V letošním roce už jsme viděli hned několik her, které nečekaně přišly a překvapily snad každého. A nevím jak vy, ale osobně jsem nečekal, že jeden z takových titulů bude i kooperativní, investigativní hororovka s velkým důrazem na komunikaci. Phasmophobia (taktéž u nás v redakci známá jako „ne, díky“) se velmi rychle dostala na první příčky nejprodávanějších her na Steamu. A i když se to tak nemusí úplně jevit, skrývá v sobě víc, než se na první pohled zdá.

Samotná premisa je velmi jednoduchá: máte za úkol s dalšími až třemi lidmi vlézt do míst, kde podle všeho straší, najít ducha, zjistit o něm potřebné informace a vypadnout odtamtud. Samozřejmě živí. Oproti ostatním hororům tohoto stylu se Phasmophobia liší právě tou investigativní částí - tím sbíráním informací - které tu hraje prim. Jakási forma vyhánění nebo eliminace ducha tu totiž nefiguruje. Pomocí různorodých nástrojů o něm musíte na území například amerického baráku, opuštěné farmy nebo budovy střední školy zjistit, co nejvíce jste schopni. A to proto, abyste mohli přesně určit jeho druh, tedy jestli jde například o Džina, Poltergeista, Démona a tak podobně. Všechny důkazy je poté nutné zapsat do deníku a jednoduše odjet pryč. Že to nezní tak zajímavě? …Možná. Ale věřte nám, že v praxi je to úplně jiná strašidelná pohádka.

Ačkoliv Phasmophobia neoslní svojí vizuální stránkou - a už rozhodně ne animacemi - dokáže překvapit hratelností a především atmosférou. Kupříkladu mezi vámi a duchem stojí zpravidla jenom ambientní zvuky; sám si živě vybavuji, když jsem hru poprvé zapnul a zkusil tutoriál. Z relativně bezpečné dodávky jsem plný elánu vlétl do domu, jenom aby mě přivítalo… naprosté a úplné ticho. I když jsem věděl, že mi tutoriálový duch nic neudělá, ta prázdnota na mě silně zapůsobila. Samozřejmě je to ale trochu jiné s dalšími hráči, protože komunikace a domluva je jedním ze základních kamenů této hry. Na druhou stranu se i tak objeví chvíle naprostého ticha a samoty, což ten hororový zážitek opět vyváží.

Váš první krok v jakékoli lokaci je najít místnost, ve které se duch nachází. Ta je zpravidla studená, což zjistíte pomocí teploměru; ale může také mít vysokou aktivitu, což vám prozradí EMF Reader. Případně si s vámi začne duch různě pohrávat. Začne pohazovat předměty, rozsvěcet světla, otevírat dveře, případně se před vámi prostě jen tak zjeví, abyste si nadělali do kalhot. Prvních několik hodin budete zažívat pokaždé něco jiného, a právě tato nevyzpytatelnost je na hře to nejlepší a něco, co mě u ní udrželo výrazně déle, než jsem čekal.

Jakmile místnost s duchem objevíte, což není vždy tak jednoduché, jak to zní - obzvlášť ve větších mapách, kde můžete z jedné části do druhé pochodovat klidně i deset minut - začíná druhá fáze: získávání samotných důkazů. Musíte se tedy zase vrátit do vaší dodávky a se členy týmu se dohodnout, kdo co vezme. Někdo může vzít speciální prázdnou knihu, do níž mohou různé typy duchů psát. Někdo zase vezme UV svítilnu pro případné nalezení otisků prstů. Jiný hráč zůstane v náklaďáku, aby sledoval kamery a pokusil se najít takzvané „ghost orbs“. Mimochodem, takoví hráči ve skupině jsou většinou ti poserové. 

Mojí oblíbenou hračkou je ovšem Spirit Box. Pomocí téhle krabičky totiž můžete na ducha mluvit, a pokud je ukecaný, tak vám bude i odpovídat. Rozhodně nečekejte filozofické debaty, a většinou se ani nedočkáte úplně logické odpovědi, ale je to krásná blbůstka, která má i praktická využití. Kupříkladu můžete ducha poprosit, aby vám dal nějaké znamení o jeho přítomnosti, zavřel dveře nebo se vám ukázal, abyste si ho mohli vyfotit. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem se tak dlouho dožadoval od ducha odpovědi, dokud na mě zničehonic agresivně nezačal řvát „kill, kill, kill“. Nutno podotknout, že jsem z této konfrontace bohužel živý nevyvázl. Ani s čistejma spoďárama.

