Myslím, že mluvím za většinu z nás hráčů, když řeknu, že prosincové The Game Awards vždy patří mezi jednu z nejlepších částí roku. Rozhodně jde o jeden z takříkajíc „herních svátků“, kam bych se nebál zařadit i konference v průběhu Summer Game Festu – a předně pak otevírací hlavní show – nebo německý veletrh Gamescom a s ním spojený Opening Night Live.

To, že za všemi třemi iniciativy z velké části stojí a uvádí je asi i nejznámější jméno na poli videoher, Geoff Keighley, není náhoda. Je to člověk, kterému bezesporu patří velké díky i nemalý obdiv. Když se něco vydaří, málokdy vyloženě slízne smetanu, tu spíš dostanou jednotliví vývojáři nebo studia. Naopak když se něco podělá, většinou je první i poslední na ráně on. Incident jménem Highguard snad netřeba připomínat. Přesto každoročně jede na plné obrátky a snaží se přinést pořádnou show. To, jak dobře se mu to daří, je na zhodnocení každého z nás, ale myslím, že tak či onak mu nikdo nemá jeho angažování za zlé.

K čemu mě to ale dostává, tak je právě vyvrcholení herního roku s prosincovými The Game Awards. Pro mnoho hráčů, i pro mě osobně, je to ta nejzajímavější z Geoffových show. Protože má něco, co ty ostatní ne: kromě náhledu do budoucího roku s tunou nových oznámení je to také prostor se poohlédnout za tím rokem, který zrovna končí. Podívat se na ty hry, lamentovat nad tím, jak to zase všechno uteklo, jak si stihl člověk zahrát jen zlomek zlomku toho, co vyšlo, a hlavně se radovat nad těmi několika (a v případě některých roků mnoha) povedenými hrami, co vyšly. A když se fakt poštěstí, tak být nadšený z toho, že ta jedna vysněná – ta jedna, na kterou člověk čekal takovou dobu – je fakt takovej bengr.

Jenže pak to začne. Přijde vyhlášení nominací a není to jen o oslavě her, které vyšly. Není to o sázení se nebo debatování, proč si výhru zaslouží tamhle nebo tamta hra. Najednou ta diskuze nabere jiný směr: „Jéééžiš... Tak kolik kategorií vyhraje to GTA 6/Expedice 33/Baldur's Gate 3/Elden Ring/[Dosaďte jinou ultra-hypovanou hru]?“ Navzdory tomu, jak se sám na The Game Awards každý rok těším, budu první, kdo přizná krutou realitu. O ty ceny tam vůbec nejde. Možná to tak kdysi začalo, možná před dlouhými lety ta vize taková byla. Ale doba je dávno jinde a spíše než „The Game Awards“ by měla show adoptovat o něco přesnější název „A Show About Paid Announcements That Also Gives Out Popularity Statues“ (Show o placených oznámeních, která také dává sošky popularity). Ale přiznávám, že to není tak chytlavý název, zkusím na tom ještě do budoucna zapracovat.

Vtípky ovšem stranou. Realita je totiž jednoduchá: nezáleží na tom. Na tom, jak se to jmenuje; na tom, jak moc velkou udílení cen v porovnání se zbytkem show má. Každoročně ji sledují desítky až stovky milionů nadšených hráčů a každoročně dokáže v několika částech novými hrami nebo trailery mile překvapit. A je to v pořádku. Ale o to více je na čase přestat předstírat, že by mělo v jakémkoliv ohledu jít o „cenovou autoritu“. Protože o ty ceny v The Game Awards zkrátka a jednoduše nejde. Pro kontext – loňský ročník trval zhruba tři a půl hodiny. Víte, kolik času bylo věnováno samotnému udílení cen? Podle všeho jen zhruba 17 minut. A snad si i sami vzpomenete, kolik kategorií v řadě je častokrát jen rychle projeto zmíněním výherce, než do nás Geoff pošle další salvu trailerů.

