Dune: Spice Wars působí jako skvělý úvod do 4X strategií

Žánr takzvaných 4X strategií, nebo chcete-li grand strategií, je tu s námi už pěknou řádku let a jeho nejznámějšího zástupce, sérii Civilizace, snad ani nemusíme nijak zvlášť představovat. Za svou existenci se tento žánr rozmohl hned několika směry, ale většinou se drží svých základů. Začínáte se svou civilizací, národem, skupinou nebo kmenem pěkně od píky a snažíte se dělat přesně to, co zkratka 4X vlastně znamená. Tedy explore, expand, exploit a exterminate – respektive prozkoumávat, rozšiřovat se, využívat a vyhlazovat.

Snad nejsem jediný, kdo měl vždy náladu si k takovým hrám sednout a trávit u nich dlouhé večery, ale neměl zároveň úplně moc velkou trpělivost si osvojit všechna ta pravidla, nuance a koncepty, které každá z těchto her přinášely. Tím se vlastně pomalu dostávám k Dune: Spice Wars od studia Shiro Games, která je aktuálně v předběžném přístupu. I ta se dá vlastně popsat stejnými slovy a samozřejmě se také jedná o 4X strategii. Na rozdíl od své konkurence ale působí více pochopitelně a navzdory své potenciální rozsáhlosti i poměrně nekomplikovaně. Pokud jste tak čekali na správný vstup do žánru grand strategií, tohle je dost možná přesně ono.

Nevýhoda tohoto titulu hned v prvních minutách je poměrně strohý tutoriál, který se navíc odemyká po částech. Vaše první kroky tak budou spíše sloužit jenom k rychlému obeznámení se s uživatelským rozhraním, kde se zase nedá moc výtek najít. Abychom to ale vzali více popořadě a snad jasně vysvětlili, v čem se tedy Duna má vlastně lišit, tak se pojďme podívat na samotný koncept. 

Před startem nového savu si vyberete v aktuální chvíli z jedné ze čtyř hratelných frakcí. Je zde spíše politicky zaměřený rod Atreidů, hromotlučný rod Harkonnenů, pašeráci a také původní obyvatelé planety Arrakis, Fremeni. Každá frakce nabízí odlišné bonusy, které následně svádí k určitému typu hraní. Například právě rod Atreides se vyznačuje možností mírumilovně převzít kontrolu nad neutrální vesnicí, zatímco pašeráci mají sklony k menšímu záškodnictví na cizím území. Na rozdíl od jiných her můžou pouhé čtyři frakce působit omezeně, avšak už to je prvním důkazem, že ve finále nejde o tak vyloženě komplikovaný titul. Jednotlivé frakce lze navíc ještě lehce poupravit, protože si zároveň budete u každé z nich muset vybrat dva ze čtyř poradců, kteří také přidávají své bonusy nebo změny.

A jak už asi tušíte, ve hře samotné jde samozřejmě o dominanci. Postupně rozšiřujete své území a snažíte se primárně těžit koření. To chcete získat hlavně kvůli imperiálním daním, které musíte průběžně platit a které se postupně zvyšují. To je vlastně hlavní a na nějakou dobu i jediný tlak, který na vás hra vyvíjí, a postavení se na vlastní nohy není vůbec obtížné. Hned zkraje chcete vyslat ornithoptery, aby našly místo pro těžení koření a v onom regionu následně jakýmkoliv způsobem musíte obsadit neutrální vesnici. Tím získáte nad regionem kontrolu, a tudíž možnost koření těžit a posunovat se dál.

Postupně nad vesnicemi začnete velet, vylepšovat je, těžit koření a další věci a budovat si ve svém kraji mapy svoje místečko. Samozřejmě to není tak jednoduché, i když to může z mého popisu znít. Dříve nebo později začnete bez předešlých znalostí a zkušeností narážet. Začne vám chybět voda, autorita, lidi, palivové články nebo další suroviny, které potřebujete nějakým způsobem získávat a regulovat. Přehled nad nimi je ale překvapivě jednoduchý a vlastně dávají smysl.

