I když se s takzvanými „friendslop“ hrami v poslední době doslova roztrhl pytel, najít opravdu kvalitní kooperativní hru není vůbec jednoduché. Josef Fares sice každých několik let přijde s titulem, co nás vystřelí ze židle, a pár kvalitních kooperativních sérií se stále objevuje. Zmínit se určitě dají plošinovkový Trine, únikovkový Escape Simulator nebo konverzační série We Were Here. Právě s tou má nově vydaný titul Big Walk asi nejvíce společného. Tvůrci Untitled Goose Game nahradili hraní za husu hraním za… Něco jen těžce popsatelného. Výsledkem je ale kooperativní zážitek, na který jen tak nezapomenete. V tom dobrém i v tom špatném.

Jádro hratelnosti vlastně staví na dnes již dobře probádaných základech, které se ale Big Walk nebojí využít v plné míře. Se svými přáteli budete mít za úkol v otevřeném světě z pohledu první osoby nacházet a řešit rozličné hádanky. Ty v drtivé většině případů spoléhají na dobrou komunikaci. V čem ale titul překvapivě vyniká, je množství puzzlů, které si zakládají na tom, že může mluvit jen jeden ze zúčastněných, nebo dokonce nikdo.

V takových chvílích se musí hráči buďto spolehnout třeba na systém rozsvěcování světel pomocí tlačítek, přesun předmětů nebo gestikulování přes okno. To v případě, kdy je nutné zakývat pouze ano či ne, případně ukázat jedno z takových gest jako součást řešení, není zásadní problém. V momentě, kdy ale přijde na řadu ukazování abstraktnějších tvarů nebo dokonce zvuků, začíná pravá zábava.

Design jednotlivých hádanek ale nikdy nepřekračuje únosnou mez. Ačkoliv dokáže pár z nich opravdu zavařit mozkové závity, většina spoléhá na styl nebo mechaniky, které se postupem hraní naučíte. Ke konci tak budete s parťáky už moc dobře připraveni na všechno, co proti vám hra hodí. I když je tedy fajn, že si budete většinu času připadat poměrně geniálně, je přece jen škoda, že hra alespoň ke konci razantněji nezvýší obtížnost a nesnaží se častěji přijít s věcmi, které vám do zavedené rutiny hodí vidle. Tu a tam se něco takového objeví, ale jde spíše o výjimky potvrzující pravidlo.

Na druhou stranu, obrovský vliv na tohle máte přímo vy a vaši spoluhráči. A teď to nemyslím po stránce uvažování a intuice. Myslím hlavně počtem. Hra totiž nabízí specificky vytvořenou mapu pro dva, pro tři a následně pro čtyři hráče. Ke každé mapě se může připojit až dvanáct lidí, ale s těmi nadbytečnými už hra v zásadě nepočítá. Rozdíly přitom dokážou být poměrně zásadní. S větším počtem hráčů jsou hádanky buďto trochu větší, nebo zkrátka komplexnější a vyžadují náročnější koordinaci. Naopak ve dvou působily hádanky spíše jednorázově a některé byly až zbytečně banální.

Přečtěte si také: Big Walk válí. Kooperativní hit překonal důležitý milník za pouhých šest dní

Můj celkový názor na hru tak vychází převážně z hraní ve dvou a moc dobře si uvědomuju, jak diametrálně odlišný zážitek to může byť jen s jedním nebo dvěma spoluhráči navíc být. Protože ačkoliv si můžu přát náročnější hádanky nebo více mechanik v rámci nich, ve finále na ně nemohu říct křivého slova. To se nedá říct o mém osobním negativu, kterým je otevřený svět. Častokrát vás budou čekat až zbytečně dlouhé štreky – někdo by snad mohl říct i big walky – během kterých se ale nic významného nebude dít. Téměř vždy budete chtít akorát jít z hádanky do hádanky, za jejíž vyřešení dostanete klíčový předmět. Problém – alespoň opět ve dvou – nastává v momentě, kdy zjistíte, že hra postrádá inventář. I když si časem odemknete možnost s sebou nosit věcí víc, značnou část hry unesete jen jeden předmět v ruce. Například právě ten, co dostanete jako odměnu z hádanky a který musíte vzít a vložit na speciální místa po mapě. Jenže kamenem úrazu je, když přijdete na místo, kde je u sebe třeba hádanek pět. Vy víte, že splnit můžete jen pár z nich, než se budete muset vydat na párminutovou cestu úplně pryč, jen abyste tam odměny odložili a zase se vrátili zpět. Ještě horší je to v případě, kdy má hra poměrně rychlý cyklus dne a noci. Než stihnete nějakou hádanku většinou vyřešit, už se začne stmívat. A bez baterky, která je jedním z nositelných předmětů, toho moc neuvidíte. S tmou navíc žádná z hádanek ani nepočítá ani nepracuje, takže jde prostě jen o aspekt, který je na obtíž a nic víc.

