Gears of War se po dlouhých sedmi letech vrací na scénu. Tato série se před dvaceti lety stala nejen symbolem cover-shooterů, ale i důkazem toho, co dokáže Unreal Engine a jak může podobný exkluzivní titul táhnout celou jednu konzoli. O to zajímavější je sledovat, jakým směrem se nové díly vydaly po přechodu od Epic Games ke studiu The Coalition. Zatímco původní trilogie byla až hrdě těžkopádná, novější díly zkoušely zavedenou formuli oživit, a to hned několika změnami. Gears of War se tak sice podařilo dospět, jenže část hráčů se ptala, jestli se tím neztrácí ta syrová přímočarost, kvůli které si sérii zamilovali.

S novým dílem to vypadá, jako by studio The Coalition hráčům opravdu naslouchalo. Místo pokračování příběhu Kait Diaz a JD Fenixe se série vrací ke svým kořenům. Nejen příběhově, ale zčásti i hratelností, která v moderním zpracování dokazuje, že cover-shootery ještě nejsou mrtvé. Nový díl s podtitulem E-Day nás totiž bere čtrnáct let před události původních her – přímo do Dne vynoření, abychom na vlastní kůži zažili hrůzy, kdy se z hlubin poprvé vynořili Locustové. A jestli vás zajímá, jak se prequel povedl, tak můžu říct, že sakra dobře.

Série Gears of War byla vždycky v jednom ohledu výjimečná. I přes krvavá jatka, která za sebou hlavní postavy zanechávaly, stála na silném emocionálním zážitku: lidskosti, přátelství, pocitu ztráty, ale hlavně na tom, že hrdinové byli vždy jen obyčejní lidé postavení před neobyčejnou hrůzu. Právě tohle E-Day zachycuje lépe než kterýkoli díl před ním. Titul se s ničím nepáře a nabízí nefalšovaný pocit bezmoci i utrpení, které formovaly hlavní hrdiny. Vrací se totiž legendární Marcus Fenix a Dominic Santiago, ústřední dvojice původní trilogie. Prequel nám konečně dává možnost pohlédnout do minulosti a zjistit, jak právě nechvalně proslulý Den vynoření ovlivnil osudy nejen našich hrdinů, ale i samotné planety Sera.

Jestli se tvůrcům něco povedlo na jedničku, pak je to vykreslení zkázy, chaosu a naprosté beznaděje. E-Day se nebojí být temný, místy klaustrofobický a mnohdy děsivý. Hra výborně pracuje s hutnou atmosférou a nebýt po zuby ozbrojených mariňáků, neměla by daleko k hororovému zážitku. Vývojáři se nebáli přitlačit a brutalitou se tu rozhodně nešetří. Pohled na hroutící se město a zkázu všude kolem je jeden z nejsilnějších zážitků, jaké se tvůrcům podařilo zprostředkovat.

Právě s touto bezvýchodnou situací jdou ruku v ruce i samotné emoce. Návrat Marcuse a Dominica tu totiž nepůsobí jen jako fanservis, ale dává prostor vyprávět o síle jejich přátelství i osudu nejen obou protagonistů, ale i jejich nejbližších.. Nejsou to žádní superhrdinové, ale obyčejní vojáci, kteří přicházejí o své nejblížší. Na scéně se kromě nich objevují i dvě nové postavy, které se po našem boku vrhnou do akce – armádní zelenáč Lucas Reyes a Mags Carter, která si myslela, že její dny válčení už jsou u konce.

Zprvu jsem se bál, že půjde o bezduché postavičky zasazené do děje jen kvůli kooperaci pro čtyři hráče. Jak se ale postupem času ukázalo, i ony dostaly svou osobnost a v celkovém příběhu hrají důležitou roli. Osobně mě nejvíce bavil vývoj hlavně Lucase. Ten sice zpočátku působí jako náhodný generátor odlehčených hlášek a takový trouba do sbírky, ale nakonec se z něj vyklube uvěřitelně napsaná postava s vlastními problémy. Jak hlavní, tak vedlejší aktéři působí nesmírně lidsky. Nechybí jim upřímné emoce, pocit zmaru ani vědomí nevyhnutelnosté katastrofy. Dynamika i chemie postav funguje napříč příběhem výborně.