I když to tak zní, tohle ve skutečnosti úplně nekritizuji. Mojí pointou totiž je, že samotný koncept udílení cen je spíše záminkou pro existenci zbytku celé iniciativy. A je to rovněž jeden z důvodů, proč je na tolika místech tak pochybná. Zde se právě chci dostat k té palčivé otázce z nadpisu. Proč je Grand Theft Auto VI v nominacích na letošní The Game Awards, když hra ještě ani nevyšla? A proč je to v pořádku?

Člověk totiž musí pochopit, jak ve skutečnosti The Game Awards vlastně funguje. Zatímco Geoff Keighley a jeho tým řeší všechno okolo hlavní show, samotné vyhodnocování výherců a nominantů připadá odborné porotě. Porotě, jejíž součástí není ani Geoff a ani takzvaný „poradní sbor“, který se skládá z vedoucích největších herních a technologických společností (pro příklad: Rob Kostich z Activisionu, Hideo Kojima, Asha Sharma, Rockstar Games, Yves Guillemot z Ubisoftu nebo Valve). Jde o porotu, která je, dle oficiálních slov, složená „z více než stovky světových médií a influencerů“.

Výběr her do nominací pak probíhá tak, že všichni (ať už jednotlivci v řadách influencerů, nebo jako redakce coby jednotná entita) pro každou kategorii vyberou, bez specifického pořadí, svých TOP 5™ zástupců. Hlasy pro jednotlivé hry se pak sečtou. Pět výherních (případně šest v případě remízy) se následně zvolí do oficiálních nominací. Je to tedy tahle porota, která do spousty kategorií například letos prosadila Grand Theft Auto VI. I přesto, že ještě nevyšlo. Protože je to porota, která ho už hrála poslední zhruba tři týdny. Všichni v porotě jsou natolik velké ryby, že tohle vám můžu garantovat téměř s jistotou. Při pochopení tohohle procesu je tedy naprosto v pořádku, že se GTA 6 prosadilo v nominacích, i když třeba ještě ani nevyšlo.

Možná si teď ale říkáte, že nominace jsou jen jedním krokem. A je přece i tak blbost mít nevydanou hru v nominacích, když se společně s jejich oznámením otevírá hlasování pro veřejnost. Ale chyba lávky: na nás malých rybkách vůbec nezáleží. Celý procesor hlasování veřejností je z větší části jenom marketingový tah. Placebo. Přesně jako ten „meme“ (a pro někoho vzpomínka), když vám starší bratr dá do ruky druhý ovladač a vy si ve svých třech letech ani neuvědomujete, že není zapojený a to mačkání tlačítek stejně nic nedělá. Jde tedy o podvod? Rozhodně ne. Ale málokdo ví jeden zásadní fakt – hlas veřejnosti (s výjimkou kategorie Players’ Voice, kde porota naopak nehlasuje vůbec) má jenom 10% váhu. V praxi to znamená, že pokud v hlasování poroty nějaká hra vede o 11,11 procentních bodů před tou na druhém místě, hlas veřejnosti už s tím výsledkem nemá šanci nic udělat. Veřejnost tak funguje primárně v momentě, kdy hrozí remíza nebo je výsledek relativně těsný.

Jenže v ten moment se to vlastně všechno točí zpět k tomu, že je to hlavně o popularitě. Grand Theft Auto VI letos nevyhraje hru roku, protože „je to GTA, tak jasně, že pro to budou všichni lidi hlasovat“. Vyhraje hru roku, protože v porotě jsou taky jen lidi – a „všichni [lidi] pro něj budou hlasovat“.

Je to zkrátka a jednoduše nějak nastavený systém, který prostě za mě osobně moc nefunguje, pokud by člověk měl váhu samotných cen a jejich udílení brát opravdu vážně. Jenže to jednoduše nejde a logicky má každé udílení cen svoje výhody a nevýhody nebo nastavené systémy. Občas naprosto nesmyslně. Věděli jste například, že Akademie filmového umění a věd, která provozuje Oskary, až LETOS - PO TÉMĚŘ 100 LETECH – nastavila pro všechny kategorie pravidlo, že porota hlasující o výsledcích MUSÍ vidět všechny nominované filmy, jinak nelze hlasovat? Pak je samozřejmě už jenom otázka, jak moc se to týká poroty The Game Awards. Protože hrát všechny hry jednoduše nejde, a pokud je mezi nominovanými ta jedna, kterou téměř určitě hráli všichni, protože je největší, jakou šanci dáváte tomu, že to vyhraje, i kdyby si to „objektivně“ nezasloužila? Jakou šanci dáváte tomu, že všichni poctivě hráli všechny nominované hry, než budou hlasovat?