Tohle hra samozřejmě řeší ve větším počtu hráčů. A parta lidí tak může mít někoho jen na nošení baterky. Ale i ve třech nebo čtyřech to dokáže být místy fakt zbytečně frustrující. Sice si v průběhu hraní odemknete nejednu mechaniku nebo pomůcku, která dělá pohyb po mapě rychlejší a jednodušší, ale většinu času vám nezbyde než pár minut chodit rovně přes kopce nebo menší skaliska a tak nějak... existovat. S více hráči dokáže i tohle být diametrálně odlišné a hra je zcela evidentně připravená na to, aby se dokázali hráči rozdělit na skupinky, k čemuž pomohou třeba vysílačky, megafony nebo laserová ukazovátka. Ale osobně bych nedokázal kvůli FOMO efektu žít s myšlenkou, že někdo jiný řeší hádanku, kterou já následně už neuvidím. A ve dvou hráčích naopak nemáte vůbec šanci mnoho těchto mechanik, jako jsou i rádiové věže nebo světlice, v podstatě jakkoliv využít.

I když to zní, že jsem vůči hře poměrně dost negativní, nechci, aby to působilo, že není zábavná. Protože opak je pravdou. I v těch hluchých místech se dokáže najít sranda, ale opět to závisí hlavně na hráčích a na tom, o jak dobrou společnost jde. Spíš se jen snažím říct, že kvůli snaze vývojářů udělat hru tak trochu pro všechny každá skupina narazí na místa, která po stránce game designu pro daný počet hráčů prostě nedávají moc velký smysl. A přijde mi, že kdyby vývojáři svět zmenšili a udělali průzkum trochu přístupnější, dost by to hře ulevilo.

A to následně i hardwaru. Ačkoliv se hra nedá považovat za vyloženě špatně optimalizovanou, rozhodně na mnoha místech neběží tak dobře, jak by člověk očekával. Za což mimo jiné může i engine Unity. Navzdory poměrně abstraktně a barevně vypadajícím hlavním postavičkám zvolili autoři snahu zbytek světa vytvořit s poměrně realistickou grafikou. To se daří jen zčásti, protože zatímco nasvícení nebo kvalita objektů jsou na vysoké úrovni, mnohé textury a některé efekty působí dost zastarale. Přesto nakonec zvolený vizuál, který do sebe poměrně agresivně tlačí dvě na první pohled zcela nekompatibilní stylizace, funguje překvapivě adekvátně. Ten pak doplňují poměrně generické zvuky a vzácně docela ojedinělá hudba různých žánrů.

Když to tedy člověk vezme jako celek, Big Walk je hra, jejíž kvalita a to, jak moc si ji užijete, naprosto zásadně závisí na spoluhráčích. Snad více než v jakékoliv jiné hře, kterou jsem kdy hrál. Jenže ačkoliv vás dokáže parta kamarádů přimět ignorovat řadu problémů a nedopečených designových rozhodnutí, které hra má, pravdou zůstává, že tu zkrátka jsou. Jen je do jisté míry jednoduché je odpustit. Protože jakmile se jen procházíte po světě, zažíváte zajímavé a vtipné situace, zkoušíte, co všechno vám hra dovolí, a řešíte skvěle navržené logické hádanky, bude vám při titulcích líto, že nebyla ještě dvakrát nebo třikrát delší. A to i přesto, že základní dohrání zabere zhruba 10 hodin a kompletní průchod o něco déle.