Do nového Dooma zbývá už jen pár měsíců, ale pokud jste už krapet nedočkaví, můžete se na Mars podívat už teď. Místo hromady démonů se tu ale budete potýkat hlavně s halucinacemi a vlastní příčetností. Čeká nás hluboká cesta do podvědomí našeho hrdiny, který tu původně měl jen zalévat kytky a kalibrovat panely. To ale nepočítal s tím, že se stane hlavním hrdinou další hororovky na motiv Lovecraftových příběhů.

Takových tu už pár bylo, ať už nedávné The Sinking City, Call of Cthulhu nebo například Conarium. Musím se přiznat, že ani jednu ze zmíněných jsem přes veškerou snahu nebyl schopen dohrát, a to i přesto, že jsem se považoval za fanouška Lovecraftových příběhů. Bohužel tyto hry pokaždé trpěly několika vadami a já postupně začal být vůči hrám se spícími pradávnými, na které jen pohledět stačí a okamžité šílenství vám mysl zamlží, poněkud skeptický. Upřímně, už mi tohle všechno leze krkem a Moons of Madness je jen další hra na mém seznamu hororovek na motiv, jinak skvělých, Lovecraftových příběhů.

Každodenní rutina

Chopíme se role Shana Neweharta, inženýra na výzkumné stanici zabývající se biologickým výzkumem na Marsu. Hlavní hrdina se probouzí z děsivě živé, chapadlovité noční můry a tím začíná jeho každodenní rutina, která zabere zhruba první čtvrtinu hry. Ano herní doba je něco kolem sedmi hodin, tudíž bych čekal, že rozjezd bude krapet svižnější a ne, že budu dvě hodiny kalibrovat nějaké solární panely.

Po úspěšně odvedené práci se můžete vrátit zpátky na základnu, avšak něco tu začíná zavánět Lovecraftem. Po krátkém budování napětí se vám v plné parádě představí... tohle. (nutno pustit si video). Ano jak můžete vidět, je to strašlivá nestvůra jak vystřižená ze Stranger Things. Užijte si ten pohled, je to totiž naposled co toto velmi děsivé stvoření z hlubin vesmíru vidíte, tedy později se ještě sem tam někde mihne ale nic víc. Bossfight, nebo spíš něco na ten způsob vás tu čeká, to ano. Ale nikoliv s touto kreaturou. Místo ní se s páčidlem a injekčním vstřikovačem postavíte ne tak úplně děsivé, ale zato velmi ošklivé kolegyni, která v jaké si mušli na vás bude neustále skákat a svými predátorskými tesáky zabíjet pořád a pořád dokola, dokaď konečně netipnete to správné tlačítko myši, které musíte zmáčknout abyste odrazili její zákeřný útok.

Chapadla sem, chapadla tam

Možná bych ale ještě probral to dobré, co Moons of Madness nabízí. Co vás pravděpodobně trkne do nosu jako první je grafické zpracování, které je především na povrchu Marsu velmi působivé. Jen škoda, že nejvíce času strávíte hlavně ve výzkumných laboratořích a na samotný povrch Marsu se podíváte jen zřídka.

Atmosféra hry je znepokojivá už od počátku a vy budete nejspíš pořádně napjatí, kdy se něco přihodí. Všudypřítomná chapadla vám budou neustále připomínat, že hrajete lovecrafťáckou hru, ale okultistická atmosféra dýchá nejvíce z pasáží odehrávajících se převážně v hlavě hlavního protagonisty. Ty nás přenesou na různá místa z minulosti hlavního hrdiny. Ve hře se převážně chodí, něco se hledá nebo luští nějaký puzzle. S tím vám většinou bude pomáhat váš největší pomocník, což je jakýsi skener na vašem zápěstí, s nimž si můžete otevřít dveře na dálku, zjistit potřebné informace, odpalovat podivné vesmírné květiny nebo manipulovat s kamerami.

Aspoň, že ten Lovecraft

Všechno to ale jen chabě obohacuje velmi nudný a lineární průchod hrou. Dalo by se říct, že na vás každou chvíli něco nového vyskočí, ať už nějaká otřesná úniková pasáž nebo o nic méně otřesná stealth pasáž. V celku je ale hra jen prachobyčejný walking simulátor doplněný těmito prvky, které se za hru objeví jen jednou, a ještě k tomu jsou velmi špatně nadesignované. Aspoň, že ti fanoušci Lovecrafta by úplně zklamání být nemuseli. Občas musíte najít pár symbolů, poskládat nějaký puzzel, nebo jen přenášet fialové kuličky. Tak jako tak jsou tyto pasáže asi to nejzajímavější z celé hry.

Za celou dobu potkáte jen minimum postav, většina z nich k vám promlouvá přes vysílačku a řeknou vám maximálně něco málo k tomu, co byste v danou chvíli měli dělat. Co se ale týče příběhu, k úplnému pochopení je nejlepší číst si různé útržky, zápisky, e-maily v počítačích a podobně, protože vám toho hra sama o sobě moc neřekne. Když to tedy shrnu tak to nejlepší, co Moons of Madness může nabídnout, tak je chvílemi znepokojivá atmosféra, pár neúplně špatných puzzlů, spoustu nudných mechanizmů, tuctový gameplay a nezáživný příběh. S politováním uděluji hře pět bodů z deseti.