Proč byl první Gothic tak výjimečné RPG?

Sponzorem videa jsou notebooky ASUS od Smarty.cz.

Ach, ten přelom tisíciletí. To byla tak zlatá éra. Spadá do ní samozřejmě i rok 2001, během kterého videoherní svět ohromovaly slavné tituly jako GTA III, Return to Castle Wolfenstein, Max Payne nebo Silent Hill 2. V tomtéž roce také na scénu nastupuje malé německé studio jménem Piranha Bytes, které po několika dlouhých letech práce bylo konečně připravené světu představit svou první hru. Je to hra, pro kterou má spousta fanoušků RPG zvláštní místo v srdci. Hra, jejíž unikátní mechaniky, výjimečná atmosféra a náročný, ale velice uspokojivý progres, tvoří zážitek, na který se vzpomíná dodnes. A která z části ovlivnila i RPG žánr obecně. A kdo ví, možná i vy jí vděčíte za část herního dospívání a uvedení do žánru.

Gothic byl prostě fenomenální. A to i navzdory tomu, že byl vyloženě přeplněný nejrůznějšími bugy a nebyl moc dobře optimalizovaný. I když spousta pamětníků by teď řekla, že bez těch bugů by to prostě nebylo ono… To vše si ale vynahradil prvky, díky kterým se z něho stalo jedno z nejlepších a nejdůležitějších RPG všech dob.

A jelikož se nám pomalými krůčky blíží vydání plánovaného remaku, pojeďme se nyní poohlédnout za kouzlem původní hry a říct si, co nás na ní dodnes tak strašně ohromuje a čím byla unikátní. Pojďte se s námi proto vydat zpět na ostrov Khorinis, kde začíná dlouhá cesta jistého hrdiny beze jména...

Příběh se odehrává na pozadí války mezi skřety (nebo orky, záleží na tom, který překlad preferujete) a lidským královstvím Myrtana, které však bídně prohrává. Král Rhobar II proto nařídí, aby veškeří vězni začali těžit magickou rudu z trestanecké kolonie v Hornickém údolí, z níž se poté vyráběly mocné zbraně pro válku. Skupina čarodějů nad kolonií vztyčí magickou bariéru, aby trestanci nemohli uprchnout. To se ale dost drsně zvrtne, protože jejich kouzlo narušilo cosi uvnitř údolí. Bariéra se tak vymkne kontrole, rozroste se víc, než bylo původně v plánu, a nakonec uvězní i samotné mágy.

Výsledkem je obří magické vězení. Místo, do něhož lze vstoupit, ale nikdo se už nedostane ven. V nastalém chaosu trestanci využijí příležitosti, přemohou stráže a převezmou nad celou kolonií moc. Jelikož ale král potřeboval rudu, došlo mezi ním a trestanci k dohodě. Vězni pro něho budou dál těžit a na oplátku jim bude král posílat dovnitř bariéry vše, o co si řeknou. Ať už je to dobré jídlo, pití nebo i ženy. A takhle to nějaký čas skutečně funguje. Až jednoho dne je dovnitř bariéry uvržen náš hrdina, který vše změní. A hned se mu dostane přivítání, které naprosto přesně vystihuje místní život.

Poté, co vás zachrání sympaťák jménem Diego, který vám zároveň vysvětlí, jak to uvnitř bariéry vlastně funguje, se konečně dostanete k samotnému hraní. Než se ale pustíme do pravých lahůdek celé hry, tak je nutné zmínit samotné ovládání, které je takové… no… řekněme hodně specifické a těžkopádné, ale dá se na něj rychle zvyknout. Možná jeden z největších mindfu*ků je interakce s předměty a samotný soubojový systém. Ten byl smutným pohrobkem původního plánu vydat hru i na tehdejší konzole. Když vývojářům došlo, že konzole tak velký svět prostě neutáhnou, připomínám, že jsme v roce 2001, zůstali hezky při počítačích, ovšem pekelné ovládání ovlivněné konzolovými ovladači zůstalo. 

Pokud například chcete něco zvednout ze země, musíte zmáčknout ctrl a šipku nahoru, případně jinou klávesu podle vaší preference. Při soubojích zas musíte ctrl držet, abyste se na daného protivníka zaměřili a pak na něho přes kurzorové šipky útočili. Zní to nemotorně? Ano. Je to opravdu nemotorný? Naprosto. Ale má to svoje kouzlo? Jednoznačně! Obzvlášť s ohledem na fakt, že vaše útoky jdou eventuálně vylepšit, ale k tomu se ještě dostaneme. Ze začátku vás skvělý design prostředí přirozeně vede jednou cestou, po které narazíte na záměrně slabší potvory, abyste si na nich pocvičili soubojový systém. Nedlouho poté se vám hra doopravdy otevře, ale velké hradby Starého tábora vás budou přirozeně nabádat, abyste se vydali právě tam.

