Je třinácté století a na japonský ostrov Cušima zaútočila mongolská vojska. Samurajové byli tvrdě poraženi a skoro všichni na bojišti zemřeli. Jin Sakai ale díky pomoci zlodějky Yuny přežije a postupně začíná zjišťovat, že čestné samurajské způsoby už možná proti mongolské invazi stačit nebudou a přichází doba, kdy bude potřeba z této ctnostné stezky sejít. Ne všichni obránci Cušimy však tento sentiment sdílí.

Hned na začátku své herní poutě Ghost of Tsushima si vyberete, jak moc autenticky si chcete mongolskou invazi zažít. Klasicky s anglickým dabingem, weebovsky s japonským dabingem anebo ultra-oldschool-weebowsky v „Kurosawa módu“. Až pak budete připravovat rolníky na obranu jejich vesnice před Mongoly, můžete si připadat skoro jako hrdina Kurosawových filmů.

I kdybyste ale nebyli fanoušci hraní hry, která vypadá jako by byla natočená v padesátých letech, rozhodně vás nečeká ochuzení o estetický zážitek. Svět Ghost of Tsushima je totiž naprosto dechberoucí. Ať už se procházíte po útesu, projíždíte lesem a kopyta vašeho koně víří zlaté listí, projíždíte zasněžené pláně severu a hledáte na obzoru siluety Mongolů, či pod měsíčním svitem cváláte skrz travnatou pláň a Jin dlaní prohrábne třpytící se květy.

A taková krása si samozřejmě zaslouží pořádný foto mód. S možnostmi ovládat skoro vše ve scéně… a se správnou fotografickou terminologií. Kameru si ale nemusíte brát do ruky vy sami, protože vývojáři vám ty nejkrásnější úhly ukážou sami. Skvělou ukázkou jsou třeba titulní obrazovky questů, které jsou prostě skvěle komponovaná zátiší.

Už byste si mohli říkat, že už to estetično nějako moc rozvádím. Podtrhávání působivosti vizuálu ale pokračuje i u uživatelského rozhraní, které je minimální a v oblasti navigace nulové. Jasně, máte separátní plnohodnotnou mapu, ale pro vaši přímou navigaci slouží prvky ve světě. Pokud se rozhlédnete z vyvýšeného místa, sloupy kouře odhalí polohu táborů, ptáci vám ukážou různá zajímavá místa a lišky vás dovedou ke skrytým svatyním Inari.

Jen tak by-the-way: pokud jste někdo, kdo si myslí že základním stavebním prvkem všech her je možnost pohladit si psa, tak by měl přehodnotit své životní hodnoty, protože tady můžete hladit lišky. A ke psům se v téhle recenzi ještě dostaneme.

Těmi zvířátky jsme pokryli navigaci na předem daná místa ve světě. Pokud si ale nastavíte vlastní cíl nebo jedete na bod úkolu´, vaší navigací se stane vítr. A ta bezinterfacová imerzivnost jde ještě dál. Co si hodně open-worldových her přebírá z třetího Zaklínače, je stopování. Bohužel i s neduhem zvýrazňování stop na mini-mapě. Vy pak běžíte po stopě s čumákem zabořeným do mapky, což se od mé představy stopování dost odlišuje. Tady nemáte ani mini-mapu, do které byste se mohli zabořit, ani pomocné zvýraznění, takže opravdu sledujete stopy ve světě. Ať už jsou to stopy bot, kopyt nebo cestička z mrtvých Mongolů.

No a když už jsme u mrtvých Mongolů: Až vám kochání se krajinou a psaní haiku překazí nepřátelská skupinka, máte obrovskou volnost v tom, jak se s nimi vypořádáte.

V prvé řadě jste samuraj. Můžete tak nepřátele čestně vyzvat k souboji a využít svých schopností v rovnocenném souboji. To po vás bude vyžadovat rychlé reakce pro úhyby nebo odražení útoků, taktický pohyb po bojišti, střídání postojů podle toho, na jakého nepřítele útočíte a v neposlední řadě přesné míření svých útoků. Tady totiž nemáte (kromě bossfighů) možnost zaměření nepřítele, a tak není problém prostě máchnout mečem vedle.

Bossfighty jsou sakra působivé. Občas až tak působivé, že základní PS4 přestane stíhat stabilní framerate a responzivita ovládání tak jde dolů. A to při rychlosti těchto soubojů není úplně ideální a občas mi přišel framerate jako ten pravý nepřítel. Na PS4 Pro si ale naštěstí můžete nastavit prioritu snímkovací frekvence.

