V jednom starém japonském komiksu jménem Denša de D kdysi autor nechal vlak smykovat přes dvě koleje. Tenhle pitomý nápad od té doby slouží jako nejlepší způsob, jak vykolejit vašeho kamaráda filosofa, když se vás zeptá na řešení tramvajového dilema. Inspiroval ale taky několik videoher, které většinou jen okopírovaly tenhle jeden vtip a byly zábavné maximálně tak půl hodiny. Když na nás tedy v prezentacích vyskočilo od pohledu šílené Denshattack!, neměl jsem zas tak vysoká očekávání. Myslel jsem, že dostanu třeba hodinu vtipných momentů, které hra párkrát zopakuje, a tak jsme ji původně ani v Indianovi neplánovali recenzovat. Jenže pak se mi dostala do ruky a celých osm hodin jsem se neskutečně bavil. Byl to takový nápor vjemů, až jsem si při hraní musel opakovaně dávat pauzy, ale vůbec to nemyslím špatně. Osm hodin po vás titul střílí jeden nápad za druhým. A to neskutečně oceňuju jako milovník japonských kravin i Japonska jako takového.

Příběh se odehrává ve světě, který zasáhla obří přírodní katastrofa a megakorporát Miraido přesunul velkou část populace pod obří izolované kopule. Mezi nimi se obyvatelé přesouvají vakuuem izolovaným vlakem, protože okolní svět je prý neobyvatelný. Akorát to někdo zapomněl říct lidem, co tam stále žijí. Hlavní hrdinka Emi rozváží ramen po Kjúšú, když tu si jí všimne místní fotograf a dá jí návrh. Co se s jejím vlakem vydat po celém Japonsku a vyzvat ty nejsilnější lokální „denshattackery“? Lidi, kteří se svými vlaky dělají různé šílené triky a bojují spolu o kontrolu nad různými oblastmi? To je zhruba všechno, co k příběhu potřebujete vědět, protože v téhle hře slouží především jako odůvodnění pro gameplay. Napadla nás úroveň, kde hrdinové utíkají před stoupající vodou? No tak je tam předtím uvěznil lokální vládce, byť to znamená, že hrdinka musela vejít do té nejočividnější pasti pod sluncem. Postavy přežívají smrtelná nebezpečí, záporáci se po poražení bez pořádného důvodu přidávají na vaši stranu a tak dále. Nedává to smysl, hra to ví a místo toho všechno sází na svou šílenost.

Titul je na každém kroku oslava toho, co dělá Japonsko Japonskem, a to v moderním i klasickém slova smyslu. Přehání na každém kroku, a to nejenom láskou k japonské vlakové dopravě; i postavy jsou nafouklé archetypy. Od přelíčených gjaru, co řídí obrovského robota složeného z několika vlaků, až po vandaly s masivním pompadourem, jejichž vlak má vlastní masivní pompadour. Hloubku spíš najdete v hratelnosti, která kombinuje skateboardové a závodní hry. Vlak se ovládá perfektně a má precizně navržené ovládání. Cílem není jenom dostat se na konec úrovně, ale na konci dostanete i medaili podle bodů za triky a času stráveném v úrovni. Za každé opakování stejného triku v průběhu jedné úrovně vás ovšem titul odmění méně a méně body, takže pro nejvyšší možné skóre musíte umět správně kombinovat co nejvíc unikátních pohybů páčkami.

Hra přitom funguje na principu, že i nováček v žánru se dokáže velmi rychle chytit a hru dohrát bez větších problémů. Sám jsem za první průchod získal jenom jednu stříbrnou medaili a jinak mě v nejlepším případě čekal akorát bronz. Přesto jsem si hru neskutečně užil, neboť je mi už teď jasné, že skuteční mistři z ní vymáčknou násobně víc. Volitelné výzvy jsou přitom sestavené tak, abyste k jejich splnění nemuseli hrát dokonale, takže třeba v úrovních najdete více sběratelských předmětů, než k nejlepší známce potřebujete. Vyšší skóre a zlaté medaile jsou jenom na flexení před kamarády. 

Jak cestujete Japonskem, hra vám postupně představuje nejen nové mechaniky. Ale nikdy se nezačnete nudit i proto, jak střídá různé typy úrovní. Titul totiž nabízí celkem pět typů tratí. Základní, kde je vaším úkolem dostat se čistě z bodu A do bodu B. Dále arény, kde musíte během omezeného času nasbírat co nejvíc bodů za triky. Třetím typem jsou závody, kde si tváří v tvář desítkám rivalů snažíte vydobít první místo. Na úrovních označených kompasem musíte splnit sérii tří až pěti výzev v jakémkoli pořadí. A nakonec pátým typem úrovní jsou bossové každé z devíti lokalit, které jsou velkým završením nově představených mechanik. Každá úroveň má taky osm úkolů, za jejichž splnění získáváte skóre navíc. Krom „dohraj úroveň bez nabourání“ se opakují jenom vzácně, a proto vás každý nový level nutí o svém obsahu uvažovat trochu jinak.

