Už je to sedm let od vydání prvního pokusu interního studia společnosti Bandai Namco o vytvoření zcela vlastní akční RPG hry s ikonickým anime nádechem. Původnímu Code Vein se sice nedařilo ani zdaleka tak dobře jako jeho sourozencům od FromSoftware, ale i tak si v průběhu let dokázalo najít své hráče. Takový výsledek stačil vydavateli k tomu, aby sérii dal další možnost ukázat se. A tak se se svým nejnovějším soulslike počinem Code Vein 2 snaží oslovit jak původní fanoušky, tak zcela nové hráče.

Hned na začátku si můžeme říct, že Code Vein 2 není jen další z klasických soulslike titulů. Hra si z tohoto žánru sice bere různé mechaniky, jako je soubojový systém nebo kontrolní body, ale snaží se to kombinovat s prvky z jednodušších RPG. Najdete tu tedy i otevřenou mapu nebo klasický způsob zadávání úkolů. K tomu všemu se to vývojáři snaží ochutit vlastním kořením v podobě systému parťáků ovládaných umělou inteligencí. Jenže to vypadá, že špatně odhadli poměr ingrediencí.

Druhý díl se navíc zcela odklání od světa svého předchůdce a zachovává si pouze jeho upírskou tematiku. Probouzíte se bez vzpomínek jako lovec Revenantů – neboli upírů – v nedaleké budoucnosti světa lidí, který sužuje temný jev zvaný Resurgence. Před 100 lety se Revenanti shromáždili, aby tento jev zapečetili. Rituál byl ale neúspěšný a sami začínají ztrácet své já a mění se v bezduché stvůry. Svět na pokraji totálního zničení tu tedy máme. A právě v tento moment přichází váš hrdina, který pro jeho záchranu musí ty kdysi hrdinné Revenanty zabít. Jenže abyste je mohli zničit, potřebujete speciální klíče. Na první pohled je tedy příběh klasický boj dobra proti zlu, který v ničem nevyniká. Chytlavé zpestření zápletky, které vás se zatnutými zuby dokáže táhnout hrou, přijde ve chvíli, kdy zjistíte, že pro tyto klíče budete muset cestovat do minulosti.

V té budete postupně rozplétat příběhy jednotlivých hrdinů, dokud nenarazíte na to, co hledáte. Samotné cestování časem je jedním z pilířů celé hry. A přestože váš úkol je jasně daný – najít a přinést – nikdo vám nebrání se v té minulosti pohrabat trochu více a případně zachránit svět vlastním způsobem. Všechny vaše činy z minulosti se totiž promítají do přítomnosti a vy tak můžete zkáze světa možná i předejít.

Než ale skočíme do víru času, měli bychom se trochu upravit. Hra vám umožní přizpůsobit si svoji postavu až do těch nejmenších detailů. Pokud nebudete spokojeni se základními přednastavenými modely, můžete si pohrát skoro se vším, co vidíte. Od celkové tělesné stavby, přes barvu obočí až po různé doplňky, které mi ale na mé postavě moc neseděly. Ať už to tedy byly příčesky nebo batohy, u postavy se prostě vznášely a nevypadalo to hezky. Z oblečení tu máte na výběr z několika setů, které ale bohužel nemůžete mezi sebou kombinovat. A tak se může stát, že budete vybírat jen takový, který vám je nejméně nepříjemný. Zarážející pro mě později byla i možnost výběru hlasu postavy. V celé hře je totiž váš hrdina nejvíce ukecaný, jen když umírá. V ten moment si vždy najde nějakou tu zbylou sílu, aby vám opakoval tři otravné hlášky stále dokola. Naopak během běžných dialogů nevydá ani hlásek.

Dialogových možností tu stejně ani moc nečekejte. Drtivá většina z nich je navíc bezvýznamná a na výsledek konverzace nebo postup v příběhu nemají žádný vliv. 

Po vytvoření postavy vás hra rovnou vyplivne do otevřené mapy světa Frontier. Ten není nijak přehnaně velký a během jeho prozkoumávání můžete narazit na pár krásných scenérií.

