Od revoluce až po vraždící hračky - recenze Not For Broadcast

Přerušujeme klasické vysílání z důvodu akutní zprávy. Hra Not For Broadcast, na kterou jsme před dvěma lety dělali preview, již konečně vyšla z předběžného přístupu a naši redaktoři si ji tak mohli zahrát v celé její kráse. Tento simulátor propagandy, který se díky svým mnohým full-motion videoscénkám zapsal do Guinnessovy knihy rekordů, byl velmi oblíbený již při začátku vývoje. Hráči po celém světě ovšem nemohli tušit, zda bude tak zábavný a poučný i po dokončení. Nechceme nic prozrazovat dopředu, ale myslíme si, že vývojáři NotGames se překonali. Více o této hře v následující reportáži.

Musím se přiznat, že poprvé mám problém s tím jednoduše popsat nějakou hru. Tak nějak si totiž vůbec nejsem jistá, co Not For Broadcast je. Prozatím tedy upusťme od nálepek herních žánrů a pojďme na to z druhé strany. V tomto titulu se stanete režisérem národních večerních zpráv. Jinými slovy budete skoro až násilně posazeni před několik obrazovek a stůl plný záhadných tlačítek s úkolem vést televizní přenos tak, aby se diváci bavili, viděli jen to, co vidět mají, a neslyšeli to, co slyšet nemají. Před pár dny proběhly národní volby, během kterých vyhrála úplně nová politická strana, která plánuje nespočet lehce alarmujících změn. Jak lidé tuto novou vládu přijmou, je teď ve vašich rukou, protože vy jste ti, kdo ovládají, co se do televizních zpráv dostane a co ne. V tomto smyslu se doopravdy jedná o simulátor propagandy, jak vývojáři Not For Broadcast označili.

Ovládání televizního vysílání je ovšem jen jedna polovina hry, tu druhou tvoří příběhové pasáže, ve kterých hrajete sami za sebe jakožto občana jménem Alex Winston – otce anebo matku ve spokojeném manželství se dvěma potomky. V těchto takzvaných “choose your own adventure” částech se setkáváte s každodenními i neobvyklými problémy, o jejichž řešení musíte rozhodnout. Jestliže jakožto režisér vysílání ovlivňujete občany tohoto státu, zde zažíváte, jaké je to být ovlivňovaný – pouze se snažíte uživit rodinu navzdory veškerým bouřím, co jsou na vás vrženy.

Tyto dvě stylově úplně rozdílné pasáže jsou ovšem velmi úzce propojeny. Rozhodnutí, která provedete během řízení vysílání, ovlivní váš soukromý život, a naopak. Například pokud budete při vybírání reklam upřednostňovat společnost, z jejíchž zisků dostáváte určité procento, máte šanci se vyplatit z dluhů. Podobných rozhodnutí je ve hře nespočet. Některé jsou minoritní a čistě pro zábavu, jinými nevědomky rozhodujete o životě či smrti svých rodinných členů. Spousta voleb je dokonce skrytá a rozhodována čistě tím, jak dobře nebo špatně vedete televizní přenos. Hra nabízí dokonce čtrnáct různých konců, a tak můžeme s klidem říci, že efekt motýlích křídel Not For Broadcast zvládlo bravurně a i jen díky němu si zajistilo možnost znovuhratelnosti.

Základní herní mechanika je tedy řízení jednotlivých televizních přenosů. Každé vysílání trvá přibližně půl hodiny a je rozděleno na několik částí, ve kterých se vaše povinnosti vždy lehce mění. Jádro hry je vskutku jednoduché, ovšem v neustálém chaosu, který každý přenos doprovází, je velmi těžké své režisérské schopnosti vypilovat. Vlevo umístěné čtyři malé monitory ukazují zdroje z různých kamer, velká prostřední obrazovka to, co posíláte do přenosu, zatímco ta vpravo právě živé vysílání, které je o dvě sekundy opožděné. Dle toho, co se zrovna děje, se vyplatí sledovat různé monitory. Například při muzikálových vystoupeních, kdy je vaším úkolem co nejlépe měnit záběry do rytmu hudby, je nejjednodušší sledovat přímo čtyři malé vstupy kamer najednou. Během klasických zpráv či venkovních reportáží si člověk může na chvíli odpočinout a soustředit se na prostřední obrazovku, ovšem jakmile je reportáž přerušena propagandou revolucionářů, musíte sledovat obrazovku s živým přenosem abyste věděli, o čem revolucionáři mluví.

Co se panelu s tlačítky týče, v levé části máte očíslované čudlíky, kterými přepínáte mezi jednotlivými kamerami, aby se diváci nenudili či případně nebyl vidět nahatý protestant, co se občas pokusí dostat se do televize. Hned vedle je velké červené tlačítko cenzury, pomocí kterého vypípáváte sprostá slova nebo případně cenzurujete politické projevy. Dále tu jsou ukazatele signálu a teploty cívek, záhadné zařízení na vyhýbání se rušivému signálu a samozřejmě i tlačítka zahajující reklamní přestávku. Celý řídící panel můžete ovládat pouze myší či na ovladači, ovšem nejpříjemnější je rozhodně využít kombinace myši a klávesnice, díky které v pozdějších fázích hry můžete mít pod kontrolou několik problémů najednou.