Líbilo se mi, že se hra nebojí zpomalit a nechá vás naplno nasát tíhu okamžiku. Cutscény jsou často dlouhé, ale jen v tom nejlepším smyslu slova. Poté, co hodinu v kuse masakrujete hordy Locustů, působí tyto pomalejší pasáže o to intenzivněji a emotivněji. Titul vám v nich dovolí vydechnout spolu s hrdiny. Všudypřítomnou beznaděj ale hra nenechá spadnout do úplné deprese, protože ji skvěle vyvažuje vtipnými hláškami. Nejde naštěstí o křečovitý humor tlačený na sílu, naopak je to přesně ta dávka trochu zoufalých vtipů v těžkých chvílích.

E-Day vypráví dospělý a přímočarý příběh, který si skalní fanoušci zamilují. Vyprávění se nesnaží zavedený lore zbytečně překombinovat složitými teoriemi. Místo toho chytře pracuje s tím, co už dobře známe, a zároveň otevírá otázky, které budou nejednomu fanouškovi ještě dlouho vrtat hlavou.. Výborně tak hází udičku novým hráčům, kteří se sérií ještě neměli tu čest, aby se vrhli do původních dílů. Trochu mě však mrzí, že scénář nešel v určitých pasážích ještě víc do hloubky. Ukázkovým příkladem je smrt Dominicova bratra Carlose před událostmi hry. Tento absolutně zásadní moment, který definoval bratrské pouto mezi Marcusem a Domem, je sice nakousnuté, ale vůbec ho titul nenechá doznít. Místo zármutku a emocí zde velmi rychle přejde do akce. Celá linka nepůsobí tak silným dojmem, přestože formovala pevné přátelství obou hrdinů. Scénář se navíc místy nevyhne předvídatelným žánrovým klišé, jako je záchrana ze spárů smrti na poslední chvíli rádoby nečekaným parťákem. Přesto je E-Day přesně tím návratem ke kořenům, který značka po letech nutně potřebovala. Vývojáři z The Coalition dokázali, že k odkazu Marcuse a Doma umí přistupovat s maximálním respektem.

Ostatně s respektem ke všem dosavadním dílům série přistupují tvůrci i po stránce hratelnosti. Její žánrový základ totiž zůstává stejný jako před lety. Stále se jedná o klasickou third-person cover-shooter akci, kde přebíháte z krytu do krytu a občas, když vás to přestane bavit, se vydáte rozřezat pár Locustů Lancerem s motorovou pilou. Je to léty osvědčený koncept, který ovšem poslední roky pomalu dosluhuje. Sám jsem si říkal, jestli má hra bez nějaké výraznější žánrové revoluce vůbec šanci uspět, když staví na takto ohraných základech. Ale víte co? Ono to prostě funguje.

Může za to především fakt, že ačkoliv se nezměnila samotná podstata hry, ovládání a pohyb prošly tolik potřebnou modernizací. Postavy už při běhu nepůsobí tak těžkopádně a při sprintu si konečně nepřipadáte, jako byste řídili rozjetý buldozer. Titul se najednou i na klávesnici s myší hraje mnohem pohodlněji. Přibyl také skluz, který dělá přebíhání mezi kryty mnohem plynulejším. Mnohem větší roli hraje také vertikalita, takže lze přeskakovat překážky nebo šplhat, což vám dává nový prostor během přestřelek. Jsou to v podstatě standardní možnosti, ale zrovna Gearsům pomohly natolik, že pátý díl vedle nich teď působí zastarale.

