Bayonetta zanechala za svých téměř 13 let existence jasnou stopu na herní scéně. Z poněkud podivné a pro mnohé „úchylné postavy“ se stal symbol ženské krásy a silné osoby. To stejné by se dalo říct i o hře jako takové. Dle mnohých jde o Magnum Opus studia PlatinumGames a není se čemu divit. První dva díly přinesly výborný, svižný a komplexní soubojový systém, který čerpal z her jako God of War, Devil May Cry nebo Darksiders. Přesto ale přinášel něco unikátního, což se nikomu nepovedlo do této doby pořádně napodobit. Proto jsem byl velmi nadšený při oznámení třetího dílu před 5 lety. Po tak dlouhém čekání jsem rád, že můžu říct, jak moc mě hra potěšila a nezklamala. Jenže je tu několik věcí, které mě poněkud zklamali. Jak moc?

Třetí díl Bayonetty začíná totiž pro mě velmi nemile – promluvou zcela nové postavy Violy. Pro nově příchozí to může chvilkami vypadat, že jde o starou známou, protože tak je vám to prezentováno. Jenže najednou vidíme, jak umírá její učitelka Bayonetta, což je poněkud divné. S tím se ale hra snaží jen představit princip mnohovesmírů a zcela nového záporáka. Singularity je uměle vytvořený člověk, který s armádou Homunculi chce zničit všechny vesmíry, sjednotit je do jednoho Alfavesmíru, aby mohl vyhladit síly, které dodávají vesmírům a světům balanc. A tady možná vidíte, proč byl celý začátek pro mě poněkud nemilý. Přijde mi, že poslední dobou se všude řeší mnohovesmíry, cestování napříč nimi a největší možné hrozby vůbec. Naštěstí po doopravdy ohraném začátku přinese hra do celého konceptu dostatečné množství detailů, čímž působí příběh velmi uchopitelně, i když jde o krizi grandiózních rozměrů. Takže pokud se bojíte, že se ve hře ztratíte, hlavně pokud jste nehráli předchozí díly, tak se nemusíte bát. Pomocí Violy, která se postupem příběhu stane očima a ušima hráče, poměrně jednoduše pochopíte, o co jde, i když budete cestovat napříč vesmíry, dějovými liniemi a postavami.

Většinu času naštěstí budete trávit s naši starou známou Bayonettou. V každém vesmíru získá nové zbraně, démona, nebo schopnosti, díky čemuž máte neustále nové kombinace a útoky. Takže i na konci 13hodinového příběhu působí hratelnost svěže. Pokud ale budete chtít, tak můžete ve hře nechat i přes 30 hodin, než splníte všechny výzvy. Nejvíce ale za svěží hratelnost může chytře zpracované vylepšování postavy. Vy si totiž nevylepšujete sílu zbraní, ale pouze si odemykáte nové pohyby, nebo jejich kombinace. Díky tomu můžete základní zbraně používat jen na začátku, pak přesedlat na mocné démoní kladivo, nebo joja, a ke konci se opět vrátit k základním pistolím. Jejich síla bude totiž celou dobu stejná. 

Série je hlavně známá svými poněkud šílenými kombinacemi útoků. Chcete vystřelit silnější ránu? Tak protočte levou páčkou a pak zmáčkněte tlačítko Y. Chcete způsobit devastující útok? Tak třikrát zmáčkněte X, poté chvíli počkejte, dvakrát zmáčkněte A, páčkou zamávejte nahoru a dolů, zmáčkněte ZR, otočte opět levou páčkou a zmáčkněte B. Zní to šíleně? Ano. Díky tomu, jak vás hra učí tyto kombinace, vše stíháte pochytit, a nedělá vám problém provádět smrtelná komba, která jsou svým zpracováním odlišná oproti většině hack’n’slash titulů. Jenže i známější ovládání po vzoru God of War zde najdete. Viola totiž svým ovládáním je téměř identická s Kratem, když ještě mlátil celý řecký pantheon. Jde tak o další osvěžení soubojového systému. Hlavně máte i chuť se vracet do některých úrovní, protože každá nabídne něco jiného, ať už jde o lokaci, bosse nebo souboj jako takový. Vůbec se tak nedivím, že na letošních The Game Awards titul získal cenu za nejlepší akční hru roku.

Bayonetta 3 ale potěší i milovníky více stealth a 2D titulů ve stylu Mark of the Ninja. V těchto misích se chopíte Jeanne, abyste splnili její část úkolu, infiltrace do vědeckého komplexu za cílem získání informací ohledně jednoho vědce. Tyhle mise jsou poněkud kratší a stejně jako ostatní mise je lehké je dokončit. Je ovšem těžké je dokončit se splněním všech vedlejších úkolů a na maximální hodnocení. V tomhle hra našla krásný balanc v hratelnosti, který potěší jak ty přehnaně snažící se hráče, tak i více pohodové. Pokud chcete, tak si můžete našetřit na předmět, který vám pomáhá dokončovat i ty nejsložitější kombinace útoků, za cenu nižšího hodnocení v misích. 

Ale s tak velkým množstvím akce přichází i menší nedostatky technického rázu. Ve větších lokacích mohou naskakovat textury vzdálenějších předmětů. To se ale dá i odpustit, stejně jako ve většině případech kamera. Ta je částečně uzamčena na nejbližšího nepřítele, pokud se sami nezaměříte na jiného. Jenže pokud jich je na scéně doopravdy hodně a do toho se v pozadí děje něco dalšího, tak je kamera natolik daleko, že na obrazovce Bayonettu vůbec ani nevidíte. Což dokáže být problematické, když se to stane i v dokovacím režimu na televizi, protože pak už vůbec nevíte, kdy se vyhnout nepřátelským útokům. Tyhle situace se naštěstí dají vyřešit tím, že vyvoláte obrovitánského démona v podobě pavouka nebo zabijáckého vlaku, ale furt to může občas narušit plynulost souboje. 

Tyhle spíše drobné nedostatky hře odpustíte hned u další ukázky, která krom nabušené akce a pokroku v příběhu nadhodí i bláznivý, místy až otřepaný humor. Někdo by ukázky a humor mohl označit až za absurdní, ale tohle zkrátka patří k japonským titulům. I když tady je absurdita udržená relativně na uzdě.

Po příšerném Babylon’s Fall jsem velmi rád, že tu máme titul od PlatinumGames se vším všudy. Soundtrack budete poslouchat týdny po dohrání, k soubojům se budete rádi vracet a příběh vás až na krkolomný začátek velmi potěší. Jde tak o krásné zakončení příběhu Bayonetty. I když ji dabuje někdo jiný, což doprovázela velká kontroverze, tak budete spokojeni i s výkony všech herců. Za tým INDIANa můžeme doporučit titul na 9 bodů z 10 a já se jen těším, až během vánočních svátků usednu ke krbu, hodím nohy na stůl a vrátím se do tohohle světa, abych konečně získal hodnocení S na tom zpropadeném boss fightu s Rosou.