Udělat dokonalý nominační systém asi úplně nejde a už vůbec nelze udělat systém, který by byl objektivní. O tom to není. Ale mělo by to být o tom se snažit takový systém vytvořit a jít mu naproti. Což je něco, co The Game Awards jednoduše nedělá. A to se nebojím kritizovat. Osobně už si dlouhé roky přeju, aby se na příklad zavedlo odůvodňování nominací. Zejména pak v kategoriích, u kterých je pravděpodobnější, že jim ne každý rozumí. Co jsou zejména ty e-sportové. Bylo by fajn vědět, proč si dotyční nebo dotyčné hry své místo vysloužili – nejen je nominovat, ale oslavit je za tu konkrétní věc. Jako to dělá třeba kategorie „Innovation in Accessibility“. U ní visí tlačítko Learn About the Nominees, které hezky popisuje, co každá z her udělali pro přístupnost dobře. Perfektní. Proč to není všude?

Tohle by podle mě pomohlo v samotné debatě, proč je zkrátka některá z her nominovaná tolikrát i pro zdánlivě zvláštní kategorie. Pokud použiju letošek a GTA znovu jako příklad, mnohé určitě zaskočilo vidět hru nominovanou za nejlepší soundtrack, když její zvukový doprovod je primárně složen z existujících skladech – starých i nových. Jestli je výběr zasloužený sám neposoudím, ale rád bych viděl „odborný posudek”, proč tomu tak je. Rozhodně se mi také líbí, jak nominace řeší třeba britská BAFTA. Ta totiž zavedla tříkolové hlasování. V prvním kole do jednotlivých kategorií nominuje specializovaná porota, která se pro každou kategorii skládá z jiných specifických expertů daného odvětví (režie, herectví, vizuální efekty). V druhém kole pro nominanty hlasuje o něco širší, přesto stále relativně úzká porota. Z toho se následně vybere několik finálních kandidátů, mezi kterými pak hlasuje celá akademie. Je to u několika kategorií samozřejmě komplikovanější, ale tohle je zhruba, jak to funguje. A mohlo by to fungovat vlastně velmi obstojně.

Z dalšího soudku, to, že je nějaká hra nominovaná napříč kategoriemi několikrát, samozřejmě sám o sobě není problém. O něco horší je to ale v momentě, kdy taková hra – nominovaná několikrát – i několikrát vyhraje. Opět: možná je to „objektivně“ v pořádku. Je prostě tak dobrá, že všechny ostatní s přehledem ve všem převálcuje. Stát se to může, je to zkrátka nátura soutěží. Ale nebylo by třeba hezké vidět, kdo se umístil na druhém, nebo třetím místě, a o kolik procent/hlasů? Nebylo by hezké i „těsně poraženým“ dát ten oslavný pocit, že sice nemají sošku, ale přišli o ní jenom kvůli pár procentům a fakt udělali úžasnou práci, která se může hrdě postavit bok po boku i vedle toho úplně prvního místa? Nebo dát lidem tu jistotu, že tu sošku nedostalo GTA 6 s 99 % všech hlasů? Takhle to naopak dělá Golden Joystick, například. A funguje to skvěle. Odborná porota vytvoří list nominantů, ale o absolutních vítězích pak hlasuje veřejnost, a procentuální výsledky jsou vždy ukázány.

The Game Awards se dá dle mého kritizovat na spoustě místech. Ale touhle glosou jsem chtěl hlavně poukázat na to, že existují nějaké možnosti a řešení. A že i bez jejich implementace ve finále moc nezáleží na tom, kdo letos co vyhraje. Protože (a naštěstí) není The Game Awards jedinou nebo ani hlavní autoritou, ale „jen“ populární show s trailery… kde jen tak mimochodem jsou i nějaké ty ceny, aby se neřeklo.