Jedna z věcí, ve které Gothic vyloženě exceluje, je za prvé jeho svět, respektive jeho zvláštní a unikátní zasazení, a především jeho neuvěřitelná atmosféra. Jste uvnitř obří magické bariéry, ve které jsou téměř všichni její obyvatelé bývalí trestanci. Do toho všeho zde máte různé podivné ruiny, nebezpečné lesy plné nestvůr a další podivuhodné lokace. Díky tomu je vyložená radost celý tento svět prozkoumávat a vývojáři si opravdu dali práci, aby bylo co objevovat. Například tahle věž nepůsobí na první pohled nijak zvláštně, ale když sejdete dolů, tak objevíte podzemní chodby, kde se to jen hemží kostlivci. Nebo tahle skřetí svatyně, která vás nechá přemítat o tom, jaký asi byl její účel. A konečně také tahle ukrytá jeskyně, kde najdete poustevníka Gilberta, za což vás dokonce hra odmění dodatečnými zkušenostmi.

Celkovou atmosféru doplňuje také velice živé prostředí. Postavy zde mají svou denní rutinu, vyjdou z chajdy, pochčijou sousedovic zeď, jdou se najíst, nebo něco dělat, zahulí, uvidí, podívej se do arény, nebo mlátí kladivem do náhodných míst a v noci vždy zalehnou do postelí. To ostatně platí i pro samotná zvířata v divočině, která se zas čas od času bijí i mezi sebou. Celý tento živý a podivný svět ve spojením s oním unikátním zasazením vytváří tak neuvěřitelně fascinující atmosféru, která na onu dobu byla mimořádně výjimečná. Není vyloženě temná, ale spíše je taková… ponurá. 

Pojďme si ale na sestavení tohoto světa posvítit trochu blíže. Celá kolonie je rozdělena na tři hlavní frakce, ke kterým se můžete připojit. Starý tábor, Nový tábor a Sektovní tábor neboli tábor v bažinách. Starý tábor, který je největší a nejmocnější, spolupracuje s králem, pro něhož těží magickou rudu. Nový tábor, který vedou mágové vody a žoldáci, plus ještě bandité, ale ti spíš jen tak chillujou, zas hromadí magickou rudu proto, aby mohli jejím odpálením bariéru zničit a osvobodit se. Sektovní tábor je v podstatě náboženský kult, jehož členové hodně hulí a prodávají trávu, a který uctívá tajemnou entitu jménem Spáč, jenž je zásadní pro hlavní dějovou linii.

Ta vás v rámci šesti kapitol zavede na nejrůznější místa po celé kolonii. Po připojení k jednomu z táborů navštívíte například temné doly s hrůzostrašnými důlními červy, kde se atmosféra dá krájet, zavítáte do horské pevnosti, kaňonu trolů, skřetího hřbitova nebo i do rozsáhlého podzemního chrámu, v němž se ze hry na nějaký čas stane takový menší dungeon crawler. 

Celkově příběh hry není nijak výjimečný, ale obecně funguje dobře. Když se vrátíme k samotnému světu, tak se zde musí ocenit i aspekty, které dodávají světu na autenticitě. Například hlavní měnou tu nejsou žádné zlaťáky, ale kusy magické rudy. A dává to perfektní smysl, rudu totiž potřebují všechny tři frakce, ať už k přežití, k obchodu s králem, nebo jako prostředek k vlastní moci.

Především ikonický je ale prvek, kterým Gothic tak trochu předběhl dobu. V mnohých RPG lze normálně vejít cizímu člověku do baráku a celý mu ho v podstatě vykrást, aniž by původní majitel hejbl brvou. Ale když v Gothicu někomu vlezete do chajdy, bude následovat rázná reakce. Což je naprosto pochopitelné, však byste určitě reagovali podobně, když by vám nějaký cizinec jen tak ledabyle nakráčel do vašeho útočiště, kde spíte. Podobě lidé reagují i na to, když mezi nimi máte vytaženou zbraň. Automaticky vás varují, a když ji neschováte, následně na vás zaútočí. Na druhé straně, pokud si troufáte a jste dost silní, můžete proste vy zmlátit lidi kolem sebe, klidně poté, co jim vlezete do toho baráku. A pak je okrást. A znovu je zmlátit, jen tak pro jistotu. Právo silnějšího zde prostě platí oběma směry. Taktéž zde lidi automaticky nezabijete, pouze je zmalujete do bezvědomí. Zda je pak budete chtít i dorazit, to už je zcela na vás.

