Cestování v čase a záchrana světa? To je Wanderer!

Tak to vypadá, že majitelé headsetů pro virtuální realitu a milovníci logických hádanek mají další hru, kterou by měli mít v hledáčku. Wanderer není bez chyb, to vám řeknu rovnou. Ale po dlouhé době šlo o titul, u něhož jsem se do svého Oculus Quest 2 s radostí vracel a nemohl se dočkat, než se znovu dobije. Jde totiž o logické dobrodružství, které si zakládá na různorodé interakci s prostředím a předměty kolem vás. A co víc, neustále budete cestovat v čase i prostoru do různých etap lidské historie, abyste zachránili celý svět. Já si myslím, že to zní celkem epicky. A věřte mi – epické to taky je.

Ale vraťme se trochu zpět. Nebo teda… pojďme dopředu? Vlastně sám ani úplně nevím. Wanderer se totiž technicky vzato odehrává v druhé polovině 21. století v Bostonu. Nějakých zhruba 40 let od současnosti. Ale vůbec bych se vám nedivil, kdybyste to nepoznali. Uběhl totiž už nějaký ten pátek, kdy se společnost naposledy výrazně posunula kupředu. A to hlavně z toho důvodu, že z té společnosti evidentně moc nezbylo. Budovy jsou v dezolátním stavu, všechno je zřícené a zarostlé vegetací, a pokud nepočítáme tu skupinu fanatiků, kteří ovládají zbytky města, pak tu nenajdete ani jinou živou duši. Jenže takhle náš svět vypadat nemá. Určité momenty v naší historii se udály jinak, než by měly diktovat učebnice dějepisu. Přistání na Měsíci skončilo katastrofou, Teslova experimentální stanice přišla do křížku se zátopou a Rusové se zmocnili plánů pro rakety V-2 ještě před koncem války. A nejen tyto, ale i další události se snažíme zvrátit v roli jistého Ashera Neumanna. Vnuka poměrně významného vědátora, který minimálně svoje poslední chvíle dedikoval nápravě času. A pomáhat nám na naší cestě budou především jeho mluvící hodinky Samuel.

Jak asi sami tušíte, koncept samotného příběhu je poměrně jednoduchý. A vyloženou hloubku nebo větší poselství v něm asi taky úplně nenajdete. Sem tam se dočkáte několikaminutové expozice a hodinky Samuel mají tendenci – omluvte ten výraz – nezavřít hubu. Takže naštěstí nebyl příběh úplně odsunutý na druhou kolej. Přesto je škoda, že se jakási zápletka v pozadí projeví nejvíce až u samotného závěru, který celkově nenabídne moc dobré zakončení celého vašeho dobrodružství. Vlastně tak trochu působí jako konec první kapitoly a jako zadní vrátka, pokud budou chtít vývojáři udělat druhý díl. Docela mě mrzí, že příběhu a jeho vyprávění nebylo věnováno trochu víc péče a prostoru, protože ten potenciál pro to tam naprosto zjevně byl. Zkrátka jsem měl ve finále pocit, že se autoři báli do celého konceptu opravdu pořádně opřít a místo toho jen opatrně kráčeli po víceméně bezpečných cestách.

