Videohry nás už desítky let děsí nejrůznějšími způsoby. Potkáváme v nich monstra, démony, sériové vrahy nebo duchy, kteří nám nedají spát ještě dlouho po vypnutí počítače. Jenže co když vám řeknu, že některé hry nevznikly pouze z bujné fantazie jejich autorů? Mnohé čerpají inspiraci ze skutečných vražd, zmizení, paranormálních událostí nebo experimentů. A zatímco si u fikce můžeme říct, že jde přece jen o vymyšlený příběh, u těchto titulů existuje jeden nepříjemný problém: tohle se skutečně stalo. Dnes se proto podíváme na hry, jejichž děsivé příběhy mají kořeny v reálném světě. Některé se skutečnými událostmi pouze inspirují, jiné je převádějí do herního světa naplno. A možná zjistíme, že skutečnost má občas mnohem horší scénář než jakýkoliv hororový spisovatel.

Sponzor pořadu je TIGO Machine od Smarty.cz

Začneme hned zvostra. Kdo neslyšel o Jacku Rozparovači, jakoby nebyl. Proto bylo jasné, že někdo určitě vytvoří hru na jeho motiv. V této detektivní adventuře se vžijete do role detektiva Sherlocka Holmese, který se společně s doktorem Watsonem pokouší odhalit identitu jednoho z nejznámějších sériových vrahů historie. Ten během roku 1888 zavraždil v londýnském East Endu nejméně pět žen, jejichž vraždy jsou dnes známé jako takzvaných „pět kanonických obětí“. Vraždy byly mimořádně brutální a těla obětí nesla známky rozsáhlého zohavení, což vedlo mimo jiné ke spekulacím, že pachatel mohl mít znalosti anatomie a chirurgie. Vybíral si hlavně ženy, které se živily prostitucí. Důvod? Zřejmě se sám nakazil nějakou pohlavní nemocí od těchto žen a vybíjel si na nich svou nenávist. 

Případ tehdy vyvolal obrovskou pozornost veřejnosti a tisk mu dal jméno, pod kterým ho známe dodnes. Pachatel navíc podle dobových zpráv komunikoval s policií a novinami prostřednictvím dopisů, ve kterých se k vraždám hlásil. Dodnes ale není jisté, zda byly všechny dopisy skutečně dílem vraha, nebo šlo alespoň zčásti o podvrhy a snahu přiživit senzaci kolem případu.

Tady si hra bere skutečné události a přidává k nim vlastní fikci. Sherlock Holmes a ani doktor Watson se skutečného vyšetřování nikdy neúčastnili. Ve hře se ale setkávají se skutečnými místy, oběťmi, dobovými postavami a některými teoriemi, které kolem případu skutečně vznikly. Hra tak vytváří vlastní detektivní verzi případu a nechává Holmese pátrat po vrahovi, kterého se ve skutečnosti nikdy nepodařilo odhalit. Vývojáři nemuseli vymýšlet žádného fiktivního sériového vraha ani jeho děsivý příběh. Stačilo vzít jeden z nejznámějších nevyřešených případů historie, zasadit do něj Sherlocka Holmese a položit otázku, která už více než sto let nedá lidem spát: kdo byl ve skutečnosti Jack Rozparovač?

Myslíte, že byste dokázali najít malou naději v Little Hope? Tento díl ze série The Dark Pictures se inspiroval jednou z nejtemnějších kapitol americké historie, čarodějnickými procesy v Nové Anglii z roku 1692. Hra začíná havárií autobusu, po které čtyři studenti a jejich profesor uvíznou v opuštěném městečku Little Hope. Město zahalí podivná mlha a brzy se ukáže, že na místě nejsou sami. Postavy začnou vídat děsivé přízraky a postupně odhalují temnou minulost města, která sahá až do 17. století. A právě tady hra čerpá ze skutečné historie. Vývojáři se inspirovali především čarodějnickými procesy v Andoveru v Massachusetts, které probíhaly během velké čarodějnické hysterie v roce 1692, známé především díky procesům v Salemu.