A takovým způsobem vlastně probíhají všechny vyšetřovací výpravy. Po příjezdu náklaďákem si každý člen týmu vezme nějaké předměty včetně baterky, projde se bílá tabule s informacemi - kde lze najít také seznam vedlejších úkolů nebo jméno ducha - a jde se dovnitř. Většina hráčů se automaticky rozprostře po celém území, aby se místnost s duchem našla co nejrychleji. Většinou tak po několika málo vteřinách zůstanete zcela sami na pospas vzdáleným zvukům a sobě samému. Vaši spoluhráči mohou být jenom několik metrů od vás, ale pocit izolace bude téměř konstantní, ať chcete nebo ne.

Jakmile se někomu podaří onu místnost najít, všichni se opět shluknou pospolu, aby začali zajišťovat důkazy. Opět tedy nadejde minuta slávy pro kamery, UV svítilny, spirit boxy a další věci. Pokročilejší hráči počítají s rozházením soli po zemi, po které například jeden typ ducha chodit většinou nemůže; případně se „smudge sticks“ a kříži, které jistým způsobem ducha uklidní, nebo vás proti jeho útokům ochrání. Protože ano, postupem času začne být duch více a více agresivní a zemřít není úplně tak těžké, jak se může zdát. Je nutné ale podotknout, že celá hra nestaví na jumpscarech, což je zásadní kvalita, která mě k ní osobně přivedla. Určitě se tu nějaké jumpscary objevují, ale drtivá většina z nich je buďto jistým způsobem předem avizována nebo přímo vyvolána hráči. Duch totiž celou dobu poslouchá váš mikrofon a opakování jeho jména jej dokáže iritovat, stejně tak jako nadávky vůči němu nebo křik, když se něco stane.

A… to je vlastně všechno, na čem v jádru tato hra staví. Jedete do jedné ze zatím sedmi dostupných map, chvíli zjišťujete, pak odejdete. Je to poměrně jednoduchý princip, který v praxi funguje mnohem lépe než na papíře, a navíc do herního průmyslu zase přinesl něco trochu jiného; kooperativních investigativně-duchařských her se totiž tolik nevidí. Zejména jí ovšem nejvíce pomáhá již zmíněná nahodilost, takže nikdy pořádně nevíte, jak bude dalších 10, 15, 20 minut probíhat.

Tento prvek náhody nicméně má i své slabé stránky. Občas se může stát, že několikrát po sobě ten duch prostě nic nedělá a půl hodiny jenom chodíte tam a zpátky. Kvůli čemuž se pak prohloubí i jiné nedostatky, kterými aktuálně hra v důsledku své relativně rané fáze vývoje trpí - čímž je obsah. Osobně mě tzv. „gameplay loop“ této hry neskutečně baví, obzvlášť za 12 euro, které si mimochodem JEDINÝ hlavní vývojář této hry žádá. Ale hrstka nabízených map brzy omrzí a spíše dříve než později se řada aspektů stane rutinou. Nikdo samozřejmě nečeká, že novota této hry vydrží věčně, přesto jistá řekněme „únava“, nadejde vcelku brzy. A pokud vás právě ta hratelnost neudrží tak, jako udržela mě, možná se vyplatí počkat, co se ve hře objeví až v budoucnu. Koneckonců je nutné říct, že celý titul je zatím jenom ve fázi předběžného přístupu na Steamu a nějakou dobu v něm ještě pobude.

Jestli ale máte chuť na trochu novátorskou záležitost, a obzvlášť příjemnou hru s partou kamarádů, podpořením tohohle projektu určitě neprohloupíte. A to i za předpokladu, že kamarády nemáte. Komunita je zpravidla velmi přívětivá a nápomocná a většinu času jsem se místo bání se s ostatními spíše smál, což je další aspekt, který mě u téhle hry udržel na velmi dlouhou dobu. Ačkoli nutno dodat, že mikrofon a znalost angličtiny je zde absolutní nutností. Především kvůli tomu, že zde chybí jakákoliv forma textového chatu.

A ještě jedna maličkost na závěr - pokud nemáte rádi horory a dopředu si myslíte, že tohle není něco pro vás, berte také na vědomí, že já osobně je nesnáším. Jako OPRAVDU nesnáším. A u tohohle jsem v době kompletace těchto dojmů strávil 71 hodin. Fakt má tato hra něco do sebe.