Paradoxně ale mohu to samé říct i o hratelnosti, na kterou titul během svého času sází zcela nejvíce. A to i navzdory faktu, že mě hra bavila a jde o se vším všudy nadprůměrný projekt. Jak už totiž bylo zmíněno, Wanderer je v první řadě logickou hrou. Kombinace předmětů a využívání těch správných v ten správný moment (a čas) je tu denním chlebem. A to dobrým chlebem. Variabilitu různých předmětů i interakcí musím rozhodně ocenit. Nechybí luk a šípy, autíčko na dálkové ovládání, prut, bruska, deštník, Enigma a dokonce i žába, která vás pošle na lehce fantasmagorický trip. Přesto je tu ale stejnou měrou těch interakcí citelný nedostatek. Málokdy totiž budete moci přímo hýbat s předmětem, který nutně nepotřebujete k nějaké hádance. Spousta věcí je zkrátka statických a jsou tak jen pouhou součástí scenérie. A to, s čím manipulovat jde, může často postrádat pár detailů nebo možností, které jsou sice ve finále úplně k ničemu, ale vtáhly by vás do hry. A o tom je virtuální realita především. Vážně mě mrzelo, když jsem si nemohl na kytaru zabroukat nebo když moje ruka nevytvořila stín, když jsem si na ní posvítil baterkou. Jsou to maličkosti, samozřejmě, ale tyhle maličkosti ve virtuální realitě nabírají úplně jiný rozměr. A když u spousty předmětů očekáváte, že něco udělají a zkrátka se nic nestane, tak vás to celkem vytrhne. Což je vážně ohromná škoda.

Naštěstí je tu ale i tak dostatek předmětů, které budou mít svůj účel, že vám to ve finále zase až tolik vadit nebude. Hlavně v kombinaci s faktem, že je Wanderer přibližně sedmihodinovým dobrodružstvím, což není na poměry VR her vůbec špatné. Zásluhu na tom samozřejmě má i spousta momentů, kdy si nebudete na první dobrou vědět rady, co máte dělat dál.

S postupem času si totiž budete odemykat speciální předměty, které vám dovolí cestovat do určitých etap historie. Nicméně to nefunguje tak, že jdete z času do času, kde pokaždé vyřešíte, jak tamní katastrofu napravit a poté odcestujete dál. Ne. Do jednotlivých časů se budete opakovaně vracet, používat předměty z jiných etap a postupně se v každé části dostávat dál a dál k vašemu cíli. Tenhle styl se mi rozhodně líbil, ačkoli, jak už jsem zmiňoval, to vytvářelo momenty, kdy občas úplně nevíte, co je zapotřebí dál. I přes pocit toho, že máte na výběr, jde stále o lineární titul. A dělat budete přesně to a přesně v ten moment, kdy to vývojáři zamýšleli. Čímž se pomalu ale jistě dostáváme k samotným hádankám a jejich poměrně oscilující kvalitě a obtížnosti.

Spousta z nich dává docela smysl a jsou skvělé, byť ve finále vaše mozkové závity zase tolik nepotrápí. Hlavně pokud máte s podobnými hrami zkušenosti. Na druhé straně jsou zde ale takové hádanky, které sice mohou být triviální, ale nepodaří se vám na jejich řešení přijít tak snadno. A to zejména z jednoho důvodu – vaše řešení není to, se kterým hra počítala. Hlavně v této fázi bych se rád vyvaroval spoilerům, takže jako příklad použiju dvě ne moc významné hádanky z úvodu hry. Zaprvé jistý skener oční duhovky. S liánami před ním víte, že můžete hýbat a umělá inteligence skeneru vám říká, abyste se zbavili překážky. První, co mě napadlo, je liány zkrátka odhrnout a je vyřešeno. Ale to bylo špatně. Musel jsem je ručně jednu po druhé strhnout.

Podobný problém, kdy jsem neměl jasno, co po mně hra přímo chtěla, bylo u hádanky se souhvězdími. Je jasné, že musíte použít baterku a jakési nástavce na ní, abyste souhvězdí viděli. To následně musíte aplikovat na jistý panel, který má na sobě tečky. Takže co mě napadlo jako první, když jsem v ruce doslova držel baterku? Posvítit na panel a zkusit, aby se hvězdy přesně dotýkaly teček na panelu. Bez úspěchu. Až po deseti minutách jsem zjistil, že je samotný panel dotykový a musel jsem souhvězdí načrtnout prstem. A tohle jsou jenom dva příklady hned z několika, kdy jsem se zasekl u opravdu triviální věci jenom z toho důvodu, že k ní existovalo i jiné logické řešení, které zkrátka nebylo to správné. Nebo že nebylo úplně jasně ukázáno, co se po vás přímo vyžaduje. A co jsem viděl u svých přátel a na internetu obecně, téměř všichni na těchto místech také narazili. Naštěstí se to neděje u každé hádanky, ale zároveň se to děje dostatečně často, abych měl potřebu to zmínit.

