South of Midnight nadchne stop-motion animací a zklame bojovým systémem

Stačilo mi vidět pár vteřin traileru na South of Midnight, aby hnedka upoutal mojí pozornost. Hry imitující pookénkovou animaci, kterou možná znáte pod anglickým názvem stop-motion, totiž zas tak často nevidíme. South of Midnight zvládá díky grafickému zpracování přenést hráče do atmosféry temné pohádky. Kde se folklorní bytosti stýkají s hrůznými příběhy o tom, jaké krutosti si lidé dokážou způsobit. Temný podtón každého vyprávění jako by by byl vystřižený z pohádek bratří Grimmů. Pokud vám už teďka zbystřila ušiska, můžu vás ujistit, že díky své atmosféře dokázala hra udržet moji pozornost až k povedenému zakončení hlavní příběhové linky. Bohužel si Compulsion Games vybrali pro hru žánr akční arénové mlátičky, který jim zjevně nesednul. V příbězích a animaci tak hře kreativita nechybí, ale vývojáři měli i v nejlepších případech jenom základní představu, jak by se měl podobný kousek vlastně hrát.

V South of Midnight se zmocníte zhruba 19leté Hazel, dívky z jihu Spojených států. Během hurikánu se povodeň zmocní jejího domu společně s matkou, kterou se Hazel vydává zachránit. Na cestě hlavní hrdinka zjistí, že je vyvolenou tkadlenou, která vidí nit spojující všechny živé i pohádkové tvory. Hazel musí rozplést trauma svých blízkých a porazit nebezpečné přízraky, aby se jí ukázala cesta k matce. Poznává tak utajovanou minulost lidí a pohádkových bytostí z jihu Severní Ameriky. Hrdinka přitom postupně zjišťuje, co se s její matkou stalo a že své schopnosti nezískala jen tak. 

Recenzi začnu nejlepší a nejpoutavější částí, což je právě příběh a grafické zpracování. Od počátku se hra prezentuje jako pohádka, kterou starší muž vypráví malému publiku na loďce. A přesně tak bych doporučil ke hře přistupovat. Jako k večerníčku, který na hodinu nebo dvě před spaním otevřete, podíváte se na jeden kratší příběh a jdete do hajan. Není to však večerníček přístupný všem generacím, dějí se v něm vraždy, trýzní se v něm děti a kdeco dalšího. Hrdinka se postupně setkává s šesti různými vedlejšími postavami, u kterých prozkoumává jejich trauma z minulosti. Po vzoru pohádek mají tato vyprávění zjevnou hodnou a zlou stranu a jasné morální ponaučení. Jak už to ale v temných příbězích bývá, ta hodná strana nutně nevítězí. A když už, scény ve vás spíš zachovají hořkosladký pocit než jednoduché zadostiučinění.

Hra tak dokáže plnit funkci temnějších pohádek, které mají být někde na hranici dětství a dospělosti. Prolínání skutečného světa s pohádkovým, kdy se hrdinka setkává se stvořeními z báchorek, funguje na jedničku hlavně díky vizuálnímu zpracování. V každé lokalitě si budete skutečně připadat, jako by v nich ožila dětská fantazie. Prozkoumávat je můžete i díky různým superschopnostem, které využijete v boji a při řešení hádanek. Na každém kroku přitom místa působí jako ze snu. Například obdržíte možnost na dálku ovládat malého plyšáka jménem Krutonek. Ten se vejde do menších otvorů a králičích nor, kde můžete narazit nejenom na nějaké herní bonusy. Zároveň v nich uvidíte roztomilé životy malých zvířátek s prťavým nábytkem a výzdobou. Všechno jak vystřižené z Fantastického pana Lišáka. Kvůli podobným detailům jsem se perfektně vžil do kouzelné atmosféry. U zviřátek a nadpřirozených stvoření také nejlépe fungoval efekt stop motion animace. Působí, jako by šlo o oživlé figurky, které do reálného světa úplně nepatří. Na druhou stranu lidé se akorát hýbají sekaně. Z filmů studia Laika přitom vím, že by i napodobenina mohla vypadat mnohem lépe.