V tomhle směru je Gothic nečekaně civilizovaný... no, nebo spíš přirozený. Ale to vše dodává světu na uvěřitelnosti a činí z něj místo, které působí opravdově. Místo, kde nejste středobodem vesmíru, ale jen další zoufalec snažící se přežít. S tím souvisí i chování některých postav. Přece nesmíme zapomenout na to, že zde jsou samí vězni, takže v mnoha případech tu nenarazíte na žádné Mirky Dušíny.

Typický příklad ze Starého tábora je strážce jménem Bloodwyn, který vám po příchodu udělá ,,přátelskou“ nabídku. Když mu budete pravidelně platit 10 kusů rudy, tak se vám dostane ochrany ze strany ostatních strážných. Mnozí hráči samozřejmě odmítnou a půjdou si zas po svých, ale tím to neskončí. Pokud odmítnete, tak můžete eventuálně narazit na jednoho kopáče, který na vás kvůli tomu zaútočí. A pokud mu to náhodou nevyjde, tak je tady ještě kopáč Grim, který vás pod příslibem fajn odměny vyláká ven ze Starého tábora, aby vám dal ponaučení. Nový tábor je možná v tomto ohledu bezpečnější, ale zase ne o moc. Například zde vás zastaví týpek jménem Lefty a přikáže vám, abyste začali nosit vodu místním rolníkům. Pokud odmítnete, tak vás sundá. Vítejte v kolonii indeed. 

To všechno nás přivádí k důležitému faktu. Gothic je krutý. Ne záměrně sadistický, ale nekompromisní. Na rozdíl od jiných RPG vás nevodí za ručičku a téměř nic vám nedá zadarmo. A vyloženě spoléhá na to, že si během hraní několikrát rozbijete držku. Ať už rukou nějakého lidského nepřítele nebo příšery. Gothic je hra, která ve vás vyvolá slastný pocit toho, že jste si postup doopravdy vydřeli. Na začátku jste nula. Úplná nula. No opravdu, máte to napsaný i ve statistikách. Téměř všichni lidští nepřátelé vás sejmou na jednu ránu, včetně stráží a stínů ve Starém táboře, které je v této chvíli v podstatě nemožné porazit, ovšem i normální kopáči vám mohou dát pěkně zabrat. Eventuálně se tak budete muset vydat do divočiny, abyste se zde trochu „vyexpili“.

A tím se konečně dostáváme k tomu, v čem tkví ona naprostá GENIALITA celé hry a jejího následného pokračování. V Gothicu neexistuje žádná bezpečná hranice, která by vás na základě vašeho levelu chránila před příliš silnými protivníky. Velice snadno tak můžete narazit na nestvůry, které v danou chvíli prostě nebudete schopni porazit. Navíc se do dozvíte až poté, co zemřete. Nenajdete zde žádné lebky, křížky ani jiné podobné hovadiny, které by se nestvůrám kolebaly nad hlavou. Prostě, když to má spoustu zubů a je to větší než vy, asi jste na to ještě pořád moc slabí. Na jednom místě můžete zdolat partičku mrchožroutů nebo krysokrtů, ale stačí, abyste ušli pár metrů špatným směrem a najednou narazíte na něco, co vás zabije na jednu ránu. Další skvělá věc je, že zde není žádný level-scalling. Příšery zůstávají stejně silné nebo slabé bez ohledu na to, na jaké jste momentálně úrovni.

 Hra díky tomu velice chytře a hlavně přirozeně uzavírá před hráčem určitá místa, kam by se měl vydat až o mnoho levelů později, až bude silnější. Místo toho, aby vám uměle zavřela dveře před nosem, tak vám prostě dá jenom ,,lekci”.

Skvělý příklad je údolíčko poblíž Starého tábora. Zde narazíte na vcelku slabé potvory, již zmíněné mrchožrouty a krysokrty a i goblina. Z údolí vede pár cest do jiné části mapy. Po jedné z nich se ale pochybuje skupinka chňapavců, které nelze jen tak snadno obejít. A když se onou cestou vydáte a jeden z nich na vás pak vystartuje, tak BUM, na jednu ránu, mrtvej, konec.