Lehce nefér učinily souboje i občasné problémy s pohybem v ne úplně rovném prostředí. V této chvíli mě tak potěšil relativně benevolentní systém zdraví. To si můžete doplňovat pomocí bodů odhodlání zobrazených nad ukazatelem zdraví. Ty vám část zdraví obnoví okamžitě a doplňujete si je zabíjením nepřátel a po odemčení i dalšími schopnostmi jako třeba přesně načasovanými úhyby.

Jak jsem ale zmiňoval, hned na začátku zjistíte, že mongolská invaze se čestným samurajským způsobem jen tak odrazit nenechá a Jin tak musí sáhnout po technikách méně hodných ctnostného válečníka.

Nejdříve se naučí plížit a potichu likvidovat nic netušící nepřátele. Postupně se pak váš arzenál zákeřných nástrojů rozrůstá. To je samozřejmě více a více v rozporu s Jinovým vychováním, ale stále větší množství a zákeřnější taktiky Mongolů si tohle uhnutí ze stezky samuraje prostě vyžadují.

A hlavně být zákeřná svině je z hlediska hratelnosti prostě větší sranda. Od vrhacích nožů přes kouřové, přilnavé a jiné bomby, výbušné šípy až po třeba jedové šipky. Dokonce se můžete od cesty samuraje odchýlit natolik, že budete v boji využívat strach a své nepřátele popravíte tak brutálně, že se přihlížející složí na kolena.

Kam se ale tahle brutalita hrabe na zabíjení mongolských psů, kteří by vás při plížení vyčmuchali dřív než jejich páníčci. Yep, od samuraje jste to dotáhli na zvěrstva hodná The Last of Us Part II.

Pokud vás vaše špatné svědomí podpořené flashbacky na lekce z dětství, které takto porušujete, bude tížit opravdu hodně, můžete se zkusit ospravedlnit pomáháním obyvatelům ostrova. Hlavní příběh o odražení mongolské invaze sice vypráví zajímavý příběh, ale tu méně grandiózní stránku válečného konfliktu z pohledu běžného obyvatelstva vám ukážou četné vedlejší úkoly.

Ať už se vydáte kamkoliv, pravděpodobně potkáte někoho v nouzi. Někoho prostě zachráníte před skupinkou lapků či Mongolů, někde seženete léčiteli potřebné bylinky a někde se to umí po zaklínačsku zamotat, všechno je tak nějak morálně šedé a vy ani nevíte, jestli vůbec někomu ještě chcete pomáhat.

Přece jenom ale nenecháte vesnici nebo osadu Mongolům. Hlavně když vás pak zachránění nasměrují na užitečná místa. Ať už jsou to svatyně, kde najdete amulety, místa pro sekání bambusu, kde si zvyšujete maximální odhodlání, lázně, ve kterých si zvýšíte maximální zdraví, a tak dále. Dokonce můžete narazit na hudebníky, kteří vám poví legendu o mýtické zbrani, zbroji či technice, kterou můžete sledovat a její předmět nalézt. No a samozřejmě nemůžeme zapomenout ani na kytky, za které si můžete u obchodníků přebarvit zbroj. Ale pokud jste dobrodruh, tak nepotřebujete rady jiných a tato místa naleznete sami i díky hustotě jejich rozmístění. I když se tak budete jen toulat, můžete si vylepšit statistiky způsobem, který ve světě dává smysl.

S tímhle vším je Ghost of Tsushima skvělá open-worldovka po vzoru třetího Zaklínače s obsáhlými vedlejšími příběhovými linkami i menšími questy, které dokreslují svět. Přebírá ale i další mechaniky z jiných her. Můžete tu cítit inspiraci od Nioh v systému postojů, nebo podobnost s novějšími Assassin's Creed u čištění nepřátelských táborů. Teoreticky tak nedělá nic nového a nevídaného. Vše, co dělá ale dělá opravdu skvěle, a hlavně to prezentuje nasáklé hustou atmosférou feudálního Japonska. Drobné technické problémy se tu najdou, ale to už je tak nějak dáno velkým otevřeným světem. Na druhou stranu ale klade Ghost of Tsushima důraz na quality-of-life detaily a celkově hráčskou pohodlnost a tyhle prvky dokážou drobné chybky vyvážit.

Ghost of Tsushima

Zaklínač 3 samuraj

Fakt pěkných 9