Přesný důvod, proč se tehdy čarodějnická hysterie rozšířila, dodnes není úplně jasný. Svou roli mohlo sehrát napětí ve společnosti, náboženské přesvědčení, ekonomické a politické problémy nebo strach z epidemií. Jedním ze spouštěčů v Salemu se pak staly podivné záchvaty a další zvláštní projevy u několika mladých dívek. Lékaři nedokázali jejich příčinu vysvětlit a padlo podezření, že za nimi může stát čarodějnictví. Objevily se také pozdější teorie, podle kterých mohly být některé příznaky způsobeny například otravou námelem, houbou napadající obilí, jejíž účinky mohou vyvolávat halucinace a další neurologické projevy. Tyto teorie ale zůstávají pouze hypotézami a neexistuje jistota, že právě ony stály za událostmi v Salemu. Poté se rozjela vlna obvinění. Podezření se začalo šířit od jednoho člověka k druhému a postupně zasáhlo nejen Salem, ale i okolní komunity včetně Andoveru. Během celé salemské hysterie bylo obviněno více než dvě stě lidí. Devatenáct z nich bylo popraveno oběšením a další obvinění zemřeli ve vězení. Jeden byl navíc během výslechu umučen k smrti. Situace byla natolik absurdní, že některým obviněným mohlo přiznání paradoxně pomoci vyhnout se nejhoršímu trestu. Problém byl v tom, že při přiznání často označili za čarodějnice další lidi. A tím se celá hysterie dál rozrůstala.

Little Hope si z těchto skutečných událostí bere především atmosféru strachu, paranoie a náboženské hysterie. Samotné město, postavy a konkrétní události, které ve hře sledujete, jsou ale smyšlené. Nejde tedy o převyprávění skutečných čarodějnických procesů, ale o jejich vlastní hororovou interpretaci. Zatímco skutečné oběti tehdejší hysterie čelily obviněním z něčeho, co se nikdy nepodařilo prokázat, Little Hope posouvá celý koncept ještě o kus dál. Ve hře totiž začíná být stále těžší poznat, co je skutečnost, co je minulost a co je jen děsivá vize

Na čtvrtém místě je Kholat, hororová adventura inspirovaná jednou z největších záhad moderní historie, tragédií v Djatlovově průsmyku. Hra vás zavede do ruských hor Ural, kde se vydáváte po stopách devíti zkušených horalů, kteří zde za záhadných okolností zahynuli.

Psal se rok 1959 a skupina vedená Igorem Djatlovem vyráží na náročnou zimní expedici, jejímž cílem je oblast hory Otorten. Nešlo přitom o klasickou horolezeckou expedici, jejímž cílem by bylo zdolat samotný vrchol. Výprava měla podobu náročného vícedenního přechodu zimní krajinou na lyžích, který měl zároveň splnit podmínky pro získání vyšší turistické kategorie.

Když se ale výprava v předem určený den nevrátila, byla zahájena pátrací akce. Záchranáři po několika dnech objevili jejich stan, který byl rozříznutý zevnitř. Uvnitř zůstala část vybavení, oblečení i bot, jako kdyby horalé v panice opustili stan a utekli do mrazivé noci. Některá těla byla nalezena několik set metrů od stanu, přičemž někteří z nich byli jen ve spodním prádle. To působilo zvlášť podivně vzhledem k tomu, že teploty v okolí klesaly až k minus 40 stupňům Celsia. Zbývající členové výpravy se kvůli nepříznivému počasí dlouho nedařilo najít a jejich těla byla objevena až o několik měsíců později pod tajícím sněhem. Někteří z nich utrpěli velmi těžká zranění, například rozsáhlá poranění lebky a hrudníku. Sovětské vyšetřování tehdy případ uzavřelo s podivným konstatováním, že jejich smrt způsobila „neznámá působící síla“. A tím začala legenda, která přetrvává dodnes. Objevily se teorie o lavině, extrémním větru, vojenských experimentech, panice nebo útoku místních obyvatel, ale také mnohem bizarnější spekulace o UFO či nadpřirozených silách.

