Návrat do moskevského podzemí hráči vyhlížejí už téměř 6 let. Možná déle, s přihlédnutím na fakt, že se Metro Exodus v tom metru zase tak moc neodehrávalo. To však mění nová hra, která nám unikátní atmosféru série ukáže jako nikdy předtím. Už dříve vyšly tituly, které nám daly najevo, že není radno na zážitky pro virtuální realitu koukat skrz prsty. A Metro Awakening je dalším takovým. Tohle dobrodružství by měl zkrátka zažít každý fanoušek světa od Glukhovského.

A ano, stále jde o jeho svět. Ačkoliv si vizuálně hra přebírá styl ze slavné herní série od tvůrců z 4A Games, i přesto, že ji má na svědomí studio Vertigo Games, na scénáři se i nyní aktivně podílel původní tvůrce knižní ságy Dmitry Glukhovsky. Jedná se tak o plně kanonickou součást herní série. Ta je ovšem zasazená před událostmi vůbec první hry. Arťom ještě se svým životem nedělá nic kloudného, a tak se vžíváme do role Serdara. Pragmatického doktora ze stanice Poljanka, kterého nejspíš budete znát pod jeho pozdějším jménem Chán. Ten v sérii i Arťomově pozdějším příběhu hraje klíčovou roli; a pokud si vzpomenete, vždy kolem něho panovala taková tajemná aura i minulost. Minulost, kterou se Metro Awakening pokouší ukázat.

Jak už to tak v téhle verzi moskevského podzemí bývá, zdaleka ne všechno jde podle plánů. Poklidný život v Poljance přeruší náhlý útok nosalidí, kteří zajistí, že Serdarův nový domov už moc dlouho existovat nebude. Je to však tenhle útok, který uvede do pohybu celý příběh Chána a jeho postupné pochopení i soužití s metrem tak, jak jsme ho mohli zažít v předchozích hrách. Metro Awakening tedy rozhodně vypráví výrazně komornější, osobnější i uzavřenější příběh, který se nějaké širší záchrany, osvobození, budoucnosti nebo politiky metra a povrchu v podstatě nijak nedotýká. Místo toho máme za cíl Chána poznat z úhlu, z jakého jsme ho ještě neviděli – jako starostlivého manžela i milujícího otce – a zjistit, co všechno vedlo k jeho transformaci v toho záhadného flegmatika.

K tomu se hra postupně dostane jakýmisi dvěma směry vypravování; a zatímco v první polovině působí titul jako akční adventura z prostředí metra, druhá polovina na vás vytasí horor a děsy, které se v jeho temnotách skrývají. Tenhle přechod nicméně v průběhu hraní působí poněkud nárazově a zvláštně. Jakmile si totiž na ten jeden zvyknete, hra otočí list a postaví před vás zcela jiné koncepty, tempo i směřování příběhu, na které vás tak docela nepřipravila. Je to škoda, protože ačkoliv se mi obě poloviny samostatně líbily, byl bych rád, kdyby se hra spíše držela jenom jednoho stylu příběhu. Nebo když už, dala hráči více času ten přechod rozdýchat, aby působil přirozeněji. Vyměnit velmi přízemní a lidský příběh za hororový spektákl s duchy vytváří jistou dualitu, kterou Metro Awakening zkrátka neuchopuje úplně nejpevněji.

To se především odráží na vašem (potažmo Serdarově) vztahu s dalšími postavami, se kterými buďto nebudete trávit dostatečný čas na vytvoření nějakého pouta, nebo kolem všeho toho nadpřirozena nebude jejich role působit dostatečně zajímavě. Což je evidentní i s přihlédnutím na fakt, že většina dialogů proběhne přes vysílačku. Je to ohromná škoda, protože po stránce dialogů i některých postav vytváří hra vynikající atmosféru, která ukazuje tak potřebný jiný úhel pohledu od Arťomova putování.

Ten „jiný úhel pohledu“ je ale samozřejmě nejvíce znatelný v kontextu toho, že jde o titul pro virtuální realitu. A ačkoliv nerad používám klišovitá a marketingová slova „tady nehrajete za Chána, tady jste Chán“, pro Metro Awakening to vlastně platí. Ať už si Serdar říká příběhově co chce, prostředí metra fakt nabírá jiný rozměr, když musíte vy sami mířit, vy sami nabíjet věčně vybitou a sotva svítící baterku, otevírat dveře, hledat drahocenné náboje nebo se skrývat ve tmě a pozorovat nepřátele kvůli nejvhodnější chvíli pro proplížení se kolem. Tohle platí pro většinu dobrých VR her a Metro Awakening není výjimka. Takže i v tomto případě dopadl přesun do prostředí virtuální reality zcela upřímně na výbornou. Všechny klíčové mechaniky jsou přeneseny bravurně, ovládání je takřka bezproblémové a úroveň interaktivity především s vaší výbavou je tak akorát velká, abyste ze všeho měli dobrý pocit. Metro je sice převážně statické a na fyzikální hrátky zapomeňte, ale hra to upřímně ani nepotřebuje.