Gothic tak vytváří přirozenou formu objevování, kdy je hráč veden vlastní zvědavostí a zároveň i opatrností. Během „expení“ tak hledáte nepřátele, které nyní můžete porazit, a naopak se vyhýbáte těm, proti kterým zatím nemáte šanci. A když se o několik levelů a herních hodin později, kdy máte více životů, silnější zbroj a lepší zbraň, vrátíte na to jedno místo a konečně zabijete tu jednu příšeru nebo skupinu příšer, která vás předtím vždy roztrhala na kusy, tak je tak neuvěřitelně uspokojivý a slastný pocit výhry a zadostiučinění, jenž ve mně žádná jiná herní série nevyvolala. A hlavně to je vítězství, z něhož máte pocit, že jste si ho opravdu zasloužili. To samé ostatně platí i u lidských nepřátel. Není nic uspokojivějšího než Leftyho, toho týpka z Nového tábora, co vás otravoval s vodou, konečně porazit a po pořádné nakládačce mu říct, aby se o tu vodu postaral sám.

Abyste toho všeho ale dosáhli, tak budete potřebovat samozřejmě zkušenosti. Za každý další level dostanete 10 zkušenostních bodů, které pak můžete použít na vylepšení libovolných dovedností a atributů. Pokud chcete hlavně máchat mečem, tak vylepšujte sílu. Pokud střílet s lukem, tak obratnost. A pokud vás spíše láká magie a chcete na nepřátele metat firebally, tak se pusťte do zvyšování many. Život si také můžete usnadnit vylepšováním zlodějských dovedností, díky kterým bude ono lezení do cizích chat podstatně jednodušší.

Za mě ale byl vždy nejvíce fascinující fakt, že když se zlepšíte v daném bojovém umění, změní se hrdinův postoj i animace. Zbraň najednou sviští vzduchem s úplně jinou jistotou a silou, je lépe ovladatelná, rychlejší a smrtonosnější. A rázem to zabíjení mrchožroutů půjde mnohem snáz. Tohle je ostatně něco, co dělá soubojový systém ve výsledku uspokojivý. Z neohrabaného máchání se posunete na sebejisté a precizní švihy. Právě tenhle vizuální i mechanický posun dává levelování v Gothicu skutečnou váhu.

Hra také obsahuje řadu zajímavých a pamatovatelných postav. Kromě Diega, který se ihned stane takovým vašim rádcem a učitelem (a k němuž jsme všichni chodili spát, přiznejme si to), stojí za zmínku také jeho další braši, mág ohně Milton, žoldák Gorn a novic Lester, kteří vám v rámci hlavní dějové linie budou pomáhat. Nejedná se vyloženě o nějaké hluboké postavy, ale mnohé z nich mají osobnost. A to bohatě stačí. Jednou z nich je samozřejmě černokněžník Xardas, jedna z nejvíce ikonických postav celé franšízy, která jako jediná ví, jak se z bariéry skutečně dostat.

Anebo si vezměte třeba žoldáckého vůdce jménem Lee. Na toho v určitý moment narazíte na hrázi Nového táboru, kde vám začne vyprávět svůj příběh o tom, jak kdysi býval důvěrným generálem krále, ale pak na něj místní šlechtici ušili boudu, kvůli níž pak skončil jako trestanec v kolonii. To však nehodlá nechat jen tak a slibuje pomstu. Tato scéna byla překvapivě silná, protože rázem z Leeho dělá uvěřitelnou postavu, která rezonuje s hráčem a dělá svět Gothicu komplexnějším a lidským. A vás hned začne zajímat, zda se mu ta pomsta skutečně vyvede. Škoda, že tuhle dějovou linii totálně pokazil Gothic 3, který… no, to je jedno, to je na jiný video. 

A pak je zde ještě jedna postava. Ta absolutně nejlepší a nejgeniálnější. Je to chlouba celé kolonie. Muž neuvěřitelného zápalu. Člověk bez něhož by Gothic nebyl Gothic. A zároveň postrach všech hráčů po celém světě. Gothic má i smysl pro humor a jednou takovou humornou i zároveň otravnou vložkou je i kopáč jménem Mud. Vůl, který vás začne sledovat na každém kroku a vždy jednou za čas vás zastaví, aby vám řekl nějakou úplnou hovadinu. Ale když dojde k nějakému souboji, tak se na vás vysere a vezme nohy na ramena, jen aby se pak zas vrátil a prudil vás dál. Mud je dokonce tak strašně k ničemu, že za něj ani nedostanete žádné zkušenosti, když ho zmlátíte. Navzdory tomu všemu se ale stal pro fanouškovskou komunitu vyloženou ikonou. A to jak v tom dobrém, tak i špatném slova smyslu.