Veškeré ovládání – ačkoliv se takto na první pohled může zdát hrozně zmatené – je velmi příjemné a intuitivní. V podstatě v každé úrovni je navíc oživeno nějakou novou herní mechanikou, která zajišťuje, že vás tyto, dalo by se říct, minihry rychle neomrzí. Zvlášť první polovina hry je ve střídání jednotlivých úkolů perfektní, ovšem pravdou je, že čím déle hrajete, tím více budete dělat pořád to stejné dokola. Já osobně cítila nudnou repetitivnost jen v jedné pasáži a skvělé herecké výkony a zajímavý příběh mi bez problémů vykompenzoval to, že ovládání je ke konci v podstatě beze změny. Přesto ale nemůžu tento fakt v recenzi nezmínit.

Když už je řeč o příběhu, snad již při zmínce povedeného motýlího efektu vám došlo, že bude stát za to. Ať už řešíme dějové linky jednotlivých postav anebo průběh nové politické vlády, Not For Broadcast nabídne něco každému, a to hlavně díky tomu, jak neuvěřitelně satirické je. Absolutně perfektní černý, britský a především absurdní humor zastřešuje každý moment. A snad proto je tak udivující, že Not For Broadcast bez problému zvládá ve stejný moment podat i zajímavý děj s důležitými a vážnými tématy, jako je třeba svoboda slova. Všichni herci odvedli nádhernou práci, čehož důkazem je, věřím, že i když normálně nesnáším přehrávání, přehnané reakce naprosto všech postav jsem si zamilovala. Jednoduše řečeno budete často zapomínat plnit svou práci a režírovat televizní přenos čistě proto, že co se děje na kamerách ve studiu plně chytne vaši pozornost.

Je mi tedy naprosto jasné, že pro někoho tento extrémní absurdní humor bude lidově řečeno moc silné kafe. Dle mého je ale jeho použití adekvátní. Spolu s kombinací neustálého chaosu při vysílání a nedostatku informací o světě kolem vás budete neustále lehce frustrovaní. To je ovšem cílem hry. Donutit vás přemýšlet nad tím, co vše ovlivníte, jak moc změníte cizí životy jen tím, že přehrajete anebo nepřehrajete tuto kazetu, která se vám náhodně objevila na stole a má na sobě znak revolucionářů.

Dohrát Not For Broadcast by vám mělo zabrat přibližně osm až devět hodin, i když já se ráda přiznám, že mi to trvalo dokonce hodin třináct. Důvodem nebyly speciální výzvy, jejichž plněním získáváte ozdoby do vaší kanceláře, nýbrž obrovský videoarchiv. Hned po skončení jakékoliv úrovně se vám do tohoto archivu přidá nejenom televizní záznam, který jste právě vytvořili, ale i takzvané „rushes“ – záznamy ze čtyř jednotlivých kamer. Zde jsem strávila nejvíce času, protože herci pořád hrají své role i na pozadí živého přenosu. V moment, kdy zahájíte přestávku na reklamy, neznamená to pro nikoho konec. Nene, postavy se baví dál a samozřejmě říkají věci, o kterých se v živém vysílání bavit nemohou, takže se prozkoumáváním těchto záběrů dozvíte nejedno zajímavé tajemství. Anebo se přinejmenším skvěle pobavíte. Přísahám, že cesta žvýkačky v jednom z rozhovorů je ta nejvtipnější věc, jakou jsem kdy viděla. Úplně na začátku dá jeden chlápek moderátorovi do ruky žvýkačku, co měl v puse. Protože proč ne. Moderátor Jeremy pak po celých 15 minut tu žvýkačku drží, než si nakonec podá ruku s jiným chlapem, kterého nemá rád. Přesně tohle je úroveň detailů, do kterých Not For Broadcast neustále zachází. Všude jsou poschovávané malé odměny, které najdete jen pokud je hledáte, což je přesně ten důvod, proč skoro polovina mého průchodu bylo právě jen sledování již dokončených vysílání.

Jak to tedy vše nějak shrnout. Not For Broadcast má své chyby. I přes veškerou snahu o opak začne být přibližně po polovině hry řízení vysílání lehce repetitivní. Ne každému může sednout absurdní humor, neustálý chaos a pocit frustrace z toho, že nikdy pořádně nevíte, na čem stojíte. Dle mého názoru jsou ovšem všechny pocity, které ve vás Not For Broadcast vyvolá, chtěné. Přece jen tohle je jeden z velmi mála titulů, jehož hlavní zprávou je to, že bychom se měli zamyslet, jak sami nad sebou, tak nad světem kolem nás. A ohledně toho chaosu – v nastavení je nespočet možností, jak si hru zjednodušit anebo klidně i ztížit. Každý problém, co může během vysílání nastat, lze úplně vypnout i mu přidat na intenzitě, takže ve výsledku můžete hrát přesně tak, jak vás to nejvíc baví. Co víc říct, Not For Broadcast doporučujeme plnými deseti.