Nový Mass Effect ne a ne přijít. Pokud se jeho příchodu vůbec dožijeme, tak stále zůstává otázkou v jaké kvalitě se ho dočkáme. Bude to zase případ Andromedy, která se při vydání sotva dala hrát, nebo nás čeká začátek nové trilogie, který všem vytře zrak? No, ať už bude odpověď jakákoliv, studio Owlcat Games se nám snaží přinést jejich vlastní variaci téhle kultovní série. The Expanse: Osiris Reborn, zasazené do stejnojmenného sci-fi vesmíru, se totiž jako Mass Effect hraje i vypadá. Měli jsme možnost vyzkoušet zhruba hodinovou betu a ačkoliv se vydání nemůžeme dočkat, rovněž se v některých částech bojíme i výsledku.

V plné hře si budeme moct vybrat, jestli naše hlavní postava bude pocházet ze Země, Marsu a nebo z Beltu, tedy pásu planetek. Beta zatím nenabídla možnost hrát za Marťana, či si postavu přizpůsobit, ale to je na kratší ukázku poměrně pochopitelné. V každém případě ve hře narazíme na své identické dvojče se jménem Jay, které nám dělalo sidekicka i při betě. Ovládání přebíráme v moment, kdy dvojčata těsně uniknou z výzkumné stanice na asteroidu Eros. O něm budou fanoušci knih či seriálu vědět, že hrál klíčovou roli pro rozběhnutí událostí. Společnost Protogen na něm totiž prováděla experiment s neznámou substancí, který se zvrtnul a nakazil celou místní populaci. Hlavní duo unikne díky krádeži lodi a vrací se na stanici Pinkwater 4, kde pracují jako žoldáci.

MASS EFFECT, ALE LEPŠÍ?

Hned zkraje musíme pochválit, že hra kromě dialogů spoléhá i na překvapivou filmovost. Ačkoliv většinou dialogy probíhají v tradičním přepínání dvou kamer z postavy na postavu, jsou to obecně cut-scény před, během i po nich, které působí, jako kdybychom sledovali kvalitní seriál a i mnohé přechody z lokace do lokace vypadali připraveně obzvlášť pečlivě.

Universum The Expanse spoléhá na hluboký lore i velmi dobře popsané reálie, které se snaží zpravidla zachytit takové to pro The Expanse charakteristické „realistické sci-fi“. Vše je založeno na principech skutečné gravitace. To nebylo evidentnější nikde jinde, než v sekci, která se odehrávala mimo interiér stanice. Při přesunu po jejím vnějším povrchu byla unikátní atmosféra tohoto vesmíru cítit okamžitě. Po stanici se pohybujete díky magnetickým botám, a tak se klidně může stát, že se ocitnete v přestřelce s někým, kdo z vašeho pohledu chodí po stěně. Ve vesmíru zůstávají levitovat zastřelení nepřátelé a i kapičky od krve. Přesto i při masivních přestřelkách slyšíte jen tlumené údery vašich střel nebo to, co byste reálně přes vibrace slyšeli, ale zbytek je jen nicotné ticho nekonečného vesmíru. A to je krásně ilustrováno i v jedné krátké části, kdy se musíte díky tryskám z obleku vyhýbat poletujícímu bordelu, zatímco se snažíte dostat k přechodové komoře. Je fajn hrát vesmírnou hru, která nebere vesmír jenom jako… místo, kde se odehrává děj, ale jako reálnou součást toho, jak se postavy musí chovat a nad čím přemýšlet. Což atmosféře neskutečně pomáhá.

Z celkového hlediska je ale zbytek hratelnosti poměrně standardnějším RPG. Vaše postava má určité statistiky, které tu a tam můžete využít; třeba i v rozhovorech, pokud chcete někoho třeba přesvědčit. Našli se ale i místa, kde bylo možné nepovinně řešit nějaké drobné hádanky. Takových momentů beta však nenabízela ani zdaleka tolik, aby se o tom dalo říct něco hlubšího. Mnohem více byla ukázka zaměřena spíše na soubojový systém, který působil jako tou méně doladěnou a zábavnou částí.

V jádru jde o cover shooter. Skrýváte se za předměty a překážkami, mezi kterými můžete přebíhat, a ve vhodnou chvíli chcete vystrčit hlavu a do nepřítele nasázet zásobník nebo dva. Pokud to nestačí, přijdou na řadu schopnosti. Jako jsou granáty, hořlavá munice nebo omráčení nepřítele. A pokud ani to nestačí, může vám vypomoci váš parťák – v tomto případě vaše dvojče – kterému lze přesně po vzoru Mass Effectu dávat rozkazy a určovat na koho či co použije své speciální schopnosti. Ve finální hře bude možné si parťáky do misí vybírat a každý bude moct své síly využívat na jiných místech.

TIME TO KILL

Na papíře tohle funguje skvěle. V praxi má ale soubojový systém nedostatek, že nepůsobí tak moc záživně. Částečně za to může fakt, že prostě máte jen základní zbraně a pár dovedností. Z druhého hlediska jde ale třeba o docela dlouhý time-to-kill i náročnější míření, které ze soubojů dělají spíše trochu zdlouhavější přestřelky. Mít více možností, jak taktizovat, a zajistit, že nepřátelé zemřou dříve – a vy klidně taky – by mohly hře pomoct. Jsou tu sice možnosti, jako třeba střelit do nějakých výbušnin nebo jakýchsi elektrických rozvoden, případně držáků explozivních předmětů, ale stále to nepůsobilo jako něco, k čemu hra aktivně vyzývá to využívat. 

Je to ale nejspíš hlavně tahle část hry, proč vůbec betaverze existuje. A proč je ve zhruba hodinovém testování obsažena zcela nejvíce. Pokud tak dokáží vývojáři souboje do vydání příští rok vyladit, bude se jednat díky už teď solidnímu základu o vysoce zajímavý titul. Dabing působil dobře a dialogy realisticky – i když se těžko z tak malého výřezu jakkoliv hodnotí nebo kritizují. Cut-scény a obecná filmovost s atmosférou působily skvěle. Obzvlášť  kulervoucí byl závěr, kdy jste dokázali s asistencí vašeho kolegy rozstřílet kusy místnosti stanice pomalu na prvočinitele.

Už v rámci bety je ovšem vidět i důraz na jeden další aspekt, kterým jsou volby. Sice jsme nedostali možnost chovat se vyloženě antagonisticky, ale sami jsme byli překvapeni, jak podstatný dopad mohly volby mít i na tak malém výseku hry.

Třeba v jednom bodě se musíte rozhodnout, kam jít. Čímž se změní místa i průběh následujících událostí. To třeba způsobí, že se do jedné části stanice nemusíte ani vůbec dostat v momentě, co je vše pod alarmem a rozstřílené. Pokud jste ale předtím prozkoumávali, mohli jste přesně tuhle lokaci najít ještě v normálu a do jedné z místností jste se museli dostávat složitěji. Už jen během této jedné hodiny tak lze celou část hrát na několik různých pokusů a vždy zažít něco o trochu jiného.

A pokud takových momentů bude ve hře více, s možností ještě více prozkoumávat a mít odlišné způsoby hraní s větším důrazem na taktizování… No, to si necháme líbit.