Z lineární cesty můžete odbočovat a za průzkum obdržíte materiál na vylepšení vašich schopností. Tady jsem ocenil funkci, kdy vám po stisknutí pravé páčky hra ukáže, kudy se máte vydat pro pokračování v hlavním příběhu. Nejednou se mi totiž u podobně lineárních her stalo, že jsem omylem vstoupil do další klíčové oblasti a nemohl se už vrátit. V South of Midnight hned víte, která cesta je odbočka za nějakou vedlejší nepovinnou arénou nebo hádankou. Jestli vás ovšem hra láká, doufám, že máte rádi gameplay stylu „strč krabici ke zdi, abys na ní mohl vylézt a vzít si odměnu.“ Hádanky prakticky nenabízí komplikovanější situace. Mnohdy jsem si přišel jako batole, které má do čtvercové dírky strčit dřevěnou krychli.

Což mě přivádí k prvnímu velkému problému. A to že nevím, pro koho je vlastně hra určená. Příběhy a hádanky jsou tak přímočaré a jednoduché, až bych od hry očekával, že bude mířená na mladší publikum. Že pro ně bude zčásti strašidelným varováním, zčásti zjevným morálním ponaučením. Jak to u temných pohádek bývá. Jenže tuhle představu mi opakovaně rozbíjelo chování hlavní hrdinky Hazel. Ta si prochází vývojem, který by mi vůbec nevadil u 14leté nebo 15leté holčiny. Přece jenom je právě tohle věk na hranici mezi dětstvím a dospělostí. Přesně na něj tyto příběhy míří. Ovšem 19letá dcera sociální pracovnice by snad měla dávno chápat, že může být náročné starat se o lidi s postižením nebo na autistickém spektru. Hazel si ovšem během příběhu zjevně poprvé uvědomuje, že její máma nemá snadnou práci. 

Kdyby byla hrdinka mladší a procházela si klasickým náctiletým odporem ke svým rodičům, zdaleka by mi takové uvědomění nevadilo. Zrovna tak bych dokázal přehlédnout humor, který spadá k trapnému hláškování. Věk hlavní hrdinky se ovšem projevuje i na tom, že opakovaně sprostě nadává. Do pohádkové atmosféry jednoduchých příběhů s jasným morálním ponaučením mi takový jazyk prostě nesedí. Tuplem, když si teď ani hru nemůžou v klidu se svými dětmi zahrát rodiče, kteří od svých ratolestí ještě žádné „fuck“ nebo „asshole“ slyšet nechtějí. Zbytek hry by přitom jinak vybízel ke skvělému rodinnému zážitku, dabing je včetně jižanského nářečí provedený na jedničku.

U nás dojmu pohádky napomáhají české titulky, které většinu sprostých nadávek nahradily slušnějšími variantami. Jenže z překladatelského hlediska jsou plné chyb. Tím nemyslím jenom nepřeložené názvy nebo špatně přeložená slova. Nebo že titulky by měly mít černý okraj či stín, aby byly čitelné na světlém pozadí. Vadí mi už jen snaha stát se „opravovačem příběhu“. Český překlad totiž nemění hráči zážitek pouze tlumením nadávek. Také zcela vzdal snahu převádět dialekt z jihu Spojených států a postavy mluví obecnou češtinou. Dialogy tak v překladu ztrácí velkou část osobnosti. Cením existenci českého překladu, ale obyvatelé amerického venkova s takhle silným nářečím by neměli mluvit jako Pražáci.

Je strašná škoda, že český překlad se ani nepokouší přeložit písně, které se ve hře objeví. Každá významná finální sekvence kapitoly má totiž svoji vlastní píseň. A každá z nich je úplně perfektní. Text vždy odráží emoce postav v aktuální sekci příběhu, kdy třeba muž vyjadřuje lítost nad svým proviněním vůči bratrovi. Vždy se jedná o country, jazz nebo jiný styl hudby, který k prostředí skvěle sedne. Právě tyhle písně byly ve spojení s grafickým provedením největšími plusy South of Midnight a jenom díky nim si určitě mnoho hráčů titul bez problémů užije. Nenechte se nutně odradit tím, že v recenzi budu od teď probírat už jen negativa. Akorát se těžko předává atmosféra, která vzniká v kombinaci grafiky a písně. Dobrou polovinu hry vám ovšem bude dost možná kazit prvek, kterému prostě není úniku.