Kholat ale skutečný případ pouze používá jako základ. Hra vytváří vlastní příběh, ve kterém se vydáváte do hor pátrat po tom, co se tehdy skutečně stalo. Postupně nacházíte stopy a odhalujete události, které mají spojitost s tragédií devíti horalů. Do příběhu však vstupují nadpřirozené prvky a tajemná entita, takže to, co ve hře prožijete, už není rekonstrukcí skutečných událostí. Možná proto je Kholat tak děsivý. Zatímco většina her si musí svůj hororový příběh kompletně vymyslet, tady vývojáři začali skutečnou tragédií, která dodnes fascinuje svět a kolem které stále existuje řada nezodpovězených otázek.

Na třetím místě máme The Outlast Trials. Tentokrát se ale nepodíváme na konkrétní vraždu nebo záhadné zmizení. Inspirací pro hru byla jedna z nejtemnějších kapitol tajných experimentů během studené války, projekt MKUltra. The Outlast Trials se odehrává v roce 1959 a zavede vás do rukou společnosti Murkoff, která na lidech provádí brutální experimenty zaměřené na jejich psychiku a chování. Jako takzvaní Reagents jste nuceni procházet nejrůznějšími zkouškami, při kterých se vás Murkoff snaží psychicky zlomit, manipulovat s vámi a změnit způsob, jakým reagujete na strach a nebezpečí. Myšlenka takových experimentů má skutečný historický základ. V roce 1953 totiž CIA zahájila tajný program s názvem MKUltra. Jeho cílem bylo mimo jiné zjistit, jestli je možné ovlivňovat lidské chování a psychiku pomocí drog, hypnózy, smyslové deprivace nebo dalších experimentálních metod. Některé z těchto výzkumů přitom probíhaly bez vědomí nebo souhlasu lidí, na kterých byly prováděny. Jedním z nejznámějších míst spojených s tímto projektem byl Allan Memorial Institute v kanadském Montrealu, kde psychiatr Donald Ewen Cameron prováděl kontroverzní experimenty zaměřené na změnu lidského chování. Pacienti byli vystavováni například dlouhodobé smyslové izolaci, vysokým dávkám elektrošoků nebo opakovanému přehrávání nahrávek s cílem ovlivnit jejich psychiku. Některé experimenty měly pro pacienty dlouhodobé následky. Tento projekt přitom nebyl žádný internetový mýtus. Program skutečně existoval a jeho existence se dostala na veřejnost až později, mimo jiné díky vyšetřování amerického Kongresu. Velká část dokumentace byla navíc v roce 1973 zničena, takže dodnes není možné přesně zjistit rozsah všech experimentů.

Hra ale samozřejmě není rekonstrukcí MKUltra. Společnost Murkoff, její zařízení, postavy i brutální zkoušky jsou smyšlené. Vývojáři si z reálné historie vzali především samotnou myšlenku tajných experimentů, manipulace lidskou myslí a zneužívání lidí jako pokusných subjektů. A tu pak dotáhli do typicky outlastovského extrému. Základní otázka ale zůstává, jestli je možné lidskou mysl ovládat a změnit ke způsobu svému. Je to při nejmenším děsivá představa.

Na druhém místě se umístila hra s názvem This Is the Zodiac Speaking, detektivní hororovou hru inspirovanou jedním z nejznámějších nevyřešených případů v historii Spojených států. Řeč je samozřejmě o Zodiacovi, sériovém vrahovi, který na konci 60. let terorizoval severní Kalifornii.

Mezi lety 1968 a 1969 napadl několik lidí a nejméně pět z nich zavraždil. Jeho případ ale proslavil nejen samotný počet obětí, ale především způsob, jakým si zahrával s policií i veřejností. Zodiac posílal novinám a policii dopisy, ve kterých se k vraždám hlásil, vyhrožoval dalšími útoky a některé z nich doplnil vlastními šiframi. Dokonce požadoval, aby jeho dopisy zveřejňovaly noviny, jinak údajně začne zabíjet další lidi. Jedna z jeho nejznámějších šifer, označovaná jako Z340, zůstala nerozluštěná více než padesát let. Teprve v roce 2020 se ji podařilo rozluštit mezinárodnímu týmu amatérských kryptografů. Ani její rozluštění ale nepřineslo odpověď na největší otázku celého případu: kdo byl ve skutečnosti Zodiac?

