Clive Barker's Hellraiser: Revival – pekelná jízda, která občas pořádně zabolí

Filmová série Hellraiser patří mezi hororové klasiky, které si za desítky let vybudovaly poměrně specifické místo v žánru. Pinhead, Cenobité, tajemná kostka a jejich svérázné pojetí bolesti a utrpení asi nepotřebují dlouhé představování. Na herní zpracování jsme si ale museli počkat opravdu dlouho. Teď konečně přichází Clive Barker's Hellraiser: Revival, ve kterém se vydávám do samotného pekelného Labyrintu. Hra mě staví do role Aidana Lynche, který se snaží zachránit svou přítelkyni Sunny poté, co se oba zapletou do událostí spojených s tajemnou kostkou Genesis Configuration. A rozhodně nepůjde o žádnou příjemnou procházku. Potěší také návrat Douga Bradleyho, který se znovu ujímá role Pinheada a propůjčuje mu svůj nezaměnitelný hlas.

Důležitou roli v příběhu hraje také takzvaná Scarlet Church, tedy Šarlatová církev. Jde o poměrně zvrácený kult vedený Marlowem, jehož členové uctívají Cenobity jako božské bytosti a sami touží dosáhnout podobné proměny. Věří, že jim k tomu pomůže právě tajemná kostka. Jejich vůdce má po ruce také proroka Bruna, který se stará o poněkud svérázné rituály a experimenty na členech kultu. Právě s touto skupinou se během hry opakovaně střetávám a postupně zjišťuji, že v tomhle světě nemusí být největším problémem vždycky samotní Cenobité. Někdy jsou totiž lidé ještě mnohem větší fanatici. 

Hned na začátku mě docela překvapilo, jakým způsobem vývojáři pojali samotnou hratelnost. Základem je klasický survival horor, který si bere poměrně dost inspirace z Resident Evil. Prozkoumávám prostředí, hledám zásoby, odemykám nové cesty, řeším hádanky a samozřejmě se snažím přežít. Musím přitom přemýšlet nad tím, jak naložím s omezeným inventářem a kdy se vyplatí pustit do nepřátel. Ne vždycky mám totiž dostatek prostředků na to, abych si mohl dovolit každého protivníka jednoduše odstranit. V každém případě titul se rozhodně nebojí brutality, explicitního násilí a velmi znepokojivých výjevů. Setkáte se s opravdu odpudivými podobami Cenobitů, deformovanými lidskými těly a scénami, které si rozhodně neberou servítky. Věrnost filmové předloze je v tomhle ohledu opravdu výrazná a vývojáři se rozhodně nedrželi zpátky.

Hra navíc pravidelně přechází do úplně jiných prostředí a herních situací. Jednou procházím relativně klasické hororové lokace připomínající zmíněný Resident Evil, abych se vzápětí ocitl v podivném Labyrintu. Tam na mě čekají prostorové hádanky, nejrůznější pasti a také útěky před Cenobity. Jedna konkrétní pasáž mi připomněla P.T. Silent Hills, protože šlo o nekonečnou smyčku, ze které jsem musel najít cestu ven. Jiné momenty zase evokují Layers of Fear, především díky neustále se měnícímu prostředí Labyrintu.

Právě střídání různých podob hororu považuji za jednu z největších předností celé hry. Nemám totiž pocit, že bych několik hodin procházel stále stejným prostředím a dělal pořád dokola jednu věc. Hra mě neustále přesouvá mezi klasickým průzkumem, souboji, plížením a surrealistickými pasážemi v Labyrintu. V některých chvílích se tak ocitám v situaci, kdy mi cestu zkříží Chatterer. Ten mě začne pronásledovat a místo klasického souboje musím především přemýšlet, kudy se dostat dál a jak se jeho pozornosti vyhnout.