Největším minusem této hry jsou pro mě bohužel akční sekvence. Netrápí mě přitom, že výběr útoků nenabízí hráčům akčních her vyloženě nic překvapivého. Vedle klasického lehkého útoku, těžkého útoku, úhybu a odražení nabízí hra dost superschopností, kterými si boj ozvláštnit. Při správném použití tak dokážete i velkého nepřítele udržet v šachu a vylepšování schopností vám boj znatelně ulehčí. Nic však nedokáže titul zachránit před tím, jak žalostná je variace nepřátel a arén. Od 11hodinové hry tohoto žánru bych rozhodně čekal alespoň patnáct nebo dvacet různorodých enemáků.

Za jedenáct hodin ovšem v South of Midnight narazíte pouze na čtyři běžné nepřátele a dva minibossy. Arény se přitom zásadně nemění a nevyžadují jiný přístup ke stejným přízrakům. Pět velkých bossů hru nespasilo a už po dvou hodinách hraní mi arény splývaly. Časem vyloženě zkoušely moji trpělivost a procházel jsem jimi jenom kvůli příběhu. Vývojářům prakticky nezbývalo nic jiného, než počet nepřátel v jednotlivých vlnách určovat hodem kostkou. Jinak nechápu, proč po osmi hodinách hraní bojuji v aréně, která v první vlně obsahuje stejné složení nepřátel jako tutoriál. Ještě jednou bych chtěl doporučit hrou postupovat v menších doušcích a nesnažit se dostat na konec co nejrychleji. Po několikadenní přestávce vás možná nebude tolik trápit, že totožné složení nepřátel jste porazili už doslova stokrát.

Co se týče optimalizace, jen vzácně jsem se setkal s propadem počtu snímků nebo špatně načtenými texturami. Naneštěstí opět právě bojové arény mi celkový dojem zhoršily tím, že jsem v nich opakovaně viděl zjevné chyby. Například když si odemknete možnost svým plyšákem posednout nepřátelský přízrak. Jeho útoky pak zraňují jenom nepřátele, ale hra vás přesto občas urputně varuje před plyšákovými údery, jako by se vám chystal vrazit kudlu do zad. Dalším nepříjemným nedostatkem byly situace, kdy jsem se při vyhýbání zaseknul v nepřátelském modelu. Hra mi nedovolila se hnout a nezbývalo mi tedy nic než smutně koukat, jak mě nepřátelé likvidují. 

Boje s bossy se taky neobešly bez chyb. U jednoho mi jeho ohnivý útok prostě nezpůsoboval zranění, jindy se hra přímo soft-locknula. U určitého bosse se musíte vyhýbat sérii útoků, než praští do země. Ze stropu pak spadne výbušná ampule a vy ji musíte po velkém nepříteli hodit. Zní to snadně. Akorát v poslední sekci mi prostě přestaly padat předměty nutné k výhře. Boss mohl do země mlátit jak Andrew Nieman do bubnů, mně ale nezbylo než zkusit restartovat bossfight a následně konzoli. I poté ale výbušné ampule padaly tak vzácně, až bych to považoval za chybu. Nemyslím si, že je u takové hry běžné po hráči vyžadovat, aby se vyhnul čtyřem cyklům pěti totožných útoků, než dostane jednu šanci udeřit zpět. Ten bossfight nebyl zas tak zajímavý, aby byl takhle natahovaný. 

Hra by rozhodně potřebovala doladit i v jiných místech. Například kulhá audiostránka sekvencí, kdy vás nahání jakási podivná mlha. Nevím, jestli jsem nenarazil na další chybu, protože zatímco hrdinka komentuje hluk příšery, já slyšel akorát doprovodnou hudbu a vrzající prkna. Hra jednoduše potřebovala více času v kuchyni a na určitých pozicích také lepší kuchaře. Ve výsledku mi zvládl vizuál a doprovodná hudba horko těžko utáhnout zbytek hry. To však nedělá titul zdaleka tak výjimečným, jak by se mohlo na první pohled zdát. Hra bude dostupná přes Xbox Game Pass, takže mnoho z vás nic neztratí, když South of Midnight šanci dáte. Po dohrání titul ovšem dokážu doporučit jenom s velkou opatrností.