Pro přesun po mapě máte už od začátku hry k dispozici i motorku, kterou si můžete mimo některé oblasti přivolat kdykoliv chcete. Ovšem jízda připomíná spíše elektrokolo a během ní nehraje ani žádná hudba. Takže posloucháte jen monotonní zvuk motoru a ubíjející fňukání vašeho parťáka, který za jízdy opakuje neustále stejné hlášky o tom, jak je třeba ta jízda krásná nebo rychlá. Očividně nikdy na motorce nejel. Jízda totiž naopak působí velmi pomale a nudně. Je také zvláštní, že po jejím zničení nepřítelem není žádný cooldown na její opětovné přivolání. Můžete to udělat hned, jak je zničena, a nepříteli ujet. K dispozici máte pouze jeden model vašeho stroje a jeho úprava není nijak možná.

Po vzoru jiných soulslike titulů je volný svět posetý velmi těžkými nepřáteli, které vám můžou vaše cestování značně ztížit. Po celé mapě budete narážet i na malé svatyně Mistles. Ty vám zde slouží jako záchytný bod, který vám umožní i rychlé cestování, posunout čas a upravit své zbraně nebo vlastnosti svého lovce. Mimo těchto věcí ale svět Frontier nabývá spíše pocitu prázdnoty. NPC v každé oblasti spočítáte na prstech jedné ruky, opakují vám stále jednu větu dokola a jediné, co tu můžete sbírat, jsou materiály pro vylepšování vaší výbavy. V post-apo přítomnosti, která je i svým vizuálem dost potemnělá, by ta prázdnota dávala smysl, ale minulost, ve které má k velké tragédii teprve dojít, by mohla být trochu živější. Otevřený svět je jedna ze změn oproti prvnímu dílu. V původním Code Vein jste totiž procházeli malé koridorové mapy vzájemně propojené teleportací. Možná i proto mapa v Code Vein 2 působí jen jako nudná výplň mezi úkoly.

Mimo hlavní dějovou linku můžete plnit i vedlejší úkoly, neboli Requesty. Každé NPC zde má vlastní typ questů, které vám zadává. Někteří vás posílají na klasické najdi a přines, jiní zase na najdi a znič nebo třeba nasbírej 20 kamenů. Samotné opakování typů questů spíše vypadá, že se studio snažilo pouze vyplnit ten nový otevřený svět a převládl tu výsledek kvantity nad kvalitou. Po splnění několika z nich si řeknete, že vás nudí a zbytečně zdržují od hlavního příběhu. Zároveň si musíte dát pozor na to v jakém časovém období se odehrávají. Jestli v přítomnosti nebo v minulosti. Některé z nich vás samozřejmě zavedou i do dungeonů.

A to buď do povrchových, nebo podzemních, díky kterým strávíte převážný čas v temnotě. Ať už jde o podzemní vězení, laboratoře nebo elektrárny, které sice možná nejsou procedurálně generované, ale minimálně tak působí. Většina z nich je holá, nezajímavá na prozkoumávání a plná nepřátel, kteří vás po chvíli omrzí. Sice tu máte možnosti pro hledání skrytých předmětů, ale cesta k bossovi je i u těch největších komplexů vždy jen jedna a nejsou tu žádné zkratky. V každém je navíc jen jeden záchytný bod na začátku, takže jsem si po několika smrtích a obnovení nepřátel jen znuděně říkal „tak kde už je ten boss“. Naopak ty povrchové, jako například ruiny, už byly o něco menší a zajímavější. Bylo na nich vidět, že když vývojáři nemuseli obsáhnout tak velkou oblast, mohli si s nimi více pohrát a propracovat je více do detailu. Z jejich prozkoumávání jsem měl větší radost i s armádou vyhazovačů, kteří mě chtěli rovnou zabít.

Z řad nepřátel je po celém světě nejvíce rozeseta hromada slabších pěšáků, kteří vám ale také můžou v nestřežené chvíli dost zavařit. Poté několik těžších minibossů, kterým jsem se raději vyhýbal, když to šlo, a samozřejmě řada klasických bossů. U těch je vidět velký rozdíl mezi těmi pro vedlejší úkoly a pro ty hlavní. Ty z vedlejších byli lehčí a měli většinou velmi podobný styl boje. Oproti tomu ti z hlavních úkolů měli každý svůj unikátní styl a strávil jsem u nich klidně hodiny. A tak souboje s bossy, které ze začátku vypadají zajímavě, jsou později spíše otravné a často nepřehledné kvůli přehnaným efektům útoků. A to i těch vašich nebo vašeho partnera, který vám s nepřáteli pomáhá.

