Recenze · Boyfriend Dungeon · v úterý 8. 3. 2022 17:52
Přehled toho nejhorší z LGBT+ hnutí - recenze Boyfriend Dungeon
Boyfriend Dungeon je všechno, čeho se starší generace bojí na mladých hnutí jako například LGBT+. Jde v podstatě o velmi průměrnou hru, jejíž vývojáři si řekli: „budeme strašně woke a uděláme dating simulátor se všemi populárními psychickými nemocemi, sexualitami a pohlavími, co tam zvládneme vecpat.“
Na první pohled se to zdá jako super věc. Když jsem si na začátku hry místo pohlaví měla zvolit ze 3 základních preferovaných zájmen, byla jsem příjemně překvapena. Milé překvapení mě ale rychle opustilo po tom, co jsem zjistila, že naprosto všechny tyto zajímavé vlastnosti charakteru jsou ve hře doslova jen proto, aby tam byly. Ovšem po tom, co mi bylo v podstatě řečeno, že zoofilie je v pohodě, jsem zvládla jen nevěřícně koukat na obrazovku s otevřenou pusou. Vývojáři samozřejmě tvrdí, že mezi vámi a tou kočkou se nic nestalo, ale já jim nevěřím ani slovo. Na sto procent jsem omylem znásilnila kočku - anebo ta kočka znásilnila mě - a nikdo mě nepřesvědčí o opaku.
GENERÁTOR SEROTONINU PRO LIDI S NULOVÝM SOCIÁLNÍM CÍTĚNÍM
Každopádně ještě, než začnete psát dotčené komentáře o tom, jaký zlý konzervativec jsem, ujistím vás, že proti hnutí LGBT+ vážně nic nemám. Právě naopak jsem jeho podporovatel, a přesně proto mi vadí, jak vynuceně a ploše všechny tyto nesmírně zajímavé části charakteru v této hře působí.
Boyfriend Dungeon je velmi zajímavá smíchanina dvou herních žánrů – simulátoru randění a hack and slash dungeon crawleru. Ujmete se role člověka, co nikdy nebyl na žádném rande, ovšem hodlá to změnit během své prázdninové návštěvy městečka Verona Beach. Živit se budete zabíjením monster v podzemí a randit budete se zbraněmi, co vám s tím budou pomáhat. V tomto herním světě totiž existují takzvaní zbraňoví lidé - v podstatě vlkodlaci, co se nemění na vlky, ale na různé typy sečných zbraní. Takže ano, připravte se na spousty vtipů stylu „od tebe bych se nechal naostřit kdykoliv.“
Příběh samotný se soustředí na záhadné mizení zbraňodlaků. Procházením jednotlivých úrovní podzemí budete omráčené zbraně nacházet a zachraňovat, za což se vám odmění nejen svou náklonností ale i možností přidat si je do svého bitevního arzenálu. Každá postava má speciální schopnosti a nabízí rozdílné styly boje. Například při používání kosy Rowana cítíte jeho těžkost, útoky jsou pomalé, ale mají velký dosah. To skvěle doplňuje schopnost tvořit mini černé díry, co přitahují okolní nepřátele blíž k vám. Z úplně druhé strany spektra tu pak máme dýku Valerii, která musí být v těsné blízkosti nepřátel, a i když útočí rychle, nedává moc velké poškození. Právě proto má schopnost krátce zmást monstra tím, že kolem nich rychle uskočí, a tím získá čas na zasazení dostatečného počtu ran.
V případě, že by to pro vás stále bylo málo, i vaše postava má svá vlastní kouzla v podobě magických knih, které během hry můžete sbírat. Bojový systém je tedy velmi jednoduchý, ale příjemně promyšlený a propracovaný. Jediné, co mi na něm vadilo, byla směšně jednoduchá obtížnost. Boyfriend Dungeon bohužel obsahuje jen jeden základní stupeň obtížnosti, ovšem ten je tak nízko nastavený, že v podstatě hned, jak jsem si zvykla na ovládání, jsem už nikdy nemusela používat žádné z dříve vyjmenovaných superschopností. Buďme k sobě ale upřímní, jedná se hlavně o simulátor randění, takže chápu, proč bojování v dunjnech (jak podzemí říkají cool zoomři) připomíná spíš Cookie Clicker než Darkest Dungeon.
RANDĚNÍ BEZ VÝZEV, BEZ PŘEKÁŽEK, BEZ ZÁBAVY
Technicky vzato se celé Boyfriend Dungeon nese ve smyslu nulových překážek a výzev. Každý ze sedmi potencionálních milenců je k vám silně přitahován v podstatě hned po tom, co je zachráníte, a často se stává, že i když je bezpečně umístíte do friendzony, jejich chování k vám má stále nepříjemný podtón nesmyslně hluboké lásky. Základem běžného simulátorů randění je to, že vy si vyberete, se kterým z NPC vytvoříte nějaký hluboký vztah. Já jsem ale měla celou dobu pocit, že postavy v Boyfriend Dungeon jsou ti, kdo hrají dating sim, zatímco já jsem jediné NPC v něm. Žádné možnosti dialogu nijak neovlivní, jaký vztah k vám daná zbraň bude mít, a to je nejen neskutečně frustrující, ale i nepříjemné, protože si pak připadáte, že jste do všech vztahů nuceni.