Díky téhle nové plynulosti se z těžkopádné akce stala fantasticky dynamická záležitost. Už nejste jen statickým terčem za zídkou, hra vás přirozeně nutí hrát agresivně a neustále se přesouvat. Akce tak má mnohem lepší spád a porcování nepřátel je neskutečně zábavné a uspokojivé. Nebudu říkat, že základní koncept krytí není v dnešní době už trochu archaický a repetitivní. Protože je a hlavně ke konci se ho už tak trochu přejíte i u E-Day, ale ve výsledku ten starý dobrý základ pořád skvěle šlape. Najít kryt už totiž není cíl, ale spíše odrazový můstek k další akci. 

I samotné krytí prošlo lehkou modernizací. Některé objekty lze úplně rozstřílet nebo zčásti zdemolovat. Můžete tak takticky protivníka vyhnat z jeho krytu, nebo naopak on může o úkryt připravit vás. K neustálému přesunu vás bude nutit i návrat ikonických vynořovacích děr, které se během soubojů otevírají. Pokud tyto díry nebudete rychle zacelovat, uděláte si souboje o poznání těžší. A že umřít v E-Day není někdy vůbec těžké!

Do rukou se vám dostanou staré známé Lancery, klasické brokovnice, ale chybět nebudou ani explozivní šípy či odstřelovačky. Arzenál navíc doplňují i novinky, jako jsou zápalné brokovnice nebo těžké granátomety. Nabídka zbraní je více než dostatečná a rozsévat s ní zkázu je radost jako za starých časů. Střelba má tu správnou váhu, čemuž obrovsky pomáhá i předělaný gore systém. Ustřelování končetin Locustům tak nikdy nebylo detailnější.

Pochválit musím i možnost modifikace zbraní tak, aby si je každý mohl lehce přizpůsobit svému stylu hraní. Během misí můžete nacházet různá vylepšení, která lze následně na kvéry namontovat. Získáte tak vyšší přesnost, větší zásobník nebo další zajímavé vymoženosti. Tahle novinka se mi dost líbila – ačkoliv to chování zbraní nemění zase tak výrazně, je vždycky fajn mít možnost si arzenál alespoň trochu upravit.

V kampani se nově objevuje i taktická výstroj, kterou známe z režimu Horde. Máte k dispozici určitou „schopnost“, která vám dovolí využít třeba léčivou injekci nebo průzkumný dron k odhalení nepřátel. Tyhle taktické prvky pak nejvíc vyniknou, když hrajete s parťákem. V Gears of War totiž nesmí chybět kooperace, a to jak pro čtyři hráče, tak na Xboxu i formou dnes již téměř zapomenutého split-screenu na jedné obrazovce.

Pryč jsou naštěstí obrovské a často prázdné otevřené lokace z pátého dílu, kvůli kterým jste k přesunu potřebovali vozidla. E-Day na to jde jinak a sází na menší, polootevřené městské části. Jako nápad to zpočátku funguje skvěle. Do stejných čtvrtí se totiž během těch tří dnů invaze vracíte hned několikrát, což parádně ilustruje postupné pustošení a totální kolaps celého města Kalona. Tenhle vizuální vývoj mě vyloženě bavil.

Problém ale nastává ve chvíli, kdy v těchto oblastech chcete dělat něco víc. Můžete hledat sběratelské předměty a plnit vedlejší mise, jenže ty fungují vyloženě jen jako výplň pro získání vylepšení. Příběhově jsou naprosto irelevantní a většinou jde jen o nezajímavou záchranu civilistů. Strašně mě mrzí, že si vývojáři nedali na vedlejším obsahu víc záležet, protože objevovat konkrétní osudy a příběhy lidí uprostřed probíhající invaze by hře hodně slušelo. Takhle tyto otevřenější pasáže vedou jen k neustálým přesunům, vytvářejí hluchá místa a zbytečně brzdí tempo.