Do toho všeho vstupuje také Genesis Configuration, tedy ona slavná kostka. Ta není jen příběhovým artefaktem, ale postupně se z ní stává důležitá součást hratelnosti. Dokáže přitahovat a vrhat modře označené předměty pomocí telekineze, později s její pomocí manipuluji s ohněm a přenáším ho na další místa. Dostanu také schopnost Hell Chains, která přivolává pekelné řetězy a umožňuje brutálně likvidovat protivníky. Jejich využití je navíc navázané na energii získávanou při popravách nepřátel. Kostka pomáhá také při řešení některých hádanek a manipulaci s okolním prostředím. Její schopnosti se postupně rozšiřují, takže nejde pouze o jednorázovou vychytávku, kterou po prvních dvaceti minutách odložím.

Osobně se mi líbí, že vývojáři dokázali známý filmový artefakt smysluplně zakomponovat přímo do herních mechanik. Není to jen věc, kterou nosím v kapse a občas vytáhnu během příběhové animace. Naopak se k ní pravidelně vracím a učím se využívat její jednotlivé možnosti. Někdy mi pomůže v boji, jindy potřebuji manipulovat s předměty nebo vyřešit hádanku, abych se vůbec dostal do další části lokace.

Nechybí ani crafting a obchodování. Během průzkumu sbírám materiály, ze kterých vyrábím potřebné zásoby, a občas narazím na obchodnici Zoru Beckett. Ta mi prodá různé předměty, umožní vylepšovat vybavení a občas přihodí i nějakou tu radu. Systém výroby není nijak komplikovaný, ale dává smysl, protože mě nutí průběžně prohledávat okolí a nepřehlížet jednotlivé místnosti. Občas se vyplatí vrátit se i do zdánlivě prázdného prostoru, protože právě tam mohu najít něco, co se mi bude později hodit. Taková příjemná zastávka a vydechnutí před dalším výletem do pekla.

Co se samotného soubojového systému týče, tady už mám trochu rozporuplnější pocity. Hra nabízí kombinaci kontaktního boje, střelby a využívání schopností kostky. K dispozici máte několik druhů vybavení, které se hodí do různých situací, a postupně si tak vytváříte vlastní způsob, jak se s nepřáteli vypořádat. Zároveň ale musíte hlídat stav svého inventáře a množství dostupných zásob. Ne vždycky se vyplatí všechno okamžitě spotřebovat. Nejvíce mě bavily právě klasické survival hororové pasáže, ve kterých musíte přemýšlet nad zásobami a rozhodovat se, kdy se do nepřátel pustit a kdy raději hledat jinou cestu. Naopak stealth pasáže mi příliš nesedly. Není jich mnoho, ale jsou jsou zbytečně natahované, občas působí dost nevyzpytatelně a místo strachu začínají vyvolávat spíše frustraci. Není nic příjemného na tom, když se snažíte nenápadně dostat přes určitou oblast, uděláte zdánlivě drobnou chybu a musíte celou část opakovat. Právě v těchto momentech bych ocenil trochu větší volnost a více možností, jak situaci vyřešit.

Podobně se postupně mění také obtížnost. Na výběr mám čtyři varianty: Easy, Normal, Hard a Hellraiser. Easy je určená především těm, kteří chtějí projít příběhem bez výraznějších překážek. Normal představuje vyváženou variantu pro běžné hraní, Hard už počítá s většími nároky na souboje a hospodaření se zásobami. A potom je tu samotný Hellraiser, který přidává ještě větší množství nepřátel, omezuje dostupné zdroje a dělá z přežívání podstatně náročnější záležitost.

Já jsem zvolil Hard a musím říct, že zpočátku mi obtížnost připadala přijatelná. Souboje nebyly vyloženě jednoduché, ale zároveň jsem neměl pocit, že by mě hra neustále trestala za každou drobnost. Normální obtížnost pomáhá automatickým ukládáním, avšak na vyšší obtížnosti už je ukládání přísnější. Právě mnou zvolený Hard vypíná automatické ukládání a spoléhá se na omezenější možnosti manuálního uložení. Hellraiser jde ještě dál a k ukládání potřebuji speciální žetony, které musím najít během průzkumu. Každé uložení mě přitom stojí jeden takový žeton. Pokud se tedy rozhodnu pro nejvyšší obtížnost, musím si opravdu dobře rozmyslet, kdy svůj postup uložím.