Tomuto všudypřítomnému nepříjemnému pocitu vůbec nepomáhá, že abyste zlepšili své bojové schopnosti, musíte randit s naprosto všemi postavami. Prohlubováním vašeho vztahu si totiž odemykáte již zmiňované superschopnosti jednotlivých zbraní, a tak ať už chcete nebo ne, bude z vás přinejmenším platonický polyamorista. Já osobně silně preferuji monogamní vztahy, a tak jsem se během hraní Boyfriend Dungeon necítila jenom nepříjemně, ale navíc i provinile, protože jsem po polovinu hry v podstatě „podváděla“ první objekt mé lásky. A to i když jsem k němu vlastně žádnou lásku necítila.
ANI POSTAVY NEJSOU TAK ZAJÍMAVÉ, JAK VYPADAJÍ...
Ačkoliv jsou totiž jednotlivé postavy na první pohled skvěle rozlišné nejen stylizací, povahou, ale i životním stylem, postupným seznamováním se objevíte, že vlastně vůbec jedinečné nejsou. I když každá z nich má nějakou strašně zajímavou vlastnost nebo pohled na svět, nikdy se nedočkáte jakéhokoliv rozvinutí, hlubších myšlenek nebo vývoje charakteru. Kvůli tomu jsem nebyla schopná se do žádné ze zbraní alespoň částečně zakoukat, protože všechny mají osobnost tak povrchní, že jsem jednoduše neměla do čeho. Například příběh meče Isaaca je založený na tom, že je bohatý a jeho otec si ho absolutně ale absolutně neváží. Jednoduché ale přesto zajímavé téma. Skrz Isaacovi oči bychom se mohli přiblížit tomu, jaké to doopravdy je mít daddy issues, snažit se neustále potěšit někoho, komu na vás absolutně nezáleží, jak to ovlivní vaše milostné i pracovní vztahy. Ale ne, samozřejmě, že celou tuto zajímavou premisu prozkoumáme doslova jen tak, že ji představíme a pak necháme Isaaca říct: „tati, jsi na mne zbytečně zlý, ale mně to je jedno, protože dokážu žít super život i bez tebe. Nehodlám si už dál hřát hada na prsou“. Jakože jasně, zpráva tohoto příběhu je hezká, ale zároveň je to doslova to nejmenší, co s tématem ‚otec si mě neváží‘ můžete udělat.
Jak to jednoduše shrnout. Po 9 hodinách, které jsem v tomto titulu strávila, jsem zklamaná a připadám si jako zneužitý citový podvodník. Musím uznat, že Boyfriend Dungeon má několik dobrých nápadů - příjemně míchá dva úplně odlišné herní žánry, obsahuje alespoň na první pohled spoustu zajímavých postav, má jednoduchou ale povedenou mechaniku boje, s optimalizací jsem nikdy neměla problém, grafická stylizace je osobitá a soundtrack snad nejpovedenější část celé hry. Všechny tyto plusy ovšem jednoduše přebije nudný a nezajímavý příběh, který odhadnete doslova hned po tom, co se poprvé potkáte s hlavním antagonistou, takže vážně nemůžu nic moc chválit.
Mě tahle hra fakt nesedla, nepůsobila na mě jako simulátor randění, ale spíše jako generátor serotoninu pro zoufalé zoomery, co mají nulové sociální cítění. Beze srandy, HuniePop 2: Double Date je dle mého oproti téhle hře klenot. Ale tak což, pokud hledáte nějakou průměrnou hru, ve které vám budou všichni neustále vymývat mozek s tím, jak jste jedineční a jak jste jim změnili život, Boyfriend Dungeon je perfektní. Doporučujeme na 5/10 bodů, protože ty dungeon crawlerové pasáže jsou celkem fajn.
Verdikt
Boyfriend Dungeon není vyloženě špatná ani vyloženě dobrá hra. Ze strany dungeon crawleru se jedná o příjemně jednoduchý ale zábavný zážitek. Ze strany simulátoru randění ovšem jde o bolestivou vymývárnu mozku, která připomíná spíše vizuální novelu se špatným příběhem i postavami.
- Dva žánry zajímavě smíchané do jednoho
- Rozličné propracované postavy
- Pěkný soundtrack
- Spíše vizuální novela než dating sim
- Velmi pofidérní suchý příběh
- Nevyužitý potenciál charakterů postav