Hratelnost totiž stejně nejvíc funguje ve chvílích, kdy tyto oblasti opustíte a hra se vrátí ke své staré, ověřené lineární akci. Kampaň by tak ve výsledku zasloužila krapet prostříhat. Právě kvůli této omáčce začne hře v poslední kapitole lehce docházet dech a opakované přestřelky bez příchodu nových nepřátel působí repetitivně. Kdyby se kampaň o pár hodin zkrátila a soustředila se čistě na lineární tah na branku, celkovému zážitku by to výrazně pomohlo.

Kampaň ale není to jediné, co na hráče v E-Day čeká. Návratu se dočkal i klasický multiplayer, kde se proti sobě postaví dva týmy o čtyřech na symetrických PVP mapách. Díky vertikalitě a předělanému pohybovému systému je řežba mnohem zábavnější a hlavně intuitivnější než kdy dříve. Zápasy mají spád a pocit ze zlikvidování živého protihráče je pořád stejně uspokojivý jako před lety. I přesto, že PvP režim šlape na výbornou a své příznivce si bezesporu najde, pro mě osobně ale dost vadilo, že stejně všichni běhali celou dobu s brokovnicí, která vás při dobré trefě rozpleskne na všechny světové strany. Ta pořádná multiplayerová akce pro mě totiž leží v legendárním režimu Horde, který se vrací i když trochu jinak, než jsme byli zvyklí.

Mód se nově mění na Horde Siege. Místo tradiční pětičlenné skupiny v jedné uzavřené aréně se hraje až ve dvanácti lidech naráz, rozdělených do tří čtyřčlenných týmů na velké, propojené mapě. Aby ale nedošlo k omylu – stále jde o čisté PvE. Týmy nestojí proti sobě, ale naopak táhnou za jeden provaz. Zatímco zpočátku si každý tým plní vlastní vedlejší úkoly, ve velkém finále se všichni spojí při masivní obraně jednoho hlavního bodu. Je to příjemná evoluce, která vás donutí mnohem víc taktizovat a spolupracovat ve velkém měřítku. Ačkoliv tenhle obří formát může ze začátku působit lehce zmatečně, tahle změna tempa je rozhodně krok správným směrem. Pokud vás ale masivní a delší kooperativní přestřelky nebaví, pořád si můžete vybrat ze dvou tradičnějších a kratších variant, kde například jen zabíráte vyznačené body.

Stejně jako u dřívějších dílů, i zde budete mít na výběr ze čtyř hratelných tříd – Assault, Breacher, Marksman a Medic. Každou si postupným hraním vylepšujete, odemykáte lepší vybavení, taktické schopnosti a modifikace pro zbraně. Režim Horda naprosto skvěle doplňuje celkový balíček, který E-Day nabízí. Věřím, že fanoušci zde utopí mraky hodin – jen doufám, že se o něj budou vývojáři i po vydání dostatečně starat. Pokud totiž budou chtít, nabízí se tu podobný potenciál, jaký například skvěle vytěžil Space Marine 2 se svým kooperativním režimem. A troufám si říct, že u Gearsů by to mohlo zajít ještě o kus dál.

Po dlouhé odmlce, kdy jsme u čtvrtého a pátého dílu o oficiální češtině mohli jen snít, se E-Day vrací na náš trh s textovou českou lokalizací. O to víc ale zamrzí, že k dokonalosti má tento návrat docela daleko. I když překlad občas potěší trefným obratem, jindy se budete vyloženě pozastavovat nad krkolomnou formulací vět nebo naprosto otřesnými názvy. Překlady jako Vykošťovák nebo Krutovnice vyloženě bijí oči, a to, že se z ikonického Lanceru stal Rožeň, zní spíš jako špatný vtip. Místy to zkrátka působí jako čistý AI překlad, na který lidská ruka sáhla jen sporadicky. Ve výsledku sice lokalizace svůj účel splní a s pochopením příběh není sebemenší problém, ale je to asi poprvé, co jsem se nad oficiálními českými titulky takto zarazil.