Tahle kmitající kvalita mezi fakt dobrou VR hrou, která se může jednoduše zařadit mezi moje nejoblíbenější, a problematickým titulem je ale o to zjevnější i v případě audiovizuálního zpracování. Například proti hudbě, krom toho, že bych byl rád, kdyby byla více v popředí a častější, nemohu moc říci. To samé ale nelze udělat u zvuků. Ty, které tam jsou, jsou dobré. Ne úžasné, ne dokonalé, ale jsou dobré. Ale zároveň mám pocit, že jich strašně moc chybí. Skřípání dveří, zvuk šoupání šuplíků, když něčím prásknete nebo když třeba jenom chodíte po různých materiálech… Ve většině případech je zkrátka ticho. A opravdu nemám jediné rozumné vysvětlení proč. Když do sebe dva předměty narazí, tak se něco ozve. Je tu zvuk střelby nebo když něco zapnete a zmáčknete. A pro další polovinu akcí zkrátka nic. Opravdu to nechápu. Podobnou nekonzistentní kvalitu lze ale najít i u grafiky. Se vším všudy vypadá Wanderer vážně pěkně a různá prostředí mají svou specifickou a krásnou atmosféru. Ale zejména modely postavy, pohyb rtů a jejich animace působí oproti zbytku nízkorozpočtověji. Stejně tak jako některé další věci. Některá pozadí jsou krásná a jiná až nepochopitelně otřesná. A často se mi dělo, že detaily textur viditelně doskakovaly a někdy zkrátka zůstaly rozmazané a bez detailů.

Vlastně samotnou prezentaci sráží dolů i celkem obstojný počet bugů a chyb. Většinu času šlo jenom o maličkosti, jako třeba potrhlá fyzika nebo že se nějaký předmět třeba napůl propadl stolem. Ale když se to děje co pár minut a sedm hodin v kuse, tak to začne postupně vadit. A to nemluvím ani o těch výjimečnějších, byť stále stávajících se momentech, kdy budete muset znovu načíst kapitolu, protože prostě záhadně zmizel nějaký důležitý předmět; nebo když se vám podaří, jako se podařilo mně, zničit jednu z podstatných mechanik hádanky.

Jsem si vědom, že tahle recenze zní poněkud negativně. Ale to protože pokud máte headset pro virtuální realitu, baví vás logické hry, jste zaujati konceptem cestování v čase a zkrátka chcete další dobrou hru, tak vážně není moc důvodů, proč bych nemohl Wanderer doporučit. A ty jediné důvody jsou aspekty, které jsem zmínil. Jakási kmitající kvalita, která pro někoho bude nepodstatná a pro někoho jiného důvodem se této hře vyhnout. To a tedy poněkud nesmyslná absence titulků, která může stát v cestě méně zdatným angličtinářům, což bohužel může občas vyústit v nějaké problémy nebo nepochopení. Naštěstí ostatní nastavení co se týče přístupnosti, byť základní, jsou dostačující. Nechybí plynulý pohyb nebo teleportace, ztmavení obrazu při pohybu i otáčení pomocí páček. Přičemž se dá celá hra hrát ve stoje i vsedě.

Abych to tedy celé uzavřel… Pro mě šlo o titul, k němuž jsem se navzdory nedostatkům ve víceméně každém aspektu s radostí vracel a i po těch sedmi hodinách byl zklamaný, že toho nebylo více. A to podle mě o kvalitách Wanderer od nezávislých M-Theory a Oddboy také mnohé vypovídá. Za tým Indiana tedy hru doporučuji na 6 bodů z 10. Dolů ji sráží především kolísající audiovizuál a nevážné, avšak dost početné bugy. Jakou váhu jim dáte vy, to už je na vás.