Hudba mění naše vnímání světa. Se správným soundtrackem v uších je z vás nezničitelný vládce světa, pták prolétající nad městem nebo kámen padající do hlubin beznaděje. Občas začne hrát píseň a vy se na moment vrátíte do minulosti, když vám ten samý song hrál z repráků, zatímco jste na parkovišti chlastali Boženu se svými chábry. Možná vám ukápne i slza.

Právě o takové hudbě je Mixtape. Je o soundtracku, který vás provází životem. Je o mládí. Zároveň je o jeho neodvratitelném konci.

KRÁSNÁ DOBA PŘED SPOTIFY

Mixtape je coming-of-age příběh tří přátel – Rockfordové, Slatera a Cassandry. Zachycuje jejich poslední společný den, než se cesty přátel po konci střední školy rozdělí. Rockfordová totiž odlétá do New Yorku, aby se přiblížila svému snu stát se hudební kurátorkou. Je totiž blázen do hudby. Vždycky ví, co za song pustit v jakékoliv situaci. Má ready playlist i na tuto poslední velkou noc. A právě ten budeme hrát.

Hra se skládá z více než dvaceti licencovaných písní několika žánrů. Převažuje alt-rock a punk, ale dojde i na klasickou hudbu nebo heavy metal. Jde o skvěle vybraný mix devadesátkové a osmdesátkové hudby a čekají nás i velmi slavní interpreti jako Joy Division, The Cure nebo Iggy Pop. Ale tvůrci z Beethoven & Dinosaur nejsou žádní pozéři, spíše než velké hity vybrali opomíjené a nedoceněné bangery.

Příběh hry je vyprávěný nelineárně. S Rockfordovou prozkoumáváte pokoje hlavní trojice, ve kterých vzpomínáte na společné zážitky. Někdy jde jen o dialog, ale jindy se hra přesune přímo do probírané události za doprovodu adekvátní písně. V takovém případě může dojít i ke změně art designu – hra se na chvíli stane černobílou, změní se úhel kamery nebo i rozměr, ve kterém se hraje. Každá písnička představí nový způsob hratelnosti. V jeden moment do rytmu máváte hlavou v autě a o pár minut později při milostné scéně ovládáte jazyky líbajících se teenagerů. Tímto způsobem jednak postupně objevujete historii jednoho velkého přátelství, ale hlavně prožíváte hudbu. A v momentě, co hraje, jdou nějaká pravidla reality stranou. Zažijete tak adrenalinový útěk před policajty za doprovodu Rainbow nebo necháte vybouchnout půlku města, zatímco vám naštvaně hrají Smashing Pumpkins. V klidnějších částech si pak třeba jen poletujete a meditujete.

Hratelnostně jde o velmi pestrou hru. I když se občas nápady opakují, vždy se najde aspoň malý detail, který danou pasáž odliší. Jen zřídka se během 4hodinové kampaně stane to, že hra sklouzne do walking simulátoru s méně výrazným hudebním podkresem. A bohužel s tím, jak se hra neustále proměňuje, občas tápete, co po vás vlastně chce.

Nejvíce mi vadil průzkum lokací. Vždy, když vás hra hodí zpátky do mládežnických pokojů, tak to utlumí rozjeté tempo hry. Navíc prozkoumáváte jen pár metrů čtverečních jednotvárného prostředí. Dialogy, které přitom posloucháte, jsou sice napsané přirozeně a vtipně, ale stejně to působí, jakoby se hra na chvíli prudce zastavila a rychle hledáte moment, kdy začne další song.

Jinými slovy – když hraje hudba, tak je Mixtape úžasný zážitek, který vás dostane do transu. Když nehraje, tak je spíše průměrný. Naštěstí hudba hraje fakt často. Právě kombinace skvěle vybrané hudby a dobře napsaného scénáře dělá ze hry silný zážitek, na jehož konci budete brečet.

Ačkoliv Mixtape pracuje s mnohokrát viděnými tropy, činí tak s mistrovským umem. Ví přesně, za které nitky v hráči zatahat, aby v něm vzbudila emocionální odezvu. Jednotlivé události v životě hlavních postav se sice zdají vágní, kolikrát jde prostě jen o felení v náhodný den, ale jsou procítěné. Postavami i hráčem, který cítí radost z přátelství, ale zároveň stesk z plynoucího času.

Ani moc nevadí, že zápletka jako taková není vůbec originální; táhnou to postavy. Ústřední trojice je výborně napsaná, rychle pochopíme jejich osobnosti a díky dialogům, které si vyměňují, přirostou k srdci. K tomu napomáhají i skvělé a místy velmi emotivní výkony dabérů.

Nejsilnější zážitek pro vás hra bude mít, pokud i vy jste zažili ten konec střední školy, kde si o sobě myslíte, že už jste dospělí. Jestli jste bydleli na maloměstě, kde každý zná každého a vaším největším problémem bylo sehnat alkohol, aby si toho nevšimli rodiče. Tuhle nostalgii Mixtape trefuje na výbornou. Když se pak při hraní hry přistihnete u breku, tak nejen kvůli unikajícímu mládí Rockfordové, Slatera a Cassandry, ale i kvůli svému ztracenému mládí.

NA POSLECH I NA POHLED

Příběh a hudbu umocňuje i art design hry. Pastelové barvy a zasazení do devadesátek podtrhuje pocity nostalgie. Modely postav si získají pozornost na první pohled a jsou velmi charismatické, i když v obličeji až moc podobné.

Mixtape se snaží evokovat stop-motion animace, tedy podobný styl jaký známe například z animáků Spider-verse. Ale to úplně nefunguje. Čím je hra pomalejší, tedy mimo akční scény, tím je trhanější a spíše to rozptyluje. Lip-sync často nesedí a může se vám z toho stylu udělat trochu blivno. A jelikož v těch akčních scénách je animace prakticky plynulá, tak úplně nevidím nic, co by tato trhaná animace přidávala. Příležitostně se mi při změně scény také na poslední chvíli donahrávaly textury. I přes tyto výhrady je ale Mixtape krásná hra, jejíž grafika vyniká hlavně v oslňujících exteriérech. Paprsky světla pronikající skrze stromy a dopadající na váš skate, zatímco do sluchátek hrajou kytary… kvůli takovým momentům hrajeme videohry. Protože i když jsou v životě změny nevyhnutelné a čas neúprosně utíká dál, díky uměleckým dílům, jako je Mixtape, si vždycky můžeme připomenout zmizelou krásu.