Jednotlivé questy sice nejsou kdovíjak originální, ale vzhledem k tomu, že za ně většinou dostanete hodně zkušeností, tak se jich snažíte splnit co nejvíce. Musí se ocenit, že nemáte žádné ukazatele, kam přesně jít, takže se mnohdy musíte řídit tím, jak vás nasměrují postavy. A naučit se sakra dobře číst mapu! Skutečnou mapu, žádné aktivní šipky, křížky, kompasy a milion nesmyslných otazníčků… A je to jedině dobře, protože vás to nutí soustředit se na okolí, navíc je pak o to uspokojivější, když dané místo následně skutečně najdete. Nebo nechtěně objevíte úplně jiné.

Občas se ale pamatovatelné questy najdou. Může se z vás třeba stát úspěšný drogový dealer, stejně tak mi i utkvěl v hlavě ten, kde vám jeden týpek slíbí mocnou zbraň, když mu přinesete jídlo z jeho seznamu. Když tak učiníte, tak zjistíte, že ve skutečnosti lhal, jídlo si od vás vezme, vysměje se vám a žádnou zbraň vám nedá. Nemůžu si pomoct, ale strašně respektuju, když vám nějaké RPG za daný quest nedá slíbenou odměnu a ještě k tomu vám tak trochu plivne do tváře. Je to jen další připomínka toho, že s vděčností se v tomto světě šetří.

Když se ještě vrátíme k atmosféře, tak je zcela zásadní zmínit i vynikající soundtrack, který složil Kai Rosenkranz. Soundtrack obsahuje spoustu parádních kousků, ale dle mého onu unikátní a zvláštní esenci celého herního světa nejlépe zachycuje track, který hraje na většině míst venku v přírodě. Krásně ilustruje, že svět uvnitř bariéry je podivuhodné, zdivočelé a nebezpečné místo plné tajemství. Navíc z některých částí tohoto tracku jsem měl jako malý docela bobky, obzvlášť tahle část pro mě byla vyložený nightmare fuel. Celkově ale hudba k atmosféře světa sedí opravdu perfektně. Neuvěřitelně magicky působí i track Night In The Colony, který hraje, když padne noc. A když se tou dobou potulujete temnou divočinou, kde jediným zdrojem světla zůstává svit bariéry vysoko nad hlavou, má to v sobě zvláštní klid, melancholii a i jistou tajemnost. A samozřejmě ikonický motiv Starého tábora, který žádný Gothic fanoušek z hlavy nikdy nedostane. A kterým se navíc i propagoval onen chystaný remake.

Gothic je zkrátka a dobře naprosto kouzelná srdcovka, ke které se vždy po pár letech s radostí vracím. Je to hra, která má vytříbený charakter a nezaměnitelný šmrnc. Tajemno, nebezpečno a podivný svět, v němž se nacházíte, tvoří výbornou kombinaci něčeho nového, něčeho zvláštního. Něčeho, co s sebou přinesl až teprve Gothic. Vím, že spousta hráčů považuje Gothica 2 za objektivně lepší hru, a ano mnohé herní aspekty tam jsou nepochybně vylepšené, ale dvojka už nemá ono originální a zvláštní zasazení, nemluvě o té dokonalé atmosféře, kterou už nic ze série nedokázalo překonat. No, možná se to trochu podařilo neuvěřitelné polské modifikaci Archolos, tenhle skvost by si zasloužil zcela vlastní video.

Dvojka je bezesporu skvělá hra. Ale jednička má v sobě díky všemu řečenému takové zvláštní kouzlo, kvůli němuž ji mám prostě radši. Navíc mi i přijde, že jde o jediný díl, který tak nějak dostál svému názvu, protože následné tituly byly už mnohem méně… ponuré. Osobně mu navíc vděčím za mnohé. Bylo to moje první 3D RPG, co jsem hrál, a díky němu jsem se také na gymplu skamarádil s jedním spolužákem, kterého jsem předtím nesnášel, ale nyní je jedním z mých nejlepších kámošů. Tak uvidíme, jestli se tvůrcům chystaného remaku podaří věrohodně vystihnout jeho jedinečného ducha. Co každopádně Gothic znamená pro vás? A jak ho porovnáváte s ostatními díly? Určitě nám dejte vědět.