Děsivě překrásný zážitek, který vás ohromí

Po dlouhých odkladech jsme se konečně dočkali plnohodnotného vydání nadmíru očekávaného hororového first-person titulu Scorn, za kterým stojí srbské studio Ebb Software. Po jeho dohrání mohu říci jediné. Měl jsem žaludek naruby, nervy v kýblu a doteď vlastně nevím, co jsem to sakra hrál za šílenost, ale zatraceně se mi to líbilo.

Hrdina, o kterém si netroufám tvrdit, že by to snad mohl být člověk, se probouzí v útrobách budovy, jež je součástí nespecifikované planety kdesi v hlubinách vesmíru. Jak se tam ocitl? A co je vlastně jeho cílem? Ani na jednu z těchto otázek během zhruba šestihodinové herní doby nenajdete odpověď. Scorn totiž nemá příběh. Tedy alespoň ne v klasickém slova smyslu. Není tu ani jedna řádka dialogu, žádné poznámky ani záznamy, které byste našli poschovávané kdesi v zákoutích mimozemských ruin, které postupně rozežírá zub času. Obdobně kryptické jsou i cutscény, které vám o zdejším světě také moc neprozradí. Je to ale nutně špatně? V případě Scornu určitě ne, jelikož je třeba se na toto dílo oproti jiným hrám nejen z hororového žánru dívat diametrálně odlišnou optikou. Scorn je vysoce filozofickým titulem, který dává téměř nekonečný prostor individuální interpretaci. Vývojáři vám sice nechávají nápovědy o zdejší civlizaci a událostech, ke kterým snad mohlo na planetě dojít, ale je čistě na vás, jak si tato vodítka vyložíte. A mohu vám zaručit, že na spoustu věcí se budete ptát ještě dlouho po tom, co uvidíte závěrečné titulky.

Ebb Software se při tvorbě hry Scorn značně inspiroval nejen tvorbou Zdzisława Beksińskeho, jehož styl se výrazně podepsal na polské hororovce The Medium, ale především dílem H. R. Gigera. Estetika malíře stojícího za designem univerza Vetřelce se zde promítá téměř do všeho a často budete mít nepříjemný pocit, že vám na záda skočí ta černá slintající potvora, krčící se kdesi na stropě. Zdejší svět je plný krve, podprahové sexuality (která je pro Gigera typická) a bizarních nápadů. Pro někoho to možná bude až příliš silná káva, ale přesně to mě na hře lákalo nejvíce. S radostí jsem objevoval, co všechno si ještě pro hráče vývojáři nachystali, a Scorn jsem dohrál takřka na jeden zátah, jelikož nepřestává překvapovat. Málokterý titul dokáže takto silně pracovat s hráčovou zvědavostí, která jej neustále žene kupředu.

Hodně tomu napomáhá i atmosféra, která by se v případě Scornu dala doslova krájet. V konvenčním slova smyslu tento titul není hororem. Jeho cílem není vás vyděsit, takže tu rozhodně nenajdete žádné lekačky, ale spíše na vás zapůsobit až zneklidňujícím dojmem. Během hraní tedy procházíte levely plnými krve a zapomenuté biomechanické technologie a říkáte si, že je tady něco hrozivě v nepořádku. Zároveň je to všechno ale svým způsobem krásné a vy si nemůžete pomoci, jelikož si vás Scorn kousek po kousku podmaňuje, protože na té hře je zkrátka něco, čemu nelze odolat. 

Ke slovu se v průběhu pěti aktů samozřejmě dostane i hratelnost. Scorn není jen o bezduchém chození po koridorech, dočkáte se také hádanek a na své si přijdou i milovníci akce. Ta je však podle mě asi nejslabším článkem této hry. Zpočátku mi přítomnost akčnějších prvků inklinujících k survival hororu, jako je správa munice a lékárniček (jestli se to vůbec takhle dá nazvat), nevadila. Jen se tak znásobil pocit z neutěšenosti celého zážitku. Po čase ale přijdete na to, že akční pasáže jsou tu vlastně na obtíž. Scorn obsahuje jen pár typů nepřátel - silný tank, plivači kyseliny a jeden bossfight, který ale ve hře vůbec nemusel být. Jenže střety s nimi jsou spíše za trest, a to i kvůli relativně hloupé umělé inteligenci. Sám jsem přišel na to, že téměř neprůstřelná a nejjistější herní taktika je běhat dokolečka jako křeček v kole a nebo vystřelit a upalovat za nejbližší překážku. Ze hry se ale v tu chvíli vytrácí veškerý adrenalin. Na druhou stranu vás ale Scorn do konfliktu tlačí málokdy, většinou je tu i možnost nepřátele buď obejít, nebo kolem nich rychle proběhnout.