A právě tuto záhadu se snaží převést do herního světa This Is the Zodiac Speaking. Vžijete se do role sanfranciského novináře Roberta Hartnella, který se začne případem zabývat. Procházíte různá místa spojená se Zodiacovými zločiny, hledáte stopy a důkazy a postupně se snažíte poskládat, co se tehdy skutečně stalo. Kromě klasického vyšetřování ale hra nabízí také stealth pasáže, ve kterých vás samotný Zodiac pronásleduje a vy se mu musíte vyhýbat. Hra přitom využívá skutečné prvky případu, včetně Zodiacových dopisů, šifer a dalších důkazů. Samotný příběh Roberta Hartnella a některé události, které ve hře prožijete, jsou ale fiktivní. Nejde tedy o přesnou rekonstrukci skutečného vyšetřování, ale o vlastní herní interpretaci případu. Přestože od prvních vražd uplynulo více než padesát let, jeho pravá identita dodnes nebyla spolehlivě potvrzena.

První místo si obsadil titul s názvem The Dark Pictures: The Devil in Me. Příběh sleduje tým dokumentaristů, kteří dostanou pozvání do tajemného hotelu. Ten má být moderní replikou takzvaného Murder Castle, budovy spojované s jedním z nejznámějších amerických sériových vrahů 19. století. Jenže po příjezdu brzy zjistí, že hotel není muzeum ani atrakce. Někdo je sleduje, manipuluje s nimi a připravil si pro ně celou řadu smrtících pastí. 

Předlohou pro celou hru byl H. H. Holmes, vlastním jménem Herman Webster Mudgett. Holmes působil v Chicagu na konci 19. století a během svého života se dopouštěl podvodů, krádeží a vražd. Jeho nejvýznamnější zločiny se odehrály v Chicagu během světové výstavy v roce 1893. Nakonec byl odsouzen za vraždu svého obchodního spolupracovníka Benjamina Pitezela a v roce 1896 popraven. Největší část Holmesovy legendy se ale točí kolem jeho takzvaného Vražedného hradu v Chicagu. Podle populárního vyprávění šlo o obrovský hotel plný tajných chodeb, padacích dveří, plynových komor, zvukotěsných místností a dalších děsivých pastí, které měly sloužit k vraždění nic netušících hostů.

Tady je potřeba trochu zabrzdit. Část tohohle příběhu je totiž pravděpodobně značně přikrášlená. Holmes skutečně vlastnil třípatrovou budovu v Chicagu, ale mnoho detailů o jejím údajném fungování jako dokonale propracovaného vražedného hotelu pochází ze senzacechtivého tisku a pozdějších legend. Dokonce ani počet Holmesových obětí není jistý. Sám tvrdil, že jich zavraždil 27, ale některé osoby, které mezi své oběti započítal, byly později nalezeny živé.

Hra si proto nebere skutečného Holmese jako doslovnou historickou předlohu. Vývojáři vzali skutečného vraha, jeho skutečnou budovu a hlavně legendu, která kolem něj vznikla, a postavili na nich vlastní hororový příběh. Samotný hotel, jeho majitel, pasti i události, které v něm zažijete, jsou fikce. The Devil in Me tak ukazuje, jak tenká může být hranice mezi skutečným příběhem a hororovou legendou. H. H. Holmes byl skutečný vrah, jeho budova skutečně existovala a jeho zločiny skutečně šokovaly celé Spojené státy. To, co se odehrává v hotelu ve hře, už je ale dílem fantazie. Vývojáři přesto dokázali z toho, co o Holmesovi víme, vytvořit místo, kde máte pocit, že každá místnost může skrývat další hrůzu. A možná právě proto funguje The Devil in Me tak dobře. Protože za tou herní fikcí pořád stojí člověk, který skutečně žil a skutečně zabíjel.

To už je z dnešní děsivé topky všechno. Pokud chcete trochu zlepšit náladu, doporučujeme se kouknout například na naši minulou topku, kde jsme měli roztomilá koťátka. Budeme rádi za každý komentář, který nám napíšete. Uvidíme se u dalšího videa.