Ať už totiž budete v přestřelkách freneticky řešit přebíjení zbraně, v tmavých tunelech s pavouky ještě frenetičtěji nabíjet svítilnu a při souboji s mutanty mít ze stresu stažené půlky, bude hra naprosto vynikat a nabídne něco zcela výjimečného. O to více, protože takové momenty přicházejí celkem náhle a zdaleka ne tak často jako u předchozích dílů. Pomalé tempo postupného procházení temnými koridory metra a neustálého vyčkávání, kdy se za rohem něco semele, tu je denním chlebem. V tomto ohledu tak Metro Awakening o něco více sází na adventurní a příběhové prvky; ze stejného důvodu však stejnou měrou vymizelo i těch pár nadstavbových, které můžeme ze série znát. Jmenovitě tedy vylepšování zbraní a nutnost dokupovat munici a řešit jakoukoliv formu měny.

To mě rozhodně zklamalo, protože se vytratil takový ten velmi jemný survival RPG element, který, vzhledem k tomu, jak moc hra dbá na možnost detailněji prozkoumávat různé skříňky a bedny, mi tu v průběhu hraní prostě chyběl. I navzdory změně tempa v polovině příběhu se tak hratelnostně velmi rychle hra usadí do zajetých kolejí. Pun intended. Někam přijdete, nějak to prošmejdíte a vlezete do další místnosti. Tam jsou možná monstra, která postřílíte, nebo skupina lidí, které můžete buďto také postřílet, nebo se skrz ně proplížit. Potom se budete trápit uprostřed pole radiace a následně dost možná dojdete k drožce, kterou ručním generátorem nastarujete a nejspíš ji budete muset při jízdě bránit proti hordám nosalidí. Tohle je víceméně to, co hra v takřka totožném sledu opakuje těch zhruba osm hodin, co trvá její dohrání. A ještě více je to vidět v kombinaci s faktem, že ve druhé polovině hry navštívíte ty samé lokace z první poloviny znovu.

Na jednu stranu to zní dost omezeně; pravdou je, že pokud bych někde hledal nedostatky, je to přesně tady. Na druhou stranu ale nemohu říct, že bych se během hraní v jakémkoliv bodě nudil. Nikdy mi na mysl nepřišlo otrávení nebo pochybení nad zábavností hry. A za to mohla prostě ta kombinace příběhu, robustní hratelnosti i obecného audiovizuálu včetně té atmosféry.

Hrál jsem konkrétně PC verzi a musím říct, že mě grafika hned několikrát dostala. Jo, má taky nedostatky – přece jenom je to VR hra. Modely postav nejsou nejlepší, některé textury jsou celkem hrozné a i s RTX 4080 nemohu říct, že bych neměl s optimalizací problémy. Naopak jsem musel nastavení grafiky dost snižovat, abych si užil konzistentního výkonu. Takže to se na celkové grafice podepsalo. Většinu času ale budete trávit spíše ve tmě a na ohromující detaily tu jednoduše řečeno prostě není prostor. Když už ale došlo na nějaké osvětlenější scény, nemohu říct, že bych byl z grafiky jakkoliv zklamaný. Hra dokonale přepisuje poznávací znaky série do virtuální reality a vidět všechnu tu spoušť a hromady suti takhle “osobně” má neskutečný efekt.

Totéž platí o hudbě, která zní tak, jak si můžete ze série pamatovat. Nechybí zvučné melodie ani nějaká ta akustika. A pak je tu dabing. Ten je sice jenom v angličtině, nicméně svou práci plní více než dostatečně. Naštěstí hra obsahuje i českou lokalizaci v podobě titulků, takže by s ničím neměl být zvlášť problém.

Metro Awakening je zkrátka skvělým návratem do tísnivého prostředí metra, které ve virtuální realitě nabízí úplně novou dimenzi. Nejedná se o perfektní hru – chyby se rozhodně najdou. Přesto jde o více než solidní zážitek, který by neměli fanoušci Metra (nebo metra) minout.