Během celého příběhu potkáte těchto partnerů hned několik, ale doprovázet vás bude vždy jen jeden z nich. Každý má přitom vlastní styl boje a jiné bonusy pro vás. Kooperativní multiplayer už v tomto dílu už nenajdete, a tak se musíte spolehnout pouze na umělou inteligenci vašich parťáků. Jejich systém ale v Code Vein 2 doznal několika změn. Tentokrát jsou nesmrtelní, sdílejí s vámi ochranný štít a když vám zdraví klesne na nulu, automaticky vám ho doplní za cenu jejich dočasné nepřítomnosti. Můžete si vybrat ze dvou stylů jejich využití v boji. První z nich je, aby bojoval po vašem boku. To se může hodit při boji s větším počtem nepřátel. Druhou možností je asimilace, kdy se vy a váš partner stanete jednou postavou, a tím vám zvýší sílu a schopnosti. To je účinné hlavně v boji s mocnými nepřáteli. Já jsem ale i u těch největších nařachanců používal první jmenovaný režim. Využíval jsem toho, že se nepřátelé věnují mému kolegovi a já tak nepříteli mohl do zad pustit salvu silných úderů a mých ještě silnějších nadávek u počítače.

Na rozdíl od hlavního příběhu, který vás dokáže dotáhnout až do konce, příběhy vašich partnerů a dalších postav tolik chytit nedokážou. Ty totiž vypadají, že jsou slepené dohromady jako pouhá obálka pro samotný hlavní příběh. Mnohdy postrádají hloubku a vy tak máte problém si k nim vytvořit vztah. Hra vám bude jejich životy servírovat pomocí krátkých hratelných úryvků a často se bude snažit tlačit na vaše emoce s cílem si nějaký ten vztah vytvořit. To se v mém případě povedlo jen jednou a ostatní mi byli tak nějak jedno.

Podobně jako v jiných soulslike hrách, ani tady nenajdete klasický RPG systém automatického levelování za získané zkušenosti. Vyšší úrovně si kupujete za herní měnu zvanou Haze, kterou získáváte z nepřátel. Ta vám slouží zároveň i pro nákup nových zbraní a dalších předmětů. Pokud ale zemřete a nedokážete ji sebrat zpět, veškeré nasbírané peníze ztratíte a já jsem po chvíli ztratil motivaci získávat své ztracené peníze zpět.

S levelováním postavy se dostáváme i k herní mechanice, kterou jsem spíš nevyužil. Tou jsou takzvané krevní kódy, které v případě série Code Vein odstraňují možnost úpravy jednotlivých vlastností vaší postavy. Nelze si tak prostě nacpat všechny body třeba jen do síly nebo inteligence, jak bychom chtěli. V průběhu hry si tak vybíráte v podstatě jen mezi jednotlivými „třídami“ vlastností vaší postavy. Hráči tak mohou kdykoliv přepínat mezi několika desítkami různých typů krevních kódů. Jenže jich je možná až moc. Stačilo by jich mnohem méně – pro boj na dálku, na blízko s lehkými nebo těžkými zbraněmi a pro speciální „magické“ útoky. V základu se jednotlivé kódy na tyto vlastnosti sice zaměřují, ale u každého z nich musíte zkoumat další podrobnosti, jako jsou jejich bonusy nebo naopak omezení. Můžete tak být například více efektivní při útočení z dálky, ale kvůli nízké nosnosti a obratnosti se budete těžko vyhýbat útokům nepřátel. Nebo vaše útoky budou udělovat velmi vysoké poškození zblízka za cenu ubírání i vašeho vlastního zdraví. Já jsem v podstatě celou hru prošel s kódem, který jsem si vybral někdy na začátku, a i když jsem jich během hry dostával opravdu hodně, necítil jsem potřebu ho měnit. A k tomu navíc dostáváte ještě desítky různých přídavků, neboli boosterů vlastností, kterými si tyto kódy můžete doladit. Celé to pro mě byl velký zmatek, který mě opravdu nebavilo zkoumat.

