Senua's Saga: Hellblade 2 je opravdový next-gen, ale ne hratelnostně

Mentální problémy je kategorie každodenního života, která má v širší společnosti stále jistý statut tabu. Poslední roky se ovšem toto stigma probourává a v případě videoher je jedním z mainstreamovějších případů i akční adventura Hellblade: Senua’s Sacrifice z roku 2017. V mnoha ohledech na svou dobu technologický zázrak, který vývojáři z Ninja Theory využili jako platformu pro prozkoumání psychózy, úzkostí a dalších obdobně náročných témat. Stejně jako před sedmi lety, i u nově vydaného pokračování je přesně tohle v popředí celého zážitku, který vám Senua’s Saga: Hellblade 2 nabídne. A bohužel – stejně jako kdysi – neočekávejte od něho něco víc. Jde o velmi specifický zážitek, který rozhodně nebude sedět každému. Ale to je koneckonců jedině dobře.

Druhý Hellblade jaksi přímo-nepřímo navazuje na události prvního dílu. Senuina psychika doznala menších změn a z keltské válečnice, která byla na úplném dně, se stala silná postava, jež se naučila své prokletí držet na uzdě a dokonce s ním nějakým způsobem i žít. Nečekejte však oproti prvnímu dílu velké změny. Neustálé psychotické promluvy hlasů v její hlavě, vidiny neexistujících věcí, hněv, lítost nebo i naprosté zničení morálky vás bude během hraní doprovázet na každém kroku.

Více o příběhu ale prozrazovat nechci. Spousta jeho částí spoléhá na vlastní interpretaci a nemusí jít vždy nutně o to, co se stane, jako spíš o to, co jednotlivé události reprezentují. A k tomu všemu je příběh nejen to primární, ale téměř to jediné, na čem hra staví. Stejně jako první díl je totiž i Hellblade 2 spíše jakýmsi walking simulatorem, v němž můžete z nalajnované cesty odbočit spíše výjimečně a jen na pár vteřin, než se na hlavní cestu znovu vrátíte. Drtivou většinu herní doby tak budete chodit v podstatě jenom rovně a vstřebávat příběhové části, které dostáváte ať už skrze zmiňované vnitřní hlasy a vypravěče, tak i občasné dialogy s dalšími postavami, které na své cestě potkáte, nebo v rámci útržků legend, jež naleznete coby součást „sběratelských předmětů“.

V tomhle a vlastně ani v ostatních ohledech se druhý díl oproti tomu prvnímu nijak nezměnil. Chodící pasáže, které jsou protkány naprosto úžasně zpracovanými cut-scénami, sem tam rozbijí hádankové pasáže. Ty zpravidla vyžadují buďto si stoupnout na správné místo, abyste pomocí perspektivy viděli požadovanou runu či znak, nebo se ve správném pořadí zaměřit na zvláštní bubliny, které vaše okolí trochu pozmění a potenciálně otevřou cestu dál. Je to už nějaká doba, co jsem první díl hrál, takže můj pocit nemusí být správný, ale mám pocit, že těchto hádanek bylo ve hře o trochu méně než minule. Ale zároveň některé z nich vydržely podstatně déle. Jsem si ale naprosto jistý, že na rozdíl od prvního dílu mě tu žádná nefrustrovala, a to je dobře. I když na druhou stranu bych byl rád, kdyby byly výrazně těžší, a to i mechanicky, než ve finále byly.

Celkově se vývojářům skvěle povedlo vyvážit tempo příběhu. Podobně jako u dalších podobných her jsem neměl pocit, že by byl konec jakkoliv uspěchaný a ačkoliv je sledování jednotlivých událostí občas obtížné z důvodu náročného vyprávění i zvolených témat, nikdy jsem se jakkoliv nenudil a neměl pocit, že nějaká část trvá moc dlouho, nebo naopak.

Jeden další způsob, jak vývojáři rozbíjí potenciální monotónnost, jsou občasné soubojové pasáže. Ty opětovně fungují totožně, jako v prvním díle. Souboje jeden na jednoho probíhají pomocí lehkých a těžkých útoků, které doplňuje možnost blokování – a tedy i parírování – a úskoku. Souboje nejsou nijak obtížné, ale rozhodně vyžadují vaši pozornost. A to hlavně s postupem hrou. Každá větší soubojová pasáž totiž zpravidla předvede nové typy nepřátel, kteří vyžadují trochu odlišný přístup. I přesto, že se to ve finále zvrhne v zablokování úderu a následném zběsilém útočení. Ta zběsilost ale plně odpovídá jejich celé atmosféře. Žádná ze soubojových pasáží, které mohou trvat i několik minut, není čistá. Všude je chaos, bordel, mrtvoly, nikdy nevíte, co se pořádně děje kolem vás. Je to opravdu uzemněná část hry, která zkrátka ukazuje, jaká doslovná anarchie v takových momentech vládne.