Kde ale musím hru jednoznačně pochválit, je její celkový audiovizuál. Gears znovu dokazují, jak moc jim Unreal Engine sedí. E-Day vypadá prostě neskutečně dobře. Prim tu hraje především fantastická hra světla a stínů. Město uprostřed chaosu vypadá úchvatně a paprsky slunce, záře ohňů či blikající výstražné majáky vytvářejí neuvěřitelně hutnou atmosféru. Tomu všemu obrovsky pomáhá i velkolepá destrukce. Když se totiž kolem vás bortí masivní budovy, vypadá to famózně. Jedná se sice o naskriptované události, ale jsou to přesně ty momenty, u kterých si řeknete jednoduše „wow“. Celkové pohlcení pak už jen podtrhuje minimalistické uživatelské rozhraní. Ty chvíle, kdy ho hra úplně vypne, abyste se mohli jen nerušeně kochat okolím, jsou prostě neskutečné.

Když se ale zastavíte a začnete zkoumat detaily, musím uznat, že textury postav či okolí nejsou vždycky úplně ukázkové. Určitě byste našli hry, které tohle zvládly lépe. Tuhle drobnou slabinu ale Gears of War: E-Day hravě žehlí právě oním neuvěřitelně realistickým nasvícením.

Audio to celé pak skvěle završuje. Hudba je zkrátka špičková – od emotivních a pomalejších skladeb až po hutný, syrový DOOM vibe. Když se totiž obrazovka zaplní Locusty a do toho se rozezní těžké basy, pumpuje vám to adrenalin přímo do žil. Naopak v těch pomalejších příběhových momentech vás jemné melancholické tóny nechají naplno vstřebat tíhu celé zkázy. Zvukový podkres tak dokáže vždy vyvolat přesně ty emoce, jaké vývojáři chtějí, abyste cítili. Vyzdvihnout musím i herecké výkony, protože dabing je naprosto perfektní. Návrat Johna DiMaggia, legendárního dabéra Marcuse, je jen dalším důkazem, jak moc mu je tahle role ušitá na míru.

Bohužel se ale nové Gears of War nevyhnulo klasickému neduhu Unreal Enginu 5, kterým je nepříjemný stuttering. Je to znát hlavně v otevřenějších lokacích, kde tyhle lehké záškuby obrazu kazí jinak velmi dobře vyladěnou technickou stránku. Občas docházelo k citelným propadům snímkové frekvence, ale jinak si hra na mé sestavě s grafickou kartou RTX 4080 udržovala po většinu doby 80 snímků za vteřinu s DLSS. A to vše ve 4K na Ultra detaily s ray tracingem. Co se týče dalších chyb, narazil jsem spíše jen na menší bugy, kdy mi například na obrazovce zůstalo zaseknuté uživatelské rozhraní, případně mi hra jednou úplně spadla na plochu. Nejde ale o nic natolik vážného, co by vám vyloženě zkazilo celkový zážitek z hraní.

Gears of War: E-Day je ve výsledku přesně tím návratem, který série potřebovala. Je to prequel, který dělá čest původní trilogii a nadchne jak skalní fanoušky, tak novou generaci hráčů. Osobně jsem měl hned po dohrání chuť si jít zapnout první díl, což je přesně známka toho, že vývojáři udělali něco správně. Značka Gears of War jednoznačně dospěla a hlavně dokázala, že klasický cover-shooter má i v dnešní době na trhu stále své místo, když ho dokážete správně modernizovat. Studio The Coalition ukázalo, že i po dvaceti letech má tahle série stále co nabídnout, obzvlášť když se opře o hutnou, temnou atmosféru, famózní audiovizuál a dospělý příběh. Pro milovníky série je to zkrátka povinnost.