Jak už jsem naznačil, tyto krevní kódy se úzce vážou na samotný soubojový systém. Ten v Code Vein II nabízí několik kategorií zbraní, které doplňuje přepracovaný systém magie nazývaný Formae. Najdete zde různé druhy mečů a čepelí, halapartny, kladiva a pokud si chcete od nepřítele opravdu držet odstup, máte zde na výběr i palné Bayonetty. Všechny tyto zbraně mají svoje silné a slabé útoky, v základu využívající vaši staminu. K nim každá z nich nabízí i speciální útoky Weapon Formae, které zahrnují bojová komba, magické projektily nebo podpůrné buffy. Mezi další podoby Formae patří i vyvolávání přízračných zbraní, jako jsou luky nebo obří meče. Všechny tyto druhy magie využívají váš Ichor – místní podobu many, kterou získáváte z nepřátel. Chybět zde nesmí ani blokování a parírování. Možností pro přizpůsobení stylu boje je tu tedy dost a pro hráče, který je ochotný věnovat hodiny jen tomu, to může být hotový ráj. Pro mě osobně byla provázanost všech systémů dost nepřehledná a od postupu příběhem mě to spíše zdržovalo, protože musíte velmi pečlivě zkoumat, jestli je vše kompatibilní a co s čím funguje nejlépe.

Žádný extra tutorial na začátku hry nedostanete, ovšem ovládání samotné bylo intuitivní. Hru jsem hrál na PC s ovladačem. Zkoušel jsem i myš a klávesnici, na kterých bylo ovládání hlavně v soubojích dost krkolomné a je znát, že ovladač byl pro studio základ. 

Hudební doprovod Code Vein 2 je velmi zajímavým mixem barokní symfonie, elektroniky a rocku. Hned při prvním zapnutí uslyšíte jemnou romantiku, během cutscén je hudba hodně náladová a ve vypjatých situací pochopitelně zvážní. Rád bych se do toho epického soundtracku zaposlouchal více, ale nemohl jsem, protože hudba hraje většinou pouze v daných situacích a po zbytek hratelnosti neslyšíte nic. Jen toho svého ukecaného parťáka. Pro mě osobně to byla velká škoda, protože soundtrack jako takový se mi zalíbil natolik, že jsem si ho pouštěl i při psaní této recenze.

Po grafické stránce hra svou stylizací dokáže celkem oslovit, ale hlavní postavy kvůli svému křišťálově čistému vzhledu vypadají v porovnání s těmi vedlejšími jako by byli z úplně jiné hry. Nevypadají, jako že už nějakou tu chvíli žijí v postapokalyptickém světě. A v některých scénách to působí opravdu silně jako pěst na oko.

Obecně kvalitou grafiky se hra od svého předchůdce moc neposunula a například některé modely okolních budov, aut a jiných objektů vypadají dnes už prostě zastarale. Jediný posun je vidět u osvětlení, a to jen díky využití systému Lumen Unreal Enginu 5. To mi vzhledem k hardwarovým nárokům přijde dost málo a rozhodně zde vidím ještě prostor pro zlepšení. Po stránce grafiky je to vlastně první díl, akorát s lepším osvětlením a otevřeným světem. Na druhou stranu jsem během hraní, mimo občasného problikávání textur a stínů, nenarazil na žádné výrazné chyby, které by mi bránily v průchodu hrou nebo jinak více znepříjemnily zážitek. Sami vývojáři už ale přiznali, že je ještě třeba zapracovat na optimalizaci. Třeba v soubojích totiž můžou přijít náhodné propady snímků za sekundu. U cutscén se ale nenechte zmást, ty jsou zamčeny na 30 fps pro „filmovost“. Což způsobuje, že v některých akčnějších scénách jsou trochu nepřehledné.

Code Vein 2 nejspíš není to nejlepší, co nám mohlo samotné studio Bandai Namco v posledních letech naservírovat. I když se hra snaží odlišit od svého předchůdce, stále jde v jeho stopách. Původní fanoušky hra tedy možná neurazí, ale zároveň pro ně, mimo přepracovaného systému parťáků, nepřináší nic pozitivně revolučního. Některé naopak může zamrzet i absence co-op multiplayeru. A nové hráče, které nechytí příběh už na začátku, bude mít hra nejspíš problém si nadále udržet. Ani ne tak kvůli obtížnosti, ale spíše kvůli nabízeným herním mechanikám a nudnému, někdy až obtěžujícímu, otevřenému světu. Krásná hudba, která není ani moc slyšet, celkový dojem nezachrání.