Je škoda, že akční složce se Ebb Software více nevěnoval, protože ve zpracování boje dřímal ohromný potenciál. Například zdejší arzenál sice čítá jen čtyři zbraně, jsou však ztvárněny unikátním a nesmírně zajímavým způsobem už jen z toho důvodu, že jsou ve hře vyobrazeny jako fyzická součást vašeho těla. Najdete tu granátomet, pistoli, brokovnici a speciální pneumatické kladivo na blízko, kterým můžete otevírat některé zámky. Vtip je v tom, že si při přepnutí na jinou zbraň vždy musíte vyměnit hlaveň, což nějakou dobu trvá. Platí to i pro zmiňované kladivo a když přijdete k zámku, musíte se na něj přepnout, jelikož to za vás hra sama neudělá. Ve spojení s terminály na munici, stanicemi na dobití léčení a vychytralou AI za rohem mohly ve hře Scorn nastávat podobně nervydrásající situace, jako svého času u Alien: Isolation. Inu, škoda, že tomu tak není.

O něco lépe jsou na tom puzzly, které jsou velmi příjemnou výzvou. Hra vám nikdy nedá nápovědu, co a jak máte udělat, abyste rozšifrovali jednotlivé hádanky, což vás nutí přemýšlet. Ve chvíli, kdy danou situaci vyřešíte, se pak dostaví neskutečně blažený pocit vítězství. O to více, když vás tady nikdo nevede za ručičku a na všechno si musíte přijít sami. Mimo sbírání částí klíčů budete lisovat těla nebohých mimozemšťanů, přesouvat kolejnice či hledat správnou cestu do další lokace. To vše metodou pokus-omyl.

Na Scorn je i přes některé méně kvalitní textury radost pohledět. Vizuál působí neskutečně dramatickým dojmem, který je ve svém výtvarném pojetí na poli her unikátní. Zvláštní pozornost si pak zaslouží překrásné nasvícení a technická zdatnost tvůrců. Nejen herní modely, ale i jednotlivé pohyblivé mechanismy, které spojují organické předměty s neživou hmotou, dbají důraz i na ty nejmenší detaily. Krev stříká do všech stran, šlachy a svaly se napínají a vše je přesné jako hodinky. Během průchodu hrou tak máte pocit, že svět kolem vás žije svým vlastním životem. Vše je navíc velmi dobře optimalizováno, nesetkal jsem se s žádnými záseky či výraznějšími pády FPS. Na mé RTX 3060 se hra stabilně držela na šedesáti snímcích.

Temné atmosféře pomáhá minimalistická hudba, která ustupuje nazvučení hry jako takové. Abyste si Scorn opravdu užili, doporučuji vám buď sluchátka, nebo hodně výkonný reproduktor. Všudypřítomné mlaskání, šumící vítr, skřehotání monster a další pazvuky totiž tvoří polovinu herního zážitku.

Scorn konečně dorazil, a rozhodně nezklamal. Těžko byste hledali hru s tak hutnou atmosférou a unikátní osobností. Myslím si, že se Ebb Software podařilo vytvořit dílo, které není jen kopií Vetřelce, ale našlo svoji vlastní identitu. I když některá rozhodnutí autorů nevyšla úplně podle očekávání, například akční složka hry, stále se jedná o zážitek, který mohu doporučit všem, kteří mají na takový typ her žaludek. Rozhodně nebudete litovat. 

Takových her, které se vymykají zažitým žánrovým konvencím, by herní průmysl potřeboval více. V době, kdy jsme přehlceni hrami s hororovou tematikou, je Scorn neotřelým závanem svěžího větru. Není tedy divu, že si od Indiana odnáší krásných osm bodů z deseti. Hororovým nadšencům jej silně doporučujeme, pro fanoušky Vetřelce je to povinnost.