a útok vyvolat sami.

Nejdříve začínáte jen se třemi postavami a základními útoky, abyste měli čas všechno pevně uchopit a naučit se využívat. Později se počet postav zvýší na šest s tím, že po několika hodinách přijde hra s dalšími mechanikami. A takto vás postupně bude neustále učit nové a nové taktiky, útoky a jejich propojování až téměř do konce hry. Jenže nové útoky a taktiky nejsou to jediné, co hra přináší. Je toho mnohem více.

Do tohoto všeho hra přináší ještě Arty neboli již avizované speciální útoky. Jenže jakmile vaše postava docílí maximální úrovně své třídy, tak ji můžete vybrat novou. Změní se jí všechny speciální útoky, ale jeden speciální útok (Art) se přenese. Dohromady tak budete moci mít až osm speciálních útoků, které podle pozice můžete i mezi sebou kombinovat. Takto můžete kombinovat i jednotlivé a už nakombinované útoky ostatních postav s těmi vašimi ve speciálním režimu Řetězových útoků, kdy se zpomalí čas a vy můžete vše v klidu naplánovat.

Jakmile se tohle vše propojí, tak zde máme komplexní systém, kdy každá postava může ovládat až šest různých tříd, desítky Artů, šílených kombinací a tak dále. Jenže titul před vás všechno předkládá v tak dobře nastaveném tempu, že máte čas všechno pochopit. Po pár hodinách tak budete pozicovat vaše postavy, dávat jim rozkazy, vytvářet propojené útoky, a ještě se měnit na Ourobory. Zprvu jsem byl z tohoto systému velmi vyděšen, ale tak příjemně mi padnul do ruky, že bych uvítal, kdyby více her nabízelo podobný zážitek.

Tento zážitek ovšem není bezchybný. Nejvíce vás na začátku bude brzdit snaha se ve všem zorientovat, minimálně v uživatelském rozhraní. Během souboje na vás svítí hned několik ukazatelů útoků, statistik a případných rozkazů. O to horší je najít v následném menu inventář, vylepšení atributů nebo změnu třídy. To vše si hlavně musíte vynásobit šesti, protože pro každou postavu budete vše nastavovat ručně. Někdy se tedy boj nekoná na bojišti, ale ve všech možných podnabídkách.

Druhou větší vadou na kráse je sběr surovin. Jako v ostatních RPG titulech máte lokace, které jsou bohaté na konkrétní surovinu. Například kamení nenajdete uprostřed vody. Jenže hra nefunguje na bázi, že v dáli vidíte jasně rudou květinu, přijdete k ní a získáte onu kytku. Místo toho v lokacích vidíte spoustu bílo-fialových teček symbolizující jeden z mnoha předmětů. O jaký předmět jde, zjistíte až po jeho sebrání. Pokud si chcete uvařit jídlo na posílení obrany a chybí vám konkrétní houba, tak hodně štěstí s hledáním.

Nebýt těchto poměrně zastaralých problémů, tak by Xenoblade Chronicles 3 bylo téměř dokonalým JRPG. Příběh se spoustou dobře zrežírovaných ukázek krásně plyne a soubojový systém přináší natolik unikátní zážitek, že hru nebudete chtít odložit. Jenže z výše zmíněnými chybami můžu hru za tým INDIANa doporučit na 9 bodů z 10. Jde o opravdu vysokou míru doporučení a hra si tohle hodnocení rozhodně zaslouží. Jen mě tak trochu mrzí, že nedokázala přinést další prvky originality, například do sběru surovin.