Postupem času začne být situace podstatně zajímavější. Jedním z výraznějších milníků je souboj s Charlotte, který mi dal pořádně zabrat. Několikrát jsem u něj skončil a musel si ho zopakovat. Právě tady jsem začal mít pocit, že hra postupně přitvrzuje trochu víc, než bych si představoval. Nejde jen o samotnou Charlotte, ale také o náročnější střety, ve kterých už musím mnohem pečlivěji hlídat zásoby a přizpůsobovat tomu svůj postup. A bohužel Charlotte není poslední zkouškou mých nervů. Také následující bossové dokážou pořádně zatopit. Především Sister of Mercy a pozdější střet s Brunem umí být pořádně nepříjemné. Souboje jsou delší, vyžadují trochu jiný přístup a rozhodně už nestačí jen bezhlavě útočit. V některých chvílích jsem měl pocit, že si hra moje nervy vyloženě vychutnává. A to by na poměry Hellraiseru vlastně docela sedělo.

Samostatnou zmínku si zaslouží také hádanky, které mě příjemně bavily a představovaly vítané zpestření mezi jednotlivými souboji. Většinou nejde o nic extrémně komplikovaného, ale občas jsem musel trochu zapojit hlavu. Hledal jsem správné předměty, luštil číselné kódy, otevíral zamčené skříňky nebo se snažil přijít na to, jak fungují jednotlivé mechanismy. Nejzajímavější pro mě byly především hádanky spojené s Genesis Configuration. Pomocí kostky jsem například manipuloval s obrovskými mechanismy, přesouval překážky nebo přenášel oheň mezi jednotlivými zdroji. Líbí se mi, že kostka není jen nějakým doplňkem, ale její schopnosti skutečně využívám při průzkumu a řešení problémů.

Co se týče optimalizace, tak hra běží na Unreal Enginu 5 a nenarazil jsem na žádný větší problém, nicméně hru jsem hrál již po vydání aktualizace 1.1, která opravovala několik chyb včetně problémů spojených s některými bossy. Můj zážitek byl tedy po technické stránce velmi dobrý. Hellraiser: Revival dokáže vytvořit opravdu působivou atmosféru. Především samotný Labyrint patří mezi nejzajímavější lokace. Jeho zvláštní architektura, proměnlivé chodby a surrealistické výjevy dokážou vytvořit přesně ten druh nepohodlí, který od podobné hry očekávám. Pochvalu si zaslouží také zvuková stránka, protože právě zvuky okolí, hudební doprovod a práce s tichem pomáhají budovat napětí i v situacích, kdy se na obrazovce zrovna nic zásadního neděje. Technická stránka mě navíc příjemně překvapila. 

Celkově oceňuji především střídání různých prostředí, žánrových prvků a nápadů, díky kterým hra nepůsobí jednotvárně. Líbí se mi také zapojení ikonické kostky do samotné hratelnosti a celkově povedená atmosféra, která dokáže připomenout nejen původní filmy, ale i několik dalších hororových her. Některé pasáže jsou opravdu povedené a mám chuť okamžitě pokračovat dál. Jenže pak přijde trochu nešťastně navržená stealth sekvence nebo náročnější souboj a nadšení začne pomalu opadávat. Výsledkem je solidní hororová záležitost, která sice občas sama sobě podkopává nohy, ale fanouškům survival hororů a původních filmů má rozhodně co nabídnout. Není to sice nová žánrová revoluce, ale jako herní návrat do světa Clivea Barkera funguje velmi dobře.