Snad obecně ale největší změnou oproti třeba na začátku zmíněné Civilizaci je fakt, že se celá hra odehrává v reálném čase. Místo tahů, kdy všichni určí své akce, které se následně v jeden moment přehrají, se zde všechno stále posouvá. Není tu tedy moc zdržování a hra stále plyne kupředu, což je příjemná změna.

Ocenit z prvotního hraní musím ovšem ještě jednu zásadní věc, a tou je oproti konkurenci větší důraz na politiku a špionáž, čímž se do hry dostává oblíbený prvek z knih, filmů i deskových her Duny. Průběžně se diplomaticky hlasuje o několika aspektech ovlivňující jednotlivé frakce, ale především jsou tu právě špióni a intrikaření. Postupně si totiž můžete verbovat špióny a ty následně přiřadit do nějaké funkce. Můžete je poslat proti jedné z frakcí, díky čemuž se o ní postupně budete více dozvídat, nebo je poslat proti neutrálním prvkům. Ať už jde třeba o samotnou planetu nebo Landsraad. To vám postupem času odemyká bonusy nebo zvyšuje zisk jedné ze surovin, ale co více, tak dostáváte takzvaný Intel. Ten poté můžete investovat do misí. Ty mají svou šanci úspěchu a riziko odhalení, ale pokud jsou úspěšné, máte možnost danou misi kdykoliv spustit a získat z ní konkrétní bonusy. Ať už je to vyslání sondy do určitého regionu a objevení všech věcí v něm nebo třeba poslání zásob přátelským jednotkám v regionu.

Ve finále budete schopni i eliminovat vůdce nepřátelské frakce a kompletně se jí tedy zbavit. Kde samozřejmě zase na řadu přichází možnost agenty posadit do funkce kontrarozvědky, aby podobné útoky proti vám byli schopni odhalit. Samozřejmě je tu i možnost běžného válčení pomocí jednotek a armád. U nich je zase zajímavé to, že pokud nejsou na vašem, potažmo přátelském území, tak jim pomalu mizí tzv. supplies. Svým způsobem jde o takový druhý ukazatele zdraví. Své jednotky tak budete muset průběžně vracet na svá území a nenechat je moc dlouho mimo, což je jeden z poměrně zajímavých aspektů.

O ty vážně Dune: Spice Wars nemusí mít strach. Všechno dohromady funguje velmi příjemně. A i přesto, že se zde nachází některé nové nápady a koncepty, je vlastně velmi jednoduché je pochopit. Hlavně to je myslím důvod, proč jde o skvělý vstup do žánru 4X strategií. Bohužel to ale samozřejmě znamená, že veteráni těchto her mohou naopak být zklamaní, protože ve finále nejde o vyloženě hlubokou hru. Vylepšování vesnic je celkem prosté a například nezáleží na tom, kam co postavíte. Starání se o suroviny také není vyloženě obtížné.

Souboj pomocí jednotek je zase velmi přímočarý a nenabízí moc míst pro jakoukoliv strategii, takže přemýšlení nad tím, jak využít poměrně hrbolatý terén planety Arrakis, je zbytečné a hra vás za to nijak neodmění. Vztah mezi frakcemi lze budovat jenom minimálně a možnost obchodování není moc rozsáhlá. A pak je tu samozřejmě systém špiónů, který se také ve spoustě ohledech stará sám o sebe a vy z něho většinou jenom benefitujete bez většího riskování.

Spousta těchto aspektů je samozřejmě ovlivněna jednak nastavením obtížnosti a jednak tím, jestli hrajete v singleplayeru nebo v obtížnějším multiplayeru. Jádro hry ale zůstává stejné a jde o chytlavou a zábavnou hru, která zkouší něco jinak. A zkouší to dobře. Můžeme jenom doufat, že se postupně během svého života v předběžném přístupu rozroste o další možnosti, nuance, a i když bych sám nevěřil tomu, že to u 4X strategie někdy řeknu, tak i některé náročnější mechaniky.