Dlouholetá historie království Hyrule je tak komplikovaná, plná epických bitev, legendárních hrdinů a pradávných ras, že jeho průzkum obzvlášť v posledních dvou dílech série The Legend of Zelda pomalu vyvolal více otázek, než nabídl odpovědí. Najednou jsou tu nějací Zonaiové, Ganondorf vedl válku a princezna Zelda, která se ocitla v minulosti, proti němu musela bojovat. Breath of the Wild, ale především předloňské Tears of the Kingdom rozšířilo historii tohoto světa snad po všech myslitelných osách. Příběh Zeldy v minulosti hrál pro Linka v přítomnosti celkem důležitou roli. Ale prožít jsme ho mohli jen skrze sérii flashbacků. To teď napravuje nejnovější díl bojové spin-off série Hyrule Warriors. Age of Imprisonment nabízí kanonický náhled do události známé jako Imprisoning War a širší kontext pro to, jak Zelda a její spojenci zachraňovali Hyrule.

Tohle je víceméně vše, co vám mohu o příběhu konkrétně prozradit. Celé vyprávění a nejklíčovější události můžete znát právě z Tears of the Kingdom. Příběh v této hře tak slouží především k vysvětlení některých nesrovnalostí a jako trochu větší průzkum různých momentů. Byť tedy jde o kánon, pro většinu hráčů bych nepovažoval příběh této hry za zásadní. Především z toho důvodu, že na nějaká velká odhalení nebo plot-twisty úplně nedojde a nové postavy až na pár výjimek působí spíše jako výplň kvót.

Jakých kvót? No těch hratelnostních. Protože přesně o tom Hyrule Warriors je. O tom vzít meč, kopí a další zbraně a jít pozabíjet ne desítky, ne stovky, ale tisíce a desetitisíce bokoblinů, zonaiských konstruktů, lynelů, lizalfů, moblinů, pebblitů, taulusů, hinoxů, gleeoků... No prostě všeho, co známe z hlavní série. Hyrule Warriors, pokud nevíte, totiž dohromady mísí reálie The Legend of Zelda s relativně známou hratelností série Dynasty Warriors. Tady se na taktiku moc nehraje – tady jde prostě o to všechno zničit.

Toho přitom docílíte právě s různými postavami, které vám hra představí. Zelda a řada jejích spojenců se stanou hratelnými postavami s vlastními komby a možnostmi. Známá princezna ovládá světlo a čas, král Rauru s jeho kopím vyniká více v plošnějších útocích a samozřejmě dojde i na silné údery nebo útoky z dálky. Ačkoliv bych to na papíře považoval za silnou stránku hry, musím říct, že na můj vkus mi tyto postavy představovala až moc rychle. Než jsem se dokázal s jednou pořádně sžít, odemkly se mi dvě další, za které jsem musel půlku herní doby povinně hrát. A vzhledem k jejich počtu mi došlo, že postupem času na nich zase tak moc nezáleželo. Ve finále je každá z nich schopná udolat každý typ protivníka. Sice trochu jiným způsobem, ale i tak. Častokrát se stane, že vám hra odemkne tři postavy, za které se hraje vlastně skoro stejně, jen jedna má bleskové útoky a druhá ohnivé. Mnohem radši bych byl za menší repertoár postav, se kterými bych si utvořil větší pouto jak po stránce příběhu, tak té hratelnosti.

Postavy si totiž budete moci jednotlivě vylepšovat. Postupně jim tak odemknete další komba nebo silnější útoky či pár dalších specialit. Zrovna tak jim můžete průběžně vylepšovat zbraně. Vzhledem k množství postav mi ale zkrátka bylo ve finále jedno, za koho hraju. Prostě jsem tak nějak všechno porůznu vylepšoval a odemykal, aniž bych tomu věnoval více pozornosti. Což mi přišlo jako škoda. Hra sice nabízí možnost mnohdy vyměnit postavy a dá vám možnost si zvolit, koho do akce pošlete; ale protože nebyla žádná z postav „ta moje“, tak mi to bylo prostě jedno. Což bylo o to více evidentní s přibývajícím časem a postupným odemykáním nových možností a mechanik. Nejviditelnější to bylo v případě možnosti využívat zařízení Zonai. Jakmile si totiž nějaké odemknete, využívat ho mohou najednou všechny postavy.