Ale na té atmosféře se samozřejmě zcela nejvíce podepisuje celá audiovizuální stránka hry. Titul pohání Unreal Engine 5 a je to vidět na každém jednotlivém kroku v jakémkoliv libovolném úhlu. Hellblade 2 je v mnoha ohledech opětovně technologickým zázrakem jako jeho předchůdce. A to, že tohle zvládlo vytvořit studio o přibližně 80 lidech, je jednoduše neuvěřitelné. Míra detailů jak mikro, tak makro je zkrátka dechberoucí. Neznamená to, že by tu jisté chybky nebyly, ale to jsou spíše výjimky potvrzující pravidlo. Jinak pohled na celkové prostředí vytvořené podle islandské topografie a lokací slouží jako další forma realismu, která krásně ukazuje, jak různorodá tahle část světa dokáže být. Kromě skalisek a na pohled nebezpečných kopců se dočkáme i neuvěřitelně stísněných jeskyň, lesů, osad a pár dalších překvapení. S tímhle si vývojáři náramně vyhráli.

Všechny animace jsou zpracovány díky motion capture technologii, která zkrátka v téhle hře vypadá úplně skvěle a opět září například ve zmiňovaných soubojích či úžasných cut-scénách, ve kterých jsem si užíval i celkově skvělých hereckých výkonů všech zúčastněných. To podtrhávala i hudba, která se nebála v určitých momentech téměř ani neexistovat, či naopak měnit svůj žánr od něčeho poklidného po typické tóny folkové skupiny Heilung. A snad největší pozornost si následně zaslouží zvuky a dabing. Neustálé schizofrenní promluvy hlasů s častokrát opresivními zvuky okolí dodává hře, nebál bych se říct, naprosto ojedinělou atmosféru. Vývojáři doporučují hrát se sluchátky pro užití si binaurálního 3D zvuku, který dává tu laťku ještě trochu výše. Každý z hlasů v hlavě totiž mluví z jiné strany, vypravěč se častokrát „točí“ kolem vás a mít možnost i více rozeznávat prapodivné zvuky v blízkosti i dálce všemu značně dopomáhá.

Technologicky i příběhově je Hellblade 2 bezesporu jedinečným. A v mnoha ohledech jde jako FILM o úplně neuvěřitelný zážitek. Navzdory tak velké chvále si ale nejde nevšimnout, že jako HRA už tenhle zážitek poněkud pokulhává. To, že se snaží zaujmout v jiných ohledech, to titulu v žádném ohledu neberu. Přesto je nutné brát na chození a občasné mačkání tlačítek pro útok v recenzi ohled. A v takovém případě tato hra skutečně moc nenabídne. A to i přes její snahu ať už se zmíněnými souboji, hádankami a občasnými odbočkami pro menší sběratelský předmět; tak dokonce možnost si hru zahrát znovu s alternativními vypravěči. Ačkoliv bych druhý průchod nedoporučil každému, tak pokud na něj budete mít chuť nebo se ke hře po čase vrátíte, jistá forma znovuhratelnosti tu díky tomu přece jenom je.

Tak či onak má ale Senua’s Saga: Hellblade 2 konkrétní cíl. A ten cíl plní takřka dokonale. To se prostě rozporovat nedá. Se svou high-end PC sestavou a hlavně v kombinaci s DLSS 3 jsem za celou dobu nenarazil na jediný optimalizační problém vyjma pár malých záseků z důvodu načítání. A na bugy, musím zaklepat, jsem narazil asi dva. A to tak naprosto malicherné, že nemá cenu je ani zmiňovat. Hellblade 2 je zkrátka skvělý jednorázový zážitek, který se studiu Ninja Theory povedl. A pokud se vám líbil první díl nebo vás ten druhý jakkoliv zaujal svými tématy a zaměřením na příběh, touhle přibližně 7hodinovou jízdou vůbec neprohloupíte. I přesto, že ta jízda bude především na kolejích a spíše filmovým zážitkem.