Žádná úroveň nepůsobí dvakrát stejně, protože vývojáři se inspirovali lokálními zvláštnostmi a atrakcemi, aby každé části hry dali jiný nádech. Ukážeme si třeba dvě základní úrovně, kde musíte prostě jenom dojet na konec bez nějakých odboček. Jednou se může jednat o hrad Takeda, známý také jako hrad v oblacích. Ruiny staré pevnosti na vrcholu kopce po ránu obklopí mraky a před východem Slunce tak na protější straně údolí čekají každé ráno desítky turistů. Druhou úrovní může být útok na Naru, známou pro své klanící se jelínky šika. Zlý korporát je ale uvěznil a vy je postupně osvobozujete, což končí ohromným záběrem na jelení stádo. V principu se jedná o podobný typ úrovně, ale kontext vám mění, co ji dělá zábavnou.

Podobně to třeba platí u kompasových úrovní, například v Kjótu třeba dostanete za úkol zapálit pět ohňů na horách při Gozan no okuribi. Slavném festivalu, který opravdu v Kjótu probíhá každý srpen. Přitom jednotlivé části Kjótské úrovně odpovídají skutečnému Kjótu, ať už se jedná o Arašijamský bambusový les nebo svatyni Fušimi Inari. U Nagasaki zase dostanete za úkol posbírat pět buchet castella, které do této oblasti v minulosti přivezli portugalští obchodníci a staly se místní specialitou. Když na vás zaútočí kaidžú v zálivu u Tokia, tak váš vlak naskočí na kouli z ústředí FujiTV na Odaibě a na ní ujíždíte před lasery. Možná si řikáte „Meone, taky nám nemusíš vyspoilerovat všechno.“ Jenže ta hra je prostě deset hodin nápadu za nápadem. Ani jednou mi nepřipadalo, že by recyklovala mechaniky do té míry, až by mi to kazilo zážitek. Právě naopak si teď týden po dohrání klidně dám velkou část úrovní znova.

Tuhle inspiraci japonskou kulturou jsem si tuplem užil já, protože jsem před dvěma lety podnikl v Japonsku takřka totožnou cestu z Kjúšú na východ. Doporučuju si tak při hraní najít, čím jsou které úrovně inspirované, sám bych dokázal ukázat na nespočet vlastních fotek. Je mi akorát líto, že Hokkaidó nedostalo žádnou úroveň třeba založenou na domorodých Ainu či lokálních specialitách. Designéři se ale neomezují jenom na opravdové či fiktivní Japonsko, třeba při závodu s gotičkou bojujete v halloweenském zámku. Vysoké skóre z triků a udržování vysokého komba vám v mnoha levelech odemkne i volitelnou vedlejší cestu. Ke hře dokonale sedí cellshadeová grafika s viditelnými zvukovými efekty, které jako by byly vystřižené z mangy, nebo třeba od anime od studia Trigger. Berte ale vážně varování před epileptickým záchvatem, těch různých particle efektů je tolik, že jsem si musel dávat pauzy. V žádném případě bych je ale neměnil, protože takové provedení podobná hra potřebuje, jenom vás před tím varuju.

Ohromnou pochvalu si zaslouží i hudba. Je to často šílený japonský hyperaktivní popík, ale přesně to chci od takhle střelené hry. Tvoří úžasný podklad pro úrovně, a přestože se někdy opakovala, v žádném případně mi nepřišla repetitivní. Kdo by se divil, když si vývojáři přizvali skladatele pro Sonic Mania, Jet Set Radio, Bomb Rush Cyberfunk, Personu a dalších pecek, co Denshattack! očividně inspirovaly. A týmu se podařilo složit hromadu úžasných skladeb. Stejnou pochvalu nemůžu bohužel směřovat k anglickému dabingu během cutscén, kterému jako by chyběla jakákoli režie. Hlasoví herci působí nepřirozeně a prkenně, jako by nevěděli, jak na sebe navzájem reagovat. Přitom se nejedná o žádná neznámá jména a během hraní zvládají emoce předat. Proto tuhle chybu svádím spíš na režii, japonský dabing je dle mého názoru lepší.

Jinak mi zážitek kazil jenom fakt, že jsem se párkrát setkal s problematickými kolizemi. Situace, kdy jsem měl narazit do stropu, ale místo toho vlak hra umístila na koleje na střeše. Nebo mě měl sejmout hitbox nepřítele, jenže můj vlak místo toho soupeřův vlak v pohodě přejel. Nebo se neodehrála animace a kus pozadí se podivně seknul. Od vývojářů jsme dostali seznam bugů, o kterých vědí, sám jsem se při hraní s hrstkou setkal. Nic zničujícího, protože po smrti vás hra hodí na koleje během vteřin. Ze stovky smrtí bych hře dával za vinu maximálně tak dvě nebo tři, což není dokonalé, ale nic likvidačního. Při hraní jsem nezažil žádné problémy s výkonem, a to ani na Steam Decku, jehož kompatibilitu vývojáři slibují už při vydání.

Dokážu si tedy najít věci, které mi brání hru doporučit všemi deseti. Ať už jde o slabší příběh, prkenný dabing či občasné bugy, chybky na kráse tu jsou. Jenže tváří v tvář té ohromné kreativitě, úžasnému soundtracku, špičkovému gameplayi a všemu kolem prostě nemůžu tuhle hru nemilovat. Málokterý titul dokáže být takhle koncetrovanou dávkou zábavy, kde byste výplň hledali jenom těžko. Jestli jste fanoušci japonských šíleností, pak si prostě Denshattack! musíte zahrát.