Obrovskou doménou právě Tears of the Kingdom byl důraz na využívání těchto zařízení a jejich kombinování. To tady nenajdete. Místo toho můžete rovnou využívat jednotlivé součásti pro dosažení určitých efektů. Raketa dovolí rychlejší přesun, větrák odpálí nepřátelské projektily a hydrant odklidí bahno. Tohle vlastně v jádru hratelnosti funguje více než dobře. Je tak potřeba dávat pozor na to, kde se nepřátelé pohybují či jakými statusovými efekty sami disponují. Obzvlášť na těžší obtížnost je tedy nutné nad útoky trochu přemýšlet a využívat množství arzenálu a možnosti po vašem boku. Do čehož spadají i synchronizované útoky s vašimi postavami, správné úhyby, dovednosti, které slouží jako protiúder, vylepšování v táborech a podobně.

Nedokázal jsem se ale jednoduše během hraní zbavit pocitu, že toho na mě hra prostě tlačila až příliš mnoho, aniž by většině částem dávala přílišnou hloubku. Polovina mechanik by šla redukovat či nějak dobře zkombinovat, aby výsledkem nebylo takové množství čísel, oken a neustáleho návalu předmětů. Řadu věcí jsem tedy přestal úplně používat. Někdy i z toho důvodu, že jsem zapomněl, že tam vůbec jsou. Jako třeba fúzní útoky. Je zvláštní si stěžovat na to, že má hra až moc mechanik – a každá mi v teorii přijde jako vlastně docela zajímavá. Ale v praxi na můj vkus vzniká až moc velký bordel. A navíc jsem se stejně většinou spokojil jen s částí z nich a začal prostě protivníky likvidovat víceméně klasickým způsobem.

Což mě navzdory jinak vlastně zábavné herní smyčce začalo už někde v druhé polovině hry – po zhruba osmi hodinách – spíše nudit. Momenty, které jsem si fakt užíval a vlastně si říkal, že i když je to tupá zábava, tak je to furt zábava, neustále střídaly chvíle, kdy mi docházelo, že už hodiny v kuse tluču do stále těch samých hord nepřátel a zabíjím stejným způsobem stále ty samé silnější minibosse. Navzdory celkové zábavnosti tak hře jednoduše kolem poloviny dochází dech. Tohle dokáže trochu vynahradit možnost hrát v kooperaci pro dva hráče, ale jinak po stránce obsahu nečekejte zásadní obměny. Každá z misí – hlavních i vedlejších – vás jednoduše pošle do opakujících se lokalit, ve kterých většinou musíte někam dojít, zabít minibosse, kterého jste zabili už stokrát předtím, a tím level končí.

Alespoň se na hru obecně hezky kouká. Horší grafickou stránku, která nenabízí zase tolik detailů, vyvažují příjemné efekty a povedené animace. Hlavně s vkusnými dorážečkami a podobnými „ momenty“ Vyvažuje to i nápaditost některých modelů, hlavně když dojde na výtvory zonaiů.

Navzdory tomu, že hra vychází na Switch 2, ale zapomeňte na 60 snímků za sekundu. Těch hra dosahuje opravdu jen výjimečně a jak v handheldovém, tak v dockovaném režimu můžete očekávat dost nekonzistentní framerate. Na jednu stranu se na obrazovce objevují opravdu desítky nepřátel a všechno všude bouchá a mlátí, takže to chápu, ale na druhou stranu to pro mě jako hráče není dostatečná omluva. Alespoň se všechno hezky poslouchalo – zvuky jsou více než dostatečné, a ačkoliv si úplně nevybavuji nějaký hudební motiv, který by nepocházel z hlavních dílů série, bojová hudba vždy navodila správnou atmosféru. V neposlední řadě ještě nemůžu nezmínit místy dost otřesnou kameru, která se občas jevila jako skutečný nepřítel.

Takže suma sumárum? Hyrule Warriors: Age of Imprisonment jednoduše řečeno fakt není pro každého. Jde o velmi specifický titul s osvědčenou hratelností, který někomu přijde jako naprostá blbost a někomu jako vynikající odreagování na několik večerů. Sám přiznám, že se spíše řadím do toho druhého tábora. I když bych byl zkrátka radši, kdyby se pár mechanik omezilo, čímž by vznikal větší a silnější důraz na menší množství postav a jejich různorodější vylepšování. Toho chaosu je na můj vkus prostě až moc a nějaké ubrání plynu by bývalo pomohlo.